Vladimir Putin považuje své chladné modré oči za zbraně. „Ty oči vás stravují,“ svěřuje se Angus Roxburgh v úvodu své nové knihy Strongman: Vladimir Putin and the Struggle for Russia; jeho pohled je „zlostný, probodávající a velmi znepokojující“. V nejrezervovanější a zároveň nejvýmluvnější odpovědi během čtyřhodinové televizní volné tribuny 15. prosince 2011 Putin prozradil, jak moc věří v sílu vlastního pohledu. Když byl dotázán na masové protesty konané proti jeho režimu právě v oněch dnech, přirovnal se sám ke Káovi, ješitnému, prohnanému starému hroznýši z Kiplingovy Knihy džunglí. Ká byl vždy hladový a používal svůj „ďábelský pohled“ ke zhypnotizování své oběti. „Existují občané Ruské federace, kteří vlastní ruské pasy, ale jednají v zájmu cizích zemí za cizí peníze,“ prohlásil Putin a ocejchoval tak své kritiky coby zrádce vlasti. „Víte, co jim říkám. Říkám: ´Pojď ke mně, Bandar lógu.´ Už od dětství mám rád Kiplinga.“ Posluchačům ve studiu, vyvedeným z konceptu, se na okamžik zastavil tep, než se pustili do podlézavého potlesku.

Mnoho Rusů Putinovu oblibu Kiplinga sdílí. Patří k nim i nemalá část liberální inteligence, jíž Putin opovrhuje jakožto Bandary, Kiplingovým opičím národem bez vůdce, kteří „se naparují a chvástají, žvaní, co všechno nejsou a co všechno v džungli dokáží“. Bandar lóg se bojí jen Káa. Putin, jenž tvrdí, že nepoužívá internet, si zdá se neuvědomuje, že značná část strachu, který rozesel během první dekády své presidentské funkce, v uplynulém roce zmizela. Vyprovokovány údajně zfalšovanými výsledky prosincových voleb do Dumy, vyšly desítky tisíc Rusů do ulic protestovat proti Putinovu rozhodnutí kandidovat v březnových volbách potřetí do presidentského úřadu (když mezitím od roku 2008 vykonával funkci premiéra). Kdyby byl více v kontaktu s rychle se rozvíjejícím ruským světem internetu, věděl by, že svým přirovnáním bílých stužek protestujících ke kondomům (jak to udělal ve zmíněném pořadu) a metaforickým pozváním svých oponentů, aby se k němu dostavili a nechali se zhypnotizovat, udusit a pozřít, se jen vydal posměškům satiriků, kteří v náhlé změně politické nálady národa sehráli nemalou roli.

V Rusku má poezie sílu měnit svět. V únoru 2011, dva měsíce poté, co šikovný mladý advokát Alexej Navalnyj spustil své pravidla hry měnící protikorupční webové stránky Rospil.info, se jeden spisovatel, jeden herec a jeden divadelní producent dali dohromady nad jiným typem internetového projektu, který nazvali Občan básník. Každý týden Dmitrij Bykov skládá parafráze veršů známých básníků vážící se k nějaké aktuální politické události, které pak Michail Jefremov, fantastický imitátor s šibalsky svítícíma očima, v maškarním kostýmu recituje.

Občan básník se stal okamžitě kulturní senzací. První klip byl věnován frašce druhého soudního líčení s Putinovým nepřítelem, bývalým ropným magnátem Michailem Chodorkovským. Druhý byl parodií vycházející z díla romantického básníka Michaila Lermontova, v níž „Vova“ (Vladimir Putin) předestírá „Dimovi“ (Dmitrij Medveděv) děsivou možnost propuknutí „arabského jara“ v Moskvě. V srpnu, když byl Putin natočen v potápěčské výstroji, jak ze dna Černého moře vyzvedává dvě antické amfory, vytahoval Jefremov za recitace parodických veršů na báseň Osipa Mandelštama maličkou amforku z akvária. Byla to náhoda, že tiskový mluvčí Kremlu krátce poté přiznal, že Putinův archeologicko-potápěčský výkon byl zinscenovaný?

Občan básník učinil z posměchu na adresu Putina a Medveděva módní záležitost. Moskevská elita platí horentní částky, aby mohla vidět Bykova a Jefremova při představeních v divadlech a klubech. Zatímco každý nový klip, který se každého pondělního rána na internetu objeví, je nadšeně přijímán mnoha miliony diváků, objíždí Občan básník ruská města. „Svými veršíky toho pro probuzení politické aktivity ruských občanů udělal Bykov nesrovnatelně víc než kterýkoli stranický lídr,“ podivuje se opoziční novinář Oleg Kašin. Bykov, jenž tvrdí, že nikdy neměl v úmyslu stát se politickou figurou, je rád, že svým krajanům mohl připomenout velikost ruské literatury a uchránit je před „vážnými psychologickými problémy“, když jim umožnil uvědomit si, že ve svém pohledu na Putina a Medvěděva coby šašky nejsou osamoceni.

Ká byl darem z nebes. Pondělí po zmíněném Putinově pořadu se Jefremov objevil jako Kipling, s bičem, doutníkem a velkým plyšovým hadem. Putin se stal Velkým Pu. Vyšňořený ve své nové kůži (o Putinovi se tvrdí, že v roce 2010 prodělal plastickou operaci, i když kremelští úředníci tvrdí, že jim o „žádném operačním zákroku“ není nic známo) se hroznýš Pu chlubil, že vypadá jako „obrovský kondom napumpovaný Botoxem“.

„Třesou se vám ruce a nohy?“, vřeští Pu na zrádné Bandary, práskaje bičem. „Ani trochu,“ odpovídá se smíchem Bykovův Bandar lóg: „My všichni máme přístup k počítači a ty nás nevyděsíš.“ Nakonec si Pu uvědomí, že ten, k němuž mluví, není Bandar lóg, nýbrž lidské mládě Mauglí, jediný tvor v džungli, kterého si nemůže svým hypnotickým pohledem podmanit.

Ve svých komických veršovaných kupletech Bykov zachytil rozpoložení, jež v prosinci vyhnalo lidi do ulic. Putin shrnul svou politickou filosofii citací Kiplinga; jménem obrovského počtu ostatních ruských občanů odpověděl stejným způsobem Občan básník. Jak napsal ve svém mailu jeden moskevský učitel, kterého znám: „Led je prolomen, i kdyby byl Putin v březnu zvolen znovu… Nemyslel jsem si, že v Rusku ještě vůbec na něčem záleží, dnes to ale vím. Respekt je důležitou věcí, a vládní představitelé jej lidem předvedli tak málo, že jsou odsouzeni k záhubě.“ Během protestu na Sacharovově třídě 24. prosince nesli demonstrující kromě záplavy doma vyrobených plakátů s vtipy na téma kondomů („Putin – nepoužívat opakovaně“ apod.) plyšové hady i vtipné slogany o Bandarech. Texty na kresbách lidské pěsti škrtící hada zněly „Volal jsi nás, Pu, a my jsme přišli“.

„Je to zvláštní pocit vědět, že dnes v noci musím napsat báseň a že v pondělí ji budou stovky tisíc lidí hledat na internetu,“ řekl mi Bykov, když jsem se s ním setkala jednoho pátečního večera koncem ledna v Moskvě. Jeho bodrost a láska k ruské kultuře jsou charakteristickými rysy moskevského protestního hnutí. Vloni Bykov odmítl pozvání zúčastnit se pravidelného každoročního setkání Putina se spisovateli. „Nechci se dívat do jeho očí,“ smál se. „Když se podíváte Putinovi do očí, začlení si vás do svého klanu. Kdž ho pak kritizujete, stáváte se zrádcem. Je mnohem méně nebezpečné být prostě jeho nepřítelem.“ Když jsme spolu hovořili v zakouřené kavárně (Bykov střídal doušky absintu s nápojem zvaným „Adrenalinový útok“), volal mu autor detektivek Boris Akunin, aby spolu promluvili o jejich novém politickém hnutí, Lize voličů, a rozhlasová stanice Hlas Ameriky od něj chtěla komentář k nacionalistům, s nimiž protestující liberálové kontroverzně spojili své síly. „Nikdy jsem si nemyslel, že se ocitnu v politice,“ řekl Bykov, když položil telefon, „nejsem žádný hrdina, jsem jen takový hobit. Teď je ale doba, kdy všichni musíme být hrdinové.“

Dva z velmi překvapivých hrdinů protestního hnutí, jež bylo původně považováno za výlučně středostavovskou záležitost, se objevili o pár dní později na YouTube. Výsadkářští veteráni Michail Visický a Stanislav Baranov tu vystoupili s chytlavou rockovou písní, kterou složili pro Putina. Zúčastnili se prosincových protestů a chtěli světu ukázat, že to nejsou jen „rozmazlení liberálové“, kdo je rozlícen ze zfalšovaných výsledků voleb a z vyhlídky na dalších 12 let Putinovy vlády. Oblečeni v modrobíle proužkovaných tričkách ruských ozbrojených sil a zelených baretech, potetováni a dohola ostříháni zpívali: „Jsi jen obyčejný byrokrat/žádný car nebo bůh/pro tebe obyčejný člověk/je tupý Bandar./Dívám se na tebe, na tvůj portrét/a ty nám lžeš./Jsem už unaven z pohledu/na hanbu své země/na chudobu vesnic/vedle tvých paláců…/náš mírný požadavek/zní ,tyrane, odejdi!‘/Jsme svobodní výsadkáři/a vlast je s námi.“

Jako kdyby byl carem nebo bohem pomazaným spasitelem, byl Putinův portrét od jeho nástupu k moci v roce 2000 všudypřítomný. V době jeho prvních dvou presidentských období jsem žila v Moskvě a vzpomínám si na záplavu Putinových portrétů, které se najednou objevily ve všech knihkupectvích. Jak to formuloval šéf jednoho z průzkumů veřejného mínění Jurij Levada, Putinův obličej byl zrcadlem, v němž lidé spatřovali odraz svých nadějí a tužeb. Putinův kult byl současně vždy nepřiměřený a nepokrytě kýčovitý. Ve futuristickém nákupním středisku u odbočky na Rublevovu magistrálu, v jehož okolí žije v opevněných haciendách elita moskevských boháčů, jsem jednou spatřila mramorovou bustu Putina jako římského císaře s vavřínovým věncem. V roce 2003 lihovar Cristall uvedl na trh vodku zvanou „Putinka“. V roce 2008 vyšla luxusně vypravená kniha „Vladimir Putin: Nejlepší práce 33 fotografů“, nabízející 24.000 fotografií vůdce spolu s dvaasedmdeátihodinovým DVD na stejné téma. Jeden přepychový „ekonomický“ časopis dostal titul VVP, využívajíc tak toho, že se iniciály Putinova jména shodují s ruskou zkratkou pro hrubý domácí produkt. Putin je jediným autokratem, který může po pravdě říct „l´état c´est moi“. Na obálce každého vydání tohoto časopisu je Putinova tvář, korunovaná zlatou dvouhlavou orlicí a ruskou trikolórou. Vemlouvavé články o Putinově zázračné záchraně ruského hospodářství obklopují reklamy na italské pánské oblečení a na „kompletní sortiment výrobků určených k obraně“, nabízený státní zbrojovkou. Mezi členy poradního orgánu tohoto časopisu jsou patriarcha ruské ortodoxní církve a proruský diktátorský president Čečenské republiky Ramzan Kadyrov.

„Stala se z toho groteska, sebeparodie,“ poznamenal nedávno na adresu Putinova režimu spisovatel Vladimir Sorokin, „a jakmile se v Rusku politická moc změní v parodii, nemá před sebou dlouhý život.“ Putinův kult, který vrávorá na hraně sebeparodie od samého začátku, je potravou jeho vlastního narcismu. Od dob jeho sibiřského polonahého pózování před kamerou v roce 2007 jej svět spatřil sehrát kostýmní fantazie s ještě fantasknější mužností. V počátcích se Putin objevoval před národem v roli člověka ucházejícího se o přízeň, jako skromný nápadník Matky – Rusi a její rádoby spasitel a ochránce. Vybavuji si dokumentární portrét od Sergeje Mirošničenka, vysílaný televizí během Putinovy první presidentské kampaně zkraje roku 2000. V roli presidenta začal fungovat od okamžiku náhlé novoroční resignace Borise Jelcina. Putin byl tehdy natočen, jak přichází s náručí plnou rudých růží do petrohradského bytu své školní učitelky Věry Gurevičové. Objal tuto senilní starou paní a pak spolu popíjeli šampaňské. Ona mu nabídla sklenici vlastnoručně nakládaných okurek a podivovala se mozolům na jeho rukou z časů strávených vojenským výcvikem. Putin na ni hleděl nesmělýma, chlapeckýma očima.

Poté dokument představil Putina za hluboké noci v jeho kremelské kanceláři. Vůdce pracující v pevnosti zatímco národ spí – to býval oblíbený tropus Stalinových propagandistů. Novou příchuť získal na začátku roku 2000, kdy bylo Rusko stále traumatizováno záhadnými bombovými útoky ze září 1999, při nichž byly zničeny čtyři činžovní domy v Moskvě, Bujnaksku a Volgodonsku a ve spánku zabity stovky lidí. Z těchto útoků vláda obvinila čečenské povstalce, mnohými však byly považovány za dílo ruských tajných služeb, jež mělo posloužit jako záminka k rozpoutání války. V Mirošničenkově dokumentu se záběry z pohřbů obětí se starými ženami křižujícími se před pohřebním průvodem střídaly se záběry kolony motocyklů, vyrážejících s Putinem v čele z Kremlu na jízdu nočními moskevskými ulicemi. Hudební doprovod obstarávala celesta, vyvolávající dojem čehosi nadpřirozeného.

Jak se věci od té doby změnily. Letošní zimu bylo vždy nabité knihkupectví na Tverské ulici v Moskvě, obvykle prodávající Putinovy portréty, plné knih protestních lídrů: Borise Akunina, novináře Leonida Parfionova a spisovatelky Ljudmily Ulické. Z obálky časopisu Esquire hleděly modré oči Alexeje Navalného. Titulek zněl „O podvodnících a zlodějích“, narážejíc na obecně rozšířené označení pro ruské vládnoucí politiky. Na čestném místě bylo vystaveno nové vydání vzpomínek z vězení od známého sovětského disidenta Vladimira Bukovského. Nespravedlivé věznění je dnes téma s velkým ohlasem; nátlaková skupina „Rusko za mřížemi“ je aktivním účastníkem protestů. Byly zde i výtisky časopisu Snob, ruské verze Vanity Fair, finančně podporovaného presidentským kandidátem a miliardářem Michailem Prochorovem, jehož vydavatelka Maša Gessen v březnu vydala knihu o Putinově minulosti The Man Without a Face (Muž bez tváře). Ve výloze byla kniha a soubor DVD představitelů Občana básníka s Jefremovem na obálce, křenícím se anarchicky ve zmačkaném cylindru a oblečeném jako autor absurdních děl Daniil Charms. Po Putinovi ani stopy.

Pouliční protesty se staly hitem; být „kremlista“, jak jsou přezdíváni cyničtí kulturní pochopové Kremlu, vyšlo z módy. Dokonce i lvice společnosti – hvězdné krásky zdobící obálky pánských časopisů – se podílejí na politickém dění ve společnosti: Božena Rynska, obrážející všemožné večírky a píšící do společenských rubrik, píše na svém blogu o čestných a spravedlivých volbách; Xenia Sobčaková (dcera Putinova starého šéfa, bývalého petrohradského starosty Anatolije Sobčaka) vede sérii televizních talk-show obhajujících demokracii. Zdvořilost, důstojnost, poctivost, láska a vlídnost jsou novými moskevskými hesly. „Žid kráčí ruku v ruce s antisemitou,“ říká Občan básník v klipu „Noné! To je ale kampaň“, který se objevil po protestním pochodu na Bolotné náměstí na začátku února. Pestré opoziční hnutí až dosud oponovalo Putinově byzantinsko-kágébácké směsi intrik, provokací a pokrytectví svou opravdovostí, průhledností a solidárností. „Je to vzpoura mírumilovnosti a laskavosti proti zločinnosti, bezohlednosti a hanbě,“ napsala básnířka Olga Sedakovová v liberálním listu Novaja gazeta. „Chceme zemi, za kterou se nebudeme stydět. A my víme, co je ostudné a co ne. Ty jsi to nikdy nevěděl,“ pokračuje ad hominem, „ty, který se předvádíš se svými amforami a svými bicepsy.“

Co tedy tento nečekaný výron radostné kolektivní energie v ulicích ruských měst znamená pro Putinův mocenský systém? Od dob ukrajinské oranžové revoluce jsou masové protesty Putinovou noční můrou. Demonstrace z poslední zimy, během nichž hrála rozhodující roli internetová aktivita Alexeje Navalného, jsou reakcí na stále masivnější korupci, která z ruských vládců učinila nepředstavitelné boháče, přičemž ji už ovšem nemají sílu ani skrývat, ani regulovat. Za Putinovy vlády funguje Rusko jako to, co politolog Richard Sakwa nazývá „duální stát“, v němž je formální ústavní pořádek v neustálém napětí s neformálními vztahy a frakčními konflikty charakteristickými pro úřednický režim. Svým voláním po spravedlivých volbách nutí opozice režim, aby odkryl karty. Putinovský inherentní feudalismus totiž zcela vyprázdnil instituce demokracie a práva a ponechal toliko chatrnou fasádu, parodii moderního státu.

V posledních několika letech každý křiklavější detail o fantastických sumách ukradených zkorumpovanými úředníky ze státního rozpočtu a vysátých ze státních podniků pronikl na veřejnost. Jde o peníze, jež chybí ve zdravotnictví, v dopravní infrastruktuře či ve školství – a je to vidět. Se svými přírodními zdroji by Rusko mělo být jednou z nejbohatších světových zemí. Za hranicemi Moskvy ovšem stále vypadá jako jedna z nejchudších. Paradoxně je dnes snazší referovat o „peněžních tocích“ Putina a jeho klanu v Moskvě než v Londýně, kde se utrácí tolik ruských peněz. Novinářka Julia Latynina pravidelně píše o Putinových palácích a jachtách, zmiňujíc přitom kamarády – dnes miliardáře – z dob jeho působení v Petrohradu, kteří se, jak uvádí, starají o jeho finanční záležitosti. Letos v zimě prý Kreml zakázal státním úředníkům stavět na odiv jejich bohatství při pobytu v jejich oblíbeném zimním středisku v Courchevelu v době pravoslavných vánoc. Bez ohledu na to je tam reportér deníku Kommersant našel, jak tancují na stolech v nočních klubech a nenápadně nakupují u Hermèse, oblečeni v sobolích kožiších a se slunečními brýlemi na očích.

Putinovi ideologové se poohlížejí po novém narativním obraze, aby obhájili status quo. Pokračují v presentaci Putina jako spasitele národa. V novinách vycházejí pod jeho jménem nudné a bezobsažné články o potřebě reformovat ten či onen sektor hospodářství. Nedávno se Putin svěřil skupině mladých právníků, že mnohé volební kampaně shledává nechutnými, a vysvětloval, že je to respekt vůči klanovým vůdcům, který v Čečensku přináší vládnoucí straně 100 % hlasů. Jeho propagandistické soustrojí se vrátilo k antiamerické rétorice z časů studené války. Divoká devadesátá léta, kdy byli bezbranní lidé spoléhající na ochranu sovětského státu ponecháni svému osudu, jsou dnes zcela běžně líčena jako doba americké okupace, z níž přišel Putin Rusko zachránit, spíše než jako doba, v níž se projevily důsledky naprostého kolapsu komunistického systému. Opoziční protesty jsou v souladu s tím označovány jako „oranžové skvrny“ – s odkazem na ukrajinskou oranžovou revoluci v roce 2004, kdy byly plány Moskvy týkající se blízkého zahraničí zmařeny Spojenými státy podporovanými pouličními demonstracemi.

Do čela rétorického protiútoku se postavil bývalý divadelní režisér a samozvaný „politolog“ Sergej Kurginjan, vynořivší se z chumlu řadových „kremlistů“ a protizápadních „patriotů“. 4. února Kurginjan uspořádal „proti-oranžovou“ manifestaci na okraji Moskvy, blízko parku, kde se oslavují vítězství nad Napoleonem a nad Hitlerem. Kurginjan zjevně miluje konspirační teorie. Jeho ideologii tvoří účinná směs rudého revanšismu, ruského mesiášství a antiamerikanismu. Stalina (za jehož vlády byl v roce 1938 zastřelen jeho dědeček) považuje za ztělesnění tragické velikosti Ruska. Největší katastrofou v dějinách Ruska byl podle jeho názoru rozpad Sovětského svazu. Má se za to, že jeho myšlenky inspirovaly srpnový puč v roce 1991, kdy se skupina kremelských zastánců tvrdé linie pokusila sesadit Michaila Gorbačova a nastolit diktaturu. Když Kurginjan mluví, ať už v televizním vysílání nebo na veřejných manifestacích, má vytřeštěný pohled a jeho tělo se křečovitě třese.

Jím pořádané manifestace jsou považovány za pro-putinovské, ale i když na nich lidé mávají vlajkami s portréty Putina, on sám tvrdí, že jeho kampaň není na podporu Putina, nýbrž pouze proti oranžové revoluci. Ve svých projevech se o Putinovi sotva zmíní. Zatímco Putin se snížil k poděkování davům přítomným na Kurginjanově demonstraci, on sám prohlásil, že Putin jeho hlas nedostane. Jak poznamenal jeden moskevský novinář, Putin přestal být vlasteneckou ikonou. V očích Kurginjana a jemu podobných si Putin zaslouží podporu pouze coby opora autokracie proti demokratickému „oranžismu“, podněcovanému údajně americkým ministerstvem zahraničí jakožto součást jeho plánu na rozbití a okupaci Ruska (s možným zapojením leteckého bombardování) s cílem zmocnit se jeho ropy a plynu a vyrovnat tak americký deficit. Rusko „nikdy nepodpoří americkou hru v Sýrii“ a bude pokračovat ve vyzbrojování Bašára Assada, prohlásil Kurginjan koncem ledna. V jeho očích – stejně jako v Putinových – jde o stejnou hru, jaká se hraje v ulicích Moskvy.

Některé události je ovšem těžší odbýt jen jako „hru“. Příběh moskevského právníka Sergeje Magnitského je toho příkladem – a je také záležitostí posunující ruský stát ke zlomovému bodu.

V roce 2007 Magnitskij údajně odhalil gigantický podvod, v jehož rámci státní úředníci vymáhali zaplacení 230 milionů dolarů na daních, přičemž použili razítka a dokumenty ukradené při policejní prohlídce kanceláří Magnitského zaměstnavatele, ve Velké Británii sídlícího investičního fondu Hermitage Capital. (Americkému zakladateli tohoto fondu Williamu Browderovi, který obvinil ze zkorumpovanosti ruským státem kontrolované firmy, v nichž investoval, byl v roce 2005 náhle zakázán vstup na ruskou půdu.) Poté, co Magnitskij oznámil tento podvod příslušným úřadům, byl zatčen a rok vězněn v děsivých podmínkách v Butyrském vězení, kde mu byla odpírána lékařská péče i kontakt s manželkou a dětmi.

Ve svém deníku Magnitskij popisuje extrémní nátlak ze strany dozorců, aby odvolal svá obvinění a naopak lživě obvinil své zaměstnance ve fondu. Vydržel a neučinil tak. S akutním zánětem slinivky byl zmlácen gumovými obušky a ponechán na podlaze cely, kde 16. listopadu 2009 zemřel. Bylo mu 37 let.

Výbor pro lidská práva presidenta Medveděva dospěl v červenci 2011 k závěru, že „existují důvody k podezření, že Magnitského smrt byla způsobena bitím“ a že obvinění proti němu vznesená byla falešná. Dva bývalí vězeňští lékaři byli obžalováni, avšak znepokojení vládne nad tím, že úředníci nikoli. Brzy poté, co výbor pro lidská práva zveřejnil svá zjištění, policejní vyšetřovatelé znovu otevřeli Magnitského případ a obohatili tak historii soudnictví o jeden ze vzácných příkladů soudního řízení proti mrtvému.

Ve stejném měsíci zakázaly Spojené státy udělit víza desítkám ruských úředníků zapletených údajně do Magnitského smrti; v Rusku je tato skupina lidově označována jako „Magnitského seznam“, ačkoli jména nejsou veřejně známa. V prosinci 2011 doporučil Evropský parlament členským zemím Evropské unie, aby přijaly zákaz udělení víz asi šedesáti ruským úředníkům – rovněž nejmenovaným – a zmrazily jejich aktiva, pokud ruské úřady nebudou soudně stíhat ty, kteří jsou za zmíněný případ zodpovědní. Ruská vláda prohlásila, že jde o nefér kroky ze strany cizích vlád, nerespektující zákonné procesy, a jako odpověď uvalila vízové embargo na některé americké státní úředníky.

Díky Browderově úsilí dostat Magnitského vrahy před soud má tento případ výrazný vliv na vnímání Ruska ze strany zahraničí. Gideon Rachman z deníku Financial Times popisuje, jak Browder napadl v lednu na zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu kvůli Magnitského případu ruského vicepremiéra Igora Šuvalova.

Magnitského posmrtná role nabývá v ruské politice den ode dne na významu. Ti, kdo podporují návrat Putina do presidentského křesla, využívají mezinárodní protesty jako nový nástroj ve prospěch svého snažení. V tlaku na zahájení trestního řízení spatřují zahraniční spiknutí a jsou přesvědčeni, že Browder působí z londýnských kanceláří společnosti Hermitage Capital jako hybatel revoluce.

V srpnu 2011, měsíc poté, co vstoupilo v platnost americké vízové embargo, získal Sergej Kurginjan prostor v nové televizní show na prvním kanálu státní televize, přičemž první díl věnoval Magnitskému. Mrtvého právníka popisuje jako malé kolečko v soukolí rozsáhlého mezinárodního spiknutí, řízeného „kapitalistickým žralokem“ Browderem. Seznamy byrokratů zapletených údajně do Magnitského případu slouží podle něj cizím vládám k vydírání ruských státních úředníků, kteří se z obav, že přijdou o své peníze v západních bankách, mají zdržet užití síly proti protestujícím. Výsledkem bude podle Kurginjana rozbití Ruska a jeho okupace Spojenými státy.

Vrátil Putin skutečně Rusům jejich hrdost a učinil zemi stabilní? Stačí jeho modré oči k tomu, aby udržel pohromadě politický systém, který stvořil? Žádná plastická operace nemůže odčinit škody, jež jeho obrazu způsobil Facebook. Teď, když ztratil svou moc hypnotizovat, neudusí se Velký Pu ve svých vlastních smyčkách?

To, co je podstatné, není kdy, ale jak se sebezničující se Putinův systém zhroutí. Dějiny Ruska nahánějí strach. Během euforie nedávných pouličních protestů napsala jedna z mých moskevských přítelkyň na svůj facebookový profil: „Právě teď vládne pocit, jako by političtí vězni měli být co nevidět osvobozeni, emigranti se měli vrátit zpět a Putin byl na cestě do zapomnění.“ „Proč tolik optimismu?“, připojil svůj komentář jeden moudrý ruský historik: „Nikdo se nevrací. Putin nikam neodchází. Tito lidé budou bojovat až do konce. Je čas začít se bát o vaše manžele a vaše syny.“

Rachel Polonsky přednáší na katedře slovanských studií na Cambridge University. Je autorkou knihy „Molotov´s Magic Lantern: A Journey in Russian History“.

Z anglického originálu „With my little eye“ publikovaného v časopisu Prospect, March 2012, s. 44-49, přeložil Jaromír Žegklitz.