Je mým úkolem se zde věnovat aktuálnímu tématu vztahu politiky genderové rovnosti a rodinné politiky v legislativních i nelegislativních opatřeních na úrovni Evropské unie. Obě agendy představovaly, jak známo, dlouhá léta samostatné a navzájem odlišené politické sektory odvozující se z odlišných cílů i legitimačních zdrojů. Konstituovaly se také jako oblasti reálné státní aktivity relativně nezávisle na sobě v různých částech Evropy. Rodinná politika má dlouholetou tradici v zemích střední a západní Evropy, kde se vyvíjí jako samostatná, od ostatních politických oblastí oddělená agenda od 50. let 20. století. Politika rovnosti žen a mužů má naopak své kořeny zejména ve státech severní Evropy, kde od počátku vyvěrá z tamního silného ženského emancipačního hnutí. Cíle obou sfér jsou podstatně odlišné. Rodinná politika má za cíl podporu rodiny jako celku, ať jsou již důvody dány snahou o zachování sociální a hodnotové stability, nebo populačními cíly. Naopak politice rovnosti žen a mužů jde o zrovnoprávnění obou pohlaví ve všech sférách společnosti.
Po dlouhá léta byla tato teleologická odlišnost zřejmá i použitím odlišných nástrojů. Rodinná politika se zaměřovala zejména na sféru sociálního zabezpečení, naopak politika rovnosti se v prvních fázích koncentrovala na odstranění diskriminace ve veřejnoprávním sektoru, posléze i v oblasti soukromoprávních vztahů. To neznamená, že by mezi oběma politickými oblastmi od počátku neexistoval prostor vzájemného průniku, neboť se díky své interdisciplinární povaze dotýkaly některých společných politických témat. Teprve v souvislosti se stále větším zájmem genderové agendy o rodinu a vyrovnání sociálních rolí muže a ženy v privátní, dosud normotvornými akty nedotčené sféře, se rodinná a genderová politika začaly k sobě významným způsobem přibližovat. Svědky tohoto trendu jsme v posledních dvou desetiletích i v Evropské unii, jak v tomto příspěvku nastíním.
Zmíněný obrat zájmu politiky rovnosti žen a mužů do soukromé sféry lidského života, na prvním místě pak do rodiny, vychází z několika faktorů. Na jedné straně lze hovořit o relativní saturaci cílů rovnosti ve sféře veřejné a pracovněprávní. Přímá nerovnost v hlasovacím právu, přístupu k některým profesím či úřadům, stejně jako další formy formální diskriminace zakotvené v právu byly odstraněny. Proto se cíle ženského emancipačního hnutí a druhotně i politiky rovnosti, která se tyto cíle v moderátnější podobě snaží realizovat, soustřeďují na nové cíle. Jedním z nich je odstranění přetrvávajících odlišností pohlaví např. v diferenciaci do různých profesních sektorů formou pozitivní diskriminace. Jinými slovy, formálně-právní rovnost doplnit i reálnou ne-odlišností. Pojem odlišnosti je pak někdy, ve snaze o snazší prosazení cílů politiky rovnosti, nahrazován ne zcela odpovídajícím pojmem rovnosti. Druhým, stále hlasitěji zdůrazňovaným cílem je eliminace tzv. sociálních a myšlenkových stereotypů, kterými je míněno odlišné chápání rolí muže a ženy ve společnosti a v rodině. A právě odtud vychází i onen záhadný pojem „gender“, označující právě sociální podstatu pohlaví, tedy celek sociokulturních determinant, které jsou danému pohlaví přisuzovány.
Politika genderové rovnosti jde proto dál, než cíle klasického emancipačního hnutí a politicky rovnosti žen a mužů, neboť vychází z odlišných premis. Gender totiž není, a to je podstatou této sociální teorie, determinován primárně biologicky – tedy lidskou přirozeností – nýbrž sociálně. To, co běžně chápeme jako přirozené schopnosti muže a ženy, jejich přirozené vlohy, sklony, způsoby chování a odvozeně od těchto determinant i jejich předpoklady k sociálním rolím, to vše se podle genderové teorie vytváří v závislosti na určitém prostředí, historicky. Odtud je již jen krůček k jakési kvasiteorii spiknutí, podle níž je v západní společnosti zejména křesťanství a jmenovitě katolická církev primárně odpovědná za to, jaký obraz ženy byl vytvořen.
Cílem státu v očích teorie genderu má být vytvoření jakéhosi neutrálního obrazu: aby obraz obou pohlaví byl v podstatě identický, resp. jakkoliv předem nezabarvený. Aby role muže a ženy byly od počátku, tzn. od narození dítěte vnímány jako vzájemně zaměnitelné, a aby takové byly i ve skutečnosti. S ženstvím či mužstvím nemá být spojována vůbec žádná specifická sociální role, a tedy žádný jiný obsah vyjma ryze biologického. Jistá inkonsekvence spočívá v normativním relativismu genderové teorie. Na jedné straně podle ní neexistuje žádná objektivně platná norma (např. lidská přirozenost), která by určovala sociální obsah spojený s mužským či ženským pohlavím, tedy role muže a ženy. Na druhé straně se sama snaží vnutit všeobecnou normativní platnost jejího závěru o nutnosti odstranění tzv. tradičních stereotypů v diferenciaci sociálních rolí. Přitom ovšem koncept neutrálně definovaného genderu je ve skutečnosti z hlediska této teorie stejně tak nositelem pozivitního obsahu, jako jakýkoli jiný obsahově určený koncept pohlaví. Jistě si tu mnohý z Vás vzpomene na Quineovu kritiku Carnapova obdobného normativního relativismu jako hluboce dogmatické, a tudíž sebe sama popírající pozice.
Přesto, že je teorie genderu pouze jednou z mnoha sociálních teorií současnosti, stala se dominantním, resp. témeř výlučným normativním východiskem politiky rovnosti žen a mužů ve většině evropských států. Nástroje, užívané k realizaci jejích cílů ve veřejném životě jsou dostatečně známé. Kvóty na počet žen na kandidátkách nemají zajistit ani tak onen „ženský vhled“ na politiku, o němž se často hovoří, neřku-li nějakou kultivaci politiky, jako spíše posílit obraz absolutní identity. A která jiná sféra než politika je lidem více na očích? Nerovné obsazení komor parlamentu či vlády posiluje obrazy odlišných sociálních rolí, slovy feministické teorie tzv. genderové stereotypy. Ze stejného důvodu je zájem genderové politiky soustředěn rovněž na posty nejvyššího managementu soukromých firem. O nerovnosti z hlediska obsazení muži a ženami v oblasti hutního průmyslu, těžkého strojírenství, farmakologie nebo nebo kadeřnictví příliš velký zájem není.
Hlavním tématem politiky rovných příležitostí pod vlajkou teorie genderu se však jednoznačně stala v posledních letech rodina. Právě v ní jsou totiž podle autorů a autorek genderověteoretických konceptů nejhlouběji zakořeněny tradiční sociální stereotypy. K těm patří obraz ženy jako pečovatelky o rodinu, otce jako živitele. Tyto tradičně zakotvené obrazy mají být politikou rovnosti žen a mužů, resp. takzvaným gender mainstreamingem, rozbourány. Jednou z cest k tomu je vzdělávací politika: dětem mají být od nejútlejšího věku vštěpovány alternativní obrazy žen jako bojovnic, automechaniček, závodnic a havířek, mužů jako zdravotních asistentů, pečovatelů nebo učitelů hry na harfu.
Hlavní pozornost je ale soustředěna do rodinné politiky. Cíle jsou jednoduché: umístit co nejvíce žen do pracovního procesu, umožnit jim kariéru a eliminovat jejich pečovatelské role. Ty má na jedné straně částečně, ideálně ve stejné míře, převzít otec, částečně pak stát zřizováním pečovatelských zařízení. Celý tento komplex je označován souhrnným názvem podpora slučitelnosti rodinných a profesních rolí. Nástroje navrhované představiteli politiky rovnosti žen a mužů jsou většinou následující: zkrácení mateřské a rodičovské dovolené (provedeno v nedávné době v Německu, předtím v mnoha dalších státech), současně legislativní zakotvení prostředků nutících rodiče rozdělit si rodičovskou dovolenou mezi sebe. První z těchto kroků má napomoci rychlému návratu do zaměstnání, druhý rovnému rozdělení rolí v rodině. Finanční podpora rodiny má být maximálně eliminována, neboť příliš podporuje svobodné rozhodování rodin, jak finanční prostředky využít. Namísto toho mají být státní finance soustřeďovány do výstavby kolektivních pečovatelských zařízení. Ta mohou ostatně plnit vícero rolí: na jedné straně odeberou rodině její tradiční pečovatelskou roli, na straně druhé je v nich snazší za pomoci školeného personálu od malička budovat v dětech „správný“ obraz rolí muže a ženy. Rodiny, které se rozhodnou služeb nevyužít a setrvat s dětmi doma, mají být trestány snížením či odebráním dávek.
Tento obraz cílů agendy rovnosti žen a mužů není nijak přehnaným vykreslením. Severské státy v podstatě všechny tyto kroky zavedly, nyní se k nim přidávají i další evropské země. Se svou trochou do mlýna přišla i Evropská unie. Ta sice v oblasti rodinné politiky kompetence nemá, využívá nicméně své možnosti navrhovat legislativní akty ve sféře odstraňování diskriminace. Na nejrůznějších jednáních věnovaných této problematice bývá tak jednotlivým členským zemím opakovaně vyčítána příliš dlouhá rodičovská dovolená. Zřizování jeslí je přímo mantrou materiálů EU v oblasti rovných příležitostí, a to nejen z hlediska cílů genderových, ale i z důvodu zvýšení ekonomické síly. Známým je například původní požadavek lisabonského procesu, aby do roku 2010 bylo v každé zemi povinně umístěno aspoň 30 % dětí do 3 let v jeslích. V nejnovějších návrzích směrnic v oblasti manželského a rozvodového práva nacházíme dokonce explicitní snahu o sjednocení právních instrumentů v oblasti rozvodového práva za účelem usnadnění a urychlení rozvodů. Tento trend je zase ovlivněn snahou o destabilizaci institutu manželství, které je zářným symbolem duality a tedy i ne-identity mužských a ženských rolí. Výsledkem téhož trendu je i odstraňování společného zdanění manželů ve vícero evropských zemích.
Vedle Evropské unie jsou zde i další mezinárodní organizace, jejichž cíle v oblasti politiky genderové rovnosti jsou v posledních letech výrazně koncentrovány do oblasti rodiny. Patří k nim například Výbor OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen, který v každoročních zprávách posuzuje stav nerovnosti mezi muži a ženami. Právě v případě České republiky ke každoročním bodům kritiky patří mj. nedostatečně rovné rozdělení role muže a ženy v rodině. Vychází se tedy automaticky z toho, že dbát na rovné rozdělení rolí uvnitř rodiny, na to, kdo jak často myje nádobí, přebaluje dítě, tapetuje či opravuje auto, je především záležitostí státu.
Problém politiky rovnosti ve sféře rodiny je její primární zacílenost na zájmy dospělých, konkrétně pak žen. Jednotliví členové rodiny jsou vnímáni jako oddělené subjekty, které spolu spíše bojují o to, kdo má co dělat, než harmonicky žijí. Proto se o této na rodinu zacílené verzi politiky rovných příležitostí často hovoří jako o politice rodinných členů. Tím vysvítá odlišnost její podstaty od rodinné politiky. Ta naopak chápe rodinu jako autonomní subjekt, který je třeba podporovat jako celek vykonávající určité přirozené a nezadatelné funkce. Zatímco rodinná politika pomáhá rodinám tyto funkce vykonávat aniž by tím současně byly vystaveny finančními strádání, genderově formulovaná politika se snaží tyto funkce rodinám primárně odebrat. U těch, které zůstanou, jí jde pouze o rozdělení mezi muže a ženu. Kvalita jejich výkonu nebo otázka finančního zatížení je vedlejší. Patrné je to především na dítěti. To je v očích politiky rovných příležitostí spíše jakousi nutnou zátěží, od níž je ženám třeba co nejvíce pomoci. Politika slučitelnosti rodiny a zaměstnání není v tomto pojetí ničím jiným, než snahou o maximální eliminaci rodiny a jejích funkcí v životě jednotlivce. Na to, co je vlastně zájmem dítěte, se nikdo neptá. Odpověď by totiž nepřišla vhod: naprostá většina pediatrů a dětských psychologů se totiž shoduje na tom, že do 3. roku života je pro dítě nejprospěšnější individuální péče v rodině, a to výslovně péče matky. Právě takové zjištění je ovšem v rozporu s požadavky genderové politiky, pro níž rozdíly v rodičovských předpokladech mezi mužem a ženou neexistují.
Samozřejmě i klasická rodinná politika kladla vždy důraz na slučitelnost rodiny a zaměstnání. V jejím pojetí však blaho dítěte předchází zájmu rodičů, pročež je volen tzv. konsekutivní model slučitelnosti: zajištění co nejsznazšího návratu do zaměstání po době věnované péči o malé děti. Naopak model tzv. synchronní slučitelnosti je založen na paralelním výkonu profesních a rodinných rolí, kdy je existence tzv. odlehčujících služeb nevyhnutelná. V tomto smyslu je také tento model podobný totalitní pronatalitní politice. Tato sice sledovala spíše cíle ekonomického (plná zaměstnanost) a výchovného rázu (indoktrinace dětí v jeslích a školkách), nicméně prostředky byly velmi podobné. Není ostatně divu, že se leckteré evropské země dnes inspirují právě modely populační politiky východoevropských zemí před rokem 1989.
Spor o rodinu, který se v posledních letech rozhořel v mnoha západoevropských zemích, bude v následující době jedním z klíčových politických témat. Podíváte-li se na stránky německých novin, zjistíte, že problematika rodiny je tam jednou z nejcitovanějších oblastí. Tento zájem ovšem není totožný se zájmem o podporu rodiny. Politika státu vůči rodině je stále více uzurpována politikou rovných příležitostí, byť třeba pod heslem pomoci rodinám a oficiální vlajkou rodinné politiky. Podobně i populační regres je vhodnou argumentační základnou pro genderově definovanou politiku rodinných členů. Stavba jeslí a zajištění pečovatelských služeb je tak někdy jakoby „legitimována“ snahou o zajištění populačního růstu. Přitom právě východní Německo, s nejvyšší dostupností jeslí v Evropě, je současně regionem s nejnižší porodností. Naopak sousední Bavorsko, středoevropský tahoun populačního vývoje, je dodnes charakteristické značným přetrváváním tradičních rodinných modelů, včetně dlouhodobé domácí péče o děti. Populační argumenty tedy příliš nepomáhají. Ostatně jistou ironií je, že právě současná německá iniciativa na stavbu jeslí má být financována z toho, co stát díky populačnímu regresu „podle plánu“ do roku 2012 ušetří na přídavcích na nenarozené děti. Politika rovnosti žen a mužů je tak doslova podmíněna vymíráním naší společnosti.
Není pochyb o tom, že i u nás bude rodinná politika v následujících letech a desetiletích nabývat na významu, stejně jako všude jinde v Evropě. Tento fakt sám o sobě není ničím pozitivním – v zemích, kde se rodinám bez větších potíží dobře daří a kde nejsou výrazně znevýhodněny, masivní rodinná politika není zapotřebí. Základní otázkou, která se však před námi bude otevírat, nebude zda má stát rodiny podporovat či nikoli, nýbrž jakým způsobem a jakými cíly. Zda se bude koncentrovat na podporu rodiny jako organického celku – společenské jednotky tvořící jeden subjekt, nebo na podporu vzájemné nezávislosti jednotlivých členů rodiny na sobě i na rodině jako celku. Zda bude podporovat rodiny ve výkonu jejich funkcí, nebo se bude tyto funkce snažit přebírat. Jestli bude ponechávat rodinám autonomii v rozhodování, nebo se bude snažit určovat jejich „dobro“ a ovlivňovat rozdělení rolí v rodině kampaněmi a legislativními kroky. Zda se bude soustřeďovat na poskytnutí dostatečného finančního zázemí pro samostatnost rodin, nebo zda se výstavbou služeb bude snažit na místo rodin určit, co si rodiny za peníze daňových poplatníků smějí koupit. Jen jedna z těchto cest vede ke svobodnému státu. Druhá vede do genderového ráje vzájemně plně identických a zaměnitelných lidských tvorů, bohužel bez jakékoli možnosti samostatného rozhodování a jednání.
(Přednáška byla proslovena na veřejném slyšení o rovnosti žen a mužů v Senátu PČR dne 22. ledna 2008.)
Jesle dobře fungovaly už v Ceausescově Rumunsku a výsledek myšlenkového nestereotypu a (gender) newspeaku jsou dobře popsány u Orwella a Huxleyho ( „domov – špinavé doupě plné otců a matek…“). Navíc odstrašující státní výchova feminizovaného školství přece byla a je výbornou školou života. Dopřávat ji harantům už od 1-3 let je sice poněkud drsné, na druhou stranu prof.Matějček byl třeba šovinista a asi i muž…
Rozdíly mezi mužem a ženou byly dobře popsány mnohokrát (třebas F.Vyskočil in Vesmír), tento stereotyp však bohužel není myšlenkový, ale biologický (něco s genama), takže ho nelze moc odstraňovat (i když kdoví). Ještě že feministicky vzdělaní specialisté a úředníci časem lépe přesunou moje peníze z daní na výstavbu a provoz jeslí a školek (bude to asi dražší než mateřská mojí ženy), kde budou moci genderově napravovat moje dítě (mám kluka a holku a zatím to není jedno). ZŠ evidentně nestačí. Konečně po čase zase nějaký nosný inženýrský racionální koncept na tu iracionální rodinu (tý bych teda radši prachy nesvěřoval)…
Ad Vojtěch Belling.
Chápu, co myslíte, ale domnívám se, že řešení existuje. Je jím individualizace sociálního (i zdravotního) pojištění, která by měla být provedena tak, že obě “pojištění” budou opravdu pojištěními konkrétního člověka a ne daněmi. Tedy: Platím peníze za účelem eliminace rizik jakou jsou nemoc, nezaměstnanost, invalidita….a případně penze.
Neštěstím současného systému je, že je průběžný a dnešní poplatníci si tedy, například, nespoří na vlastní důchod, ale financují seniory současné. Individualizace by všechny tyto problémy vyřešila.
“Funkci dítěte tak přesunul z ekonomické do emocionální roviny. Tím ovšem sebral lidem jeden z hlavních důvodů, proč rodinu zakládat a mít děti.”
Mluvit o dítěti jako o ekonomické funkci se mi moc nelíbí. Vůbec mi tento způsob argumentace zavání materiálním egoismem rodičů. Není nakonec morálně lepší pokud mají lidé děti z emocionálních důvodů – třeba, aby je měli rádi, a ne proto, aby je ke stáru potomci živili?
Nezareagoval jste na toto mé tvrzení:
“Porodnost je nepřímo úměrná vyspělosti společnosti. Čím vyšší porodnost, tím zaostalejší stát.”
Podíval jste se na Wikipédii na ony státy s nejvyšší porodností?
Poměřovat národy atavistickým koeficientem množení se mi zdá nešťastné.
Postupná islamisace společnosti bude rozumnou rovnováhou, zajišťující přetrvání hodnot rodinného života.
Stejně tak příliv rodin z Vietnamu i Číny ukazuje na dobrou budoucnost rodinného života.
Sám rodinu mám a děti v případě příležitosti poučuji v tom duchu, že nám mají raději přivést domů “šikmookou” snachu z řádné a soudržné vietské nebo chanské rodiny než nějakou frajli, co zná otce jen jako toho, co na ni platil alimenty…
Pane Bellingu,
myslím, že by Vaše rozsáhlé znalosti doznaly lepšího uplatnění při určitém zpřesnění argumentačních postupů. Pouhé pronikání státu do společnosti, ať už s cílem posilovat rovnost nebo nerovnost, rozhodně není postačující k vymezení totalitního jednání státu. Přeci jen je nutné rozlišovat, kdy stát svým pronikáním narušuje přirozená práva v zájmu ideologické vize, kdy jde o diktaturu zasahující do práv občanů, která však není totalitní, a kdy jde o politické jednání typu opatření snížení genderové nerovnosti, která však nenarušují základní práva občanů, a proto nemohou být totalitní, i když někomu mohou připadat nesprávná a případně se mohou ukázat jako neobhajitelná, aniž se však proto stane stát totalitním.
Bohužel málokdo je ochoten uznat, že jeho oprávněné zájmy, představy a požadavky skutečně mohou být poškozeny legitimním politickým procesem, a přesto nejde zločin nebo totalitu, nýbrž o naprosto nevyhnutelný jev, protože ne všechny konfliktní představy a zájmy je možné vždy naprosto spravedlivě uspokojit. Teprve narušením základních práv se stát dostane z legitimních mezí politického procesu. Takto není neústavní rovná daň ani vysoce progresivní daň, vojenská služba ani příliš vysoké vojenské výdaje, americký radar ani dálnice přes soukromý pozemek, ani přesun prostředků od finanční podpory rodin k výstavbě mateřských školek.
Je zajímavé spatřit zde dva kritické příspěvky psané z opačných pozic
Nejprve p. Křížovi:
Souhlasím v tom, že v podmínkách jiné, než sociálního státu by uvedené dilema bylo zbytečné stejně jako podpora rodiny. Nicméně má argumentace je založena na tom, že sociální stát systémem sociálního pojištění a služeb zlikvidoval základní, sociálně-zajišťující roli rodiny. Funkci dítěte tak přesunul z ekonomické do emocionální roviny. Tím ovšem sebral lidem jeden z hlavních důvodů, proč rodinu zakládat a mít děti. V době, kdy nebyla antikoncepce, to ještě nemělo tak fatální důsledky. Nyní je to ale důvodem, proč tento sociální stát musí znevýhodnění rodin, jež sám způsobil, kompenzovat. Je to sice bludný kruh, ale tento stát je na existenci rodin závislý, stejně jako celý sociální systém, jenž poskytuje. Uvedené dilema spočívá v tom, zda na tento vývoj reagovat tak, že stát bude přebírat rodinám i další funkce (to byl např. princip husákovské „rodinné“ politiky), a tím jim „ulehčí“ existenci, nebo zda je podpoří ve výkonu jejich funkcí a v jejich svobodě rozhodování. Pokud by zde sociální stát nebyl, nemuseli bychom tyto otázky řešit, ale jeho odstranění je dnes pouhou iluzí, neboť v industriální společnosti se člověk bez některých plnění poskytovaných státem k zajištění jeho existence neobejde. To je přesně to, co Ernst Forsthoff nazývá přechodem od ovládaného k efektivnímu životnímu prostoru.
A nyní p. Vilémovi
Vaše argumentace je dost zvláštní. Pokud se domnívám, že dítě v prvních letech života potřebuje především matku, neznamená to, že tento názor chci lidem vnucovat státními prostředky. Ostatně právě to v článku zdůrazňuji. Stát musí respektovat svobodu rodin v rozdělení sociálních rolí a úkolů. Pokud tvrdíte, že většina lidí si to nemyslí, je to možné. Má argumentace je opřena o thesi, že ať je rozdělení sociálních rolí věcí přirozenosti nebo důsledkem sociálního konstruktu a stereotypu, není stát od toho, aby do těchto věcí zasahoval, aby nastolovat nové hodnotové systémy, odstraňoval stereotypy a ve sféře společenské a soukromé prosazoval rovnost. Stát má zajistit úplnou rovnost občanskou – rovnost před zákonem. Proto také v právu sociálního zabezpečení je postavení muže i ženy stejné a stát nikoho neznevýhodňuje. Pokud tak činí společenský stereotyp, není na státu, aby zasahoval. V opačném případě by došlo k průniku principu občanské rovnosti do sféry společenské rozmanitosti. A to nejen konzervativní sociální vědci jako Schelsky, Gehlen, Huber aj., ale i levicoví autoři jako Adorno, Marcuse či E. W. Böckenförde nazývají jako totalitní systém. Zasahuje-li stát do společnosti, ať již v důsledku ovládnutí státu společností nebo společnosti státem, jde o totalitní systém, a to z pojmu věci. To není žádná demagogická these, ale podstata totalitarismu. Tato argumentace je tedy navýsost relevantní. I pokud si „většina“ takové zásahy přeje a chce, aby stát určoval, jaké je „správné“ rozdělení rolí muže a ženy v rodině, aby definoval mravní normy, možné to je. Ale princip moderní demokracie je postaven na tom, že ani většinovým rozhodnutím nelze odstranit jeho principy, mezi něž patří i oddělení státu od společnosti a respekt společenské svobody. V minulosti se taková většinová rozhodnutí nejednou vymstila.
Co se týče opirání mé argumentace o vědecká zjištění, považuji to za správné. Nemám ve zvyku si argumenty „cucat z prstu“. Proto se opírám o výsledky vědeckých výzkumů. Je ovšem jasné, že i vědecké názory na tuto citlivou oblast se liší (na co také ne, že). Přesto se lze podívat, jaký postoj je např. v české vědecké obci v oboru sociální pediatrie převládající. Jedná-li stát v oblasti citlivé, vyžadující odborný přístup, je třeba věnovat velkou pozornost názoru vědy. To nic nemění na tom, že konečné rozhodnutí je samozřejmě v rukou demokratických procesů. Na úrovni správy je však třeba odborného, vědou podloženého přístupu. Navíc nikde v článku ani ve skutečnosti netvrdím, že by tento, stejně jako jakýkoliv jiný vědecký názor či zjištění definovalo přirozenost. Nevkládejte mi tedy do úst nepravdivá tvrzení.
A na závěr dodávám, že vinit názorové oponenty ze „zlovůle“ je směšné a nehodné relevantní debaty. Já sám něco takového rozhodně nečiním a spíše se soustřeďuji na věcné argumenty opírající se o konkrétní tvrzení oponentů.
“(…)Jen jedna z těchto cest vede ke svobodnému státu.”
Ani jedna z těchto cest nevede ke svobodnému státu. Je vcelku jedno jestli podpora rodiny (tj. sociální dávky, daňové úlevy…) vede k tomu, že rodiny dostávají peníze nebo jestli stát poskytuje služby, které považuje za prorodinné.
Co s “vymíráním naší společnosti”?
Porodnost je nepřímo uměrná vyspělosti společnosti. Čím vyšší porodnost, tím zaostalejší stát. Prakticky neexistují výjimky:
http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_birth_rate
http://en.wikipedia.org/wiki/Image:QHC_Lynn_Vanhanen_2006_IQ_and_Global_Inequality.png
Tato úměra neplatí pouze mezi státy, ale i v jejich rámci. Čím nižší socioekonomický status (a inteligence), tím vyšší porodnost.
Když se někde hovoří moc silně o plášti (gender problémech), ptávám se po košili (kvalita vztahů a kontaktů, pocit bezpečí či spokojenosti). Košile bývá nám bližší, než raglán.Kdo je nahý, uvítá i zimník.
Opravdu mi nejde o formu projevu gender aktivist(ů-ek), každé hnutí potřebuje podobné povahy, jejich motivaci a tomu i odpovídající projev.Smutnější už to je na dotyčné fakultě, ale i to lze smýt pláčem nad vlastní bídou. Bojím se té nové kamufláže starých ba biblických nesnází. Toho odštěpení skutečných příčin potíží, jejich kompenzace aktuálním nátěrem – dnešní interpretací váznoucích procesů hledáním (marným) jiné struktury.
Abych se nedotkl, omezím se na tradiční beduinský svět. Nejen rozdělení rolí podle možností, aby přežití bylo posíleno, ale i pohotové doplňování, pokud je to účelné. Strýc dítěte v ŽELVY MOHOU LÉTAT, na rozdíl od jeho matky, není nic vyjímečného. ROZŠÍŘENÍM POLARIT k agresivitě patří i něžnost a zúžením polarit (znásilněná poškozená matka) zbyde jen prázdno.
Nakolik funguje plně lidské partnerství třeba navenek hierarchizované, natolik je gender experiment zbytečný. U těch beduínů podobně jako v ranném islámu je dosti matriarchátu. Asi funguje i historická rotace rolí.
Když je přepaden beduinský tábor a muži slábnou v obraně, chopí se ženy stanových tyčí a i zabijí útočníka, ten proti nim těžko mohl jako muž bojovat. Jsme v takové tísni? Necítí se ženy komfortně?Uchylují se k svépomoci?
Pan Belling předvádí prapodivné kotrmelce. Nejprve nám konzervativci léta sdělují, že péče o dítě vyžaduje matku, a pan Belling to zde také opakuje, a pak najednou jen není na státu, aby svobodným lidem mluvil do jejich zakořeněných předsudků nebo se vůbec zajímal o sociální role, tak jak se v soukromé sféře rozvinou, třebaže toto rozvinutí se odehrávalo v podmínkách jasné nerovnosti a vlastně ji v soukromé sféře odráží a bezdůvodně protahuje.
Pak ovšem stojí za zaznamenání, že takové tvrzení nemá všeobecnou podporu a společnost se může rozhodnout, že stát některé problémy zajímají, třebaže podle přání menšiny lidí by mělo jít o soukromé záležitosti. Sem náleží právě problematika rovnosti mužů a žen (a homosexuálů a menšin atd.). Ze skutečnosti, že tyto otázky nebyly předmětem politiky v předminulých staletích, nijak neplyne, že se jimi stát nesmějí.
Závěrem bych podotkl, že schovávání vlastních přání za vědecká zjištění a snaha posunout je do polohy přirozenosti, proti níž se mohou bouřit pouze protispolečenské živly toužící po zničení západní civilizace, jakoukoli skutečnou debatu znemožňuje. Že o tuto debatu nemají konzervativci ani skutečný zájem, ukazuje jejich hrůzostrašně demagogický slovník. Označovat totiž oponentní model za podobný totalitnímu nemá žádnou argumentační relevanci, kromě toho, že prozrazuje zlovůli původce článku.
Bohužel musím nesouhlasit. Vaše argumentace je více než podivná. Nikde jsem nemluvil o pediatrech – mužích. Pojmem “pediatři” rozumím muže i ženy (uveďme např. světoznámou Christu Meves, do češtiny překládanou Edwige Antier, Ilonu Špaňhelovou aj). Také netvrdím, že jejich názor je “výhradní” (který také je?). U nás ale mezi renomovanými sociálními pediatry a dětskými psychology převládá. Nepochybuji o tom, že je řada mužů schopných starat se o děti a nikde jsem to v článku nepopřel. Opět mi cosi podsouváte. Pouze se domnívám, že vazba mezi dítětem a matkou je v klíčovém období po narození dítěte zásadní a důležitější. To nikterak neznamená, že by nebyly výjimky, ani to nepopírá právo rodin se rozhodnout o tom, kdo o dítě bude pečovat.
Právě tak je konstruováno české právo sociálního zabezpečení. Ženu rozhodně neznevýhodňuje (místy dokonce naopak, podle mne ale poprávu – např. ve věku odchodu do důchodu). Stojí na principu rovnosti. Rodičovský příspěvek dnes může pobírat otec stejně jako matka; mohou se i prostřídat. To, na co narážíte, jsou rozdíly existující ve společnosti, převládající chápání sociálních rolí mužů a žen apod. Ty stát ale nevytváří právem sociálního zabezpečení, které ctí zásadu občanské rovnosti. A stát tu není od toho, aby normami sociálního zabezpečení regulovat chápání sociálních rolí nebo odstraňoval nějaké “myšlenkové stereotypy”. Vaše pojetí “myšlenkového stereotypu” je ostatně konstruktem – mnoho lidí by Vám řeklo, že nejde o stereotypy, ale o přirozený řád. Záměrně neuvádím svůj postoj. Spíše se snažím naznačit, že Váš přístup není nutně “ten jediný správný”. Ostatně, budeme-li mluvit o stereotypech, pak je i Váš diskursivní režim, ehm, tak trochu stereotypní. Pouze se opírá o jiné “konstrukty”.
V závěru Vás jen upozorňuji, že relevantní diskuse se vede trochu v jiném stylu, než v nejapném obviňování názorových oponentů z “účelové argumentace”. Je to nejen trapná stereotypní floskule, ale navíc v odborné debatě zcela nesmyslná. Mohl bych Vás rovněž z mého pohledu obvinit, že Vaše argumentace je ještě daleko “účelovější”, když jste schopná mi vyčítat akorát to, že jsem muž a cituji (také) muže (to se zřejmě v rodinné politice nesmí). Byl by to ale nesmysl, neboť pro Vás je tato skutečnost relevantním argumentem, který zřejmě míníte vážně. Každopádně Vám jej proto neodmítám, jen konstatuji, že se jedná o nejnevědečtější, ze všech možných argumentačních forem – argumentum ad personam…
Právě proto, že Vy jako muž a Vám podobní přednášejí opět téměř pouze pro muže (ostatně podíveje se na zastoupení žen a můžů v Senátu či Poslanecké sněmovně) to tady v této republice vypada tak jak to vypadá.
Nejsem ani feministka ani žádná jiná aktivistka, ale některé Vaše argumenty prostě nelze považovat za validní. Jako např. když se zeptáte českých pediatrů a psychologů (opět muži?), kteří se shodují, že nejlepší je pro dítě do tří let péče výhradně ženy. Výhradně? Možná kdyby jste stejný dotaz položil psychologům, psycholožkám v severských či západních zemí, tak se Vám určitě nedostane stejné odpovědi. Jako psycholožka znám celou řadu rodin, kde citovější a láskyplnější jsou muži, kteří se jsou schopni postarat o své potomky, i ty do věku tří let, perfektně. A mnohdy lépe než jejich vlastní matky. Své argumenty tedy volíte zcela účelově, aby vyhovovali právě Vašim myšlenkovým stereotypům, které se pravděpodobně i hodí posluchačům v Senátu. !!!!
Ať stát podporuje rodinu jako organický celek, ale ať u toho neznevýhodňuje ženu. Viz současná úprava rodičovského příspěvku.