Socialismus je institucionalizovanou krádeží. Je založen na teorii i praxi státu, který vydatným zdaněním svých občanů získá balík peněz; ten pak (pře)rozděluje. Je to princip legalizované loupeže: získejme politickými prostředky peníze a pak se o ně podělme. Rozdíl mezi nesocialistickým a socialistickým státem je velký. Stát nesocialistický občany sice rovněž zdaňuje, ale činí tak ve prospěch obecného dobra a k výkonu legitimních státních funkcí, jakými jsou obrana práv a svobody občanů, vynucování práva a pořádku, nastolování spravedlnosti, trestání zločinců, ochrana před zahraničními hrozbami, rozsuzování sporů mezi občany a celkově udržování svobodného, spravedlivého řádu ve společnosti. Smyslem zdanění je jen zajištění nezbytných a legitimních státních služeb; nikoli převádění peněz od jedněch k druhým.
V nesocialistickém státě existují jen dobrovolné a svobodné cesty k nabytí bohatství – jsou jimi práce, obchod, smlouva, dar, dědictví. Vše je založeno na dobrovolnosti, nikoli na donucení. Stát chrání spontánně se utvářející řád ve společnosti. Nevytváří kasty lidí: těch, které obírá a těch, kterým dává.
Na druhé straně je však socialistický stát explicitně založen na tom, že jedni jsou záměrně zdaněni ve prospěch druhých. Jeho podstatou je přerozdělování. Cesta k nabytí bohatství není svobodná, dobrovolná a společenská, nýbrž politická a donucovací. Je jí donucení ze zákona jedněch ve prospěch druhých. Podíl na politické moci je pro nabytí bohatství zásadní.
Socialisté se pyšní tím, že socialismus je morálnější a spravedlivější než svobodná společnost. „Sociální spravedlnost“ a „solidarita“ – tak tomu říkají. Avšak to právě socialismus je vrcholně nemorální.
V socialistické teorii bohatí mají být zdaněni ve prospěch chudých. Ale ve skutečnosti je praxe jiná. Pokud jednou přijmete za svůj zásadní socialistický princip, že stát je tu od toho, aby nashromáždil balík peněz, který pak bude dle své svévole (pře)rozdělovat, nikdy přerozdělování nepůjde jen od bohatých k chudým. Totiž nikoli ti nejchudší lidé si vytvoří dobře zorganizované skupiny, které se vždy postarají o to, aby si z onoho nashromážděného balíku urvaly podstatný podíl. Nikoli ti nejchudší, nýbrž právě ti, kteří jsou na tom již dobře, budou těmi, kdo nejvíce profitují ze socialistické redistributivní politiky. Je-li jednou k rozebrání velký balík peněz, můžeme si být jisti tím, že si jej nerozeberou především chudí, nýbrž ti, kdo mají nejtvrdší a nejostřejší lokty. Takže socialistické přerozdělování, které je v teorii od bohatých k chudým, je v praxi vždy od některých bohatých a některých chudých k jiným bohatým a jiným chudým. Zajisté, v socialistickém státě je i přerozdělování od některých bohatých k některým chudým. Ale je tam i přerozdělování od některých chudých k některým bohatým. To s morálností nemá pranic společného.
Dobrá, může někdo namítnout, je-li socialistický ideál přerozdělování od bohatých k chudým v praxi deformován realitou dobře zorganizovaných zájmových skupin, není alespoň ten ideál samotný dobrý, spravedlivý a morální?
Není. Solidaritou je, když s někým soucítíte a chcete mu pomoct. S někým trpícím, v nouzi. Pokud mu pomůžete, pokud mu osobně přispějete na zlepšení jeho údělu, to je solidarita. Je to ctnost vycházející z lásky k bližnímu. Je solidární a morální, pokud na pomoc lidem v nouzi vynakládáte své peníze.
Pomoci lidem v nouzi jest obdivuhodné, pokud dáváte ze svého. Nikoli, když dáváte z cizího.
To je případ toho, čemu se eufemisticky říká „solidarita“ a „sociální spravedlnost.“ Jedná se o vlastně o prostý politický kšeft: lidé A, socialističtí politici, zdaní lidi B, nás, daňové poplatníky, a naše peníze přerozdělí lidem C, klientele socialistického státu a voličům socialistických politiků. Na oplátku za to lidé A očekávají, že je lidé C budou volit. Kde je v tom solidarita?
Jsem tedy proti jakékoli státní pomoci chudým? Zajisté ta nejmorálnější a nejsolidárnější je pomoc soukromá a dobrovolná. Tedy charitativní. Ta však za jistých okolností nemusí stačit, a v tomto případě je prostor pro stát – ale na té nejnižší možné úrovni, tj. na úrovni komunální a lokální. Tam se lidí nejlépe poznají a vědí, kdo jakou pomoc potřebuje. Lidé v materiální nouzi by zajisté měli dostávat podporu, na oplátku za ni by však měli projevit svou sociální odpovědnost, tj. podílet se na veřejně-prospěšných pracích. Sociální podpora ano, ale decentralizovaná a lokalizovaná.
Ta nejsociálnější státní politika je ta, která vede k prosperující ekonomice, v níž lidé mohou snadno najít dobrou práci. Produkce bohatství, zvětšování bohatství v celé společnosti je pro nejchudší lepší, než přerozdělování stávajícího bohatství. Než závistivě dělit stávající malý koláč, lepší je vytvořit větší koláč. Toho však socialistická ekonomika není schopna dosáhnout.
Svými vysokými daněmi dusí produktivitu, efektivitu a výkonnost ekonomky a demotivuje lidi k tvořivosti. Nic není pro ekonomický rozvoj zhoubnější než vysoké daně. A nic není více socialistického, než vysoké daně. Socialisté chtějí přerozdělovat bohatostí, ale aby vůbec nějaké bohatství mohlo být přerozděleno, musí být nejdřív vytvořeno. Socialisté však svými daněmi tvorbu bohatství dusí. Socialisté tak jsou nejen proti bohatým, v konečném důsledku jsou proti všem, i chudým. Jsou asociální v doslovném významu tohoto slova.
To by mohlo být již dostatečné odsouzení socialismu; jakožto nemorálního, korumpujícího, neproduktivního a asociálního. Avšak není. Neboť socialismus – krom toho všeho – je i proti svobodě. Je vůči svobodě nepřátelský a s ní neslučitelný. To je v mých očích největším odsouzením socialismu.
Socialismus je proti svobodě přímo i nepřímo. Přímo znamená popření svobody svou relativizací soukromého majetku a vysokou mírou zdanění. Socialisté tím, jak lidem berou jejich majetek, berou jim z toho, co si prací svých rukou a hlav vydělají, tak jim i znemožňují či omezují schopnost činit svobodné volby ohledně svých osudů. Co na tom, že část z toho, co lidem vzali, jim pak vrátí prostřednictvím tzv. bezplatných (ve skutečnosti velice draze daněmi zaplacených) sociálních služeb. Především, socialisté nikdy lidem nevrátí plnou hodnotou toho, co lidem daněmi vzali – část výnosů z daní totiž promrhá neefektivní státní byrokracie. Ale i v tom, co lidem vrátí, oni sami – tj. socialističtí politici – rozhodují, co lidé dostanou a v jaké formě. Jaké zdravotnictví, jaké vzdělání, jakou kulturu. Tyto volby za lidi dělají socialističtí politici, nedělají je lidé samotní. Socialismus proto vždy znamená přímou restrikci lidské svobody.
Ba co hůř, socialismus je pro svobodu zhoubný i nepřímo a to v mnoha závažnějším ohledu. Nejen že socialisté nám berou naše majetky a naši svobodu. Oni nás navíc odnaučují od schopnosti ve svobodě vůbec žít. A to je ten nejzákeřnější a nejhorší aspekt socialismu.
Socialismus tím, že vytváří u lidí drogovou závislost na státě a jím poskytovaných „sociálních“ službách, potlačuje, přidušuje a umrtvuje v nich všechny ctnosti a dovednosti nezbytné pro skutečně svobodný život ve svobodě – pracovitost, nezávislost, soběstačnost, tvořivost, iniciativnost, píli, a především – zodpovědnost. Socialismus dělá z lidí věčná nemluvňata a batolata, třídu věčně nedospělých a nesamostatných jedinců, kteří jsou beznadějně závislí na socialistickém státu a neschopni vzít odpovědnost za život svůj i svých rodin do svých vlastních rukou. Socialismus udržuje lidi ve věčné nedospělosti a tím jim znemožňuje plnou způsobilost pro život ve svobodě. A to je to největší zlo socialismu.
Lituji všech škod, jež na nás socialismus napáchal; mnohem více však lituji těch škod, jež jsme si na nás napáchali my sami tím, že jsme socialismu vůbec umožnili dostat nás do svého područí.
Publikováno ve sborníku Proč volím pravici, CEVRO Liberálně-konzervativní akademie, Praha 2005.
komunismus socialismus teror a bezpraví
http://jaknatoo.blogspot.com/2007/03/komunismus-socialismus-teror-bezpravi.html
Proč komunisté mají tolik hlasů?
http://jaknatoo.blogspot.com/2007/02/pro-komunist-maj-tolik-hlas.html
Tiananmen Square protests Part.1of20 …
Únor 1948 – Komunistický puč
http://jaknatoo.blogspot.com/2007/02/unor-1948-komunisticky-puc.html
Pan Joch nám zde nastiňuje svou vizi ideální súpolečnosti, stejně jako socialisté mají svojí vlastní ideální vizi. Podle pana Jocha by bylo ideální, kdyby všichni lidé si byli ochotni vzájemně pomáhat, byli dostatečně solidární jeden s druhým, nezáviděli by si a stát by se o ně nemusel starat. Krásná vize, jen co je pravda. I mě by se taková společnost líbila. Bohužel však jde o pouhou utopii. individuální rozdíly vedou samy o sobě lidi k tomu, že si nerozumí, nejsou spolu solidární a jejich vzájemnost v rámci globalizovaného světa vymírá ještě více než kdy předtím. Stát má zajisti v první řadě bezpečnost a společenský smír. Vize solidární společnosti, která nepotřebuje přerozdělování, takový smír v sobě přímo obsahuje. V naší společnosti však nic takového neexistuje a neexistuje to ani v USA, která je pro pana Jocha evidentně vzorem. Jak by to pak mohlo být nalezeno v postkomunistické společnosti, která si nezvykla na kapitalismus a soukromé vlastnictví.
Je vážně problematické, zda soukromé vlastnictví je svaté a nedotknutelné. V době národních států, kdy stát a společnost vykonávají plnou kontrolu nad člověkem – ať už přímou ve formě zákonů a nařízení, nebo nepřímou ve formě morálního působení – se o svobodě a soukromém vlastnictví dá mluvit jen stěží. Svobodou není to, so není člověku zakázáno, ale naopak tím, co člověku společnost dovolí. V tom je konzervatismus – konzervativec vidí svobodu jako možnost jednat podle svých morálních pravidel, liberál vidí svobodu v tom, nejednat podle nich.
Soukromým vlastnictvím by pak i podle konzervatismu bylo to, co společnost (ne přímo stát) povolí člověku vlastnit – tedy co mu nevezme, aby to přerozdělila.
Musím oponovat některým tvrzením z předchozího příspěvku pana Tyleho. Předně je to sám Hayek, kdo zjevně bez uplatnění etických konceptů označoval sociální spravedlnost za přelud, proto je jeho dílo v této rovině pamfletem, který si ovšem nezasluhuje rétorické ohledy.
Moje reprodukce jeho stanoviska byla vedena snahou pochopit Hayekovo stanovisko, a také se opírala o Hayekova díla. Není mou věcí, zda proto někdo nabyl dojmu, že Hayek je zdiskreditován. Nerad konstatuji, že dovolávání se údajně křesťanských hodnot nebo dokonce ohledů na socialisty, není protiargumentem, který by jakkoli zvyšoval hodnotu Hayekových, nesporně jistým způsobem podnětných vývodů.
Pokud však vezmu za východisko tvrzení uváděná p. Tylem, že dobrá společnost je maximalizací šancí pro náhodně vybraného jedince, pak musím konstatovat, že již takto chápaná společnost není nikterak spravedlivá, a to nejen v tom, že by snad mohla být nějakým doplněním dalších podmínek být spravedlivou učiněna, nýbrž celá tato koncepce spravedlnost již vylučuje. Proč? Součástí spravedlnosti není jen ohled na šance, nýbrž též ohled na rizika, tedy celou “polovinu” skutečnosti. Život totiž kromě dodatečných šancí zahrnuje základní nutnosti – jídlo přístřeší, oděv, zdraví. Není myslitelné zahrnovat jejich získání mezi šance, pokud je bereme jako možnost něco získat nebo se toho vzdát. Jejich nezískání je totiž rovné ztrátě členství ve společnosti, ne-li života. Nejde tedy o pouhou maximalizaci šancí, nýbrž též o minimalizaci rizik pro členy společnosti. Samotná ochrana před riziky, jak je očividné, vyžaduje něčí rizika snížit, a to lze udělat pouze snížením šancí.
Tolik jen k této, poněkud polovičaté představě o dobré společnosti.
Další úvahy, odvozující se z tohoto pojetí, jsou pak rovněž nutně polovičaté. Socialismus totiž není doplnění Hayekovy koncepce o jakési protitržní přerozdělování vedené vidinou sociální spravedlnosti, nýbrž zohledněním skutečnosti rizikové povahy života. Rozdíl se jasně projevuje v představě, že výsledky tržní směny “nelze” hodnotit, protože se lidé neshodnou. Ale to je vznášení dogmatických nároků, navíc neopodstatněné, protože nelze říci, že by nebyl “nikdo spokojen”, naopak většina lidí může být spokojena. Stejným způsobem bychom totiž museli odmítnout jakékoli společenské rozhodování s tím, že bude někdo nebo část lidí nespokojena. Navíc na již uvedených příkladech s nemocnými se drtivá většina lidí shodne (kromě těch, kteří jsou přesvědčeni, že jsou schopni tato rizika pokrýt finančně).
Nakonec bych se vyjádřil k tomu, co je zbytkovým argumentem – nižší celková prosperita. Nelze říci, že by si občané nemohli být této věci vědomi, že by nesměli nižší celkový produkt upřednostnit, a to i s vědomím toho, že k němu dochází následkem přerozdělování. Jinými slovy, občané mají i v této věci svobodu volby, ne tedy povinnost sledovat liberální dogmata v zájmu maximalizace celkového výstupu. Dobrá společnost totiž zahrnuje možnost volby i v tomto ohledu.
Ve svém předchozím příspěvku jsem se pouze pokusil nastínit jeden aspekt Hayekovy argumentace proti snaze zajistit “sociální spravedlnost” státním přerozdělováním. Roman Joch ve svém článku poukazuje zejména na náklady a mnohdy problematické motivy těchto státních zásahů. Hayek svojí brilantní analýzou společenské kooperace přesvědčivě ukázal, že tyto náklady jsou ve skutečnosti mnohem větší, než si obvykle představujeme. Současně však zásadně zproblematizoval samotný obsah termínu “sociální spravedlnost”. Přiléhavě jí označil za fatu morgánu, což je přelud, za kterým se člověk v poušti žene, aby nakonec zjistil, že na cestě do neexistující oázy vyčerpal všechny síly.
Na tento můj příspěvek reagoval Vilém příspěvkem „Vyvrácení liberální koncepce spravedlnosti“, který mě nutí blíže osvětlit Hayekova hodnotová východiska a jádro jeho argumentace. Nechci, aby zde byl tento velký myslitel označen za sobce a bludaře, což z Vilémova textu vyznívá.
Hayekova obhajoba svobodné společnosti proti experimentům „socialistů všech stran“ je podle mého soudu nesmírně přesvědčivá z toho důvodu, že její hodnotová východiska jsou velmi obecná a přinejmenším v křesťanské kultuře široce akceptovaná (též socialisty). Hayek neargumentuje proti socialistům v tom smyslu, že by se snažil zpochybnit jejich hodnoty. Naopak, on říká, že tyto hodnoty sdílí. Je to osvobozující zjištění, že socialisty mohu považovat za slušné lidi. Většina socialistů je jistě vedena dobrými úmysly. Dobré úmysly však bohužel nestačí, neboť nás mohou přivést do pověstných pekel.
Hayekovým hodnotovým východiskem je jeho definice dobré společnosti, ve které jsou si lidé rovni před zákonem a každému náhodně vybranému jednotlivci se maximalizuje jeho šance na uspokojení jeho potřeb a realizaci jeho přání. Toto východisko bych si troufl označit jako jisté vyjádření křesťanského požadavku lásky k bližnímu. Toto hodnotové východisko můžeme konkrétněji formulovat tak, že žádoucím cílem (společenského zřízení, vlády) je všeobecná prosperita (tj. materiální blahobyt širokých vrstev obyvatelstva) a sociální mír. V těchto cílech se liberálové shodují se socialisty, kteří však navíc přidávají požadavek sociální neboli distributivní spravedlnosti. Hayek potom nedokazuje nic jiného než že tento požadavek sociální spravedlnosti: 1) nemá smysluplný obsah (viz. můj dřívější příspěvek), 2) je neslučitelný s cílem všeobecné prosperity a sociálního míru.
Z čeho vyplývá tato neslučitelnost? Jádrem Hayekovy argumentace je rozlišení dvou typů řádu: 1) spontánního řádu trhu a 2) řádu organizace. Pouze spontánní řád trhu umožňuje využití rozptýlených znalostí jednotlivců. Pokud se společnost spoléhá na trh jako na mechanismus společenské kooperace, dosáhne všeobecné prosperity. Tento spontánní řád trhu však současně nedokáže vyhovět žádné subjektivní představě o sociální (lépe: distributivní) spravedlnosti. Rozdělení důchodů, které přivodí trh budou jednotlivci vnímat mnohdy jako neuspokojivé či „nespravedlivé“ (a tento pocit bude mnohdy zcela oprávněný).
Je však třeba mít na paměti, že toto tržní rozdělení mezd a zisků je součástí těch nepostradatelných a nenahraditelných cenových signálů, které nás informují o neznámých potřebách našich bližních a o neznámých okolnostech výroby (relativní vzácnosti výrobních faktorů). „Rušení“ těchto signálů pomocí cel, cenové regulace, investičních pobídek a přerozdělování důchodů (tj. vytlačování spontánního řádu trhu řádem organizace resp. centrálním plánováním) nutně snižuje tvorbu bohatství v celospolečenském měřítku (zmenšuje se ten produkt, který chtějí socialisté přerozdělovat). K dokonalému vytěsnění trhu došlo v totalitních společnostech. Nutným průvodním jevem bylo ekonomické zaostávání a zničení svobody (její nahrazení centrálním plánem).
Hayek nás rozhodně nenabádá k tomu, abychom se nesnažili napravit tržní rozdělení důchodů v případech, které vnímáme jako nepřípustné, jak tvrdí ve svém příspěvku Vilém. Hayek dává přednost soukromé iniciativě před státem vynucovaným přerozdělováním, které však v jisté přísně účelově vymezené formě připouští (také viz. můj předchozí příspěvek).
Hayek nás však důrazně varuje před představou, že by stát měl „opravovat“ tržní rozdělení důchodů v celospolečenském měřítku. Tato snaha nemá žádný smysluplný cíl, neboť neexistuje žádné objektivní měřítko potřeb a zásluh členů společnosti a tudíž ani žádné objektivně spravedlivé rozdělení důchodů ve společnosti, na kterém bychom se všichni shodli. Relativní nerovnost rozdělení důchodů není smysluplným důvodem pro jejich „spravedlivější“ přerozdělení s využitím státního donucení.
Pokud se však vydáme za tímto přeludem sociální spravedlnosti, nebude výsledkem této snad dobře míněné snahy „sociálně spravedlivější společnost“ (tomuto cíli totiž ani nejsme schopni dát smysluplný obsah resp. se na tomto obsahu shodnout), nýbrž nižší prosperita, dobývání renty ze strany silných ekonomických subjektů a zájmových skupin na státu a ničení osobní odpovědnosti a skutečné solidarity mezi lidmi. Přesto se zdá, že „fata morgána sociální spravedlnosti“ bude i nadále zdrojem útoků na dobrou, svobodnou společnost. Smutné je, že socialisté to skutečně myslí dobře, ale nedohlédnou důsledky aplikace svých receptů. Jádrem této „osudné domýšlivosti“ je fatální podcenění významu evolučně vyrostlého spontánního řádu trhu pro zajištění všeobecné prosperity a odstranění chudoby.
Milý Petře, dobře argumentujete nařízením pro sbírání many a následným přerozdělováním. Otázka je, jak je tomu s nařízeními pro život v zaslíbené zemi. Díky za inspiraci na prostudování Bible a Hospodinových nařízení pro život Židů v Zaslíbené zemi. Jsem zvědavý, co tam najdu. Pokud by to bylo něco jiného než co platilo pro sbírání many, obávám se, že Váš argument pro “sociálně spravedlivé přerozdělování” neobstojí a pravda bude blíže názoru pana Jocha.
S úctou Radoslav
Nehledě na to, že sám Hayek tvrdí, že sociální spravedlnost nemá “žádný smysluplný obsah”, čili přiznává, že ji nedokáže identifikovat, a tedy pro diskusi o sociální spravedlnosti je stejně relevantní jako dejme hluchý pro debatu o hudbě, vyvrátím nejprve konkrétně Hayekovu koncepci spravedlnosti, protože – podle mého názoru záměrně – obsahuje ve skutečnosti takové požadavky, aby spravedlnost nemohla být sociální, čímž sám Hayek ukazuje, že si obsah pojmu sociální spravedlnost uvědomuje. Protože Hayekova koncepce tvoří jádro liberálních koncepcí, zejména ve svém zjednodušeném traktování, nebudu vyvracet koncepce jiné, obdobně neúnosné.
Hayekova koncepce
Hayek sám konstatuje, že dodržování jeho principů spravedlnosti by mělo často následky, které by byly považovány za nespravedlivé, kdyby byly dosahovány záměrně (Hayek 1994: 169). Avšak podle něj není vůbec důležité, jaké budou následky, jaký bude výsledný stav skutečnosti, podstatné pro naplnění spravedlnosti je pouze dodržování těchto pravidel. Veřejná moc nesmí podniknout nic, co by směřovalo k dosažení konkrétních výsledků pro určité osoby.
Hayek tvrdí, že při nedodržení těchto principů není možné zachovat dosaženou úroveň života (Hayek 1994:12), a právě na základě tvrzení o škodlivé materiální působnosti “přebujelého zaopatřovatelského státu” je nutné všechna taková opatření odmítnout. Logicky je ihned zjevné, že není nutné ztotožňovat přebujelý stát s existencí opatření ve prospěch konkrétních výsledků pro známé osoby v menším rozsahu. Hayek však tvrdí, že jakmile jednou začne sledování zájmů (výsledků) pomocí politických postupů, nelze růst zaopatřovatelského státu nikde zastavit, až přejde do plánovací diktatury (Cesta do nevolnictví).
Právě pouze na těchto argumentech je založeno vlastní odmítání politik sledování výsledků, nepřípustné podle Hayeka i tehdy, když reálný stav společnosti bude katastrofální.
Proti tomu je možné vznést několik námitek.
Vzhledem k tomu, že sám Hayek si stěžuje, že občané takové politiky požadují a politikové jim vyhovují, je těžké říci, v jakém smyslu by bylo možné takovou situaci nečinného přihlížení považovat za výsledek jakkoli chápaného “přirozeného” běhu věcí,
Dále za druhé navíc v reálných společnostech každý tento případný přechod (přiblížení k Hayekem požadovanému stavu) skutečně podmíněn konkrétními zájmy a jejich prosazením podmíněn bude.
Za třetí konečně je velmi obtížné spatřovat pokrok nebo udržení úrovně společnosti v situaci, která by znamenala nečinné přihlížení stavům, které by bez uplatnění takové koncepce byly jasně nepřijatelné a vedly by k pomoci určitým osobám, a to z důvodů, které jsou zřejmě pro danou společnost nutně – z povahy věci – podstatné.
Nelze přitom říci, že by empiricky bylo možné pozorovat jediný případ, kdy by jakkoli přebujelý sociální stát sledující výsledky právě v důsledku těchto politik přerostl v diktaturu, naopak bylo možné pozorovat případy, kdy nedostatek těchto politik, případně situace, kdy je stát nevykonával, bylo příčinou zániku demokracie ve prospěch politik, které takové výsledky slibovaly. Jsme však svědky toho, že demokratická společnost je schopna provést redukci přebujelých politik. Tím je možné považovat Hayekův důvod pro zákaz pozitivních politik za falzifikovaný.
Nyní tedy neznáme důvod, proč bychom neměli pomáhat konkrétním osobám v případech, kdy je to odůvodněné.
Je možné říci, že Hayek sice formuluje konzistentní představu řádu, kde by byla zachovávána určitá pravidla, velmi přesně vymezující práva jednotlivce, nebo – jak to přesněji formuloval – jejich právě platný rozsah, protože zdá se, že jedinci nic nebrání, aby se jich vzdával (je nutné konstatovat, že společnost, kde by taková sféra práv byla definovaná pro všechny stejná a sebeméně relevantní současně, by fakticky nemohla fungovat, protože by nebylo možné akceptovat dění například v zaměstnání.)
Potom však vzniká otázka, proč takto koncipovaný řád označovat pojmem spravedlnost. JDE VE SKUTEČNOSTI O SOUBOR NIČÍM NODŮVODNĚNÝCH DOGMAT, vznášených s plným vědomím jejich katastrofálních následků. Zvrácenější koncepci si nelze představit nejen oblasti sociální spravedlnosti, ale v žádné koncepci spravedlnosti obecně.
Tím rozhodně není řečeno, že případné přijetí politiky směřující k přiblížení se k Hayekovým požadavkům by nemohlo být užitečné v situaci, kdy existuje přebujelý sociální stát, avšak taková zjištění jsou filosoficky bezvýznamná a to právě jen proto, že Hayek formuluje své požadavky tak nekompromisně a radikálně (sám poznamenává, že důsledky by byly hrozné). Bez dokonalého naplnění je společnost- viděno těmito kritérii – nespravedlivá, a nelze nikterak dovodit, že menší míra přerozdělování, jakkoli pro reálné politiky k takovému stavu směřující se Hayekova koncepce užívala, představují menší narušení spravedlnosti takto chápané.
Naopak při akceptování Hayekovy koncepce neexistuje žádný způsob, jak zachovat spravedlnost sebemenšího sledování výsledků nehledě na to, že takové politiky jsou provozovány nevyhnutelně (toho si ostatně Hayek je vědom).
Hayek, F. A. (1994). Právo, zákonodárství a svoboda. Praha: Academia.
Nyní bych však podotkl, že pan Joch nevychází z Hayekovy koncepce, nýbrž podle mne z vlastní, účelové a povrchní propagace antisociálního státu, nikterak nevázané na Hayekovu koncepci, nakolik tato je něčím víc.
Velmi krátce se zastavím zejména u několika dogmat, která jasně naznačují celkovou neobhajitelnost liberální koncepce. Teze, že člověk je odpovědný sám za sebe, je zjevně neodpovídající šíři situací, ve kterých se lidé nacházejí. Někdy jsou za svou chudobu odpovědní, někdy ne. Vznést jako potvrzené, že je někdo nemocný odpovědný sám za sebe, tudíž pro něj stát nemá nic dělat, je exemplárním případem nelidskosti a popření jakékoli spravedlnosti.
Proto tedy
1. Distribuci důchodů, dosaženou tržně nebo jinak, lze nesporně označit za nespravedlivou, a to minimálně tehdy, když nastane výše uvedený případ nemocných, kteří nemají na dostupnou léčbu. Tím je vyvrácena představa nehodnotitelnosti tržních výsledků, sama o sobě absurdní zcela zjevně.
2. Současně se tak ukazuje neaplikovatelnost této tržní lhostejnosti, a nutnost nalézt jiné kritérium, které ovšem nemusí mít dogmatickou povahu, jinak řečeno místo Hayekových subjektivních požadavků na absolutizaci majetkových práv proti lidským právům, a z toho plynoucího neodůvodnitelného zákazu redistribuce bude vždy rozumově bude svobodně stanoveno, co je v danou chvíli vhodné.
3. namísto fanatického, a neobhajitelného ztotožňování liberálů se slušnými lidmi (pravděpodobně způsobenému snahou liberálů zakrýt svou nelidskost) tak bude mít společnost svobodu řídit se rozumovým uvážením aktuální situace místo katastrofálního nesvobodného totalitního liberálního zřízení. I to bude jistě v obecné rovině podstatným přínosem.
Souhlasím s kritikou socialistické snahy o dosažení “sociální spravedlnosti” prostřednictvím státu, kterou ve svém článku předkládá Roman Joch. Je zřejmé, že Joch vychází z kritiky socialismu Fridricha Augusta Hayeka. V tomto duchu zcela správně poukazuje na to, že úsilí o tzv. “sociální spravedlnost” (tj. přerozdělování tržního rozdělení důchodů) je spojeno s těmito negativy: 1) zmenšuje se celospolečenský produkt (tj. to, co lze přerozdělovat), 2) dochází k ničení osobní svobody (ve smyslu svobodného užití zdrojů jednotlivci). V konečném důsledku se tímto státem vynuceným přerozdělováním ničí právě solidarita mezi lidmi, neboť se alibisticky přesouvá na stát, místo abych pomohl dobrovolně ze svého konkrétním lidem v nouzi (ne nutně v ČR, ale třeba v Ghaně). 3) stát, který se rozhodne měnit tržní výsledek pomocí přerozdělování, investičních pobídek apod. bude nakonec sloužit nejlépe etablovaným zájmovým skupinám a nejsilnějším ekonomickým subjektům (velkým investorům, odborářům atd.).
Já bych chtěl připomenout další významný Hayekův argument a sice, že samotný pojem sociální spravedlnost (distributivní spravedlnost) nemá ve svobodné společnosti žádný smysluplný obsah. Proč tomu tak je?
Pojem “spravedlnost” má cenu používat pouze ve smyslu nároku na lidské chování, nikoli ve smyslu požadavku na určitý stav věcí (rozdělení důchodů). Ve svobodné společnosti nemůže být konkrétní rozdělení důchodů dopředu známo. Pokud členové společnosti směňovali dobrovolně a při dodržování zákonů vycházejících z morálních principů výsledky své činnosti (zboží a služby) a výsledkem je nějaké rozdělení zisků a mezd, nelze tento výsledek označit jako nespravedlivý, když se nikdo nespravedlnosti nedopustil.
Tržní výsledek však můžu označit ze svého hlediska jako neuspokojivý (někdo trpí hlady, jiný nemůže poslat své děti studovat). Zde nastupuje dobrovolné přerozdělování v podobě charity, nadací, darů a podobně. Liberál Hayek dokonce připouští v této souvislosti nedobrovolné přerozdělování pomocí státu a to pro dosažení dvou cílů: 1) stát může přerozdělovat ve prospěch těch spoluobčanů, kteří se o sebe nemohou sami postarat (jde zejména o handicapované lidi a děti bez rodin). 2) stát může zajišťovat všem určitou minimální ochranu pro případ “pádu na dno”, aniž by se zkoumalo, zda si za to dotyčný může sám nebo ne (zřizovat ubytovny pro bezdomovce, vyplácet za určitých přísně vymezených podmínek sociální dávky apod.).
Naprosto nepřípustná je však snaha státu o přerozdělování příjmů z důvodu, že rozdíly jsou “příliš vysoké” (vzhledem k předchozí argumentaci záměrně nepoužívám termín “nespravedlivě vysoké”). Já mohu být s určitou konkrétní tržní distribucí důchodů nespokojen, ale neměl bych tento svůj subjektivní soud vnucovat ostatním. Žádné objektivně “uspokojivé” rozdělení důchodů ve společnosti neexistuje, neboť se na něm nemůžeme nikdy shodnout. Neexistuje totiž žádné “objektivní měřítko potřeb a zásluh”, jak to nazývá Hayek. Kolik by měl “správně” vydělat dělník, učitel, vědec nebo popelář? Shodnou se úplně všichni členové společnosti na nějakém jednotném žebříčku s tisíci a tisíci příčkami?
Každý pokus o přerozdělování za účelem “sociální spravedlnosti” tedy nutně musí znamenat, že subjektivní představa určité skupiny je vnucována pomocí daňových a “sociálních” zákonů všem ostatním členům společnosti. Realizace každé takové představy je samozřejmě spojena s ničením osobní svobody, jak zdůrazňuje Roman Joch. Její dokonalá realizace je možná pouze v totalitní společnosti. Mzdy každého pracujícího byly za komunistického režimu určeny stranou a jejím centrálním plánem.
Shrňme: 1) tržní distribuci důchodů nelze označit smysluplně jako nespravedlivou (pozor, tunelování a jiné krádeže samozřejmě nejsou “tržním získáním důchodu”). 2) tržní distribuci důchodů lze subjektivně označit v konkrétních případech jako neuspokojivou. Neexistuje však “objektivně uspokojivá” distribuce důchodů, na které se všichni shodneme. Užívejme tedy při nápravě stavu, který vnímáme jako neuspokojivý, vlastní peníze a odpovědnost. Neberme z cizího prostřednictvím státního donucení. 3) Žádný liberál nepovažuje nerovnoměrné rozdělení důchodů za “problém, který má stát vyřešit”. Každý liberál (a slušný člověk) považuje absolutní chudobu za problém a bojuje proti ní. Jednak tím, že se staví proti státním zásahům, které snižují tvorbu bohatství (sem patří i diskutovaná “fata morgána sociální spravedlnosti”), jednak tím, že pomáhá ze svého.
Snaha o zařízení “sociálně spravedlivé společnosti” prostřednictvím státu tedy nemá smysluplný cíl. Zato je však spojena s obrovskými náklady a riziky, z nichž považuji ničení svobody a osobní odpovědnosti za osud svůj a svých spoluobčanů za nejhorší.
1. k právu na majetek a jeho údajnému popírání
Říkal jsem, že toto právo neabsolutizuji. To znamená, že je zařazeno na své úrovni. Zřejmě nejste schopen rozlišit, co to znamená, ale je zcela běžné, že nějaké právo v obecné situaci platí, např. právo nakupovat zbraně nebo užívat auto, ale je podmíněno, aniž je to pošlapáním. Nebo že máte právo užívat svůj majetek, ovšem ne tak, že byste nemusel zaplatit daně. Nicméně říkáte-li to takto, bez váhání vám říkám, že mne vaše údajné právo – které jste si ovšem vyhlásil pro sebe sám, nezajímá a klidně ho pošlapu., bude -li to potřebné k věcem lepším než je ohled na váš majetek. Spokojen?
2. A teď bych to uvedl do morálních souvislostí. Na tom totiž, co vy zde tak velkolepě deklarujete, jen ukazujete, že takto spravedlnost vůbec nelze pojímat. Stát by vám za války prostě nesměl nic vzít, nic od vás chtít, protože VY MÁTE NEPOŠLAPATELNÁ PRÁVA? A to je spravedlivé? To běžte vysvětlovat někomu, kdo se nechystá spáchat kolektivní sebevraždu kvůli nemístnému ohledu na lidi, kteří si ho ani sebeméně nezasluhují.
3. V jakém smyslu vyplývají SEBEVRAŽEDNÉ (viz výše) principy společenské spravedlnosti z lidské přirozenosti? Mohl byste to nějak objasnit. Pokud prostě jen mluvíte o axiomech, které vy chcete přijmout jako nedotknutelné bez ohledu na následky, pak prosím, ale CO JE PODLE VÁS PŘIROZENOST?
A pouze opakuji odkaz na fronésis, tzn. spravedlnost je nutno posuzovat s ohledem na rozumné KONKRÉTNÍ uvážení ohledně následků určitých činů, ne podle zaslepených a – tvrdě řečeno – zjevně asociálních požadavků někoho, kdo se rozhodl chovat se jako svět pro sebe a ještě se odvolává na ROZUM, který je nutně obecný a ŽIVOT, ačkoli společnosti zjevně vnucuje sebevraždu.