Enoch Powell, britský politik a poslanec, napůl blázen a napůl génius, kdysi řekl, že každá politická kariéra končí neúspěchem. Měl pravdu. I britský lev 20. století (přesněji buldok) Winston Churchill, který vyhrál válku, byl těsně po ní Brity odvržen. Ano, dostalo se mu milosti být pak ještě jednou premiérem, ale už podprůměrným.
Jiný naturalizovaný Brit, rodem Američan, byť konvertita k monarchismu, básník T. S. Eliot, zase řekl, že „žádný boj není nikdy plně prohraný, neboť žádný boj není nikdy plně vyhraný“. Jakkoli jste na tom politicky špatně, váš návrat k moci není vyloučen. A jakkoli jste nyní na vrcholu, nebojte, zakusíte pád, dříve či později. Ve světle těchto pravd se podívejme na českou pravici. Je nyní slabá, leč existuje. Útěchou jí může být, že demokratické kyvadlo kmitá pomalu, ale jistě. Vládní strany budou jednou opozicí (nebo zaniknou), a opoziční strany budou jednou vládní (nebo taky zaniknou).
Pragmatismus a technicismus
Když mluvíme o parlamentní pravici, musíme zvážit čtyři strany: TOP 09, ODS, ANO a KDU-ČSL.
Nejhorší prognózu má TOP. S tou už pro příští pravici nepočítám (s jejími voliči a některými politiky ano). Strana spáchala harakiri před dvěma roky: jeden den vydává konkrétního člověka za nejlepšího kandidáta na primátora Prahy, druhý den mu řekne: laskavě ze strany vypadni! Ztratila jakoukoli kredibilitu. Druhý problém je ten, že současný předseda usilovně pracoval na tom, aby se vedle něho neobjevil žádný potenciální nástupce, osobnost.
Petru Fialovi se povedlo ODS zachránit a ona pomalu v preferencích stoupá. Bude zřejmě jádrem příští pravice. Nebude sice hlavní vládní stranou po příštích volbách do Poslanecké sněmovny, ale má potenciál být jí po těch přespříštích; pokud neudělá chyby a učiní správná rozhodnutí.
Kdo byl nejúspěšnější lídr české stranické pravice po listopadu ’89? Mirek Topolánek v roce 2006. Nikdo nikdy předtím ani potom nezískal pro hlavní parlamentní pravicovou stranu tolik procent hlasů jako on. Bude-li ODS sektou věrných straníků „s ódéesáckým smýšlením“, bude parlamentní stranou; malou. Bude-li však chtít být hegemonem na pravici, musí kandidovat i nezávislé osobnosti napravo od středu, které nejsou schůze vysedávající straničtí „ódéesáci“, leč mají důvěru u lidí středopravých. ANO jsem vždy vnímal jako užitečný výprask stranám pravice za jejich minulé hříchy, ale ani na chvíli jsem si nemyslel, že by mohlo být novou pravicí či základem pravice příští. ANO a Andrej Babiš totiž žádnou ideologii, žádné ideje nemají, jen pragmatismus a technicismus, někdy úspěšný, někdy ne.
Zřejmě nejpravicovější z celého ANO je Babiš sám. Ale proto, že není názorově ukotven, obklopil se technokraty, z nichž někteří už nějaké ideje mají. A tak například ministři Pelikán či Šlechtová v některých kulturně-morálních otázkách zastávají pozici radikální Nové levice. Paní Jourová, decentní dáma, byla proti povinným kvótám pro ženy, protože urážely její ženskou důstojnost. Pak se stala komisařkou EU – a aby se jí vůbec mohla stát –, otočila kabát a začala kvóty prosazovat. Toť cena, již člověk platí za nedostatek názorové páteře.
Komu to volič spočítá příště
Pokud se nestane něco nepředvídatelného, ANO příští volby do sněmovny vyhraje a Andrej Babiš se stane premiérem. To bude jeho vrchol a zároveň začátek politického pádu. Čeští voliči totiž nejvíce trestají tu hlavní vládní stranu, která má premiéra, a o poznání méně ty ostatní strany v koalici. Takže na volby 2013 po sedmi letech vlády pravice nejvíce doplatila ODS, nikoli TOP 09, i když vládly společně. Nyní na nespokojenost voličů s touto vládou nejvíce doplatí ČSSD, nikoli koaliční strany další.
Když bude premiérem Babiš, voliči to v přespříštích volbách nejvíce spočítají ANO; Babiše politika přestane bavit a plně se vrátí do soukromé sféry, svého byznysu. ANO vyprchá, roztaje, jako předloňské sněhy. Co z nich zbylo? Nic. Jejich voliče však příští pravice bude muset oslovit. Přitom se vyhnout falešným prorokům. Evropská pravice musí chránit civilizaci evropskou, nikoli sem importovat cizí, ať už ruskou či islámskou. Četl jsem Newsletter institutu bývalého prezidenta, v němž se autoři (až na jednoho) rozplývali nad Donaldem Trumpem. Nevím, jestli se teď chytají za hlavu; měli by. To jsou falešní proroci na pravici.
Trumpem a Zemanem je nutno pohrdat; kdo tak nečiní, projevuje mravní defekt. Ale otázky, které kladou, a i některé odpovědi, které na ně dávají, jsou legitimní, a tudíž jejich voliči se pohrdat nesmí v žádném případě. Kdo tak činí–mnozí levicoví liberálové –, projevuje zase mravní defekt jiný, ten svůj. Tyto voliče je nutno oslovit a inkorporovat do pravice příští.
Poznámka poslední: v příští pravici bude muset mít místo i Jura Čunek a to, co reprezentuje.
Vyšlo v LN 10.10.2016
Dělení pravice/levice dnes málo
koho zajímá. Lidé touží po slušných poměrech. Tedy málo korupce, dosažitelnost práva a ohledy na slabší spoluobčany. To vše dnes hlásá ideově neukotvene ANO a pravičáci i levičáci se mohou jít vycpat.
Pane Jochu, Vašich názorů si nesmírně vážím: jejich vhledu, srozumitelnosti a také odvahy pojmenovat mravní dobro a zlo). Ale myslím si, že je podstatný rozdíl mezi větou “Zemanem je nutno pohrdat” a “názory, jednáním atd. pana Zemana je nutno pohrdat”.
Jako konzervativci věříme v nezcizitelnou důstojnost každého, i hříšníka (kterým nemáme pohrdat a odsuzovat jej, ovšem jeho hřích ano). Myslím, že na tuto pravdu často zapomíná většina lidí, dokonce i silně praktikujících křesťanů. Já v tom selhávám hrozně často, ale chci v tom růst.
V každém z nás je dobro i zlo. Každý z nás se může někdy ocitnout na špatné straně barikády v názorové debatě nebo nějaké mezilidské morální situaci. Až se to stane mně, přeji si, abych byl napomenut rázně, ale s respektem, bez pohrdání (a od křesťanů jsem tento krásný zázrak mnohokrát i zažil). Proto je mojí povinností jednat s chybujícími (i s těmi morálně nejpokřivenějšími) stejně, jak bych si přál, aby oni v obdobné situaci jednali se mnou.
Ale máte andělskou trpělivost, že dále píšete a snášíte emocionální, bezobsažné urážky od těch, kdo proti Vám křičí tím víc, čím výstižněji pojmenováváte jejich nemorálnost.
Pěkný den a hodně síly.
Pavel Jelínek ( http://nadeje.tode.cz )
Děkuji. Přesně tak, každý má inherentní důstojnost (coby člověk, tj. stvořen k obrazu Božímu), i ten největší hříšník, a proto nemáme nikoho nenávidět, ani toho nejhoršího zločince. Nenávidět máme hřích, nikoli hříšníka, a tomu vždy odpustit, pokud je ovšem kajícný a svého činu lituje.
Pokud však nikoli, pokud nelituje? Pak opět nikoli nenávidět, ale myslím si, že namístě je jím pohrdat. To má i pedagogickou funkci: když někdo ví, že je jím kvůli jeho jednání pohrdáno, pak možná, jenom možná, se nad sebou zamyslí…
Každopádně děkuji a budu o tom dál přemýšlet.
S úctou,
Roman J.
Text je dost plytký. Když porovnám články Liberálního institutu a Občanského institutu, je rozdíl nebetyčný. Web OI je v podstatě blogem pna Jocha.
Ale bidiž…
Ano, asi máte pravdu. Tak navrhněte, ať je pravice v ČR méně plytká a více hlubší. Konkrétní návrhy, prosím. Aha,… nemáte… aha…
Největším podvodem učiněným pravici je to, že se za pravici stále považuje vyjmenovaná verbež. Tedy kromě lidovců. Lidovci jsou z definice pravicoví, avšak levicově degenerovalii. A tento podvod přestane, až bude pravice správně redefinována. Ihned se pak ukáže levicovost oné verbeže. Dokud se tak nestane, pseudopravice bude stále prohrávat (pokud se neuchytí “pravicový” fašismus). Lidi sice definicím nerozumějí, ale lotry vycítí. A psát zde, co je a co není skutečná pravice není na přinejmenším předsudečných, když ne propagandistických stránkách OI možné. Vždyť už to, že článek vyšel v LN, vypovídá o všem. Holt, už je to tak, že zabedněncům je krása úsudku odepřena.
A jen malé doplnění. Mirek Topolánek získal pro ODS největší parlamentní volební úspěch (cca 35 %), ale ani to nestačilo byť jen na středopravou vládu – i s KDU – ČSL a Zelenými měl jen 100 poslanců z 200. A je rozdíl mít nejvíce procent a nejvíce prosadit. ODS měla v první polovině 90 let méně procent hlasů, ale s ODA a KDU-ČSL prosadila transformaci.