Je mým úkolem se zde věnovat aktuálnímu tématu vztahu politiky genderové rovnosti a rodinné politiky v legislativních i nelegislativních opatřeních na úrovni Evropské unie. Obě agendy představovaly, jak známo, dlouhá léta samostatné a navzájem odlišené politické sektory odvozující se z odlišných cílů i legitimačních zdrojů. Konstituovaly se také jako oblasti reálné státní aktivity relativně nezávisle na sobě v různých částech Evropy. Rodinná politika má dlouholetou tradici v zemích střední a západní Evropy, kde se vyvíjí jako samostatná, od ostatních politických oblastí oddělená agenda od 50. let 20. století. Politika rovnosti žen a mužů má naopak své kořeny zejména ve státech severní Evropy, kde od počátku vyvěrá z tamního silného ženského emancipačního hnutí. Cíle obou sfér jsou podstatně odlišné. Rodinná politika má za cíl podporu rodiny jako celku, ať jsou již důvody dány snahou o zachování sociální a hodnotové stability, nebo populačními cíly. Naopak politice rovnosti žen a mužů jde o zrovnoprávnění obou pohlaví ve všech sférách společnosti.
Po dlouhá léta byla tato teleologická odlišnost zřejmá i použitím odlišných nástrojů. Rodinná politika se zaměřovala zejména na sféru sociálního zabezpečení, naopak politika rovnosti se v prvních fázích koncentrovala na odstranění diskriminace ve veřejnoprávním sektoru, posléze i v oblasti soukromoprávních vztahů. To neznamená, že by mezi oběma politickými oblastmi od počátku neexistoval prostor vzájemného průniku, neboť se díky své interdisciplinární povaze dotýkaly některých společných politických témat. Teprve v souvislosti se stále větším zájmem genderové agendy o rodinu a vyrovnání sociálních rolí muže a ženy v privátní, dosud normotvornými akty nedotčené sféře, se rodinná a genderová politika začaly k sobě významným způsobem přibližovat. Svědky tohoto trendu jsme v posledních dvou desetiletích i v Evropské unii, jak v tomto příspěvku nastíním.
Zmíněný obrat zájmu politiky rovnosti žen a mužů do soukromé sféry lidského života, na prvním místě pak do rodiny, vychází z několika faktorů. Na jedné straně lze hovořit o relativní saturaci cílů rovnosti ve sféře veřejné a pracovněprávní. Přímá nerovnost v hlasovacím právu, přístupu k některým profesím či úřadům, stejně jako další formy formální diskriminace zakotvené v právu byly odstraněny. Proto se cíle ženského emancipačního hnutí a druhotně i politiky rovnosti, která se tyto cíle v moderátnější podobě snaží realizovat, soustřeďují na nové cíle. Jedním z nich je odstranění přetrvávajících odlišností pohlaví např. v diferenciaci do různých profesních sektorů formou pozitivní diskriminace. Jinými slovy, formálně-právní rovnost doplnit i reálnou ne-odlišností. Pojem odlišnosti je pak někdy, ve snaze o snazší prosazení cílů politiky rovnosti, nahrazován ne zcela odpovídajícím pojmem rovnosti. Druhým, stále hlasitěji zdůrazňovaným cílem je eliminace tzv. sociálních a myšlenkových stereotypů, kterými je míněno odlišné chápání rolí muže a ženy ve společnosti a v rodině. A právě odtud vychází i onen záhadný pojem „gender“, označující právě sociální podstatu pohlaví, tedy celek sociokulturních determinant, které jsou danému pohlaví přisuzovány.
Politika genderové rovnosti jde proto dál, než cíle klasického emancipačního hnutí a politicky rovnosti žen a mužů, neboť vychází z odlišných premis. Gender totiž není, a to je podstatou této sociální teorie, determinován primárně biologicky – tedy lidskou přirozeností – nýbrž sociálně. To, co běžně chápeme jako přirozené schopnosti muže a ženy, jejich přirozené vlohy, sklony, způsoby chování a odvozeně od těchto determinant i jejich předpoklady k sociálním rolím, to vše se podle genderové teorie vytváří v závislosti na určitém prostředí, historicky. Odtud je již jen krůček k jakési kvasiteorii spiknutí, podle níž je v západní společnosti zejména křesťanství a jmenovitě katolická církev primárně odpovědná za to, jaký obraz ženy byl vytvořen.
Cílem státu v očích teorie genderu má být vytvoření jakéhosi neutrálního obrazu: aby obraz obou pohlaví byl v podstatě identický, resp. jakkoliv předem nezabarvený. Aby role muže a ženy byly od počátku, tzn. od narození dítěte vnímány jako vzájemně zaměnitelné, a aby takové byly i ve skutečnosti. S ženstvím či mužstvím nemá být spojována vůbec žádná specifická sociální role, a tedy žádný jiný obsah vyjma ryze biologického. Jistá inkonsekvence spočívá v normativním relativismu genderové teorie. Na jedné straně podle ní neexistuje žádná objektivně platná norma (např. lidská přirozenost), která by určovala sociální obsah spojený s mužským či ženským pohlavím, tedy role muže a ženy. Na druhé straně se sama snaží vnutit všeobecnou normativní platnost jejího závěru o nutnosti odstranění tzv. tradičních stereotypů v diferenciaci sociálních rolí. Přitom ovšem koncept neutrálně definovaného genderu je ve skutečnosti z hlediska této teorie stejně tak nositelem pozivitního obsahu, jako jakýkoli jiný obsahově určený koncept pohlaví. Jistě si tu mnohý z Vás vzpomene na Quineovu kritiku Carnapova obdobného normativního relativismu jako hluboce dogmatické, a tudíž sebe sama popírající pozice.
Přesto, že je teorie genderu pouze jednou z mnoha sociálních teorií současnosti, stala se dominantním, resp. témeř výlučným normativním východiskem politiky rovnosti žen a mužů ve většině evropských států. Nástroje, užívané k realizaci jejích cílů ve veřejném životě jsou dostatečně známé. Kvóty na počet žen na kandidátkách nemají zajistit ani tak onen „ženský vhled“ na politiku, o němž se často hovoří, neřku-li nějakou kultivaci politiky, jako spíše posílit obraz absolutní identity. A která jiná sféra než politika je lidem více na očích? Nerovné obsazení komor parlamentu či vlády posiluje obrazy odlišných sociálních rolí, slovy feministické teorie tzv. genderové stereotypy. Ze stejného důvodu je zájem genderové politiky soustředěn rovněž na posty nejvyššího managementu soukromých firem. O nerovnosti z hlediska obsazení muži a ženami v oblasti hutního průmyslu, těžkého strojírenství, farmakologie nebo nebo kadeřnictví příliš velký zájem není.
Hlavním tématem politiky rovných příležitostí pod vlajkou teorie genderu se však jednoznačně stala v posledních letech rodina. Právě v ní jsou totiž podle autorů a autorek genderověteoretických konceptů nejhlouběji zakořeněny tradiční sociální stereotypy. K těm patří obraz ženy jako pečovatelky o rodinu, otce jako živitele. Tyto tradičně zakotvené obrazy mají být politikou rovnosti žen a mužů, resp. takzvaným gender mainstreamingem, rozbourány. Jednou z cest k tomu je vzdělávací politika: dětem mají být od nejútlejšího věku vštěpovány alternativní obrazy žen jako bojovnic, automechaniček, závodnic a havířek, mužů jako zdravotních asistentů, pečovatelů nebo učitelů hry na harfu.
Hlavní pozornost je ale soustředěna do rodinné politiky. Cíle jsou jednoduché: umístit co nejvíce žen do pracovního procesu, umožnit jim kariéru a eliminovat jejich pečovatelské role. Ty má na jedné straně částečně, ideálně ve stejné míře, převzít otec, částečně pak stát zřizováním pečovatelských zařízení. Celý tento komplex je označován souhrnným názvem podpora slučitelnosti rodinných a profesních rolí. Nástroje navrhované představiteli politiky rovnosti žen a mužů jsou většinou následující: zkrácení mateřské a rodičovské dovolené (provedeno v nedávné době v Německu, předtím v mnoha dalších státech), současně legislativní zakotvení prostředků nutících rodiče rozdělit si rodičovskou dovolenou mezi sebe. První z těchto kroků má napomoci rychlému návratu do zaměstnání, druhý rovnému rozdělení rolí v rodině. Finanční podpora rodiny má být maximálně eliminována, neboť příliš podporuje svobodné rozhodování rodin, jak finanční prostředky využít. Namísto toho mají být státní finance soustřeďovány do výstavby kolektivních pečovatelských zařízení. Ta mohou ostatně plnit vícero rolí: na jedné straně odeberou rodině její tradiční pečovatelskou roli, na straně druhé je v nich snazší za pomoci školeného personálu od malička budovat v dětech „správný“ obraz rolí muže a ženy. Rodiny, které se rozhodnou služeb nevyužít a setrvat s dětmi doma, mají být trestány snížením či odebráním dávek.
Tento obraz cílů agendy rovnosti žen a mužů není nijak přehnaným vykreslením. Severské státy v podstatě všechny tyto kroky zavedly, nyní se k nim přidávají i další evropské země. Se svou trochou do mlýna přišla i Evropská unie. Ta sice v oblasti rodinné politiky kompetence nemá, využívá nicméně své možnosti navrhovat legislativní akty ve sféře odstraňování diskriminace. Na nejrůznějších jednáních věnovaných této problematice bývá tak jednotlivým členským zemím opakovaně vyčítána příliš dlouhá rodičovská dovolená. Zřizování jeslí je přímo mantrou materiálů EU v oblasti rovných příležitostí, a to nejen z hlediska cílů genderových, ale i z důvodu zvýšení ekonomické síly. Známým je například původní požadavek lisabonského procesu, aby do roku 2010 bylo v každé zemi povinně umístěno aspoň 30 % dětí do 3 let v jeslích. V nejnovějších návrzích směrnic v oblasti manželského a rozvodového práva nacházíme dokonce explicitní snahu o sjednocení právních instrumentů v oblasti rozvodového práva za účelem usnadnění a urychlení rozvodů. Tento trend je zase ovlivněn snahou o destabilizaci institutu manželství, které je zářným symbolem duality a tedy i ne-identity mužských a ženských rolí. Výsledkem téhož trendu je i odstraňování společného zdanění manželů ve vícero evropských zemích.
Vedle Evropské unie jsou zde i další mezinárodní organizace, jejichž cíle v oblasti politiky genderové rovnosti jsou v posledních letech výrazně koncentrovány do oblasti rodiny. Patří k nim například Výbor OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen, který v každoročních zprávách posuzuje stav nerovnosti mezi muži a ženami. Právě v případě České republiky ke každoročním bodům kritiky patří mj. nedostatečně rovné rozdělení role muže a ženy v rodině. Vychází se tedy automaticky z toho, že dbát na rovné rozdělení rolí uvnitř rodiny, na to, kdo jak často myje nádobí, přebaluje dítě, tapetuje či opravuje auto, je především záležitostí státu.
Problém politiky rovnosti ve sféře rodiny je její primární zacílenost na zájmy dospělých, konkrétně pak žen. Jednotliví členové rodiny jsou vnímáni jako oddělené subjekty, které spolu spíše bojují o to, kdo má co dělat, než harmonicky žijí. Proto se o této na rodinu zacílené verzi politiky rovných příležitostí často hovoří jako o politice rodinných členů. Tím vysvítá odlišnost její podstaty od rodinné politiky. Ta naopak chápe rodinu jako autonomní subjekt, který je třeba podporovat jako celek vykonávající určité přirozené a nezadatelné funkce. Zatímco rodinná politika pomáhá rodinám tyto funkce vykonávat aniž by tím současně byly vystaveny finančními strádání, genderově formulovaná politika se snaží tyto funkce rodinám primárně odebrat. U těch, které zůstanou, jí jde pouze o rozdělení mezi muže a ženu. Kvalita jejich výkonu nebo otázka finančního zatížení je vedlejší. Patrné je to především na dítěti. To je v očích politiky rovných příležitostí spíše jakousi nutnou zátěží, od níž je ženám třeba co nejvíce pomoci. Politika slučitelnosti rodiny a zaměstnání není v tomto pojetí ničím jiným, než snahou o maximální eliminaci rodiny a jejích funkcí v životě jednotlivce. Na to, co je vlastně zájmem dítěte, se nikdo neptá. Odpověď by totiž nepřišla vhod: naprostá většina pediatrů a dětských psychologů se totiž shoduje na tom, že do 3. roku života je pro dítě nejprospěšnější individuální péče v rodině, a to výslovně péče matky. Právě takové zjištění je ovšem v rozporu s požadavky genderové politiky, pro níž rozdíly v rodičovských předpokladech mezi mužem a ženou neexistují.
Samozřejmě i klasická rodinná politika kladla vždy důraz na slučitelnost rodiny a zaměstnání. V jejím pojetí však blaho dítěte předchází zájmu rodičů, pročež je volen tzv. konsekutivní model slučitelnosti: zajištění co nejsznazšího návratu do zaměstání po době věnované péči o malé děti. Naopak model tzv. synchronní slučitelnosti je založen na paralelním výkonu profesních a rodinných rolí, kdy je existence tzv. odlehčujících služeb nevyhnutelná. V tomto smyslu je také tento model podobný totalitní pronatalitní politice. Tato sice sledovala spíše cíle ekonomického (plná zaměstnanost) a výchovného rázu (indoktrinace dětí v jeslích a školkách), nicméně prostředky byly velmi podobné. Není ostatně divu, že se leckteré evropské země dnes inspirují právě modely populační politiky východoevropských zemí před rokem 1989.
Spor o rodinu, který se v posledních letech rozhořel v mnoha západoevropských zemích, bude v následující době jedním z klíčových politických témat. Podíváte-li se na stránky německých novin, zjistíte, že problematika rodiny je tam jednou z nejcitovanějších oblastí. Tento zájem ovšem není totožný se zájmem o podporu rodiny. Politika státu vůči rodině je stále více uzurpována politikou rovných příležitostí, byť třeba pod heslem pomoci rodinám a oficiální vlajkou rodinné politiky. Podobně i populační regres je vhodnou argumentační základnou pro genderově definovanou politiku rodinných členů. Stavba jeslí a zajištění pečovatelských služeb je tak někdy jakoby „legitimována“ snahou o zajištění populačního růstu. Přitom právě východní Německo, s nejvyšší dostupností jeslí v Evropě, je současně regionem s nejnižší porodností. Naopak sousední Bavorsko, středoevropský tahoun populačního vývoje, je dodnes charakteristické značným přetrváváním tradičních rodinných modelů, včetně dlouhodobé domácí péče o děti. Populační argumenty tedy příliš nepomáhají. Ostatně jistou ironií je, že právě současná německá iniciativa na stavbu jeslí má být financována z toho, co stát díky populačnímu regresu „podle plánu“ do roku 2012 ušetří na přídavcích na nenarozené děti. Politika rovnosti žen a mužů je tak doslova podmíněna vymíráním naší společnosti.
Není pochyb o tom, že i u nás bude rodinná politika v následujících letech a desetiletích nabývat na významu, stejně jako všude jinde v Evropě. Tento fakt sám o sobě není ničím pozitivním – v zemích, kde se rodinám bez větších potíží dobře daří a kde nejsou výrazně znevýhodněny, masivní rodinná politika není zapotřebí. Základní otázkou, která se však před námi bude otevírat, nebude zda má stát rodiny podporovat či nikoli, nýbrž jakým způsobem a jakými cíly. Zda se bude koncentrovat na podporu rodiny jako organického celku – společenské jednotky tvořící jeden subjekt, nebo na podporu vzájemné nezávislosti jednotlivých členů rodiny na sobě i na rodině jako celku. Zda bude podporovat rodiny ve výkonu jejich funkcí, nebo se bude tyto funkce snažit přebírat. Jestli bude ponechávat rodinám autonomii v rozhodování, nebo se bude snažit určovat jejich „dobro“ a ovlivňovat rozdělení rolí v rodině kampaněmi a legislativními kroky. Zda se bude soustřeďovat na poskytnutí dostatečného finančního zázemí pro samostatnost rodin, nebo zda se výstavbou služeb bude snažit na místo rodin určit, co si rodiny za peníze daňových poplatníků smějí koupit. Jen jedna z těchto cest vede ke svobodnému státu. Druhá vede do genderového ráje vzájemně plně identických a zaměnitelných lidských tvorů, bohužel bez jakékoli možnosti samostatného rozhodování a jednání.
(Přednáška byla proslovena na veřejném slyšení o rovnosti žen a mužů v Senátu PČR dne 22. ledna 2008.)
Říkáte-li, že nízká porodnost na našem civilizačním stupni je “přirozená”, ne zcela s tím souhlasím. Fakticky je přítomná, nikoli ale všude. Sám říkáte, že pokud je tento stupeň spojen s vyšší mírou religiosity, jako na americkém středozápadě, být tomu tak nemusí, ač je tento středozápad životním standardem na stejné úrovni se západní Evropou. Takže bych nemluvil o tom, co je v tomto případě přirozené. Ačliže bychom označili vysokou religiositu za nepřirozenou.
Co se týče onoho etnického rozdělení, ve Švédsku nicméně velmi roste počet přistěhovalců ze zemí třetího světa v posledních letech, nejsou často však jako ilegální či pololegální imigranti vedeni ve statistikách zahrnujících entické rozdělení občanů. Např. kolem Stockholmu existuje bezpočet skoro až slumových městeček imigrantů. Je ovšem pravda, že v USA je diferenciace vyšší. Nevím v čem nemám pravdu, když jsem nikde netvrdil, že by v USA byl stejný počet a poměr etnických menšin jako ve Švédsku. Stejně tak nepopírám, že vyšší civilizační úroveň je spojena v naprosté většině s populačním regresem. Jen tvrdím, že tomu tak nemusí být vždy a že existují výjimky.
– porodnost.
Skandinávské státy jsou etnicky poměrně značně homogenní.
např. Švédsko:
Švédové 91 %, Finové 2,5 %, Laponci (Saamové), Estonci, Romové, Židé, přistěhovalci ze zemí třetího světa
Naproti tomu USA:
běloši 73.9%, Hispánci 14,8%, černoši 12,4 %, asiaté…
(http://factfinder.census.gov/servlet/ACSSAFFFacts?_submenuId=factsheet_1&_sse=on)
“v USA existuje rovněž extrémní disproporce mezi státy na východním pobřeží s velmi nízkou, “evropskou” porodností, a americkým středozápadem.”
Rurální a zaprášené země divokého západu sice nejsou chudé z hlediska absolutního, ale porovnají-li se s industriálním východním pobřežím, potvrzují tezi o vazbě mezi porodností a vyspělostí v rámci USA. Navíc vyšší porodnost různých států USA, jak asi víte, úzce souvisí s mírou religiosity, což je zase jiná otázka.
Závěrem: Nízká porodnost je na našem civilizačním stupni přirozená.
Argumentace pana Bellinga se dialekticky vyvíjí od hrozivých varování před totalitou k formulování velice obskurních kritérií pro rozlišování mezi oprávněnými a neoprávněnými zásahy státu do společnosti – veřejná garance prádelen je totalitním prvkem? Kde shledáme prvek existenciální garance u péče o silnice, veřejné knihovny atd.?
Závěrem proto bez nějakého pocitu, že bych panu Bellingovi křivdil, konstatuji, že jeho označení evropské rodinné politiky za totalitní bylo pouhým rétorickým manévrem, popřípadě projevem neobyčejného rozhořčení, postrádá však racionálně obhajitelný základ.
Není samozřejmě žádnou tragédií, když účastníci politického procesu, neúspěšní při prosazování svých zájmů, pod vlivem resentimentů opustí půdu racionální argumentace a vrhnou se do krkolomného zaklínání silnými slovy o diktátu, totalitě, násilí apod. Tragédie by nastala teprve tehdy, kdyby tyto zveličené projevy zklamání společnost brala vážně, to je však z definice nemožné, protože jde právě o ty poražené požadavky.
Co se týče oné porodnosti, mají USA nyní míru úhranné plodnosti cca 2,1 dítěte na jednu ženu. Samozřejmě včetně všech etnik. Ale stejně tak se měří i v Evropě. I ve Skandinávii je daleko vyšší míra plodnosti mezi imigranty, kterých je tam požehnaně. Takže pokud srovnáváme, tak srovnávejme porovnatelné – tedy amerických 2,1 s evropskými, daleko nižšími čísly. A mimochodem, v USA existuje rovněž extrémní disprpporce mezi státy na východním pobřeží s velmi nízkou, “evropskou” porodností, a americkým středozápadem. Pokud bychom se podívali na tamní státy, je tam míra úhrnné plodnosti daleko vyšší, často dokonce kolem 3 dětí na ženu, a to i mezi “bílou” populací. A nemyslím si, že by šlo o chudé země.
Já opravdu nevěřím, že by rodinná politika mohla a měla být populační politikou. Nemyslím si, že je to jejím cílem. Jde pouze a jen o kompenzaci znevýhodnění, jemuž rodina čelí tím, že sociální stát ze své podstaty převzal její bazální – sociálně-zajišťovací funkci, a tím ji učinil v individuálním životě lidí postradatelnou. Populační politika podle mého názoru vůbec nemůže být cílem jakéhokoli liberálně-demokratického státu, i kdyby byla nakrásně úspěšná. Pokud by stát převzal všechny funkce rodin, od pečovatelské, přes ekonomickou až nakonec i po biologickou, jistě by populačního růstu mohl dosáhnout. Obávám se ale, že to není jeho smyslem. Rodinná politika tedy ano, ale ne za zmíněným účelem.
Právě zasahování státu v oblasti vzdělávání, sociálních služeb, sociálního zabezpečení atd. jsem zmiňoval – to jsou ovšem ony veřejné služby, tedy to, co se někdy nazývá jako daseinvorsorge – zajištění lidské existence v moderním světě. Člověk dnes není schopen ovládat svůj životní prostor. Nezbytně proto potřebuje zajištění svého efektivního životního prostoru veřejně garantované služby. To je normální a stát se zde prostě přizpůsobuje podmínkám industriálního věku. To jsou právě ty ospravedlnitelné zásahy do společnosti. Ale ty přestávají být z hlediska netotalitního státu oprávněné tam, kde schází onen prvek existenciální garance. Totéž se týče i Vámi zmíněného očkování. Garance postavení smluvních stran je běžná v jakémkoli právním systému – to také není nic specifického ani zásah do společnosti, jen ochrana práva – i když jde o práva spotřebitele jako smluvní strany.
Totalitní prvek spočívá v tom, pokud stát namísto ochrany smluvních stran predefinuje, s kým máme smlouvu uzavřít – kolik příslušníků toho či onoho pohlaví má být ve vedení firmy. Co se týče péče o děti – jde-li o vzdělávání, je to zmíněná veřejná služba. Jsou to ale i jesle? Jde o nezbytný prvek pro existenciální garanci člověka? Pak můžeme chtít po státu, aby garantoval a platil i existenci prádelen, vývařoven, kadeřnictví a dalších odlehčovacích služeb. To je ale již právě ona ingerence do sektoru společnosti, která není ospravedlnitelná. A to ani tím, že si to někteří přejí.
Nezaměňujme pojmy. Právní stát je ten, který se řídí právem a garantuje základní práva. Ale pojem totálního státu či systému vychází z něčeho jiného. Jedná se o odlišné kategorie. Pojem neexistence základních práv nestačí sám o sobě k vymezení existence totálního či netotálního státu, byť jistá vzájemná souvislost zde existuje. Sám mluvíte o chvílích, „kde mravům nelze přiznat právo na ochranu před politickým procesem“. A otázka je, zda těchto chvílí není dnes trochu mnoho. Tedy zda zvyšující se počet zásahů do smluvní a další svobody ve veřejném zájmu, není již důsledkem průniku státu a společnosti. Jinak řečeno: nikoli základní práva zabraňují splynutí státu a společnosti, nýbrž oddělení státu a společnosti umožňuje existenci základních práv. V opačném případě je stát alias společnost jediným zdrojem práva a tedy jediným místem, kde se určuje, co je právo /včetně těch základních práv/. Jedině garance oddělení obou sfér umožnuje vůbec myslet, že existuje sféra práv, do níž stát nemůže zasahovat.
Problém je průběžnost
Člověk během svého ekonomicky produktivního života vytvoří dostatek materiálních hodnot. V průběžném systému jsou však všechny tyto prostředky, získané na daních, rovnou utraceny. Což nevadí, pokud je věková struktura společnosti v rovnováze, tj. není více starých lidí než mladých. Pokud by však tyto peníze lidem zůstaly, mohli by být použity na úhradu služeb ve stáří.
Není pravda, že je potřeba určitý počet lidí na to, aby se udržel stát. Kanada má například 3.2 obyvatele na km2 a nezdá se, že by byla méně civilizovaná než ČR se 130 lidmi na km. Problém je pouze v demografickém složení populace, které není kompatibilní s daňovou soustavou tak, jak je nastavena v ČR.
“Co se týče vztahu porodnosti a vyspělosti státu.(…)”
Vyjmenoval jste prakticky všechny výjimky. Navíc Rusko nebo Ukrajina sice nemusí být nutně ekonomickými tygry, přesto se asi dají srovnat spíše se zeměmi EU než Afriky.
Porodnost bílých Američanů je asi 1.9 dítěte na ženu (replacement level = 2.1), což je srovnatelné třeba se skandinávskými zeměmi. U Hispánců jeto něco pod 3 děti na ženu, u černochů 2.1. Těmito čísly chci říct, že celková porodnost závisí dost silně na etnickém složení společnosti.
Opravdu věříte, že ona podpora rodin povede k vyššímu populačnímu přírůstku? Já bych si tím nebyl vůbec jist. Jinak s většinou toho, co jste napsal, souhlasím.
Identita státu a společnosti je jistě totalitní znak, nicméně pouhé zasahování státu do společnosti není rozhodně splynutím státu se společností. Zasahování je typickým znakem moderních států v řadě směrů, například v oblasti vzdělávání, sociálních poměrů atd., aniž by se v tomto ohledu odlišovaly totalitní státy od liberálních demokracií. Všechny civilizované státy mají totalitní prvky, když přebírají pečovatelskou roli v oblasti základního vzdělání? Zde přeci jde o pozitivní vynucování určitého stavu, určitého standardu vzdělanosti, bez ohledu na souhlas rodin nebo dětí. Z tohoto příkladu, a dalo by se mluvit o vynucování péče o bezpečnost řidičů, o zdraví občanů, o bezpečnost jejich bydlení a kvalitu stravy a bezpočtu jiných příkladů, je vidět, že takto rozlišení totalitních a ostatních států nebo prvků politického systému stanovit nelze. Kvůli tomu, že v ČR jsou děti očkovány jako v KLDR, není ČR státem s totalitními prvky.
Odlišnost demokratického právního státu a totalitní diktatury spočívá v respektování základních práv.
V liberálním právním státě se kromě politické sféry uznává nedotknutelné soukromí vyjádřené právě principem základních lidských práv a jejich vyjmutím z běžného politického procesu. Člověk si v této sféře může dělat co chce bez ohledu na zájmy společnosti. To také zákonitě poskytuje společnosti a občanům prostor pro nezávislost, který brání SPLYNUTÍ státu a společnosti. Právním vyjádřením tohoto stavu jsou právě různé ústavní principy svobod.
Diktatury takovou sféru neuznávají, resp. narušují, a totalitní státy to dělají z důvodu nějaké ideologické vize směřující k cílevědomé proměně člověka. Jistěže i SSSR měl ústavu, ale ta měla jen takový název, neměla ústavní funkci základního zákona a její působnost byla anulována, pokud se vláda rozhodla ji ignorovat.
Jiný prostor, který by měl být společnosti vytyčen jako nedotknutelný, například prostor pro pěstování rasových předsudků, nelze rozumným způsobem vymezit, i když každý by právě své osobní předsudky rád povýšil do oné nedotknutelné oblasti a vynutil si právo na svévoli při přijímání zaměstnanců, při jejich propouštění, právo neplatit na mateřské školky víc než do rodin, právo přesunout dálnici kvůli svému pozemku atd. To však je přesně oblast politického procesu, kde si každý hájí svoje mravy a zájmy a kde mravům nelze přiznat právo na ochranu před politickým zásahem.
Gender totiž není, a to je podstatou této sociální teorie, determinován primárně biologicky – tedy lidskou přirozeností – nýbrž sociálně. Pri homosexualite je naopak gender determinovaný primárne biologicky, čiže je vrodený a správanie sa homosexuálov sa podľa toho aj vysvetľuje. Časť homosexuálov má typické ženské a časť typické mužské vlastnosti ktoré gender u heterosexuálov popiera, ale u homosexuálov akceptuje, čo sa prejavuje podporou registrovaného partnerstva homosexuálov a právom na adopcie detí. V zmysle genderu sa tak na jednej strane tvrdí, že sexualita
u heterosexuálov je determinovaná primárne sociálne a u homosexuálov biologicky. Totálne to protirečí logike. Takáto agenda je teraz v EÚ nosná a rád by som vedel prečo.
Ad M. Kříž:
Souhlasím s Vámi v tom, že změnou pojišťovacího systému se dají leckteré křivdy napravit. Ale přesto si nemyslím, že jeho reforma, jakkoliv potřebná, vše vyřeší. I pokud si bude člověk sám šetřit na důchod, bude to pro něj snazší, pokud nebude mít děti, do nichž by investoval. Přitom ovšem v důchodovém věku bude využívat veřejných služeb, zdravotní, dopravní a další infrastruktury placené z daní placených dětmi jeho vrstevníků. Toto strukturální znevýhodnění nelze tak řešit ani odstraněním důchodového systému, jak se ilusorně domnívali v Turkmenistánu. V éře, v níž nejsme sami schopni ovládat prostředky zajišťující naší existenci, je zkrátka závislost na jiných – a v důchodovém věku tedy na ekonomicky aktivní mladší generaci platící daně – nevyhnutelná.
O dětech jako ekonomickém statku jsem mluvil z pohledu ekonomie – tuto roli zkrátka v minulosti plnily. To není hodnotový soud ale konstatování. Popisuje to ve své knize The Treatise on Family i nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary Becker. Lidé prostě měli děti jako formu zajištění na stáří, jako investici, jejíž náklady se jim posléze ekonomicky vrátily. Dnes toto neplatí – proto se ona bazální role pro rodinu přesunula. Netvrdím, že v minulosti lidé měli děti a priori s tímto cílem, nicméně vidina ekonomického přínosu se z podvědomí neztrácela – dítě bylo zajištěním pro případ stáří i nemoci. Mají-li dnes lidé děti s cílem uspokojení emocionálních potřeb, je to možná přijatelnější, ale je třeba si uvědomit, že narůstá množství substitutů.
Co se týče vztahu porodnosti a vyspělosti státu, neplatí nepřímá úměrnost výhradně. USA mají vysokou porodnost i životní standard. Rusko a Ukrajina mají jednu z nejnížších měr porodnosti na světě. I v Evropě je situace různá a vesměs nezávislá na vyspělosti. Obecně lze ovšem souhlasit s tím, že podobná nepřímá úměra je často vidět a má různé příčiny, na prvním místě ono jiné chápání „funkce“ dítěte, nedostatek umělých regulačních prostředků atd.
Ad Vilém
Myslím, že jde o jisté nepochopení. Já nepovažuji za totální systém ten, který nedodržuje základní práva (to bychom museli všechny předmoderní systémy označit na totální, včetně mnoha existujících autoritativních režimů v Africe i jinde), ale ten, kde dochází k identitě státu a společnosti. To je i klasický koncept totálního státu u Hubera, Forsthoffa, Schelskeho a dalších. Ta může nastat jak průnikem státu do společnosti (zestátnění společnosti), tak společnosti do státu (zespolečenštění státu). Dochází pak k tomu, že očekávání, která lidé mají ve společenské sféře, jsou převáděna do oblasti státní, politické. Společenské konflikty se pak stávají konflikty státními. Používáme-li demokratické mechanismy ve společenské sféře, je třeba vědět, že tím tuto sféru činíme předmětem státního rozhodování. Bude-li demokraticky rozhodovat o tom, jaké pohádky povídat dětem, jak močit na toaletě či kolik žen či mužů postavit do vedení firmy, jedná se současně o prvek přenosu státního rozhodování (byť demokratického) do společnosti. To nazývám totalitním prvkem, a je jedno, zda se tak děje primárně na nátlak státní moci, nebo společenských sil, jež se státu chopí. Proto nehovořím ani o totálním státu, jak mi vkládáte do úst. Jde o totální systém, kdy je spíše stát v zajetí některých společenských sil, které k prosazení svých zájmů ve společnosti užijí státních nástrojů. Myslím, že má argumentace není vůbec zjednodušená.
Vůbec jsem nemluvil o ústavnosti. Zda je něco ústavní či protiústavní je věc jiná. Plánovaná ekonomika by rovněž možná nebyla prvkem porušujícím nutně základní práva (např. v německé ústavě je připuštěna), ale je totalitním prvkem – stát pak plně reguluje sféru, jež není jeho výsostným územím (ačliže rezignujeme na samotné pojmové oddělení státu a společnosti). Něco jiného je ovšem možnost státu k omezeným zásahům do společnosti za účelem garance stability. Společenská nerovnost je podmínkou občanské rovnosti. Pokud ale přeroste únosnou míru, hrozí narušení systému i občanské rovnosti tím, že se některá síla společnosti bude pomocí státu snažit situaci „napravit“. Proto je moderní stát nutně státem aspoň částečně sociálním, jak předpověděl již Lorenz von Stein. Tlumící zásahy si lze ale představit tam, kde se týkají objektivní, zřejmé a kvantitativně zjistitelné veličiny – např. v oblasti sociální solidarity. Zásahy jsou také nutné k zajištění veřejných služeb, které člověku garantují existenciální životní prostor (nemocnice, školy, silnice atd.). Ale mají-li zásahy směřovat o odstranění nerovností v myšlení lidí, ve „stereotypech“, mravních pravidlech (nezapomeňme na Kantovo odlišení práva a mravnosti) apod., jde již o prvek totality. Radar je jistě ústavně konformní. I mateřské školy jsou ústavně konformní, stejně jako jesle. Pokud ale bude stát jesle preferovat před jinými nástroji, aby převzal pečovatelskou roli, půjde sice o prvek slučitelný s ústavou, ale totalitní – stejně jako v Severní Koreji. Myslím, že zavádějící je spíše argumentace Vaše, směšující pojmy (ústavní x totální, stavba školek x odstraňování „stereotypů“ rozhodováním namísto rodin o správné formě péče o děti do 3 let věku vč. určení počtu dětí, které musí do jeslí (33 procent do r. 2010 podle Lisabonského procesu EU), totální systém x totální stát apod).