Pokud bylo cílem Američanů svrhnout nepřátelský a nebezpečný režim a tím zastrašit i režimy ostatní, zvítězili již na jaře 2003. Svržení Saddáma navždy ukončilo nebezpečí z jeho strany a zastrašilo všechny do té doby Západu nepřátelské režimy arabské: již neusilují o získání zbraní hromadného ničení a nepodporují protizápadní teroristické organizace. Bojí se, že by skončily jako Saddám. (Jedinou nezastrašenou zemí je perský, šíitský Írán.)
Pokud bylo cílem Američanů vybudovat liberálně-demokratický, prozápadní Irák, jež by se stal vzorem všem arabským a muslimským zemím, selhali flagrantně. Selhali dokonce i pokud jde o vytvoření stabilní vlády v Iráku, která by měla situaci v zemi pod kontrolou.

President Bush nyní navrhuje zvýšit počet amerických vojáků v Iráku o 20 tisíc. Má reakce: „Příliš málo, příliš pozdě!“

Bush měl navýšit počet amerických jednotek – o 40 až 60 tisíc – na jaře 2004, kdy měl rozdrtit jak sunnitskou rebelii ve Fallúdži, tak i milici proíránského, radikálního šíitského klerika Muktady Al-Sadra. Jednal tehdy s Iráčany příliš mírně, aby získal jejich „srdce a mysli“ pro projekt demokracie a vzájemné spolupráce. Ty nezískal, ale ztratil naději na stabilitu a řád v Iráku, který by sice nebyl demokratický, ale zato pevný. Tehdy by mu navýšení jednotek ještě americký lid toleroval, ony jednotky mohly situaci stabilizovat a pevná (byť nedemokratická) vláda celého Iráku mohla mít naději na úspěch.

Nyní již nic z toho neplatí: trpělivost amerického lidu s válkou v Iráku se vyčerpala a v Iráku dochází ke kmenovému konfliktu mezi sunnity a šíity. Ten se bezpečnosti Západu primárně netýká, ale naději na kompromisní vládu v Iráku pohřbívá.

V této situaci je pro Američany, tak i pro Iráčany, ale i pro nás ostatní nejlepším řešením: resignovat na demokratickou, kompromisní vládu v jednotném Iráku a Irák de facto (i když ne nutně de iure) rozdělit na severní kurdskou část, střední sunnitskou a jižní šíitskou část – a v každé z nich penězi a zbraněmi podporovat tu nejvíce prozápadní frakci, ať na svém území nastolí pevný, i když nedemokratický režim. Tím by Američané získali silně proamerický Kurdistán, dostatečně proamerický šíitský jih a ne příliš přátelský sunnitský střed Iráku. Kurdové budou silně proameričtí, neboť díky USA poprvé v dějinách získají svůj stát, většinoví šíité budou přijatelně proameričtí, neboť díky USA získají vládu nad většinou Iráku, a sunnité budou Američany sice nenávidět, ale zároveň i potřebovat, neboť ti budou jedinou hrází před mstou ze strany většinových šíitů.

Všechny ostatní arabské země jsou většinově sunnitské a po rozpadu Iráku budou spojenectví s USA vítat jako svou životní potřebu proti šíitskému Íránu aspirujícímu na atomové zbraně. Američané chtěli na Blízkém východě liberální demokracii, té už nedosáhnou ani náhodou. Nechtěli imperiální Realpolitik; ale právě ta jejich pozici zachrání. Díky vděčnosti Kurdů, konfliktu sunnitů a šíitů, jakož i strachu Arabů před Peršany budou mít paradoxně více spojenců, než by si zasloužili. Jak řekl již Bismarck: „Bůh ochraňuje blázny, opilce a Spojené státy americké.“ Železný kancléř měl v pravdu i v tomto, jako ostatně v mnohém.

Publikováno v časopisu Nový prostor 29. 1. 2007 pod redakčním titulkem „Pravdu měl Bismarck, ne Bush“.