Socialismus je institucionalizovanou krádeží. Je založen na teorii i praxi státu, který vydatným zdaněním svých občanů získá balík peněz; ten pak (pře)rozděluje. Je to princip legalizované loupeže: získejme politickými prostředky peníze a pak se o ně podělme. Rozdíl mezi nesocialistickým a socialistickým státem je velký. Stát nesocialistický občany sice rovněž zdaňuje, ale činí tak ve prospěch obecného dobra a k výkonu legitimních státních funkcí, jakými jsou obrana práv a svobody občanů, vynucování práva a pořádku, nastolování spravedlnosti, trestání zločinců, ochrana před zahraničními hrozbami, rozsuzování sporů mezi občany a celkově udržování svobodného, spravedlivého řádu ve společnosti. Smyslem zdanění je jen zajištění nezbytných a legitimních státních služeb; nikoli převádění peněz od jedněch k druhým.
V nesocialistickém státě existují jen dobrovolné a svobodné cesty k nabytí bohatství – jsou jimi práce, obchod, smlouva, dar, dědictví. Vše je založeno na dobrovolnosti, nikoli na donucení. Stát chrání spontánně se utvářející řád ve společnosti. Nevytváří kasty lidí: těch, které obírá a těch, kterým dává.
Na druhé straně je však socialistický stát explicitně založen na tom, že jedni jsou záměrně zdaněni ve prospěch druhých. Jeho podstatou je přerozdělování. Cesta k nabytí bohatství není svobodná, dobrovolná a společenská, nýbrž politická a donucovací. Je jí donucení ze zákona jedněch ve prospěch druhých. Podíl na politické moci je pro nabytí bohatství zásadní.
Socialisté se pyšní tím, že socialismus je morálnější a spravedlivější než svobodná společnost. „Sociální spravedlnost“ a „solidarita“ – tak tomu říkají. Avšak to právě socialismus je vrcholně nemorální.
V socialistické teorii bohatí mají být zdaněni ve prospěch chudých. Ale ve skutečnosti je praxe jiná. Pokud jednou přijmete za svůj zásadní socialistický princip, že stát je tu od toho, aby nashromáždil balík peněz, který pak bude dle své svévole (pře)rozdělovat, nikdy přerozdělování nepůjde jen od bohatých k chudým. Totiž nikoli ti nejchudší lidé si vytvoří dobře zorganizované skupiny, které se vždy postarají o to, aby si z onoho nashromážděného balíku urvaly podstatný podíl. Nikoli ti nejchudší, nýbrž právě ti, kteří jsou na tom již dobře, budou těmi, kdo nejvíce profitují ze socialistické redistributivní politiky. Je-li jednou k rozebrání velký balík peněz, můžeme si být jisti tím, že si jej nerozeberou především chudí, nýbrž ti, kdo mají nejtvrdší a nejostřejší lokty. Takže socialistické přerozdělování, které je v teorii od bohatých k chudým, je v praxi vždy od některých bohatých a některých chudých k jiným bohatým a jiným chudým. Zajisté, v socialistickém státě je i přerozdělování od některých bohatých k některým chudým. Ale je tam i přerozdělování od některých chudých k některým bohatým. To s morálností nemá pranic společného.
Dobrá, může někdo namítnout, je-li socialistický ideál přerozdělování od bohatých k chudým v praxi deformován realitou dobře zorganizovaných zájmových skupin, není alespoň ten ideál samotný dobrý, spravedlivý a morální?
Není. Solidaritou je, když s někým soucítíte a chcete mu pomoct. S někým trpícím, v nouzi. Pokud mu pomůžete, pokud mu osobně přispějete na zlepšení jeho údělu, to je solidarita. Je to ctnost vycházející z lásky k bližnímu. Je solidární a morální, pokud na pomoc lidem v nouzi vynakládáte své peníze.
Pomoci lidem v nouzi jest obdivuhodné, pokud dáváte ze svého. Nikoli, když dáváte z cizího.
To je případ toho, čemu se eufemisticky říká „solidarita“ a „sociální spravedlnost.“ Jedná se o vlastně o prostý politický kšeft: lidé A, socialističtí politici, zdaní lidi B, nás, daňové poplatníky, a naše peníze přerozdělí lidem C, klientele socialistického státu a voličům socialistických politiků. Na oplátku za to lidé A očekávají, že je lidé C budou volit. Kde je v tom solidarita?
Jsem tedy proti jakékoli státní pomoci chudým? Zajisté ta nejmorálnější a nejsolidárnější je pomoc soukromá a dobrovolná. Tedy charitativní. Ta však za jistých okolností nemusí stačit, a v tomto případě je prostor pro stát – ale na té nejnižší možné úrovni, tj. na úrovni komunální a lokální. Tam se lidí nejlépe poznají a vědí, kdo jakou pomoc potřebuje. Lidé v materiální nouzi by zajisté měli dostávat podporu, na oplátku za ni by však měli projevit svou sociální odpovědnost, tj. podílet se na veřejně-prospěšných pracích. Sociální podpora ano, ale decentralizovaná a lokalizovaná.
Ta nejsociálnější státní politika je ta, která vede k prosperující ekonomice, v níž lidé mohou snadno najít dobrou práci. Produkce bohatství, zvětšování bohatství v celé společnosti je pro nejchudší lepší, než přerozdělování stávajícího bohatství. Než závistivě dělit stávající malý koláč, lepší je vytvořit větší koláč. Toho však socialistická ekonomika není schopna dosáhnout.
Svými vysokými daněmi dusí produktivitu, efektivitu a výkonnost ekonomky a demotivuje lidi k tvořivosti. Nic není pro ekonomický rozvoj zhoubnější než vysoké daně. A nic není více socialistického, než vysoké daně. Socialisté chtějí přerozdělovat bohatostí, ale aby vůbec nějaké bohatství mohlo být přerozděleno, musí být nejdřív vytvořeno. Socialisté však svými daněmi tvorbu bohatství dusí. Socialisté tak jsou nejen proti bohatým, v konečném důsledku jsou proti všem, i chudým. Jsou asociální v doslovném významu tohoto slova.
To by mohlo být již dostatečné odsouzení socialismu; jakožto nemorálního, korumpujícího, neproduktivního a asociálního. Avšak není. Neboť socialismus – krom toho všeho – je i proti svobodě. Je vůči svobodě nepřátelský a s ní neslučitelný. To je v mých očích největším odsouzením socialismu.
Socialismus je proti svobodě přímo i nepřímo. Přímo znamená popření svobody svou relativizací soukromého majetku a vysokou mírou zdanění. Socialisté tím, jak lidem berou jejich majetek, berou jim z toho, co si prací svých rukou a hlav vydělají, tak jim i znemožňují či omezují schopnost činit svobodné volby ohledně svých osudů. Co na tom, že část z toho, co lidem vzali, jim pak vrátí prostřednictvím tzv. bezplatných (ve skutečnosti velice draze daněmi zaplacených) sociálních služeb. Především, socialisté nikdy lidem nevrátí plnou hodnotou toho, co lidem daněmi vzali – část výnosů z daní totiž promrhá neefektivní státní byrokracie. Ale i v tom, co lidem vrátí, oni sami – tj. socialističtí politici – rozhodují, co lidé dostanou a v jaké formě. Jaké zdravotnictví, jaké vzdělání, jakou kulturu. Tyto volby za lidi dělají socialističtí politici, nedělají je lidé samotní. Socialismus proto vždy znamená přímou restrikci lidské svobody.
Ba co hůř, socialismus je pro svobodu zhoubný i nepřímo a to v mnoha závažnějším ohledu. Nejen že socialisté nám berou naše majetky a naši svobodu. Oni nás navíc odnaučují od schopnosti ve svobodě vůbec žít. A to je ten nejzákeřnější a nejhorší aspekt socialismu.
Socialismus tím, že vytváří u lidí drogovou závislost na státě a jím poskytovaných „sociálních“ službách, potlačuje, přidušuje a umrtvuje v nich všechny ctnosti a dovednosti nezbytné pro skutečně svobodný život ve svobodě – pracovitost, nezávislost, soběstačnost, tvořivost, iniciativnost, píli, a především – zodpovědnost. Socialismus dělá z lidí věčná nemluvňata a batolata, třídu věčně nedospělých a nesamostatných jedinců, kteří jsou beznadějně závislí na socialistickém státu a neschopni vzít odpovědnost za život svůj i svých rodin do svých vlastních rukou. Socialismus udržuje lidi ve věčné nedospělosti a tím jim znemožňuje plnou způsobilost pro život ve svobodě. A to je to největší zlo socialismu.
Lituji všech škod, jež na nás socialismus napáchal; mnohem více však lituji těch škod, jež jsme si na nás napáchali my sami tím, že jsme socialismu vůbec umožnili dostat nás do svého područí.
Publikováno ve sborníku Proč volím pravici, CEVRO Liberálně-konzervativní akademie, Praha 2005.
“Fanatické stanovení principů a jejich dogmatické vyhlašování bez ohledu na to, jaké to má konkrétní dopady, nelze považovat za morální chování, jen za sebezničení lidskosti”
s tím nemůžu souhlasit. principy individuálních práv (život, svoboda, majetek) vyplývají z lidské přirozenost, z jeho metafyzické podstaty. respektovat je znamená být v souladu s realitou. popírat je znamená jít proti realitě, a i proti lidskosti. Představa, že člověk MUSÍ podporovat někoho jiného, na kom mu třeba vůbec nezáleží, nemá s lidskostí nic společného. jednotlivec není OBĚTNÍM beránkem společnosti.
Samozřejmě, že kdo prosazuje přerozdělování, ale i jakékoliv jiné danění, popírá právo na majetek. Tak to prostě je a nemá smysl před tím utíkat. Pokud někomu vezmu část jeho majetku, pak jsem prostě jeho právo pošlapal – bez ohledu na to, kolik procent jsem mu vzal. I kdyby šlo o jednu jedinou korunu. Individuální práva totiž platí jako princip, a jakékoliv kompromisy, mezi jejich respektování a jejich pošlapávání vedou jen a pouze k pošlapání. stejné je to u svobody – jakmili vezmu člověku jen malou část jeho svobody, pak to už prostě není svobodný člověk.
Samozřejmě, že kdo prosazuje přerozdělování, ale i jakékoliv jiné danění, popírá právo na majetek. Tak to prostě je a nemá smysl před tím utíkat. Pokud někomu vezmu část jeho majetku, pak jsem prostě jeho právo pošlapal – bez ohledu na to, kolik procent jsem mu vzal. I kdyby šlo o jednu jedinou korunu. Individuální práva totiž platí jako princip, a jakékoliv kompromisy, mezi jejich respektování a jejich pošlapávání vedou jen a pouze k pošlapání. stejné je to u svobody – jakmili vezmu člověku jen malou část jeho svobody, pak to už prostě není svobodný člověk.
vy máte právo pokládat cokoli za zásadní omezení.
Z toho nevyplývá, že pro vás neplatí požadavky logiky.
Lidé samozřejmě rozhodují o tom, co má veřejná moc dělat. Centrálně musí právě oni rozhodovat o tom, co bude předmětem politiky, a jistě chápete, že pokud veřejnost nepřesvědčíte, že právě vaše “pokládání” je správné, nemůžete čekat nesmyslné a neodůvodněné výsady, že právě vy byste to měl určovat bez ohledu na ostatní podle svých pocitů dotčenosti, a tím ZAKAZOVAT STÁTU JEDNAT.
Svobodná vůle jednotlivce je nahrazena zvůlí centrálního přerozdělovacího orgánu (který nemůže znát potřeby jednotlivých lidí – zda má konkrétní člověk radši holky, anebo horalky – jeho preference určuje za něj), individuální zodpovědnost za vlastní život je vytlačena kolektivní nezodpovědností.
K čemu je mi proklamovaná sociální spravedlnost, když ji vnímám naopak jako zásadní nespravedlnost?
- autor příspěvku je zastáncem komplexního antikomunismu -
dadacosi
nevím co by mělo být s lidmi jiných názorů. Rozumím kam směřujete, ale vaše náznaky jsou zavádějící. Tito lidé nechť si svoje názory šíří, propagují, demokraticky se ucházejí o mandát k realizaci svých představ o spravedlnosti.
LZ
Nepopírám právo na majetek, jen ho nehodlám fanaticky vyvyšovat nad všechny ostatní, mnohem podstatnější hodnoty. Takže samozřejmě daně jsou zcela v pořádku, jsou -li v pořádku. Nadávky na osoby, které od státu něco obdrží, svědčí o všem fanatismu.
Ptáte se, zda placením daní nejste zvížetem. To sotva, zvířata platí daně? Zato si myslím, že lidé, kteří v daních vidí krádež, protože se jich dotkne nějaký závazek, tzn. něco nepříjemného pro ně, se sami podobají zvířatům svou ztrátou soudnosti. Jen zvěř totiž ztotožňuje nepříjemné se zlem a příjemné s dobrem, lidé jsou schopni si uvědomit, že mají vůči svým bližním závazky, které neplynou z jejich souhlasu, nýbrž jsou dány existencí těch bližních. Pokud někdo říká, mne ostatní nezajímají, neříká nic jiného než že je amorální asi jako zvíře.
Skutečná morálka má podobu FRONÉSIS – tzn. uvažování o aplikaci principů přiměřených daným konkrétním situacím a požadavkům, které z toho plynou pro rozhodování. Fanatické stanovení principů a jejich dogmatické vyhlašování bez ohledu na to, jaké to má konkrétní dopady, nelze považovat za morální chování, jen za sebezničení lidskosti a dobrovolnou přeměnu společnosti na mechanismus. Sem patří vše od komunistické společnosti po libertarianismus. Jenže lidé to stejně odmítnou, protože zvířata nejsou.
co právo lidí na majetek? není? co právo lidí na to, žít si svůj život po svém, a těžit z vlastní produktivní práce? taky nic? co právo jednotlivce na jeho život – ve smyslu lidského života jako bytosti nadané rozumem a svobodnou vůlí. nic takového není?
co jsou lidé, kteří nemají svobodu žít podle svého uvážení, na svou vlastní odpovědnost, a jsou každodenně okrádáni kvůli nějakým “vyšším” a “společenským” “hodnotám”? Jsou to pořád ještě lidé, anebo spíš pouhá obětní zvířata?
Jen osobně nesouhlasím s tím, že stát má právo danit svoje občany a používat peníze na státem organizovanou charitu. i ta nejmenší a nejspravedlivější forma daně je v principu krádeží a pošlapáním práva na majetek. Ale na druhou stranu uznávám, že ve společnosti, ve které žijeme – když spíš socialismus bují a rozrůstá se, a od svobodné společnosti se mílovými kroky vzdalujeme, vládne altruistická morálka a lidé tedy nechtějí ani slyšet o nějakých individuálních právech – by bylo významným pokrokem, kdyby se sociální politika přiblížila daňovým poplatníkům a měly by ji na starosti samy obce. Lidé by spíš viděli, na co jejich peníze jdou – když už musejí platit.
Ještě bych dodal, že je trochu nepřesné, že socialismus vytváří závislost na státu. Stát samozřejmě žádné vlastní prostředky nemá – jenom to, co ukradne svým občanům. Socialismus tedy vytváří parazitismus neschopných, líných a nezodpovědných na těch schopnějších, pilnějších a odpovědnějších. Morálně se nijak neliší od situace, kdy takový neschopný jde a někoho okrade v parku – ve svobodné společnosti, laissez-faire kapitalismu, by to pro něj byl jediný způsob obživy (pokud by nebyl v očích produktivních lidí shledán hodným pobírat nějakou charitativní pomoc), ale byl by za ni náležitě potrestán. V socialismu to má mnohem jednodušší – stačí si zvolit gang, který bude krást za něj. V tom je podle mě důležitá nemorálnost socialismu.
Hypotéza: Dejme tomu, že bude nastolen socialismus. Co uděláte, když prohlásím, že s takovým systémem nesouhlasím? Co učiníte s dalšími lidmi, kteří projeví tentýž postoj? Jak se srovnáte s faktem, že ve společnosti, kterou považujete za sociálně spravedlivou, žijí lidé, kteří ji pokládají za totálně nespravedlivou?
Neexistují vůbec žádné genetické znaky, které by formovaly jakékoli lidské chování, u nichž by bylo možné odlišit to, co způsobí gen jako takový, od toho, co působí společnost na gen reagující. Ono to totiž v principu odlišit vůbec nejde (představa schizofrenie dědičné z tolika nebo tolika procent je naprosto mylná, pokud ji nebereme JAKO DĚDIČNOU V PODMÍNKÁCH DANÉ SPOLEČNOSTI obdobně COKOLI JINÉHO).
Podstatné to ovšem není u nemocí, ale u společenského uplatnění zcela určitě. My prostě vůbec nemůžeme vědět, jak by se mohly zmenšit, nebo naopak i zvětšit souvislosti mezi IQ a geny v jiných společnostech.
Jako ” startovací platforma pro řekněme obyvatele s trvale horším uplatněním ve společnosti.” to může fungovat JEN TAM, KDE EXISTUJE OBYVATELSTVO S TRVALE HORŠÍM UPLATĚNÍM. Čili ve špatné společnosti.