Socialismus je institucionalizovanou krádeží. Je založen na teorii i praxi státu, který vydatným zdaněním svých občanů získá balík peněz; ten pak (pře)rozděluje. Je to princip legalizované loupeže: získejme politickými prostředky peníze a pak se o ně podělme. Rozdíl mezi nesocialistickým a socialistickým státem je velký. Stát nesocialistický občany sice rovněž zdaňuje, ale činí tak ve prospěch obecného dobra a k výkonu legitimních státních funkcí, jakými jsou obrana práv a svobody občanů, vynucování práva a pořádku, nastolování spravedlnosti, trestání zločinců, ochrana před zahraničními hrozbami, rozsuzování sporů mezi občany a celkově udržování svobodného, spravedlivého řádu ve společnosti. Smyslem zdanění je jen zajištění nezbytných a legitimních státních služeb; nikoli převádění peněz od jedněch k druhým.
V nesocialistickém státě existují jen dobrovolné a svobodné cesty k nabytí bohatství – jsou jimi práce, obchod, smlouva, dar, dědictví. Vše je založeno na dobrovolnosti, nikoli na donucení. Stát chrání spontánně se utvářející řád ve společnosti. Nevytváří kasty lidí: těch, které obírá a těch, kterým dává.
Na druhé straně je však socialistický stát explicitně založen na tom, že jedni jsou záměrně zdaněni ve prospěch druhých. Jeho podstatou je přerozdělování. Cesta k nabytí bohatství není svobodná, dobrovolná a společenská, nýbrž politická a donucovací. Je jí donucení ze zákona jedněch ve prospěch druhých. Podíl na politické moci je pro nabytí bohatství zásadní.
Socialisté se pyšní tím, že socialismus je morálnější a spravedlivější než svobodná společnost. „Sociální spravedlnost“ a „solidarita“ – tak tomu říkají. Avšak to právě socialismus je vrcholně nemorální.
V socialistické teorii bohatí mají být zdaněni ve prospěch chudých. Ale ve skutečnosti je praxe jiná. Pokud jednou přijmete za svůj zásadní socialistický princip, že stát je tu od toho, aby nashromáždil balík peněz, který pak bude dle své svévole (pře)rozdělovat, nikdy přerozdělování nepůjde jen od bohatých k chudým. Totiž nikoli ti nejchudší lidé si vytvoří dobře zorganizované skupiny, které se vždy postarají o to, aby si z onoho nashromážděného balíku urvaly podstatný podíl. Nikoli ti nejchudší, nýbrž právě ti, kteří jsou na tom již dobře, budou těmi, kdo nejvíce profitují ze socialistické redistributivní politiky. Je-li jednou k rozebrání velký balík peněz, můžeme si být jisti tím, že si jej nerozeberou především chudí, nýbrž ti, kdo mají nejtvrdší a nejostřejší lokty. Takže socialistické přerozdělování, které je v teorii od bohatých k chudým, je v praxi vždy od některých bohatých a některých chudých k jiným bohatým a jiným chudým. Zajisté, v socialistickém státě je i přerozdělování od některých bohatých k některým chudým. Ale je tam i přerozdělování od některých chudých k některým bohatým. To s morálností nemá pranic společného.
Dobrá, může někdo namítnout, je-li socialistický ideál přerozdělování od bohatých k chudým v praxi deformován realitou dobře zorganizovaných zájmových skupin, není alespoň ten ideál samotný dobrý, spravedlivý a morální?
Není. Solidaritou je, když s někým soucítíte a chcete mu pomoct. S někým trpícím, v nouzi. Pokud mu pomůžete, pokud mu osobně přispějete na zlepšení jeho údělu, to je solidarita. Je to ctnost vycházející z lásky k bližnímu. Je solidární a morální, pokud na pomoc lidem v nouzi vynakládáte své peníze.
Pomoci lidem v nouzi jest obdivuhodné, pokud dáváte ze svého. Nikoli, když dáváte z cizího.
To je případ toho, čemu se eufemisticky říká „solidarita“ a „sociální spravedlnost.“ Jedná se o vlastně o prostý politický kšeft: lidé A, socialističtí politici, zdaní lidi B, nás, daňové poplatníky, a naše peníze přerozdělí lidem C, klientele socialistického státu a voličům socialistických politiků. Na oplátku za to lidé A očekávají, že je lidé C budou volit. Kde je v tom solidarita?
Jsem tedy proti jakékoli státní pomoci chudým? Zajisté ta nejmorálnější a nejsolidárnější je pomoc soukromá a dobrovolná. Tedy charitativní. Ta však za jistých okolností nemusí stačit, a v tomto případě je prostor pro stát – ale na té nejnižší možné úrovni, tj. na úrovni komunální a lokální. Tam se lidí nejlépe poznají a vědí, kdo jakou pomoc potřebuje. Lidé v materiální nouzi by zajisté měli dostávat podporu, na oplátku za ni by však měli projevit svou sociální odpovědnost, tj. podílet se na veřejně-prospěšných pracích. Sociální podpora ano, ale decentralizovaná a lokalizovaná.
Ta nejsociálnější státní politika je ta, která vede k prosperující ekonomice, v níž lidé mohou snadno najít dobrou práci. Produkce bohatství, zvětšování bohatství v celé společnosti je pro nejchudší lepší, než přerozdělování stávajícího bohatství. Než závistivě dělit stávající malý koláč, lepší je vytvořit větší koláč. Toho však socialistická ekonomika není schopna dosáhnout.
Svými vysokými daněmi dusí produktivitu, efektivitu a výkonnost ekonomky a demotivuje lidi k tvořivosti. Nic není pro ekonomický rozvoj zhoubnější než vysoké daně. A nic není více socialistického, než vysoké daně. Socialisté chtějí přerozdělovat bohatostí, ale aby vůbec nějaké bohatství mohlo být přerozděleno, musí být nejdřív vytvořeno. Socialisté však svými daněmi tvorbu bohatství dusí. Socialisté tak jsou nejen proti bohatým, v konečném důsledku jsou proti všem, i chudým. Jsou asociální v doslovném významu tohoto slova.
To by mohlo být již dostatečné odsouzení socialismu; jakožto nemorálního, korumpujícího, neproduktivního a asociálního. Avšak není. Neboť socialismus – krom toho všeho – je i proti svobodě. Je vůči svobodě nepřátelský a s ní neslučitelný. To je v mých očích největším odsouzením socialismu.
Socialismus je proti svobodě přímo i nepřímo. Přímo znamená popření svobody svou relativizací soukromého majetku a vysokou mírou zdanění. Socialisté tím, jak lidem berou jejich majetek, berou jim z toho, co si prací svých rukou a hlav vydělají, tak jim i znemožňují či omezují schopnost činit svobodné volby ohledně svých osudů. Co na tom, že část z toho, co lidem vzali, jim pak vrátí prostřednictvím tzv. bezplatných (ve skutečnosti velice draze daněmi zaplacených) sociálních služeb. Především, socialisté nikdy lidem nevrátí plnou hodnotou toho, co lidem daněmi vzali – část výnosů z daní totiž promrhá neefektivní státní byrokracie. Ale i v tom, co lidem vrátí, oni sami – tj. socialističtí politici – rozhodují, co lidé dostanou a v jaké formě. Jaké zdravotnictví, jaké vzdělání, jakou kulturu. Tyto volby za lidi dělají socialističtí politici, nedělají je lidé samotní. Socialismus proto vždy znamená přímou restrikci lidské svobody.
Ba co hůř, socialismus je pro svobodu zhoubný i nepřímo a to v mnoha závažnějším ohledu. Nejen že socialisté nám berou naše majetky a naši svobodu. Oni nás navíc odnaučují od schopnosti ve svobodě vůbec žít. A to je ten nejzákeřnější a nejhorší aspekt socialismu.
Socialismus tím, že vytváří u lidí drogovou závislost na státě a jím poskytovaných „sociálních“ službách, potlačuje, přidušuje a umrtvuje v nich všechny ctnosti a dovednosti nezbytné pro skutečně svobodný život ve svobodě – pracovitost, nezávislost, soběstačnost, tvořivost, iniciativnost, píli, a především – zodpovědnost. Socialismus dělá z lidí věčná nemluvňata a batolata, třídu věčně nedospělých a nesamostatných jedinců, kteří jsou beznadějně závislí na socialistickém státu a neschopni vzít odpovědnost za život svůj i svých rodin do svých vlastních rukou. Socialismus udržuje lidi ve věčné nedospělosti a tím jim znemožňuje plnou způsobilost pro život ve svobodě. A to je to největší zlo socialismu.
Lituji všech škod, jež na nás socialismus napáchal; mnohem více však lituji těch škod, jež jsme si na nás napáchali my sami tím, že jsme socialismu vůbec umožnili dostat nás do svého područí.
Publikováno ve sborníku Proč volím pravici, CEVRO Liberálně-konzervativní akademie, Praha 2005.
vlastností, odkázala bych na knihy Františka Koukolíka a vzpourách deprivantů, tam je to rozebráno velice dobře, odkud až kam člověka ovlivňuje dědičnost. Podle mého je ale pozitivní diskriminace něco neuvěřitelně hloupého, co se může státům jen vymstít. Myslím, že se nepovedla ani v USA ani nikde jinde. Totiž jako startovací platforma pro řekněme obyvatele s trvale horším uplatněním ve společnosti. Jistě, výjimky jen potvrdily pravidlo, ale také nevíme, nakolik v něm právě ta pozitivní diskriminace hrála roli. Spíš bych vsadila na houževnatost a schopnost některých rodin dobře vychovat děti. Umožnit jim růst. Tohle umí hlavně v USA.
to je spravedlnost, pokud jde o způsoby, podoby a intenzitu společenské diferenciace, tj. rozdílů mezi lidmi.
Dosáhnout jí nikdy úplně nejde, protože má podobu všeobecné regulativní ideje – stejně jako spravedlnost sama. Lze se jí však přibližovat, a to přerozdělováním, regulací nerovností, organizováním všeobecných služeb typu zdravotnictví, nebo vzdalovat programovým a nijak věcně nemotivovaným snižováním přerozdělování, snižováním státní regulace práv slabších ekonomických subjektů, podporou bohatých, likvidací veřejných služeb atd., atd.
Nerad bych analyzoval pojem “nevykořenitelně znormálnět”, mohl bych dojít k nepříliš lichotivým závěrům pro jeho tvůrce a uživatele.
Klíčový dotaz: Co to konkrétně znamená >sociální spravedlnost< a jak jí lze dle Vašeho názoru dosáhnout?
1. Harpije, tohle by chtělo trochu vědět, že existuje rozdíl mezi nutností a svobodou. I ti Platónovi dokonalí lidé ovšem museli jíst a nějak hmotně existovat, jen to nemělo hodnotu. To není snílkovství, to SOUČASNÁ SPOLEČNOST JE ZVRÁCENÁ, protože postavila na první místo hmotnou existenci jako princip a odvrhla skoro všechno ostatní.
2. dadacosi
Tuhle rovinu debaty bych nechal docela rád na NP, kde už nevykořenitelně znormálněla, takže tam téměř nejde civilizovaně debatovat, tedy ty řeči o ustavičných nesmyslech etc.
Socialistickou společnost nechte prosím na pokoji, ta není předmětem debaty, a pokud někdo ani nedokáže odlišit sociální stát od socialismu, lze pochybovat i o jeho občanské kompetenci. Socialismus pod diktaturou KSČ nebyl spravedlivou společností, sociálně ani jinak. Jestli tam existovali veksláci nebo kdo, na tom tak ani onak nemohlo nic změnit, ani to, že dnes jsou z nich bankéři a vykládají nám, že přerozdělování je zločin, daně krádež, všechno je dobrovolné, stát je nesmí obtěžovat, chudí si za všechno mohu sami atd., atd. A ještě se k nim přidávají i mnohem vzdělanější a inteligentnější lidé, z jakého okouzlení mravním relativismem.
Nemám teď dost času na vyvracení Vašich ustavičných nesmyslů na LN či NP, dokonce i tady. Učiním tak jen u jednoho. Napsal jste: “Socialismus brání člověka před drogovou závislostí na penězích, zaměstnání, podnikání, majetku, egoismu, pozvedá ho teprve na univerzální subjekt…”
Proč tedy byli za socialismu veksláci, lidé, kteří podnikali a jejichž činnost byla založena primárně na penězích, a po listopadu se jaksi vytratili?
Viléme, autor je realista, Vy jste snílek.
Autor nestaví na první místo majetek, nýbrž fungující ekonomii. Platónských ideálů se nenají ani chudí, ani bohatí a nakonec ani oni mravně a intelektově kvalitní lidé.
Pane Jochu, přestože si Vás jako myslícího člověka vážím, s některými vašimi názory souhlasím a další respektuji, musím konstatovat, že tento článek se Vám opravdu nepovedl. Mluvíte o solidaritě s chudými jako o něčem, co má být zcela dobrovolné a jakékoliv nucené přerozdělení prostředků pokládate za loupež. Zajímalo by mě, kde jste k tomuto názoru jako člověk který se výdává za konzervativce přišel.
Jeden z pilířů konzervativního myšlení je uznání židokřesťanských kořenů západní civilizace a orientace na ně. A protože vím, že se k těmto kořenům často hlásíte, měl byste vědět, kde se nachází patrně první historický záznam přerozdělení zdrojů, je to v Bibli 2Moj 16:17-18, Když padala mana, tak ti Izraelci, kteří byli silní a rychlí a proto nazbírali hodně měli povinnost opakuji povinnost se rozdělit s těmi, kdo byli slabší a pomalejší a proto nazbírali málo. Tento princip znovu připomína v novém zákoně apoštol Pavel v 2Kor 8:14-15. Jestli je nucené přerozdělení ve prospěch chudých a slabých loupež, tak prvním takovým loupežníkem byl Bůh Izraele. V Zákoně, který Bůh Izraelcům předal měli nařízeno několik druhů desátků, jeden z desátků spočíval v tom, že každý měl ve svůj čas přinést desétky ze své úrody a uložit je ve svých branách a to proto, když kolem půjde sirotek nebo vdova, nebo bezdomovec, aby se mohli najíst dosyta 5Moj 14:28-29. Jistě znáte novozákonní příběh o boháči a Lazarovi Luk 16:20-31 v tomto příběhu lehává nemocný chudák Lazar u vrat boháče a čeká, že mu dá něco k jídlu, ten to však nedělá. Když umřou, ocitne se boháč v pekle a Lazar v náruči Abrahamově. Boháč se neocitl v pekle protože byl boháč, ale proto jak mu potom řekl Abraham, že neposlouchal Mojžíše a proroky, tedy Boží Slovo. Jeho neposlušnost spočívala právě v tom, že měl povinnost nejen morální ale i zákonnou se o chudáka Lazara postarat a to neudělal. Tyto sociální zákony byly jednou z věcí, která Izrael dělila od okolní sobeckých pohanských národů. Tedy znovu opakuji, žádná dobrovolnost, ale povinnost, jejíž neuposlechnutí se trestalo tvrdě.
Takže Pane Jochu, chcete li se dále vydávat za konzervativce, měl byste se vrátit k základům tohoto pojmu, protože se mi zdá, že vám více a více učarovává neoliberalismus, ketrý má s konzervativizmem jen málo společného.
Vím, že černochům bylo naměřeno nižší IQ, a co z toho má podle vás plynout?
Já totiž na schopnosti vyplňovat nějaký soubor poměrně přihlouplých omalovánek nic tak světoborného nevidím, ani pro ekonomickou úspěšnost člověka ve společnosti, natož pro jeho hodnotu jako takovou.
Vrahy nezavíráme proto, že jsou vinni, ale kvůli izolaci od společnosti. Podobně psi se neutrácejí kvůli našemu morálnímu rozhořčení nad jejich špatným charakterem, ale proto, aby už nikoho nepokousali. Mimochodem negativní vazba mezi IQ a kriminalitou je velmi významná…
Černochům bylo naměřeno nižší průměrné IQ ve všech výzkumech, které se kdy v USA dělaly – včetně těch z počátku 20. století. Jsou minimálně jednu standardní deviaci (15 bodů) pod “bílým” průměrem. Latinoameričané jsou na tom líp (asi 90), běloši ještě líp (100 – podle nich je to kalibrováno), no a nejchytřejší jsou východoasijské národy – Číňané, Japonci, Korejci, Vietnamci a židé (přibližně 105-8). Tož tak.