Nedávné arabské revoluce na Středním východě a události takzvaného „Arabského jara“ neznamenaly pouze otřes v zavedených pořádcích v již tak dost nestabilním regionu, který k násilí nikdy neměl daleko. Jejich prostřednictvím znovu ožil i nejkrvavější a nejdéle trvající svár uvnitř muslimské politiky, totiž která z větví islámu – sunnitská nebo šíitská – má vládnout muslimskému světu. Tato rivalita, stará nějakých 1300 let, se datuje až ke smrti Mohameda, a přestože byla příležitostně z čistě utilitárních důvodů tlumena, nebyla nikdy definitivně rozřešena. Pokračující rozbroje, navazující na zavádějícím způsobem pojmenované „Arabské jaro“ a ve stále vyšší míře formované tímto prastarým sunnitsko-šíitským napětím, jsou předurčeny k tomu, aby pokračovaly donekonečna. Záležitosti na Středním východě se rychle vracejí do starých kolejí – do stavu zuřivé svaté války.

Hlavní frontovou linií této války se stal zdánlivě vnitřní konflikt v Sýrii. Tak jak se tragédie v Sýrii rozvíjela, byli do tohoto konfliktu vtahováni jak sunnité, tak i šíité. Inspirováni povstáními v Tunisku, Libyi a Egyptě, v březnu roku 2011 Syřané – převážně sunnité – počali se svými zprvu nenásilnými protesty proti vládnímu režimu odnože šíitské větve islámu – Aláwitů, vedených Bašárem al-Asadem. Asad, vědom si své podpory ze strany extremistického režimu v Íránu, odpověděl brutální silou. Jeho protivníci reagovali stejným způsobem, k čemuž jim posloužily peníze a zbraně dodávané jejich sunnitskými mecenáši ze zemí Arabského poloostrova a sunnitskými islamisty z Muslimského bratrstva i z al-Kájdy. Ti se obávají něčeho, čemu dali poplašný název „Šíitský půlměsíc“. Pod tímto pojmem se skrývá oblast vlivu íránských šíitů v arabském světě a prostřednictvím Sýrie sahající až k břehům Středozemního moře. Sýrie funguje coby přímé spojení Íránu s jeho teroristickou složkou Hizballáhem a se šíitskou populací v Libanonu. Hraničí také s Irákem, jehož šíitská většina by se mohla radikalizovat, a s Tureckem, jehož sunnitské vedení může být tímto způsobem monitorováno a kontrolováno.

Jak syrská revolta pokračovala, vystupovaly do popředí i sektářské prvky. Momentální převaha často kolísala ze strany na stranu mezi Asadem podporovaným Íránem a sunnitskými rebely. Ovšem na jaře 2013, když se Asadovi přestávalo dařit, Írán zdvojnásobil své úsilí. Zorganizoval přímé a masové zapojení „dobrovolníků“ šíitského Hizballáhu a iráckých šíitů do probíhajících bojů, což zvrátilo poměr sil v boji o Sýrii ve prospěch šíitů. V tom, co jeden íránský důstojník označil za „velkolepou bitvu za šíitský islám“, dnes Írán vítězí.

Dobrovolné umenšení amerického vlivu v regionu v průběhu těchto událostí povzbudilo ambice Iránu a umocnilo obavy sunnitů. Střední východ je dobře obeznámen s postoji i slabostmi cizích mocností. Presidentem Barrackem Obamou předkládané návrhy dohod týkajících se syrských chemických zbraní a íránského jaderného programu jsou v očích šíitů i sunnitů vnímány coby velká vítezství radikálního šíitismu.

Pro Američany je samozřejmě nesmírně lákavé zůstat mimo souboj dvou svatých armád, které se obě staví proti Spojeným státům i jejich spojencům. Řečeno diplomaticky ani radikální šíité ani radikálové na straně sunnitů nesdílí naše hodnoty a neslouží našim zájmům. Přesto to však z praktického hlediska neznamená, že jeden z našich nepřátel nepředstavuje vyšší hrozbu než ten druhý. Ze všech odpudivých režimů v daném regionu se pouze Írán definoval ze samotné podstaty vlastní existence jako náš smrtelný nepřítel, podle čehož se také vždy choval. Ba co více, schopnost Íránu podnikat nepřátelské kroky vůči Americe se v současnosti ještě zvyšuje. Proto Írán představuje pro náš klid mnohem větší hrozbu. Pokud vyjde z bitvy o budoucnost politického islámu a regionální dominanci vítězně, budou americké zájmy zřejmě ohroženy v míře, kterou jsme od studené války nepoznali. Situace bude ještě vážnější, pokud íránské vítězství půjde ruku v ruce s úspěchem při vývoji jaderných zbraní. Nejenže by pak Izrael – spojenec Ameriky – čelil neustálé hrozbě totálního zničení, ale vliv Spojených států na Středním východě by se dostal do područí vyděračské politiky Íránu. A přesto k tomu všemu právě v této chvíli současný stav konfliktu mezi sunnity a šíity směřuje. „Írán se stává den ode dne silnějším,“ prohlásil nedávno s uspokojením íránský president Hasan Rúhání. Je těžké s tím nesouhlasit.

Existuje hned několik dobrých důvodů, proč se domnívat, že radikální šíitismus, jak jej představuje íránský režim, bude nadále v této svaté válce dominovat a že ji nakonec možná i vyhraje. Za prvé, šíitská strana má výhodu více či méně jednotného vedení ze strany Íránu. Možná bude časem domácí íránská opozice působit vládě v Teheránu výraznější problémy, ale zatím ajatolláhové takové pokusy zadusili hned v počátcích a mají patrně situaci pevně v rukou. Mimo Írán sice existují šíitští duchovní v Iráku, kteří odmítají Chomejního doktrínu „vlády vykladačů islámského práva“, ale tato šíitská „tichá“ škola nemá zájem vládnout svým perským sousedům, a nadto její pozici neustále oslabují duchovní působící v Iráku v íránských službách. Koncentrované centrum šíitské moci tak nadále zůstává v Íránu a je navíc ještě posilováno podporou vnějších nemuslimských mocností – hlavně Ruskem a Čínou.

Oproti tomu je tábor Sunnitů výrazně roztříštěn, a tudíž slabý. Tato slabost se projevuje i štěpením sil sunnitských islamistů bojujících proti Asadovi v Sýrii. Důsledkem pak jsou stále častější vojenské šarvátky mezi jednotlivými skupinami, nehledě na trvající boje se sekulárnějšími sunnitskými milicemi.

Za syrskými hranicemi není pro sunnity situace o mnoho lepší. Sunnitské národy Arabského poloostrova a Perského zálivu postrádají velikost a vliv Íránu. Poskytly peníze a zbraně sunnitským rebelům bojujícím proti Asadovi, ale protože každá z těchto zemí podporovala jinou skupinu islamistů, přispěly tak spíše k eskalaci napětí a znepřehlednění situace. Obecnější konflikty a neshody mezi těmito zeměmi nadto znemožnily jakýkoliv společný postup.

Stejně demoralizující a rozvratný účinek má i neklidná situace v převážně sunnitském Egyptě, největší z arabských zemí. Sesazený president Muhammad Mursí z Muslimského bratrstva navrhoval, aby Egypt poskytl syrské opozici větší podporu; tento návrh se ukázal být natolik nepopulárním, že klidně mohl být jedním z faktorů, vedoucích k jeho odstranění egyptskou armádou. Nový režim dal jasně najevo, že do občanské války v Sýrii nehodlá vstupovat na žádné z bojujících stran.

Snad nejpřekvapivějším slabým článkem sunnitů je Turecko. Tato země sdílí se Sýrií dlouhou hranici a je tak v přední linii konfliktu. V posledních letech ministerský předseda této země Recep Tayyip Erdogan nejen že prohlašoval, že by jeho země měla nejen stanout v čele ostatních sunnitských zemí, ale stát se i vůdčí silou celého regionu. Poté co Turecko postavilo k Asadovi nepřátelsky, bylo celkem racionální očekávat, že v konfliktu zaujme významnou, možná dokonce rozhodující roli. Koneckonců je Turecko s Íránem srovnatelné jak co do velikosti země, tak i z hlediska vojenských kapacit. Pod Erdoganovou vládou, podpořenou jeho třemi volebními vítezstvími v řadě, zažilo Turecko bezprecedentní ekonomický růst a politickou stabilitu. V důsledku všech těchto faktorů i díky Erdoganovým islamistickým kořenům a jeho tíhnutí tímto směrem se zdálo, že Turecko si mezi arabskými zeměmi – zejména mezi těmi, kde se islamisté ocitli na vzestupu – vydobude značnou autoritu. Muslimské bratrstvo k Turecku vzhlíželo se značnou úctou a nadějemi.

Přesto však za ty dva roky, co prohlásil, že Assad musí odstoupit, toho Erdogan v zájmu tohoto cíle udělal jen velmi málo. Navíc začal čelit domácím problémům, když proti jeho systému vlády proběhlo několik velkých demonstrací. Mezi mnoha důvody těchto protestů byl i odpor proti jeho politice ve vztahu k Sýrii, kterou mnozí označovali za „příliš agresivní“ a pro Turecko riskantní. Erdoganova slabost vyšla najevo i v důsledku jeho neschopnosti získat podporu alespoň některého z regionálních vůdců v jeho pokračující snaze zabránit sesazení egyptského presidenta Mursího. Erdogan zariskoval, nikdo jej však nenásledoval. V rámci skupiny sunnitských zemí – arabských i nearabských – si tak žádná z nich nemůže nárokovat pozici vůdčího státu, a už vůbec ne ta nejsilnější z nich, Turecko.

Ke zmatku v rámci skupiny sunnitských zemí přispívá i absence důvěryhodného vnějšího, nemuslimského patrona – jmenovitě Spojených států. V minulosti Amerika de facto podporovala sunnitské zájmy, ale Obama v této politice nepokračuje. Poté, co prohlásil, že Asad musí odejít, poskytl jeho opozici pouze minimální materiální podporu. A pak, po dalších takových prohlášeních, naznačil, že Asad by mohl vládu nad syrským územím udržet, byť oslaben. Vrcholem pak byl Obamův velký syrský debakl: jeho administrativa ohlásila plány omezeného útoku, cíleného na syrské chemické zbraně – aby pak přijal ruský plán, který Asadovi umožnil vyvléknout se i z toho.

Americký ústup od zásahu v Sýrii je jen pokračováním Obamova upouštění od vojenské přítomnosti v Iráku a Afghánistánu, se kterou musel Írán ve všech svých plánech počítat. Tím vším vyslal Washington výrazný signál o své slabosti. Pokud je Amerika tak neochotná jednat tváří v tvář Asadovým provokacím, pokud je tak ochotná stáhnout se ze svých pozic, pak jak sunnité, tak šíité nemohou nedospět k závěru, že Spojené státy nebudou mít žaludek na to, aby se postavily Íránu, a to ani v otázce jeho pochybného jaderného programu. Výmluvná jsou slova jednoho z předních poradců Erdogana (jehož si Obama vytrvale předcházel), který amerického presidenta nedávno označil za „polovůdce“, zatímco ruský president Vladimir Putin je „celým vůdcem“. A to bylo dokonce ještě předtím, než Putinova diplomacie zachránila Obamu před zásahem v Sýrii.

Ačkoliv existují pouze omezené vyhlídky na skutečný úspěch sunnitů v Sýrii (či v širší sektářské válce), existuje několik možných scénářů, podle nichž by sunnité mohli získat zpět některé pozice ztracené ve prospěch šíitů. Ovšem ani tyto možnosti neskýtají naději, že by Írán utrpěl vážnější škody. Například by občanská válka mohla umožnit rebelům vynutit si založení vlastního ministátu na území velké Sýrie. Takovému státu by pravděpodobně vládly skupinky džihádistů, které by se profilovaly výrazně nepřátelsky vůči Šíitům. Jedna z těchto skupin – Islámský stát v Iráku a Sýrii (resp. Levantě, pozn. red.) – by se nepochybně snažila sjednotit sunnitské oblasti Iráku se sunnity kontrolovanými oblastmi Sýrie. Tento ministát by se stal frontovou základnou v pokračující válce proti šíitům. Ale Írán už dal najevo pevnou oddanost svým cílům a jeho ochota platit penězi či krví neuvadne, ani kdyby jeho spojenec ztratil kontrolu nad částí svého území.

Každopádně íránské jaderné zbraně pravděpodobně přitlačí sunnitské síly ke stále větší ochotě podřídit se vůli Íránu (byly by, jak se říká „finlandizovány“). Zvažme například pozici jedné z důležitých sunnitských zemí a spojence Ameriky, Saúdské Arábie. V posledních letech se Írán snažil zvýšit ceny ropy tím, že by přiměl Saúdy k omezení produkce. Ti doposud těmto snahám odolávali, ale to by se mohlo změnit, kdyby Írán vlastnil jaderný arzenál (tím spíše, kdyby se Rusko – které zvýšením cen ropy sleduje své vlastní zájmy – rozhodlo se k tlaku Íránu přidat). Byť by třeba Saúdové získali jako prostředek odstrašení vlastní jaderné zbraně, íránská ideologicky radikálnější zahraniční politika by z každého pokusu Saúdů o podobnou hru s ohněm dělala velice nebezpečný podnik.

Současné soupeření mezi sunnity a šíity dává vzpomenout na starší období velkých vojenských střetů obou stran – na rivalitu mezi sunnitským Osmanským kalifátem a šíitskou Persií safíjovské dynastie v 16. a 17. století. V tomto střetu dokázaly mohutné zdroje Osmanské říše udržet síly Safíjovců v šachu celkem snadno. Vzpomínka na tento úspěch může být sunnitům vzpruhou.

V historii však existuje ještě jiný příklad, kdy byl svět Muslimů ve svízelné situaci snad ještě podobnější té, jíž čelí dnes. V 10. a 11. století si Střední východ a sunnity, občas i v součinnosti s vládnoucí šíitskou dynastií v Bagdádu, podmanil radikální šíitský režim Fatimidů s centrem v Egyptě. Síla šíitů pramenila z toho, že sunnité byli rozděleni. Nakonec sice sunnité převzali otěže vlády zpět, ale k tomu bylo zapotřebí nového, vnějšího sunnitského prvku – seldžuckých Turků.

V současné době žádný sunnitský ekvivalent seldžuckých Turků neexistuje, ale roli protiváhy by mohly sehrát vnější neislámské síly. Doposud to Obamova administrativa odmítala s odůvodněním, že dosavadní vývoj v Sýrii by z jakéhokoliv rozhodnějšího amerického zásahu udělal velice riskantní podnik. To je nepochybně pravda, byť jsou současné náklady a rizika takového zásahu zapříčiněny především minulým rozhodnutím Američanů nejednat.

Musíme se tedy smířit s tím, že Írán z konfliktu vyjde vítězně a bude ve svých regionálních plánech pokračovat? Existuje i další možnost. Cestou, která se nejvíce nabízí, je zaměřit naši pozornost na oblasti, v nichž je Írán z hlediska americké síly nejzranitelnější: na jeho jaderný program a na nespokojené obyvatele v některých klíčových oblastech. Ani zde však není mnoho důvodů k velkým nadějím. Čím déle Amerika vystupuje s prohlášeními proti íránskému jadernému programu, tím jsou tato prohlášení fádnější. Stejně působí americké volání po demokratizaci Íránu. Věci se dnes mají tak, že Spojené státy stále tlačí na vyjednání dohody s Teheránem ohledně jeho jaderného programu, což je proces, který probíhá již deset let, aniž by přinesl jakékoliv viditelné výsledky. Nový íránský president Rúhání zaujal vágní a smířlivou diplomatickou pozici, kterou důvěřiví zápaďané označují za umírněnou. Diplomaté v Obamově administrativě zastávají tento postoj bezvýhradně. Jak ovšem na adresu Rúháního poznamenal jeden z vysoce postavených rádců íránského nejvyššího vůdce ajatolláha Chameneího: „Jazyk je a měl by být jiný, ale cíle zůstávají nezměněny.“ A Rúháního kariéra před tím, než začal zastávat prezidentský úřad, je vskutku sbírkou protiamerických apokalyptických prohlášení, které by žádný americký diplomat neměl zaměňovat za umírněnost.

Nejefektivnějším způsobem, jak zastavit íránský pochod směrem k regionální nadvládě, by bylo uvážlivé použití vojenské síly. Nikdo kromě presidenta Obamy nemůže vědět, zda se k takovému kroku Spojené státy odhodlají, ale aktuální obraz amerických postojů takovýto krok stále více zpochybňuje.

Ale i kdyby Spojené státy dospěly k závěru, že zásah v Íránu, stejně tak jako zásah v Sýrii, nestojí za to riziko, existuje ještě poslední možnost: Izrael. Židovský stát, který čelí ze strany Íránu existenciální hrozbě, se může rozhodnout k vojenské akci, aby zastavil jaderný program mulláhů. Izraelci jsou tak svéráznou náhražkou za seldžucké Turky; jak ale kdysi řekl Mark Twain: „Historie se neopakuje, ale rýmuje se.“ Takový rým by mohl být přijatelný i pro řadu sunnitských vůdců v arabských zemích Zálivu, kteří soukromě vyjadřují podporu izraelskému zásahu v Íránu. Pokud by se měl takový scénář naplnit a byl by úspěšný, mohl by iniciovat pozitivní změny v dosavadním vývoji sunnitsko-šíitské války a otočit její výsledky v neprospěch dnešních Fatimidů.

Hillel Fradkin pracuje v Hudson Institute, jehož je Lewis Libby vicepresidentem.

Z anglického originálu „Why Sunnis Fear Shiites. The true nature of the Syrian conflict – and the Middle East´s“ publikovaného v časopisu Commentary, Vol. 136, No. 5, December 2013, s. 24-27, přeložil Jan Kust.