John A. Nagl (42) pracuje v Center for a New American Security. Je penzionovaným podplukovníkem americké armády, veteránem z operace Pouštní bouře a ze současného konfliktu v Iráku a jedním z autorů protipovstaleckého manuálu (Army/Marine Corps Counterinsurgency Field Manual). Je rovněž autorem knihy „Learning to Eat Soup with a Knife” vydané v roce 2005, v níž s pomocí archivních pramenů a rozhovorů srovnává vývoj protipovstalecké doktríny a praxe v průběhu malajské občanské války v letech 1948-1960 se strategií použitou ve vietnamské válce.
18. září 2008 se John A.Nagl jako jeden z hlavních řečníků zúčastnil mezinárodní konference OI „Pět let války v Iráku”. Publikovaný rozhovor obsahuje hlavní myšlenky z jeho přednášky, která nebyla k dispozici v písemné formě.
Dnes se široce uznává, že navýšení počtu vojenských jednotek v Iráku vedlo k úspěchu. Dokonce i demokratický presidentský kandidát Barack Obama, původně horlivý oponent takového kroku, nedávno řekl, že „úspěch překonal naše nejdivočejší sny“. Vy jste nedávno Irák navštívil. Jaký je váš dojem?
Rovněž já bych řekl, že úspěch vyvolaný navýšením počtu jednotek daleko překonal mé nejoptimističtější představy. Jsem tím nadšen. Generál Petraeus mě v červenci a srpnu vyslal do Iráku na desetidenní návštěvu. Pokrok, který jsem zaznamenal, byl pozoruhodný, nevyvratitelný a zčásti možná nezvratitelný. Došlo tam k velké a velmi pozitivní změně.
Jaké jsou příčiny této změny?
Vítězství má tisíc otců a tento úspěch má tisíc příčin. Nepochybně k nim patří nová strategie protipovstaleckého boje generála Petraeuse zaměřená především na zajišťování bezpečnosti obyvatel, další jednotky, které má k prosazování této strategie k dispozici, snaha jednotlivých kmenů o určitou spolupráci, jíž jsme jak využili, tak ji i povzbuzovali, probuzení sunnitů, přechod „Synů Iráku“ z řad bojovníků Al Kajdy na stranu jejích protivníků, následné rozhodnutí Sadra a šíitských milicí zříci se ozbrojeného násilí a k dosažení vlastních cílů využít politické jednání – všechny tyto věci sehrály při dosažení onoho úspěchu svou roli. Řekl bych zároveň, že strategie a nápady generála Petraeuse, jak čelit povstalcům, byly tím nejdůležitějším faktorem. Byl si vědom cíle, jehož chtěl dosáhnout jiným způsobem než jeho předchůdci, a využil všech příležitostí, které se mu naskytly.
Řekl jste, že vítězství má tisíc otců. Vy jste nepochybně jedním z nich. Jste spoluautorem Protipovstalecké příručky (Counterinsurgency Field Manual) z roku 2006. Tato strategie byla na území Iráku uskutečňována téměř dva roky. Jaká nejdůležitější poučení z ní plynou?
Protestoval bych proti vašemu tvrzení, že jsem jedním z otců; řekl bych, že jsem strýcem z druhého kolena. Ona poučení jsou následující: Především musíte chránit obyvatelstvo. A učit se a přizpůsobovat se. A právě tyto dvě věci generál Petraeus a jeho tým v Iráku poslední dva roky dělali. Především se zaměřili na ochranu obyvatelstva. jejich flexibilní a bystré myšlení jim však zároveň umožňovalo zhodnotit, v jaké situaci se právě nacházejí a čeho chtějí dosáhnout a snažili se v neustále se vyvíjející a měnící situaci najít nejlepší cestu kupředu. A byly to právě tyto schopnosti, jež tomuto týmu umožnily využít výhod situací, k jakým patřilo např. procitnutí sunnitů v rámci nabídky ke spolupráci.
Je stále zřejmější, že sunnitské kmeny nabídly ruku jako první. Proč Petraeusovi předchůdci nebyli schopni ochoty jednotlivých kmenů ke spolupráci využít?
Zdá se, že generál Casey svůj postoj k jednání s kmeny změnil. Určitá jednání začal vést se Sunnity koncem roku 2006, totéž činil plukovník Sean McFarland v Ramádí. Generál Petraeus vlastně zúročil práci vykonanou mnoha lidmi včetně generála Caseyho. Toto je pravděpodobně tím nejdůležitějším činitelem. Jakmile šíité přestali potřebovat milice na ochranu před sunnitskými povstalci, násilí dramaticky pokleslo. A v této situaci se nyní nalézáme.
Někteří lidé ve Spojených státech používají slova „vítězství“. Očekáváte, že válka v Iráku brzy skončí?
Neradujme se předčasně. V Mosulu, kde proti nám stojí zbytky irácké Al Kajdy, se stále intenzivně bojuje. Dva velitelé praporů, podplukovníci Chris Johnson a Keith Barclay, se svými pozemními jednotkami mají plné ruce práce. Jsem přesvědčen, že uspějí. Kritický zápas nyní svádí irácká vláda na politickém poli, především pokud jde o smíření se Sunnity; úspěch v této věci by se vyrovnal úspěchům vojenským. Věřím, že pokud budeme pokračovat v poskytování bezpečnostních záruk v Iráku, dočkáme se politického pokroku v průběhu příštího roku.
Pozornost se dnes obrací zpět k Afghánistánu, kde se bezpečnostní situace již řadu let zhoršuje. Co by se s tím mělo dělat?
Dobrá zpráva je ta, že teď vítězíme v Iráku. Špatná je ta, že nevítězíme v Afghánistánu. Faktem je, že o kampani v Afghánistánu jsme nepřemýšleli zdaleka tak důkladně jako o boji v Iráku. Naléhavě to však potřebujeme. Je čas na to, abychom o válce v Afghánistánu začali hluboce přemýšlet a podnikli zásadní kroky.
Dají se některá poučení z Iráku využít v Afghánistánu?
Historie se neopakuje, ale rýmuje se. Principy protipovstaleckého boje z první kapitoly Protipovstalecké příručky mohou být aplikovány rovněž na boj v Afghánistánu. Poučení se nedají přenášet přímo, ale principy platit nepřestávají. První věcí, kterou musíme udělat, je zajistit bezpečnost afghánským obyvatelům. Abychom to mohli udělat, potřebujeme více pozemních sil. Stojíme nyní před hrází, máme deset prstů na rukou, deset prstů na nohou a jeden nos a pokoušíme se ucpat třicet děr. První věcí je tak mít k dispozici dost lidí k tomu, aby ucpali díry, a pak můžete začít hráz zpevňovat.
Oba kandidáti do Bílého domu hovoří o posílení jednotek v rozsahu dvou až tří brigád. Může více amerických pozemních sil samo o sobě dosáhnout obratu a stabilizovat zemi?
Krátkodobě to musejí být americké jednotky. Máme-li však v tomto boji uspět, v dlouhodobém horizontu to musejí být jednotky afghánské. Ministr obrany Gates učinil před pár týdny velmi důležité rozhodnutí, když rozhodl o zdvojnásobení počtu příslušníků afghánské armády. Potřebujeme investovat další a další zdroje do výcviku, vybavení, organizace a posilování afghánské armády, neboť to je strategie, která nám umožní odtamtud odejít.
Válka v Afghánistánu se odehrává v naprosto jiné aréně než válka v Iráku. Kde vidíte největší problémy?
Afghánistán je mnohem těžším problémem než byl Irák. Toto musí svět pochopit především. A musí pochopit, jak je důležité, abychom při budování stabilního Afghánistánu všichni uspěli. Existuje hromada věcí, které zde nefungují. Řetěz velení je značně spletitý. Různá pravidla týkající se toho, co jednotky jednotlivých zemí mohou dělat a co ne, rozhodně nijak nepomáhají. Chápu, že NATO usilovalo o odstupňování odpovědnosti. Nevypadalo to, že by se z akcí v Afghánistánu mohlo stát aktivní protipovstalecké válečné tažení, ale stalo se. Afghánistán je pro NATO a jeho členské země důležitou zkouškou. A NATO v ní teď nedopadá zrovna dobře.
Ve srovnání s Irákem jsou zde na první pohled patrné dva výrazné rozdíly: geografická situace a opium. Jak se lze s těmito problémy co nejúčinněji vypořádat?
Člověk musí mít na paměti, že Afghánistán nikdy ve své historii neměl silnou centrální vládu. Nikdy neměl infrastrukturu potřebnou k tomu, aby z Kábulu bylo možné dosáhnout do všech míst země. Problémy v Afghánistánu jsou zcela mimořádné. Když Římané čelili někde ve vzdálené provincii nějaké rebelii, první věcí, kterou udělali, bylo vybudování silnice. A klíčovou součástí operací v Afghánistánu je vybudování cest, aby vláda byla schopna dostat se k lidem. Pak je důležité vypořádat se s korupcí a ustavit vládu, která bude reagovat na potřeby lidí. Produkce opia financuje povstalce a podněcuje korupci mezi vládními činiteli. Vybudování infrastruktury by pomohlo i v následujícím: nemůžeme přesvědčit farmáře, aby místo opia pěstovali pšenici, dokud nebudou moci tuto pšenici dostat na trh. Musíte-li v tamním terénu nakrmit rodinu, pak jedna mula s nákladem opia se vyplatí více, než když ponese náklad pšenice.
Existuje tu dlouhá hranice s Pákistánem, kolem níž sídlí řada kmenů. V tomto prostředí se cvičí různé povstalecké skupiny a odtud také podnikají útoky do Afghánistánu. Jaký je nejlepší způsob řešení tohoto problému?
K Afghánistánu skutečně nelze přistupovat jako k izolovanému problému, ale vždy v souvislosti s Pákistánem. Pákistánský problém je obrovský a stále narůstá. Kombinace pákistánského a afghánského problému je ve střednědobém horizontu asi tou největší bezpečnostní hrozbou, jíž dnes svět čelí. Příští americký president bude této hrozbě muset věnovat dostatek času i prostředků. To, co potřebujeme, je kombinovaná strategie pro obě tyto země. A tato strategie musí zahrnout také Indii. Věřím, že Spojené státy a NATO sehrají klíčovou roli v nastolení důvěry mezi Indií a Pákistánem, neboť válka v Afghánistánu je svým způsobem zástupným problémem ve sporu těchto dvou zemí. Nastolení dobré vlády a vytvoření možností, aby pákistánská vláda dosáhla až do kmenových oblastí na okraji země, je ovšem problémem stejně velkým jako vytvoření těchto možností pro vládu v Afghánistánu, přičemž v pákistánském prostředí máme mnohem méně možností tuto věc ovlivnit.
President Bush podepsal v červenci směrnici, týkající se nových pravidel vojenských akcí, jež americkým jednotkám povoluje pronásledovat povstalecké cíle přes 1500 mil dlouhou afghánskou hranici s Pákistánem. Považujete takové přeshraniční akce za nevyhnutelnou součást strategie protipovstaleckého boje?
Není možné zabíjet nebo zajímat protivníky podle libosti mimo povstalecké území. Ačkoli přeshraniční výpady mohou být z taktického hlediska efektivní, platí se za ně vysoká politická cena, kterou je třeba pečlivě zvažovat. Obecně platí, že s výjimkou cílů nejvyšší důležitosti mohou být podnikány jen ve spojení se silami země, na jejímž území k dané operaci dochází.
Nedávná série amerických úderů vedených podle nových pravidel vyvolala ostré odsudky ze strany vrcholných pákistánských vládních a vojenských představitelů. Vidíte nějaké jiné účinné způsoby řešení tohoto problému?
Potlačení jakéhokoli povstání vyžaduje podporu vlády hostitelské země a jejích vlastních bezpečnostních sil. Toto je dlouhodobá záležitost v Afghánistánu a v Pákistánu a stejně tak i v Iráku. Prvním požadavkem je proto vyvinout úsilí směřující k posílení kapacity a schopností afghánské a pákistánské vlády.
Síly Talibanu se rekrutují především z místních paštunských kmenů. Paštunští bojovníci mají pověst hrdých a extrémně odhodlaných mužů, kteří se během uplynulých staletí nikdy nepoddali žádné cizí moci. Jak je tedy lze porazit nebo získat na svoji stranu?
Povstalci se liší podle stupně oddanosti své věci. Na povstalecké hnutí pohlížím jako na cibuli, která má mnoho různých vrstev. V Iráku nám dlouho trvalo, než jsme pochopili, že prostřednictvím vyjednávání a kompromisů můžeme sloupnout svrchní vrstvy povstalců, kteří nejsou své věci oddáni tak jako ti další uvnitř. Ti, kteří nikdy vyjednávat nebudou a musí být zajati nebo zabiti, tvoří jen samotné malé jádro povstalců. V Afghánistánu bojujeme proti paštunským nacionalistům, příslušníkům Talibanu a teroristům z Al Kajdy. Pro každou z těchto skupin potřebujeme jinou strategii, neboť každá sleduje jiné cíle a každá přistoupí na něco jiného. V mých očích existuje mnoho podobností mezi Paštuny v Afghánistánu a Sunnity v Iráku: jsou to nelítostní bojovníci, které jsme byli schopni dostat na svou stranu s využitím rozporů existujících mezi nimi a jejich nominálními spojenci z Al Kajdy.
Taliban dosáhl několika důležitých vítězství a propagandistickém poli. Jeho útoky jsou k vidění na internetu i prostřednictvím vysílání televizní stanice Al Džazíra. Francouzský týdeník Paris Match nedávno šokoval národ uveřejněním fotografií, na nichž se vrazi příslušníků francouzského přepadového oddílu předvádějí v uniformách, které svlékli mrtvým vojákům. Jak se hodlá protipovstalecká strategie vyrovnat s podobnou propagandou?
V novém protipovstaleckém manuálu se zabýváme šesti různými logickými směry operací, jež musí být vedeny současně, máme-li povstalce porazit. Jsou to: vedení bojových operací k ochraně bezpečnosti civilního obyvatelstva; budování domácích bezpečnostních sil; zajištění základních služeb pro obyvatelstvo; vytvoření dobré a schopné vlády; podpora hospodářského rozvoje. To je pět úkolů z oněch šesti. Tím nejdůležitějším, který se týká všech vyjmenovaných a je v posledku rozhodující, je ovšem vedení účinných informačních operací. To je nejdůležitější ze všech nástrojů směřujících k potlačení povstání – a je to zároveň oblast, kde se nám v současnosti daří nejméně. Existuje obrovský prostor ke zlepšení informačního toku – a pokud si v tomto směru začneme počínat efektivněji, je to zároveň možnost dramaticky a bezprostředně změnit situaci. Každá protipovstalecká operace je konec konců zápasem o podporu obyvatelstva. Můžeme v tomto boji zvítězit, budeme-li bojovat usilovněji a chytřeji, s využitím všech prostředků, jež máme k dispozici.
Na veřejnosti i na setkáních s armádními představiteli opakovaně zdůrazňujete, že v protipovstaleckém boji jsou klíčem k úspěchu malé skupiny amerických armádních poradců. Jste zastáncem strategie, počítající s celkem dvaceti tisíci bojových poradců. V čem je role poradců tak důležitá?
Posledních 18 měsíců jsem strávil ve Fort Riley v Kansasu výcvikem toho, čemu říkáme přechodné vojenské týmy. Jsou to malé skupiny 11-16 amerických vojáků, kteří se stanou součástí iráckých či afghánských praporů, brigád a divizí. Tyto poradní týmy jsou úžasným zdrojem pomoci. Přináší s sebou přístup k některým věcem, jichž má Amerika nadbytek a jichž se jiným zemím nedostává: přístup ke zpravodajským informacím, schopnost tyto informace analyzovat a efektivně je v protipovstalecké kampani využívat, dále přístup k prostředkům na obnovu země, přístup k dělostřelectvu, vzdušné podpoře a zdravotní pomoci, a konečně k tomu, co je možná vůbec nejdůležitější – k určitému způsobu výcviku a disciplíně, jež jsou pro americké síly charakteristické. Tyto malé týmy Američanů mají vliv, který daleko přesahuje jejich počet. Tuto misi, která je známa pod názvem „Foreign Internal Defense“, tradičně podnikají jednotky zvláštních sil. Požadavky na ně bohužel přesahují jejich možnosti, takže do tohoto úkolu musíme zapojit i konvenční síly. Doposud jsme to dělali způsobem ad hoc. Doporučil jsem proto zprofesionalizovat výběr, výcvik i veškerou činnost těchto sil.
Myšlenka, která se za touto strategií skrývá, vychází z výroku T. E. Lawrence: „Nepokoušej se dělat příliš věcí vlastníma rukama.“ Ještě stále tato poučení legendárního „Lawrence z Arábie“ platí?
Aktivity T. E. Lawrence jsou modelovým příkladem toho, jak řídit podobnou zahraniční misi. On měl pochopení pro kulturu a zvyky domácích národů – arabských kmenů –, s nimiž pracoval. Tato poučení hrají významnou roli v našem přístupu k výběru, výcviku a rozmisťování našich poradců. Ti musejí k silám, s nimiž spolupracují, pociťovat skutečnou afinitu. Na základě tvrdých zkušeností to nazývám „průjmovou diplomacií“. Musíte s těmi lidmi žít, musíte jíst jejich jídlo, chcete-li, aby skutečně naslouchali vašim radám a aby se vám přizpůsobili.
Doktrína této „poradcovské mise“ není zatím účinná. Čím to je?
Nedávno jsem na toto téma mluvil s řadou starších generálů a položil jsem jim tuto jednoduchou otázku: „Proč nemáte pro tuto misi žádnou doktrínu, když už ji vedete sedm let?“ Děláme sice pokroky, ale ne tak rychle, jak bych si přál. Ministr obrany Gates je rovněž přesvědčen, že je to mimořádně důležitá mise, a i on si myslí, že bychom si mohli počínat lépe.
Koordinace mezi silami členských zemí NATO byla v Afghánistánu po dlouhou dobu problémem. Proč?
Winston Churchill řekl: „Jen jedna věc je horší než bojovat se spojenci – a sice bojovat bez nich.“ To není žádný nový problém. V Afghánistánu je to ale hrob. V rámci NATO neexistuje společně sdílené porozumění pro to, co protipovstalecký boj znamená. Nizozemci teď sepisují protipovstalecký manuál NATO. To je dobrá věc, ale je to trochu pozdě. Výhodou generála Petraeuse v Iráku bylo to, že měl ono intuitivní cítění (fingerspitzengefühl), že problému rozuměl intelektuálně a instinktivně. Ve všech členských zemích NATO tomu tak není. Ani Spojené státy po řadu let problém protipovstaleckého boje dobře nechápaly. Je to obtížný úkol a trvá dlouho mu porozumět, ale jako spojenci můžeme udělat víc, můžeme položit větší důraz na vytváření hlubšího porozumění tomuto problému. To pomůže vypořádat se s některými námitkami jednotlivých členů, vyjasní všem zainteresovaným zemím to, co je v sázce a co je třeba podniknout, abychom v tomto boji zvítězili. Protipovstalecký boj je velmi složitým typem války. Není to udržování míru – neexistuje tu žádný mír, který by bylo nutné udržovat. Musíte být ochotni bojovat za bezpečí obyvatel. A ne všechny členské státy NATO tento problém chápou a uvědomují si, co musíme udělat, abychom se s ním vypořádali.
Jaké další kroky k vypořádání se s rostoucími povstaleckými aktivitami Spojené státy chystají?
Spojené státy přebudovávají strukturu svého velení tak, aby bylo jednotnější – přinejmenším pokud jde o americké síly. Americký generál David McKiernan je novým velitelem ISAF a amerických jednotek v Afghánistánu. Klíčovou otázkou je politická vůle. Jsou členské státy NATO ochotny poskytnout tomuto veliteli podporu tím, že umožní vedení operací bez množství jednostranných námitek a vyšlou své síly přímo do bojových linií?
Mnohé členské země NATO nechtějí své jednotky na frontovou linii vysílat. Vidíte nějaké jiné možnosti, jak by mohly úspěchu v této válce přispět?
Samozřejmě. Afghánistán je pátou nejchudší zemí světa. Náboji v této válce jsou dolary a eura. Je toho mnoho, co bychom mohli udělat ve prospěch hospodářského rozvoje. Některé státy, které nechtějí nebo nemohou bojovat přímo na frontě, mohou pomoci zde. Existují obrovské možnosti a mnoho způsobů, jak přispět. Mohou pomoci s informačními operacemi. Mohou stavět silnice. Mohou cvičit afghánské bezpečnostní síly. To jsou oblasti, kde mohou země jako Německo přispět mnohem víc. To by vedlo k obrovským změnám. Ovšem opakuji znovu, že klíčovou otázkou je politická vůle a schopné vedení.
Rozhovor vedený Ursem Gehrigerem, píšícím pro švýcarský týdeník Die Weltwoche, byl převzat z World Politics Review (www.worldpoliticsreview.com/article.aspx?id=2672).
Z angličtiny přeložil Jaromír Žegklitz.
Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí České republiky v rámci Programu MZV ČR pro nevládní a neziskové organizace v oblasti zahraniční politiky a mezinárodních vztahů na rok 2008.
CO JE NEJLEPŠÍ?
Takticky zabíjet? Jistě, pokud jde o zfetované islamofašisty a kriminálníky a jsou v dostřelu. Ale strategicky je řešení mimo škálu jakéhokoli kalibru a vojenské být nemůže z podstaty věci. Může být politické, ale nikoli tak, jak si to představují někteří Hamídové a někteří francouzští a němečtí novináři.
V první řadě je třeba změnit Pákistán. Vykořenit tam islamismus a upevnit a rozvinout tam kořeny křesťanství. To nejde za rok či za pět let, to je práce na dvacet či třicet let, ale bez ní je vše jiné marnost a Pákistán se v lepším případě nakonec propadne do (jaderné?) války s Indií a Ruskem.
Je ovšem těžké hovořit o christianizaci Pákistánu, když Evropa umírá. (http://vpravo.blog.cz/0811/magdi-allam-zaklada-stranu)
Beran
Když existuje zavilý, zákeřný a brutální nepřítel ( a takovým Al Kajda a Taliban jsou ), není žádná lepší taktika než postavit se mu v boji. Nespoléhat na nikoho a nic, jen hledat nepřátele a zabíjet je. Samozřejmě klíčová otázka zní, co dělat, když se nepřítel skrývá mezi obyvatelstvem. Bohužel, pak nezbývá než jít do krajnosti a zabíjet všechny muže ( případně i ženy, účastní-li se bojů ) nad určitý věk. Celou oblast. Je-li to technicky možné, lze zabíjení nahradit dlouhodobou internací.
V otevřeném světě není potíž opatřit si informace i o docela vzdálených a tajemných civilizacích. Media zpravodajsky pokrývají i Severní pól. Hůře je to s komunitami, které s námi soupeří, které snad i nechtěně napadají naši identitu. Informace sice tekou, ale ponejvíce jako klišé. Zejména orient, je příliš pestrý v chutích i vůních pro naše receptory.Konečně i křížoví ozbrojení poutníci po návratu domů byli pro své okolí nevěrohodní. Jeden z důvodů kolapsu této zásadní evropské mise.
Máme ovšem pár i mladých arabistů, zda mají stáže v našem expedičním sboru, nevím. Spíše se obávám, že namísto vzdělání a obratnosti vhodné pro muslimská teritoria tam dokážeme s lidmi jen posílat techniku.Je to nejen poněkud marné, ale i nebezpečné.Orient si dost bez techniky vystačí, život tam je opřen jinde.
Opakovaně lkám nejen zde za vymizením odkazu A.Musila. Jistě, podobně jako křižáci byl příliš na východě inkulturován, příliš mnoho se tam naučil, příliš výstižně to i na 10 000 stranách popsal. To by mohlo být zneklidňující, otřásající naše jistoty o lidských hodnotách a cílech. USA jsou zvyklí využít přínos migrantů prostorem k jejich originálnímu uplatnění, nejen čínské restaurace. Mají tedy zřejmě i vnímavost pro odlišnost východní kultury a snad se jim dialog i začíná dařit. Alespoň už občas i film na téma terorismus je poučenější. K objevu cizí identity je to jen malý krok. Ta se musí podstoupit, stejně jako A.Schweitzer pochopil Afriku, až po desetiletí života, ani jemu ale skoro nikdo nenaslouchá, iluze “pomáhat” je totiž velmi sladká pro vlastní sebeútěchu a sebekonejšení. Nepomůže však nikomu.