Socialismus je institucionalizovanou krádeží. Je založen na teorii i praxi státu, který vydatným zdaněním svých občanů získá balík peněz; ten pak (pře)rozděluje. Je to princip legalizované loupeže: získejme politickými prostředky peníze a pak se o ně podělme. Rozdíl mezi nesocialistickým a socialistickým státem je velký. Stát nesocialistický občany sice rovněž zdaňuje, ale činí tak ve prospěch obecného dobra a k výkonu legitimních státních funkcí, jakými jsou obrana práv a svobody občanů, vynucování práva a pořádku, nastolování spravedlnosti, trestání zločinců, ochrana před zahraničními hrozbami, rozsuzování sporů mezi občany a celkově udržování svobodného, spravedlivého řádu ve společnosti. Smyslem zdanění je jen zajištění nezbytných a legitimních státních služeb; nikoli převádění peněz od jedněch k druhým.
V nesocialistickém státě existují jen dobrovolné a svobodné cesty k nabytí bohatství – jsou jimi práce, obchod, smlouva, dar, dědictví. Vše je založeno na dobrovolnosti, nikoli na donucení. Stát chrání spontánně se utvářející řád ve společnosti. Nevytváří kasty lidí: těch, které obírá a těch, kterým dává.
Na druhé straně je však socialistický stát explicitně založen na tom, že jedni jsou záměrně zdaněni ve prospěch druhých. Jeho podstatou je přerozdělování. Cesta k nabytí bohatství není svobodná, dobrovolná a společenská, nýbrž politická a donucovací. Je jí donucení ze zákona jedněch ve prospěch druhých. Podíl na politické moci je pro nabytí bohatství zásadní.
Socialisté se pyšní tím, že socialismus je morálnější a spravedlivější než svobodná společnost. „Sociální spravedlnost“ a „solidarita“ – tak tomu říkají. Avšak to právě socialismus je vrcholně nemorální.
V socialistické teorii bohatí mají být zdaněni ve prospěch chudých. Ale ve skutečnosti je praxe jiná. Pokud jednou přijmete za svůj zásadní socialistický princip, že stát je tu od toho, aby nashromáždil balík peněz, který pak bude dle své svévole (pře)rozdělovat, nikdy přerozdělování nepůjde jen od bohatých k chudým. Totiž nikoli ti nejchudší lidé si vytvoří dobře zorganizované skupiny, které se vždy postarají o to, aby si z onoho nashromážděného balíku urvaly podstatný podíl. Nikoli ti nejchudší, nýbrž právě ti, kteří jsou na tom již dobře, budou těmi, kdo nejvíce profitují ze socialistické redistributivní politiky. Je-li jednou k rozebrání velký balík peněz, můžeme si být jisti tím, že si jej nerozeberou především chudí, nýbrž ti, kdo mají nejtvrdší a nejostřejší lokty. Takže socialistické přerozdělování, které je v teorii od bohatých k chudým, je v praxi vždy od některých bohatých a některých chudých k jiným bohatým a jiným chudým. Zajisté, v socialistickém státě je i přerozdělování od některých bohatých k některým chudým. Ale je tam i přerozdělování od některých chudých k některým bohatým. To s morálností nemá pranic společného.
Dobrá, může někdo namítnout, je-li socialistický ideál přerozdělování od bohatých k chudým v praxi deformován realitou dobře zorganizovaných zájmových skupin, není alespoň ten ideál samotný dobrý, spravedlivý a morální?
Není. Solidaritou je, když s někým soucítíte a chcete mu pomoct. S někým trpícím, v nouzi. Pokud mu pomůžete, pokud mu osobně přispějete na zlepšení jeho údělu, to je solidarita. Je to ctnost vycházející z lásky k bližnímu. Je solidární a morální, pokud na pomoc lidem v nouzi vynakládáte své peníze.
Pomoci lidem v nouzi jest obdivuhodné, pokud dáváte ze svého. Nikoli, když dáváte z cizího.
To je případ toho, čemu se eufemisticky říká „solidarita“ a „sociální spravedlnost.“ Jedná se o vlastně o prostý politický kšeft: lidé A, socialističtí politici, zdaní lidi B, nás, daňové poplatníky, a naše peníze přerozdělí lidem C, klientele socialistického státu a voličům socialistických politiků. Na oplátku za to lidé A očekávají, že je lidé C budou volit. Kde je v tom solidarita?
Jsem tedy proti jakékoli státní pomoci chudým? Zajisté ta nejmorálnější a nejsolidárnější je pomoc soukromá a dobrovolná. Tedy charitativní. Ta však za jistých okolností nemusí stačit, a v tomto případě je prostor pro stát – ale na té nejnižší možné úrovni, tj. na úrovni komunální a lokální. Tam se lidí nejlépe poznají a vědí, kdo jakou pomoc potřebuje. Lidé v materiální nouzi by zajisté měli dostávat podporu, na oplátku za ni by však měli projevit svou sociální odpovědnost, tj. podílet se na veřejně-prospěšných pracích. Sociální podpora ano, ale decentralizovaná a lokalizovaná.
Ta nejsociálnější státní politika je ta, která vede k prosperující ekonomice, v níž lidé mohou snadno najít dobrou práci. Produkce bohatství, zvětšování bohatství v celé společnosti je pro nejchudší lepší, než přerozdělování stávajícího bohatství. Než závistivě dělit stávající malý koláč, lepší je vytvořit větší koláč. Toho však socialistická ekonomika není schopna dosáhnout.
Svými vysokými daněmi dusí produktivitu, efektivitu a výkonnost ekonomky a demotivuje lidi k tvořivosti. Nic není pro ekonomický rozvoj zhoubnější než vysoké daně. A nic není více socialistického, než vysoké daně. Socialisté chtějí přerozdělovat bohatostí, ale aby vůbec nějaké bohatství mohlo být přerozděleno, musí být nejdřív vytvořeno. Socialisté však svými daněmi tvorbu bohatství dusí. Socialisté tak jsou nejen proti bohatým, v konečném důsledku jsou proti všem, i chudým. Jsou asociální v doslovném významu tohoto slova.
To by mohlo být již dostatečné odsouzení socialismu; jakožto nemorálního, korumpujícího, neproduktivního a asociálního. Avšak není. Neboť socialismus – krom toho všeho – je i proti svobodě. Je vůči svobodě nepřátelský a s ní neslučitelný. To je v mých očích největším odsouzením socialismu.
Socialismus je proti svobodě přímo i nepřímo. Přímo znamená popření svobody svou relativizací soukromého majetku a vysokou mírou zdanění. Socialisté tím, jak lidem berou jejich majetek, berou jim z toho, co si prací svých rukou a hlav vydělají, tak jim i znemožňují či omezují schopnost činit svobodné volby ohledně svých osudů. Co na tom, že část z toho, co lidem vzali, jim pak vrátí prostřednictvím tzv. bezplatných (ve skutečnosti velice draze daněmi zaplacených) sociálních služeb. Především, socialisté nikdy lidem nevrátí plnou hodnotou toho, co lidem daněmi vzali – část výnosů z daní totiž promrhá neefektivní státní byrokracie. Ale i v tom, co lidem vrátí, oni sami – tj. socialističtí politici – rozhodují, co lidé dostanou a v jaké formě. Jaké zdravotnictví, jaké vzdělání, jakou kulturu. Tyto volby za lidi dělají socialističtí politici, nedělají je lidé samotní. Socialismus proto vždy znamená přímou restrikci lidské svobody.
Ba co hůř, socialismus je pro svobodu zhoubný i nepřímo a to v mnoha závažnějším ohledu. Nejen že socialisté nám berou naše majetky a naši svobodu. Oni nás navíc odnaučují od schopnosti ve svobodě vůbec žít. A to je ten nejzákeřnější a nejhorší aspekt socialismu.
Socialismus tím, že vytváří u lidí drogovou závislost na státě a jím poskytovaných „sociálních“ službách, potlačuje, přidušuje a umrtvuje v nich všechny ctnosti a dovednosti nezbytné pro skutečně svobodný život ve svobodě – pracovitost, nezávislost, soběstačnost, tvořivost, iniciativnost, píli, a především – zodpovědnost. Socialismus dělá z lidí věčná nemluvňata a batolata, třídu věčně nedospělých a nesamostatných jedinců, kteří jsou beznadějně závislí na socialistickém státu a neschopni vzít odpovědnost za život svůj i svých rodin do svých vlastních rukou. Socialismus udržuje lidi ve věčné nedospělosti a tím jim znemožňuje plnou způsobilost pro život ve svobodě. A to je to největší zlo socialismu.
Lituji všech škod, jež na nás socialismus napáchal; mnohem více však lituji těch škod, jež jsme si na nás napáchali my sami tím, že jsme socialismu vůbec umožnili dostat nás do svého područí.
Publikováno ve sborníku Proč volím pravici, CEVRO Liberálně-konzervativní akademie, Praha 2005.
Autorova stanoviska jsem si všiml.
Ale autor nic nechápe. Pokud postavíme na první místo majetek, je už úplně jedno, komu bereme a komu dáváme, NEMORÁLNÍ BUDEME VŽDY.
Pak si namlováme s Murrayem cosi o tom, že chudí jsou méněcenní morálně duševně proti jakési kognitivní elitě, ale celý takový společenský řád je méněcenný jak mravně tak kognitivně, protože vůbec nikdo nechápe, co viděl zcela jasně už Platón před tolika staletími – skutečně mravně a intelektově kvalitní lidé se o majetek nezajímají ani sebeméně, asi jako dospělí se nezajímají o dětské kuličky, ale žijí mezi idejemi. Proto mají společnost vést, nebo aspoň tyto principy. TEDY PRINCIPY SPRAVEDLNOSTI.
Pokud to nechápeme, celá společnost je mechanizovaná, rozbitá, rozběsněná a má morální kvylitu mraveniště, tedy mechanismu. A MOCENSKÁ, ne kognitivní elita je morální a kognitivní spodinou, matoucí a zmatenou.
To si pak píšeme, jak spravedlnost neexistuje, že je to jen chiméra, jako pan Kříž. Zato když přijde řada na takové lidičky, aby její neexistenci snášeli …
Viléme, autor tvrdí, že socialistický řád chce být považován za morálnějí, protože na způsob Robina Hooda bohatým bere a chudým rozdává. Vskutku morálním je ale princip dobrovolnosti. Socialismus vytváří závislost a brzdí soukromou iniciativu.
Nikoli, milá Harpije, pan Joch prosazuje, “Vše je založeno na dobrovolnosti, nikoli na donucení. Stát chrání spontánně se utvářející řád ve společnosti. Nevytváří kasty lidí: těch, které obírá a těch, kterým dává.” stát, který nikomu nic nedá, protože nemá z čeho, nanejvýš z milosti někomu, kdo je úplně ožebračený (podle úředního přešetření) a je ochoten projevit odpovědnost tím, že bude povinně pracovat za tu “milost”. To nemá naprosto nic společného se sociálně tržní ekonomikou Západního Německa. Hartz IV naopak nemá nic společného se sociálním státem, to by výmysl plynařského magnáta Schrödera a dnes stíhaného manžera Hartze. Ovšem tady nejde o nějaký konrétní případ, nýbrž o převahu principu solidarity a sociálnosti nad takto pokřiveně chápanou spravedlností, ve skutčnosti institucionalizovaným útiskem nemajetných a hýřivým vydáváním obrovských částek na ochranu velkých majetků, socialismu pro bohaté, nikdy eticky nedozrálé příživníky.
To jedno triviální heslo, kterým se deklaruje prvořadost ekonomiky, používali falešní proroci už v době, kdy HDP na osobu byl třetinový, a o nic víc by nepomohlo ani další ztrojnásobení HDP tam, kde falešní proroci spravedlnosti ztratili kontakt s vlastním konkrétním morálním cítěním , skutečným základem toho, co vůbec může reálně soudit, a tím pádem také se skutečností, a posedlí jakousi HYBRIS se oddali prázdným abstrakcím, mrákotným vidinám, efemérním přeludům, a zaslepení bloudí po světě a hledají, kde všude by autentickou solidaritu žijících lidí mohli rozmetat svými maligními řečmi.
Viléme, to snad nemyslíte vážně. Autor kritizuje socialismus a ne sociální stát jako takový. Klíčová věta tohoto článku je podle mého názoru “…nejsociálnější státní politika je ta, která vede k prosperující ekonomice…” a dodala bych, ne k sociálnímu bankrotu. Srovnejte sociální stát n Německu 70-tých let a dnes. Důsledek politiky červeno zelené koalice a nepříznivé konjuktury jsou Hartz 4 reformy, tedy opak hřejivého a přátelského slunce.
Distribuce IQ ve společnosti.
Některé společnosti mají zřejmě mimořádné štěstí na rovnostářské rozdělení IQ, například Švédsko, zatímco jiné, zejména USA, mají obrovskou smůlu v tom, že si tam ti schopnější dovezli kdysi z Afriky neschopné.
Existuje však široce známý případ, který toto popírá, a to jsou příslušníci opovrhované skupiny ETA v Japonsku, kde dosahují velmi špatných výsledků v IQ, zato jejich exulanti v USA stejných výsledků jako ostatní Japonci.
Mimochodem z vysvětleného procenta variance v IQ pomocí studií dvojčat vůbec nelze říci, že ve správné společnosti budou rozdíly stejné, tady totiž neplatí, že co je geneticky dáno, je také geneticky způsobeno.
Pro osoby neznalé to vysvětlím: když budou všichni lidé určité rasy a pouze oni otroky, bude zde stoprocentní genetická predeterminovanost otroctví podle rasy. Není jistě ani třeba příliš inteligence, aby člověk poznal, že to přesto není nevyhnutelný následek jejich genů, ale reakce společnosti na ně.
Obdobně mezirasové rozdíly v IQ nelze vysvětlit neodstranitelným defektem biologických kvalit, nýbrž reakcí společnosti, A PROTO TEDY POZITIVNÍ DISKRIMINACE A SOCIÁLNÍ STÁT jsou nesmírným přínosem.
Ještě k hlasatelům volné konkurence: poslední dobou eticky nepoučení lidé hlásají: všichni stejné šance a je vše v pořádku. Takže takto by byl v pořádku i souboj o to, kdo bude podroben nucené euthanasii.
Problémem jsou ve skutečnosti také STRUKTURY ŠANCÍ. V sociálním státě jsou spravedlivě strukturovány, proto schopnější dostane VÍC, ale NE VŠECHNO, méně schopný, nebo méně šťastný, nebo méně pilný atd., MÉNĚ, ale získají všichni.
V asociálním státě jsou všichni gladiátoři. Nemyslím, že by to bylo lepší.
Snad že bychom měli přestat zavírat vrahy, zloděje, násilníky, podvodníky atd. Když to mají chudáci vrozené…
Pane Jochu, souhlasím s Vaší kritikou socialismu. Socialismus je skutečně neefektivní, kontraproduktivní a v určitém smyslu nespravedlivý. Na druhou stranu nemohu souhlasit s teorií “zvětšování koláče”.
Malá odbočka – znáte knihy “IQ and the Wealth of Nations” a “The Bell Curve”? Nahlížet na společnost jako na masu víceméně podobných lidí je chybné. Společnost je vysoce (hierarchicky) organizovaná struktura. V meritokraticky orientovaných společnostech, jakými se snaží být prakticky všechny západní demokracie, pak tuto sociální stratifikaci provádí schopnost rychle se učit, adaptovat se na nové podmínky, řešit komplexní problémy; jinými slovy inteligence, respektive její míra. Sledování jednovaječných dvojčat vyvíjejících se v různých prostředích dokázala velmi vysokou korelaci mezi jejich IQ. Soudí se proto (ale v médiiích to nenajdete), že IQ je z velké části – 80% – vrozený. I ostatní, například charakterové vlastnosti, jsou silně dědičné. Proč o tom píšu? Svět není spravedlivý nikde na světě. Nikdy nebyl a nikdy nebude. A ani vaše modla svobody k tomu nijak nepřispěje.
Svoboda povede jen k akcentaci rozdílů mezi lidmi. Srovnejte například inner-city black a Bush dynasty. Ti lidé se nikde nepotkají, protože upperclass žije jinde než underclass, navštevuje jiné (samozřejmě lepší) školy, nepoužívá veřejnou dopravu, má jinou rodinu a přátele, jiný ideový svět.
“Socialismus tím, že vytváří u lidí drogovou závislost na státě a jím poskytovaných „sociálních“ službách, potlačuje, přidušuje a umrtvuje v nich všechny ctnosti a dovednosti nezbytné pro skutečně svobodný život ve svobodě – pracovitost, nezávislost, soběstačnost, tvořivost, iniciativnost, píli, a především – zodpovědnost.”
A Vy si myslíte, že všichni lidé tyto vlastnosti mají? Myslíte, že po zavedení rovnějších podmínek (nic jiného menší přerozdělování není) se více neprojeví vrozené nerovnosti mezi lidmi? Společnost se rozdělí na (ne vlastní zásluhou) winners a (ne vlastní vinou) loosers.
Je pravdou, že ze svobodného trhu profitují všichni. Ti s vysokým IQ ale mnohem víc.
Jako vždy si odporujete:
“lidé si vyberou”
“nedobrovolného hostitele”
To nemluvím o tom, že JAK KUBA, TAK KLDR padají na vrub vysloveně asociální politice. Na Kubě snad Batista pěstoval sociální stát pro někoho jiného než americké plantážníky? A v Koreji snad měl sociální stát někdo jiný než Japonci?
To by se vám líbilo, aby někdo vstával v pět hodin, aby dělal na VÁS.
Ne, máme na vybranou – obírat bohaté o to, oč oberou pracovité – majetek vůbec není plod jejich PRÁCE, jak tvrdí pan Joch, nebo pěstovat asociální stát – ORGANIZOVANOU LIKVIDACI CHUDÝCH.
Já neručím za to, že si lidé LETOS vybeou správně, ale pokud ne, po zkušenostech čtyř let s moralizujícími lidsky nedospělými příživníky svou volbu opraví – jako na Slovensku.
” Lidé si vyberou, určitě správně.”
- Ano. Ludia si vyberu podla toho, co je pre nich VYHODNE.
A niektorym je velmi vyhodne nechat sa vyzivovat , nemusiet vstavat o 5.oo do prace, a raz za 4 roky “dobre” volit. A socialisticki politici sa uz postaraju, aby bolo v state vzdy dostatok chudobnych – aj pre buduce volby.
Moralisticke reci su zbytocne. Vas socialistov je vacsina, nemusite sa pretvarovat. Prehlasujete nas.
“SOCIÁLNÍ STÁT JAKO OBROVITÉ TEPLÉ A PŘÁTELSKÉ SLUNCE OZAŘUJE CELOU SPOLEČNOST, NIKDE NENECHÁ TEMNÁ ZÁKOUTÍ, KDE BY NĚKDO TĚŽIL Z CIZÍ BÍDY “
- Ano. Napr. Kuba, Severna Korea, Socializmus je ako rakovina, ktora rozozerie svojho nedobrovolneho hostitela. Dovtedy berie uspesnejsim, az sa ti uspesnejsi na vsetko vykaslu, az uz niet komu co zobrat. Potom nastava beztriedna spolocnost bez bohatych. Vsetci su chudobni.
Sociální spravedlnost patří k nejvyšším hodnotám společnosti, dokonce bez ní, jako ideje bez Platónova dobra, ztrácejí význam všechny ostatní hodnoty společnosti, protože jim nemá co dodávat smysl. Společnost pak funguje hůř nebo lépe – úplně nechám stranou ekonomické přínosy sociální spravedlnosti, protože v porovnání s její imanentní hodnotou jsou tak jako tak druhořadé – ale neexistuje žádný důvod, proč taková společnost funguje, asi jako mraveniště nemá vlastní důvod v ničem jiném než v pouhém provozu.
Sociálně spravedlivá společnost naproti tomu poskytuje člověku VYTRŽENÍ Z MECHANICKÉHO SVĚTA, NAD ÚROVEŇ DŽUNGLE, KDE KAŽDÉ ZVÍŘE ČELÍ SAMO SMRTI. To je nezbytná podmínka rozvoje lidskosti, svobody a vůbec všech hodnot, které transcendují pouhé uspokojení materiálních tužeb. JAK můžeme říci, že tam, kde společnost nečinně přihlíží lidské nouzi, vládne spravedlnost? JAK můžeme říci, že tam, kde jeden přežívá a druhý, rovný svou lidskostí, zmírá, vládne spravedlnost?
JAK MŮŽEME říci, pomozte jim sami, kdo chcete, MY SE BUDEME DÍVAT? Nechtějte po nás, abychom také přispěli, co si to dovolujete? To je triumf lakoty, sobectví a cynismu.
Tady nejde o zbytkovou charitu, soucit, nebo spíš podlé kupčení s lidskou nouzí a hledání levných metařů, kteří mají výměnou za suchý chleba projevit svou odpovědnost. Sociální spravedlnost – A STOKRÁT ANO ROZDÁVÁNÍ Z CIZÍHO – je sama o sobě hodnotou, pozitivní, protože PRÁVĚ PŘED TAKOVÝMI ODPORNOSTMI LIDI CHRÁNÍ.
Článek je falešný, pan Joch mluví o svobodných dobrovolných cestách k nabytí bohatství, ale jsou i jiní lidé než bohatí. Chudoba přichází nezvána a svobodu si bere. Na to pan Joch zapomněl. Pan Joch svůj článek korunuje naprostým nepochopením principu distribuce, zejména kritikou toho, že stát rozhoduje o rozdělování majetku. Ale stát jsou právě občané, naopak tam kde je na jedné straně bezprávná ruka hladovějícího a na druhé straně povýšená blahosklonnost soukromníka, je nemorální i sama charita.
Socialismus brání člověka před drogovou závislostí na penězích, zaměstnání, podnikání, majetku, egoismu, pozvedá ho teprve na univerzální subjekt, NA SKUTEČNÉ BOŽÍ STVOŘENÍ, mezi člověkem a Bohem pak nestojí jako zfalšovaný bůžek druhý člověk, kontingentně všemocný v nespravedlivé společnosti.
Takže vidíme, že SOCIÁLNÍ STÁT JAKO OBROVITÉ TEPLÉ A PŘÁTELSKÉ SLUNCE OZAŘUJE CELOU SPOLEČNOST, NIKDE NENECHÁ TEMNÁ ZÁKOUTÍ, KDE BY NĚKDO TĚŽIL Z CIZÍ BÍDY A STAVĚL SE JAKO BŮH NAD SVÉHO BLIŽNÍHO. Každý člověk bude vědět, že je na světě bezpečný, že žije ve svobodě. Stát chrání svobodu a rovnost všech lidí v tom základním, že jsou v bezpečí na světě.
Co nabízejí zbožňovatelé majetku, jimž je zjevně život člověka méně než ochrana mamonu? Společnost, kde jedni budou trpět bídným osudem a druzí se navždy bát, že spadnou mezi ně nebo že budou zničeni jako vlčí smečka. Vznikají kasty majetných a nemajetných, spontánně.
Lidé si vyberou, určitě správně.