Haagský tribunál je antisrbský, antichorvatský, v menší míře pak antibosenský či antialbánský. Záleží jen na tom, zda jste zrovna v Záhřebu, Bělehradě, Sarajevu nebo Prištině. Přesto: nemají v Haagu spadeno až příliš na Srby? Není to jen nástroj západních mocností, především USA na trestání Srbů? Anebo naopak, neblokovaly Spojené státy zatčení Radovana Karadžiće a Ratka Mladiće kvůli tajným dohodám při skončení války v Bosně? Alespoň tak to popisuje bývalá mluvčí tribunálu Florence Hartmannová ve své knize Mír a trest… A neblokovali Američané vyšetřování zločinů Kosovské osvobozenecké armády (včetně prodeje srbských zajatců na orgány), jak tvrdí bývalá hlavní žalobkyně Carla del Ponteová? Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY), lidově zvaný též Haag či tribunál, vznikl oficiálně proto, aby potrestal zločiny spáchané během válek v bývalé Jugoslávii. Aby přinesl spravedlnost obětem. Bez ohledu na národnost. Aby zabránil opakování zločinů a přispěl ke smíření v prostoru bývalé Jugoslávie. Jeho začátky byly dost slabé. Kdyby bosenští uprchlíci nepoznali na ulici jednoho německého města jistého Duška Tadiće, který je mučil coby dozorce v koncentračním táboře Omarska, zely by cely ICTY první roky úplnou prázdnotou.

Za války (té v Bosně) šlo o to, ji ukončit. Nešlo o spravedlnost. Po válce zase nebyl zájem rušit křehký mír. Na kontrolních stanovištích mezinárodních sil IFOR sice visely plakáty s fotografiemi obviněných, ale nikdo ani příliš neskrýval, že tam visí jen tak. Aby se neřeklo. K prvním zatčením se tak přikročilo až v roce 1997. Někteří hledaní se neprozřetelně bránili a skončili provrtaní kulkami. Například Simo Drljača. Za války velel srbské policii v Prijedoru v severozápadní Bosně. Páchaly se tu jedny z největších zvěrstev. Masové etnické čistky, aniž by ze strany muslimů došlo k jakémukoliv odporu. Drljača po válce leccos z toho vypověděl britskému novináři Edu Vulliamymu, když během rozhovoru trochu přebral slivovice. Pro Srby byl Haag od začátku antisrbský a prakticky všichni obvinění se od počátku skrývali. I kvůli tomu začal tribunál s praxí tajných zatykačů.

Avšak jestli byl ICTY v prvních letech po válce anti…, tak antichorvatský. V Haagu se postupně sešlo celé vojenské a politické vedení bosenských Chorvatů. Pro režim prezidenta Tudjmana to sice bylo bolestivé, ale tak daleko, že by riskoval mezinárodní izolaci, zajít nechtěl. Takže s velkou pompou vypravil letadlo do Haagu i se svými satrapy z Bosny. Sám podobnému osudu unikl smrtí v roce 2000, stejně jako jeho pravá ruka – ministr obrany Gojko Šušak. Tento původním povoláním majitel pizzerie v Kanadě proslul tím, že v den smrti Josipa Broze Tita položil před jugoslávskou ambasádu podříznuté prase.

Bosňáci (bosenští muslimové) vydávali své obviněné bez řečí. V devadesátých letech se jednalo o relativně malé ryby. V novém tisíciletí začaly padat vyšší hlavy. Oba velitelé bosenské armády, řada velitelů brigád a armádních sborů. Samého prezidenta Izetbegoviće zachránila – podobně jako jeho chorvatského souputníka – smrt.

Stejně disciplinovaně jako muslimové se tribunálu vzdávali i kosovští Albánci. Nepsaný konsenzus pravil, že nezávislosti nesmí stát v cestě osobní zájem. A tak si letenku do Nizozemska koupil i premiér Ramush Haradinaj, bývalý velitel operační zóny UĆK Dukadjin. Jeho bratr byl za válečné zločiny už předtím odsouzen místními soudy (v Kosovu v současné době probíhá na 20 procesů za válečné zločiny).

Srbsko za vlády Slobodana Miloševiće pochopitelně nevydávalo nikoho, což se po výměně režimu změnilo. Pomalu, s nechutí, ale přece. Bývalí ministři vnitra, velitelé policie, armády, tajných služeb a další postupně plnili haagské cely. Nejznámější z nich, exprezident Milošević, v Haagu před dokončením procesu zemřel. Miloševiće tedy tribunál ještě stihl obžalovat. Bývalé prezidenty Chorvatska a Bosny Franja Tudjmana a Aliju Izetbegoviće už ne. Vrchní velitel bosenské armády v letech 1992 až 1993 Sefer Halilović byl osvobozen. Velitel Srebrenice Naser Orić také a Ramush Haradinaj jakbysmet. Je to náhoda nebo politický tlak?

DIPLOMACIE NENÍ DĚTSKÁ ŠKOLKA

Tribunál určitě nepracoval na politickou objednávku. Ba naopak. Některé obžaloby šly vyloženě proti aktuálním politickým zájmům Západu. Například obžaloba Haradinaje, který – přes svou minulost – byl prvním kosovským politikem, jenž začal skutečně vládnout a také seriózně pracovat na zlepšení podmínek kosovských Srbů. Nicméně Haag mu dovolil bránit se na svobodě, a jako jedinému dokonce i pokračování v politické činnosti. Činnost UĆK přitom ICTY označil jako „společný zločinný plán“ na odstranění srbských civilistů z celé oblasti pod Haradinajovou kontrolou. Termín „společný zločinný plán“ je přitom stejný, jaký se používá proti Miloševićovi či Karadžićovi.

Hlavní žalobkyně Carla del Ponteová tlačila poněkud nediplomaticky na vydávání obžalovaných i před volbami, čímž prozápadnímu oblíbenci Zoranu Djindjićovi moc nepomohla. To také jistě nebylo v zájmu Západu. Trvala na maximální šíři žaloby na Miloševiće, i když by bylo mnohem snazší obvinit ho jen z genocidy v Bosně a Hercegovině, bývalý srbský prezident by byl odsouzen za rok či dva a nezemřel by jako de iure nevinný člověk.

Ale velmoci tribunálu v některých případech mohly, či naopak nemusely pomoci. Mohly dodat odposlechy rozhovorů, poskytnout tajné dokumenty. Mohly zatlačit na tu kterou vládu, aby zatkla a vydala obviněné či otevřela své archivy. Většinou to udělaly, ale ne vždy. Haagský tribunál sám o sobě žádné takové možnosti neměl. Mohl se opírat o rámcovou podporu Evropské unie, která spoluprací s ICTY podmiňuje jednání o vstupu. To by ale samo o sobě nestačilo. Američané a Britové určitě chtěli mít co největší vliv na chod ICTY. Ale zcela jistě neměli zájem (taktéž Francouzi), aby všechny dokumenty spatřily světlo světa. Mezinárodní diplomacie není dětská školka a během jednání o ukončení války v Bosně docházelo jistě k všelijakým dohodám či pokusům o dohodu, které by před nějakým morálním zrcadlem neobstály. Bosna nebyla pro profesionální diplomaty srdeční záležitostí, byl to zbytečný konflikt „nějakých primitivů“, který se ale bohužel děje v Evropě, takže je pro klid našich duší třeba co nejrychleji ho ukončit a nekazit špatné spaní obyvatel západní Evropy záběry na kolony uprchlíků. Připomeňme alespoň neformální dohodu, že ve jménu uzavření míru se musejí nějak rozumně upravit frontové linie ve východní Bosně. Jinými slovy, „ty enklávy (Srebrenica, Žepa, Goražde) musejí zmizet,“ jak pravil velitel UNPROFOR Bernard Janvier. Nemusely, jen kdyby se uskutečnila plánovaná výměna slabě vyzbrojeného nizozemského kontingentu UNPROFOR za dánský prapor s těžkými tanky Leopard. Domluvená rotace byla stopnuta v roce 1994 v sídle OSN a tehdejší ředitel oddělení mírových operací Kofi Annan o tom dodnes odmítá mluvit.

KDO NEZEMŘEL, PŮJDE PŘED SOUD

Přes všechny problémy je ale Haag jednoznačné plus pro spravedlnost. Disponuje výrazně lepším zázemím než místní soudy, které teprve v posledních letech začínají být schopné soudit vlastní válečné zločince (což i tak vyžaduje od soudců a žalobců poměrně značnou osobní odvahu). Zůstane po něm ohromný archiv dokumentů – často tajných – ze všech válčících stran, které by normálně jen těžko spatřily světlo světa. A ve vězení se ocitnou ti největší zločinci (s výjimkou těch, kteří stihli zemřít). Naopak k procesu smíření příliš nepřispěl. Fakt, že tribunál vytrvale žádal o vydávání obviněných na všech stranách, mu přinesl sympatie spíše v úzkém kruhu občansky orientovaných intelektuálů.

KONTROVERZNÍ PŘÍPADY

KAUZA ORIĆ
Velitel obránců Srebrenice Naser Orić byl obžalován z vražd a mučení srbských zajatců a ničení srbských vesnic. Obžaloba vzbudila v Bosně značný odpor – obránci Oriće kladli rovnítko mezi několik ubitých srbských zajatců a 8000 povražděných muslimů, které mají na svědomí Srbové. Ačkoliv nikdo nepopřel drancování a pálení srbských vesnic, byla to prý jediná možnost, jak pro vyhladovělé obyvatele obklíčené enklávy zajistit jídlo. Obžaloba ale neuspěla, protože se nepodařilo prokázat, že by Orić měl kontrolu nad svými muži, kteří páchali zločiny. Situace v Srebrenici byla skutečně chaotická, docházelo i k přestřelkám mezi jednotlivými muslimskými veliteli a přepadů vesnic se účastnily tisíce hladových obyvatel Srebrenice, které bylo opravdu těžké kontrolovat. Nikdo nicméně nepochybuje o tom, že se tyto zločiny staly a vzhledem k Orićově sklonům k násilnickému chování je dost pravděpodobné, že o nich minimálně věděl. Důkazy však chybí.

KAUZA THAĆI
ICTY je často terčem kritiky za to, že neobžaloval nynějšího premiéra Kosova Hashima Thaćiho, někdejšího ředitele Politické rady UĆK. Thaći, který žil v letech 1993 až 1998 ve Švýcarsku, se v květnu 1998 stal šéfem Politické rady generálního štábu UĆK. Tento orgán neměl prakticky žádné pravomoci, měl jen politicky působit na obyvatelstvo na územích pod kontrolou UĆK. V únoru 1999 se stal hlavním politickým představitelem UĆK na mírové konferenci v Rambouillet (proti vůli mnoha velitelů prosadil souhlas Albánců s kompromisní mírovou dohodou). Po válce se stal šéfem stínové vlády, která však neměla prakticky žádnou reálnou moc. Nese bezesporu politickou a morální zodpovědnost za to, že nevystoupil proti vraždám a vyhánění kosovských Srbů, to však nestačí na obžalobu. Stejnou zodpovědnost nesou srbští politici, kteří mlčeli, když se vyháněli a vraždili Albánci.

KAUZA HARADINAJ
Za války byl Ramush Haradinaj velitelem operační zóny UĆK Dukadjin a byl obviněn z vražd (celkem 32), mučení a vyhánění srbských a romských civilistů, stejně jako albánských „kolaborantů“. Obžaloba nicméně neodvedla příliš dobrou práci. Důkazy byly slabé a svědci ze strachu měnili výpovědi (několik jich bylo zavražděno). Za mučení zajatců tak byl na šest let odsouzen pouze Haradinajův podřízený Lahi Brahimaj. Za vraždy příslušníků konkurenčních albánských ozbrojených sil FARK byl už místním soudem odsouzen Haradinajův bratr Daut a několik Haradinajových spolubojovníků, kteří mají na svědomí i vraždy srbských civilistů.

SOUVISLOSTI

* Carla del Ponteová tvrdí ve sve knize The Hunt: Me and War criminals (Lov: Já a váleční zločinci), že vojáci UĆK odebírali zajatým Srbům orgány. Nepodpořila však toto tvrzení žádnými důkazy. Její informace pocházely od západních novinářů a odmítla je i srbská Prokuratura pro válečné zločiny, která velmi obsáhle vyšetřuje zločiny proti Srbům v Kosovu (ve spolupráci s ICTY) a jistě by si nenechala ujít tuto příležitost. Představa o zabití až několika set zajatců kvůli orgánům je nedůvěryhodná už kvůli nutnosti zajištění odpovídajících špičkových podmínek. Je také málo pravděpodobné, že by se nepodařilo zajistit ani jedno hodnověrné svědectví.

ZÁKLADNÍ ÚDAJE O ICTY

* Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) sídlí v nizozemském Haagu, činnost zahájil v listopadu 1993.
* Vrchním žalobcem je od ledna 2008 Belgičan Serge Brammertz.
* Soud tvoří 16 stálých soudců, volených VS OSN na čtyřleté období, a 12 soudců ad litem (jsou povoláváni k jednotlivým případům na pomoc stálým soudcům).
* ICTY má přes 1100 zaměstnanců z více než 80 zemí. Jeho rozpočet na roky 2006–2007 činil 276,5 milionu dolarů.
* ICTY dosud obvinil z těžkých zločinů spáchaných na území bývalé Jugoslávie 161 osob, z toho 115 případů již bylo uzavřeno; ve vazbě v Haagu je 37 obviněných, dva muži jsou stále na útěku. * Odsouzeno bylo před ICTY dosud 57 osob (k 30. září 2008), z toho 22 si již trest odpykalo. Deset lidí bylo po odsouzení v odvolacím řízení osvobozeno, 20 osob bylo zproštěno obžaloby a 16 obžalovaných zemřelo.
* Nejvyšší možný trest – doživotí dostal před ICTY v červenci 2003 bosenský Srb Milomir Stakić, který byl uznán vinným ze zločinů proti lidskosti a z válečných zločinů. Trest, který mu byl v březnu 2006 snížen na 40 let, si nyní odpykává ve Francii.

DVA POSLEDNÍ NA ÚTĚKU

Ratko Mladić (66) Bývalý vrchní velitel bosensko-srbské armády (od května 1992) byl v roce 1995 obviněn mimo jiné z genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Na základě mnoha důkazů je považován za strůjce etnických čistek v Srebrenici a v dalších tzv. bezpečných zónách OSN. Převažují názory, že se pod záštitou bezpečnostních složek skrývá v Srbsku či v srbské části Bosny.

Goran Hadžić (50) Exprezident samozvané Republiky srbská Krajina, kterou vyhlásili v roce 1991 po odtržení Chorvatska od bývalé Jugoslávie odbojní chorvatští Srbové, byl v červenci 2004 obviněn ze zločinů proti lidskosti, kterých se podle ICTY dopustil během válek v Chorvatsku (1991–1995). Mimo jiné se údajně podílel na masakru více než 200 civilistů ve Vukovaru.

Vyšlo v časopise Euro 6.10.2008