Pátého dubna 1992 zemřely dvě ženy, jež jsou považovány za první oběti bosenské války. Nejkrvavějšího konfliktu v Evropě od druhé světové války.

Každá válka potřebuje svůj symbolický počátek. V případě druhé světové války to je jednoduché. Záběry německých jednotek, jak demontují hraniční závoru na hranicích s Polskem, zná asi každý. S občanskou válkou je to těžší.

Nejkrvavější evropský konflikt od druhé světové války začal oficiálně před dvaceti lety, když srbští ostřelovači zastřelili v centru Sarajeva na velké mírové demonstraci šest lidí. První padly k zemi dvě ženy: bosenská Muslimka Suada Dilberovičová a Chorvatka Olga Sučičová. Dnes se po nich jmenuje most, kde zemřely. Ostřelovače přemohla a zatkla bosenská policie, ale vyměnila je za své zajaté kolegy. Pro Srby ale válka začala vraždou Nikoly Gardoviče oměsíc dříve, také v centru Sarajeva. Zastřelil ho v hádce muslimský gangster Ramiz Delalič Čelo před kostelem během svatby. Asi proto, že měl v ruce srbský prapor. Čelo sám se zhroutil v dešti kulek konkurenčního gangu před pěti lety, aniž by se dočkal dokončení procesu, který proti němu (velmi zdlouhavě) vedl sarajevský soud. Pro bosenské Chorvaty je první obětí války jednašedesátiletý invalida Jozo Stankovič z hercegovské vesnice Ravno, kterou srovnali se zemí černohorští rezervisté už v říjnu 1991, když tudy táhli na chorvatský Dubrovník.

Každá strana tak měla od počátku své mučedníky, každá strana může tvrdit, že je obětí a že „ti druzí“ začali válku. Reálně bylo o válce rozhodnuto v okamžiku rozpadu Jugoslávie v roce 1991, kdy se svými cestami vydaly Chorvatsko a Srbsko, obě země s více či méně skrytými nároky na Bosnu. Křehká stabilita federální Jugoslávie se zhroutila, bosenští Srbové a Chorvaté se ve válečné psychóze většinově přimkli ke svým mateřským státům a Bosna se zákonitě propadla do násilí, jaké Evropa nezažila od května 1945.

Byla to výzva i pro čerstvě samostatnou Českou republiku. Její občané v rámci kampaně SOS Sarajevo vybrali desítky milionů korun a naše země tehdy přijala více než deset tisíc bosenských uprchlíků -zcela nová zkušenost, vždyť poslední uprchlíci v naší zemi byli komunističtí Řekové v 50. létech…

V Bosně přišlo o život zhruba sto tisíc lidí a dva ze čtyř milionů obyvatel se staly uprchlíky. Po válce se jich do svých domovů vrátila jen necelá polovina. Zbytek žije po celém světě, v Bosně pak často v cizích domech, do kterých se jejich obyvatelé, kteří mají tu smůlu, že patří k opačné etnické skupině, už nechtějí či nemůžou vrátit. Celé venkovské oblasti zůstaly skoro liduprázdné, pod zemí stále leží dvě stě tisíc min.

Fyzické rány jako rozstřílená města či zničené komunikace se podařilo opravit. Sarajevo či Mostar jsou opět místy, kam jezdí turisté. Ale rány na duši nikoliv. Bosnu dělí neviditelná hranice mezi jejími třemi národy: Bosňáky (bosenskými Muslimy), Srby a Chorvaty. Nezabíjejí se. Žijí v míru, ale ne spolu, nýbrž vedle sebe. Děti se ve školách učí tři různé jazyky (srbský, chorvatský a bosenský, které jsou samozřejmě skoro stejné) a učí se tři různé verze dějin (tentokrát zásadně odlišné). A že by třeba Muslim dostal práci v srbském úřadě a naopak? Velmi nepravděpodobné… Nesmírně komplikovaná státní struktura, kterou mezinárodní společenství vymyslelo po ukončení války, jen zakonzervovalo etnické rozdělení země. Například tříčlenné předsednictvo země se musí skládat ze Srba, Bosňáka a Chorvata.

Na základě žaloby lídra malé bosenské židovské komunity Jakoba Finciho a bosenského Roma Dervo Sejdiče rozhodl Evropský soud pro lidská práva, že se jedná o diskriminační ustanovení. A s plánovaným (byť velmi vzdáleným) vstupem do EU se stávající systém, založený na etnické exkluzivitě, bude musetměnit více. Zatím se bosenští politici nebyli schopni domluvit ani na tom, zda je za veterinární a hygienické normy odpovědná centrální vláda, nebo vlády obou dvou entit (srbské a bosňáckochorvatské). Díky tomu nebudou moci Bosňané od příštího roku vyvážet své zemědělské produkty do Chorvatska, čerstvého člena EU…

Bosenští politici se ostatně nebyli schopni domluvit ani na vládě – a to po dobu patnácti měsíců v létech 2010-2011, čímž Bosna překonala Irák a přiblížila se rekordmanovi, tedy Belgii s jejími 541 dny bezvládí. Nepomohla ani existence vysokého komisaře OSN, který dohlíží nad implementací mírových dohod a má takřka diktátorské pravomoci. Nepomohla ani intervence všech možných západních ambasád, EU, OBSE atd. Poválečná Bosna ukázala limity schopností západních demokracií a organizací typu EU v budování státu.

Ano, zabránit krveprolití se po dlouhých třech a půl letech podařilo (spíše ovšem Američanům než komukoliv jinému). Ale vybudovat funkční stát? To se ukázalo jako těžší oříšek. Mezinárodní společenství stálo (a dosud stojí) před obvyklými dilematy poválečné rekonstrukce. Do jaké míry zapojit stávající struktury, které nesou vinu na válce? Zakonzervovat raději ve jménu okamžitého míru stávající stav, nebo zvolit radikální změnu? Uplatnit imperiální přístup, anebo spíše demokratický (za cenu, že voliči opět zvolí své staré dobré zkorumpované nacionalisty)? Klasická diplomacie, počítající s určitými pravidly hry, se na Balkáně, tváří v tvář politickým gaunerům typu Radovana Karadžiče, ostatně ukázala být zcela impotentní už za války. „Tolik nesplněných slibů jako během těchto několika dnů jsem nezažil za celý život,“ komentoval to na jaře 1994 hlavní ruský vyjednavač Vitalij Čurkin.

Bosna se tak pomalu stává oním „temným vilájetem“, jak jí kdysi nazval nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivo Andrič. Pokud za ukazatel vyspělosti vezmeme (trochu nefér, pravda) členství v EU, pak Chorvatsko se v létě stane členem EU. Ale bohužel tak trochu i za cenu toho, že se za války zbavilo podstatné části své vzpurné srbské menšiny a stalo se tak vnitřně stabilním státem. Srbsko má šanci na vstup do EU, pokud dokáže najít nějaký modus vivendi s Kosovem. I malinká Černá Hora, která jako jediná dokázala uniknout mezietnickým bojům, má slušnou šanci. Prokletí Bosny je to, co mohlo být jejím bohatstvím -její tři národy, které po drastické zkušenosti vzájemné války a kvůli účelovému zneužívání nacionalistickými politiky nedokážou najít společnou řeč, jakousi „ideu státu bosenského“, abychom parafrázovali Palackého…

Vyšlo v Lidových novinách 5.4.2012