Z angličtiny přeložil Tomáš Ježek.

1.

“Liberalismem” zde budu rozumět koncepci žádoucího politického řádu, který se vyvíjel nejprve v Anglii, od dob starých whigů na sklonku 17. století po Glad­stona na konci 18. století. Za jeho typické představitele v Anglii mohou být považováni David Hume, Adam Smith, Edmund Burke, T. B. Macaulay a Lord Acton. Byla to tato koncepce individuální svobody v rámci zákona, která jako první inspi­rovala liberální hnutí na kontinentu a která se stala základem americké politické tradice. Plně k ní patří i několik málo vůdčích politických myslitelů v jiných zemích, jako B. Constant a A. de Tocqueville ve Francii, Immanuel Kant, Fried­rich von Schiller a Wilhelm von Humboldt v Německu a James Madison, John Marshall a Daniel Webster ve Spojených státech.

2.

Tento liberalismus je třeba jasně odlišit od jiné, původem kontinentální evrop­ské tradice, rovněž nazývané “liberalismus”, jejímž přímým potomkem je to, co si nyní nárokuje toto jméno ve Spojených státech. Tento druhý názor začínal poku­sem imitovat onu prvně jmenovanou tradici, interpretoval ji však v duchu kon­struktivistického racionalismu, jenž převažoval ve Francii, a tím z ní udělal něco velmi odlišného, až nakonec, místo aby se zasazoval za omezení pravomoci vlády, skončil u ideálu neomezených pravomocí většiny. Je to tradice Voltaira, Rous­seaua, Condorceta a Francouzské revoluce, která se stala předchůdcem moderního socialismu. Anglický utilitarismus převzal mnoho z této kontinentální tradice a britská liberální strana z konce 19. století, která vznikla spojením liberálních whigů a utilitariánských radikálů, byla rovněž produktem této směsi.

3.

Liberalismus a demokracie, ačkoli jsou slučitelné, nejsou totožné. Liberalismus se týká rozsahu moci vlády, demokracie pak toho, kdo tuto moc má. Rozdíl je nejlépe patrný, vezmeme-li si jejich opaky: opakem liberalismu je totalitarismus, zatímco opakem demokracie je autoritativní systém. V důsledku toho je alespoň v principu možné, aby demokratická vláda byla totalitářská a autoritářská vláda jednala podle liberálních principů. Druhý typ “liberalismu”, zmíněný výše, se ve skutečnosti stal spíše demokratismem než liberalismem, a tím, že požadoval neomezenou moc většiny, se stal bytostně antiliberálním.

4.

Je třeba zvláště zdůraznit, že tyto dvě politické filosofie, které samy sebe ozna­čují za “liberalismus”, ale míří jen v málo ohledech k podobným cílům, spočívají na veskrze odlišných filosofických základech. První je založena na vývojové interpretaci všech jevů kultury a myšlení a na pochopení mezí moci lidského rozumu. Druhá spočívá v tom, co jsem nazval “konstruktivistický” racionalismus, což je koncepce, která vede k tomu, že se se všemi kulturními jevy zachází jako s výsled­kem vědomého záměru, a na přesvědčení, že je zároveň možné i žádoucí rekon­struovat všechny vzniklé instituce podle předem promyšleného plánu. První filosofie důsledně ctí tradici a uznává, že veškeré znalosti a celá civilizace spočí­vají na tradici, zatímco druhá tradicí pohrdá, protože považuje nezávislý rozum za schopný civilizaci vytvořit (viz Voltairův výrok: “Chcete-li dobré zákony, spalte ty, které máte, a udělejte nové.”) První filosofie je také především skromnou vírou, spoléhající se na abstrakci jako na jediný prostředek, který máme, aby mohly být meze rozumu rozšířeny, zatímco druhá odmítá jakékoli takové meze uznat a je přesvědčena, že rozum sám může prokázat žádoucnost určitého konkrétního uspo­řádání.

(Výsledkem tohoto rozdílu je, že první typ liberalismu přinejmenším není neslučitelný s náboženským přesvědčením, a často byl zastáván a dokonce rozví­jen lidmi přísně náboženského přesvědčení, zatímco “kontinentální? typ libera­lismu byl vždy vůči každému náboženství nepřátelský a politicky v neustálém konfliktu s organizovanými náboženstvími.)

5.

První druh liberalismu – a výhradně jím se budeme nadále zabývat – není sám o sobě výsledkem teoretické konstrukce, nýbrž vzešel z touhy po rozšíření a zobecnění blahodárných účinků, jež neočekávaně vyplynuly z omezení, uvalených na pravomoci vlády z pouhé nedůvěry k pánům. Teprve když se zjistilo, že nezpo­chybňovaná větší osobní svoboda, které se Angličané těšili v 18. století, vedla k dosud nepoznané hmotné prosperitě, byly podniknuty pokusy vyvinout systema­tickou teorii liberalismu, pokusy, které v Anglii nikdy nezašly příliš daleko, za­tímco kontinentální interpretace smysl anglické tradice do značné míry pozmě­nily.

6.

Liberalismus se tedy odvozuje od objevu samovolně vznikajícího nebo spon­tánního řádu ve společenských záležitostech (od téhož objevu, který vedl k pozná­ní, že existuje předmět pro teoretické společenské vědy), řádu, který umožnil využití znalostí a dovedností všech členů společnosti v mnohem větším rozsahu, než by bylo možné v jakémkoli řádu vytvořeném centrálním řízením, a od násled­né touhy využít co možná nejvíce těchto mocných sil spontánního uspo­řádávání.

7.

Bylo to tedy úsilí ozřejmit principy řádu, jenž – třebaže v nedokonalé formě – již existoval, co vedlo Adama Smitha a jeho následovníky k formulování základ­ních principů liberalismu, aby tak mohli prokázat, nakolik je jejich obecné uplat­nění žádoucí. Mohli přitom předpokládat důvěrnou znalost koncepce spravedl­nosti spočívající na zvykovém právu, ideálů nadvlády zákona a vlády podřízené zákonu, čemuž svět mimo Anglii rozuměl jen velmi málo; výsledkem toho bylo, že jejich myšlenky nebyly plně pochopeny nejen mimo anglicky mluvící země, ale přestaly být chápány i v samotné Anglii, když Bentham a jeho následovníci na­hradili anglickou právní tradici konstruktivistickým utilitarismem, odvozeným spíše z kontinentálního racionalismu než z evolučního pojetí anglické tradice.

8.

Ústředním pojmem liberalismu je zásada, že prosazováním univerzálních pravidel správného chování a ochranou jasně rozpoznatelné soukromé oblasti jednotlivců lze dosáhnout toho, že bude samočinně vznikat spontánní řád lidských činností mnohem komplexnější, než jaký by mohl být vytvořen vědomým uspořá­dáváním, a že v důsledku toho by se donucovací činnost vlády měla omezit na prosazování takovýchto pravidel, ať už vláda poskytuje zároveň jakékoli jiné služby tím, že spravuje konkrétní zdroje, jež jí byly pro tyto účely dány k dispozici.

9.

Rozlišení mezi spontánním řádem, založeným na abstraktních pravidlech, která ponechávají jednotlivcům volnost použít svých vlastních znalostí pro své vlastní účely, a organizací nebo uspořádáním, založeným na příkazech, má ústřední význam pro pochopení principů svobodné společnosti a musí být v násle­dujících paragrafech vysvětleno podrobněji, zejména proto, že spontánní řád svobodné společnosti bude mít mnoho organizací (včetně organizace nejvyšší, vlády); směs na přání však z oněch dvou principů řádu namíchat nelze.

10.

První zvláštností spontánního řádu je, že využíváním jeho pořádajících sil (pravidelnosti chování jeho členů) můžeme dosáhnout řádu v mnohem komplex­nějším souboru faktů, než bychom kdy dosáhli záměrným uspořádáváním. Tato možnost vytvořit řád o mnohem větším rozsahu, než bychom dokázali sami, nám bude ku prospěchu, zároveň však omezujeme svoji moc nad podrobnostmi tohoto řádu. Řekněme, že při využívání tohoto prvního principu získáme mít moc pouze nad abstraktním charakterem spontánního řádu, nikoli však nad jeho konkrétními detaily.

11.

Neméně důležitý je fakt, že na rozdíl od organizace neexistuje u spontánního řádu účel; a protože je-li nezávislý na jakémkoli konkrétním účelu, může být pou­žit k velkému počtu různých, nesouběžných, a dokonce konfliktních individuál­ních cílů a napomáhat jejich dosahování; aby bylo možné vyslovit souhlas s žádoucností takového řádu, nemusí ani existovat dohoda o konkrétních výsled­cích, které má produkovat. A tak zejména tržní řád nespočívá na společných cílech, nýbrž na reciprocitě, to jest na smiřování různých cílů ke vzájemnému prospěchu účastníků.

12.

Koncepce společného blahobytu nebo veřejného blaha svobodné společnosti tudíž nemůže být definována jako souhrn známých konkrétních výsledků, kterých by mělo být dosaženo, nýbrž pouze jako abstraktní řád, který jako celek není ori­entován k žádným konkrétním cílům, který však kterémukoli členovi společ­nosti poskytuje nejlepší příležitost využít úspěšně svých znalostí pro své cíle. Pou­ži­jeme-li termín profesora Michaela Oakeshota (Londýn), můžeme takovouto svo­bodnou společnost nazvat nomokratickou (řízenou zákonem) na rozdíl od nesvobodného teleokratického (účelem řízeného) společenského řádu.

13.

Velký význam spontánního řádu nebo nomokracie spočívá ve faktu, že rozši­řuje možnosti vzájemně prospěšné pokojné koexistence lidí za hranice malých skupin, jejichž členové mají konkrétní společné cíle nebo jsou podřízeni společ­nému vůdci, a že tak umožňuje vznik velké nebo otevřené společnosti. Tento řád, který postupně přerůstal hranice organizací jako rodina, tlupa, klan a kmen, kní­žectví a dokonce říše nebo národní stát a vytvořil přinejmenším počátek světové společnosti, je založen na přijetí pravidel – aniž by si to nějaká politická autorita přála, nebo často dokonce proti její vůli – která se začala prosazovat, protože sku­piny, které je dodržovaly, byly úspěšnější; existoval a rozrůstal se ještě dříve, než si lidé jeho existenci začali uvědomovat a chápat jeho fungování.

14.

Spontánní řád trhu, založený na reciprocitě nebo vzájemných výhodách, obvykle označujeme jako ekonomický řád; a v obecném smyslu pojmu “ekonomic­ký? drží velkou společnost pohromadě skutečně to, co obvykle nazý­váme ekono­mickými silami. Mimořádně zavádějící a jedním z hlavních zdrojů zmatků a nedorozumění je však to, nazýváme-li tento řád ekonomikou, jak to děláme, když hovoříme o národní nebo světové ekonomice. Je to přinejmenším jedním z hlav­ních pramenů většiny socialistických snah přeměnit spontánní řád trhu v uvědoměle provozovanou organizaci, sloužící dohodnutému systému spo­lečných cílů.

15.

Ekonomika v přísném smyslu tohoto slova, kdy ekonomikou můžeme nazý­vat domácnost, farmu, podnik nebo finanční administrativu vlády, je skutečně organizací nebo vědomým uspořádáním daných zdrojů, sloužících jedinému řádu cílů. Spočívá v systému spojitých rozhodnutí, kde jediný názor na relativní vý­znam různých vzájemně si konkurujících cílů určuje použití různých zdrojů.

16.

Spontánní řád trhu, vyplývající z interakcí mnoha takových ekonomik, je něco tak odlišného od pravé ekonomiky, že musíme považovat za velmi nešťastné, že byl kdy nazván stejným jménem. Přesvědčil jsem se, že tato praxe lidi neustále zavádí; je proto nutné vymyslet pro něj nový termín. Navrhuji, abychom tento spontánní řád nazývali katalaxe analogicky k termínu “katalaxie?, který byl často navrhován jako náhrada termínu “ekonomie?. (Katalaxe i katalaxie jsou odvozeny od starého řeckého slova katallatein, které příznačně znamená nejen “vyměňovat” a “směňovat”, ale také “přijmout do společnosti” a “udělat si přítele z nepřítele”.)

17.

Tím nejdůležitějším na katalaxi je to, že – jelikož jde o spontánní řád – se nezaměřuje na jedinou hierarchii cílů, a že tudíž nebude zajišťovat, aby pro ni jako pro celek to nejdůležitější přišlo na řadu před méně důležitým. Toto je hlavní důvod, proč je zatracována svými odpůrci, a dalo by se říci, že většina socialistic­kých požadavků nesměřuje k ničemu menšímu, než aby se katalaxe přeměnila v pravou ekonomiku, (tj. bezúčelový spontánní řád v účelově orientovanou orga­nizaci), aby bylo zajištěno, že to důležitější nebude nikdy obětováno méně důležitému. Obrana svobodné společnosti musí tudíž ukázat, že právě proto, že neprosa­zujeme jednotnou stupnici konkrétních cílů ani se nepokoušíme zajistit, aby ně­jaký jednotlivý názor na to, co je více a co méně důležité, řídil celou společnost, mají členové takovéto svobodné společnosti tolik dobrých příležitostí uplatnit své individuální znalosti k dosažení svých individuálních cílů, které ve skutečnosti mají.

18.

Rozšíření mírového řádu za hranice malé, účelově orientované organizace tak umožňuje rozšíření na účelech nezávislých (“formálních?) pravidel správného chování na vztahy s ostatními lidmi, kteří nesledují tytéž konkrétní cíle nebo nesdílejí tytéž hodnoty kromě abstraktních pravidel – pravidel, která neukládají povinnost konkrétního jednání (vždy předpokládajícího konkrétní cíl), ale skládají se pouze ze zákazů zasahovat do chráněné oblasti každého člověka, oblasti, kterou nám tato pravidla umožňují stanovit. Liberalismus je tudíž neoddělitelný od instituce soukromého vlastnictví, což je jméno, které zpravidla dáváme materiální části této chráněné individuální oblasti.

19.

Jestliže však liberalismus předpokládá prosazení pravidel správného chování a očekává, že se žádoucí spontánní řád vytvoří sám, pokud budou vhodná pravidla správného chování skutečně respektována, chce rovněž omezit donucovací pravomoci vlády k prosazování takovýchto pravidel správného chování, alespoň pra­vidla předepisujícího konkrétní povinnost, totiž pravidla vyžadujícího od občanů, aby přispívali podle jednotných principů nejenom na náklady spojené s prosazo­vá­ním těchto pravidel, nýbrž také na náklady spojené s mimodonucovacími funkce­mi vlády, které si nyní probereme. Liberalismus je tedy totéž, co požadavek vlády zákona v klasickém smyslu toho slova, podle něhož jsou donucovací funkce vlády přísně omezené na prosazování jednotných zákonných pravidel, rozuměj jednot­ných pravidel správného chování vůči bližním. (“Vláda zákona” zde odpovídá tomu, co se v němčině nazývá “materieller Rechtsstaat” na rozdíl od pouhého “formeller Rechtsstaat”, který vyžaduje pouze to, aby byl každý vládní akt autori­zován legislativou, ať už takovýto zákon spočívá na obecném pravidle správného chování či nikoli.)

20.

Liberalismus uznává, že existují určité další služby, které z různých důvodů spontánní síly trhu nemusejí produkovat vůbec nebo alespoň v přiměřené míře, a že je z tohoto důvodu žádoucí dát vládě k dispozici jasně vymezený objem zdrojů, se kterými může občanům takovéto služby obecně poskytovat. To vyžaduje ostré odlišení donucovacích pravomocí vlády, ve kterých je její jednání přísně omezeno na prosazování pravidel správného chování a při jejichž výkonu je vyloučena veškerá volnost, od poskytování služeb, pro které může vláda použít pouze zdroje k tomu účelu jí svěřené, kdy nemá žádnou donucovací moc nebo monopol, má však při využívání těchto zdrojů značnou volnost.

21.

Je příznačné, že taková koncepce liberálního řádu vznikla pouze v zemích – ve starém Řecku a Římě neméně než v moderní Británii – ve kterých byla sprave­dlnost chápána jako něco, co má být odhaleno úsilím soudců a učenců, a nikoli jako něco determinovaného libovůlí nějaké autority; že měla vždy obtíže zapustit kořeny v zemích, ve kterých byl zákon chápán především jako produkt uvědomě­lého zákonodárství, a že všude upadla pod spojeným vlivem právního pozitivismu a demokratické doktríny; ani právní pozitivizmus, ani demokratická doktrína nezná jiné kritérium spravedlnosti, než je vůle zákonodárce.

22.

Liberalismus totiž zdědil od teorií zvykového práva a od starších (předracio­nalistických) teorií přirozeného práva takové pojetí spravedlnosti (a také ho předpokládá), které nám dovoluje rozlišovat mezi těmi pravidly správného individuálního chování, jež jsou implikována v koncepci vlády zákona a poža­dována pro vytváření spontánního řádu na straně jedné, a veškerými konkrétními příkazy vydávanými autoritou pro účely organizace na straně druhé. Toto zásadní rozlišení bylo explicitně stanoveno v právních teoriích dvou největších filosofů moderních dob, Davida Huma a Immanuela Kanta, avšak nebylo dosud patřičně znovunastoleno a není v souladu s vládnoucími právními teoriemi našich dnů.

23.

Základní teze této koncepce spravedlnosti zní:

a) spravedlnost může být smysluplně připisována pouze lidskému jednání, a nikoli nějakému stavu věcí jako takovému bez vazby na otázku, zda byl nebo mohl být vědomě někým způsoben;

b) pravidla spravedlnosti mají zásadně povahu zákazů, nebo jinými slovy, nespra­vedlnost je reálně prvotním pojmem a záměrem pravidel správného chování je zabránit nesprávnému jednání;

c) nespravedlností, které se má zabránit, je zasa­hování do chráněné oblasti bližního, oblasti, která má být zajištěna prostřednic­tvím těchto pravidel spravedlnosti;

d) tato pravidla správného chování, která jsou sama o sobě negativní, je možno rozvíjet – ať už jsou pravidla zděděná společností jakákoli – jejich konzistentním užitím ve stejně negativním testu univerzální apli­kovatelnosti – testu, který není konec konců ničím jiným než testem konzistence těch jednání, která jsou těmito pravidly umožněna, aplikují-li se na okolnosti reálného světa.

Tyto čtyři základní body je třeba v následujících paragrafech dále rozvinout.

24.

Ad a): Pravidla správného chování mohou od jednotlivce požadovat, aby bral ve svých rozhodnutích v úvahu jen takové důsledky svého jednání, které může sám předvídat. Konkrétní výsledky katalaxe pro jednotlivé lidi jsou však v zásadě nepředvídatelné; a protože nejsou důsledkem záměru nebo úmyslu žádného člo­věka, nemá smysl označovat způsob, kterým trh rozdělil dobré věci tohoto světa mezi jednotlivé lidi, za spravedlivý nebo nespravedlivý. Právě sem však míří tak­zvaná “sociální” spravedlnost nebo spravedlnost v “rozdělování”, v tomto jménu je liberální řád stále více ničen. Později uvidíme, že nebyl nalezen nebo nelze nalézt žádný test nebo kritérium, podle kterého by mohla být stanovena takováto pravidla “sociální spravedlnosti”, a že v důsledku toho a na rozdíl od pravidel správného chování budou muset být stanovena libovůlí držitelů moci.

25.

Ad b): Žádný jednotlivý čin člověka není plně určen, chybí-li konkrétní cíl, jehož chce člověk dosáhnout. Svobodní lidé, kterým má být dovoleno použít jejich vlastních prostředků a jejich vlastních znalostí pro jejich vlastní účely, nesmějí být tudíž podřízeni pravidlům, která jim říkají, co musejí konkrétně dělat, nýbrž pouze pravidlům, která jim říkají, co dělat nesmějí; pravidla správného chování tedy kromě plnění závazků, které na sebe jednotlivec dobrovolně vzal, pouze vymezují prostor přípustných jednání, neurčují však jednotlivé kroky, která člověk v určité chvíli musí podniknout. (Existují jisté vzácné výjimky, jako je jednání, které má zachránit nebo ochránit život, zabránit katastrofám a podobně, kde pra­vidla spravedlnosti skutečně vyžadují nebo je alespoň všeobecně považováno za spravedlivé, aby vyžadovala, nějaké konkrétní kroky. Diskuse o místu takovýchto pravidel v systému by nás však zavedla příliš daleko). Zákazový charakter pravi­del správného chování a tomu odpovídající prvotnost nespravedlnosti, která je zakazována, byly často zaznamenány, zřídkakdy však domyšleny do svých logických důsledků.

26.

Ad c): Nespravedlností, kterou zakazují pravidly správného chování, je jaké­koli narušení chráněné oblasti jiných jednotlivců, a tato pravidla nám tudíž musejí dát možnost zjistit, co je chráněnou sférou druhých. Od dob Johna Locka je obvyklé označovat tuto chráněnou oblast jako vlastnictví (které Locke sám defino­val jako “život, svobodu a majetek člověka”). Termín “vlastnictví” však naznačuje až příliš úzké a čistě materiální pojetí chráněné oblasti, která však zahrnuje nejen materiální statky, nýbrž také různé nároky vůči druhým a určitá očekávání. Je-li však pojem vlastnictví (podle Locka) interpretován v onom širokém smyslu, je pravda, že právo ve smyslu pravidel spravedlnosti a instituce vlastnictví jsou neoddělitelné.

27.

Ad d): O spravedlivosti žádného jednotlivého pravidla chování nelze rozhod­nout mimo rámec celého systému takových pravidel, většina z nich proto musí být považována za nesporná: hodnoty mohou být testovány vždy jen jazykem jiných hodnot. Za test spravedlivosti nějakého pravidla je obvykle (počínaje Kantem) označován test jeho “univerzálnosti”, tj. možnosti, aby bylo uplatněno na všechny případy, odpovídající podmínkám v něm stanoveným (“kategorický imperativ”). Jde o to, aby při uplatnění pravidla za určitých konkrétních okolností nebylo toto pravidlo v rozporu s žádnými jinými pravidly. Test je tak koneckonců testem slučitelnosti či nerozpornosti celého systému pravidel, nikoli pouze v logickém smyslu, nýbrž v tom smyslu, že systém jednání, která pravidla dovolují, nepovede ke konfliktu.

28.

Všimněme si toho, že tu obstojí pouze neúčelová (“formální”) pravidla. S tím, jak se pravidla, jež původně vznikla v malých, účelem spojených skupinách (“organizacích”), začínají vztahovat na skupiny stále širší a širší a nakonec jsou používána univerzálně mezi všemi členy “otevřené společnosti”, kteří nemají žádné společné konkrétní cíle a pouze podléhají týmž abstraktním pravidlům, musejí tato pravidla brát stále menší zřetel na jednotlivé účely.

29.

O růstu od kmenové organizace, kde všichni členové sloužili společným cílům, směrem ke spontánnímu řádu “otevřené společnosti”, ve které mohou lidé pokojně sledovat své vlastní cíle, je tedy možné říci, že začal ve chvíli, kdy divoch poprvé položil nějaké statky na hranice svého kmene v naději, že nějaký člen jiného kmene je najde a nechá tam na oplátku nějaké jiné statky, aby si zajistil opakování nabídky. Od prvního kroku této praxe, která sloužila reciprokým, nikoli společným cílům, pokračoval po tisíciletí proces, který tím, že pravidla chování činil nezávislými na jednotlivých cílech dotčených stran, umožňoval rozšiřovat tato pravidla na stále širší okruhy neurčitých osob, a případně by mohl umožnit univerzální mírový řád světa.

30.

Charakter oněch univerzálních pravidel individuálního chování, která libe­ralismus předpokládá a přeje si co možná nejvíce zdokonalit, byl zatemněn jejich směšováním s jinou částí práva, jež stanovuje organizaci vlády a vede ji při správě zdrojů, které jsou jí dány k dispozici. Pro liberální společnost je charakteristické, že soukromý jedinec může být donucen poslouchat pouze pravidla soukromého a trestního práva; a postupné prostupování soukromého práva právem veřejným v průběhu posledních osmdesáti nebo sta let, tedy postupné nahrazování pravidel chování organizačními pravidly, je jedním z hlavních způsobů rozbíjení liberál­ního řádu. Německý učenec Franz Böhm nedávno označil liberální řád velmi správně jako “Privatrechtsgesellschaft” – společnost soukromého práva.

31.

Rozdíl mezi řádem, k němuž směřují pravidla chování podle soukromého a trestního práva, a řádem, k němuž směřují organizační pravidla veřejného práva, vyvstane zřetelněji, jestliže si uvědomíme, že pravidla chování budou určovat řád jednání jen v kombinaci se znalostmi a záměry jednajících jedinců, zatímco orga­nizační pravidla veřejného práva určují konkrétní jednání přímo ve světle jednot­livých účelů, nebo spíše dávají nějaké autoritě moc tak činit. Směšování pravidel chování a pravidel organizačních napomohla mylná identifikace toho, co často nazýváme “právní řád”, s řádem v jednání, který ve svobodném systému není systémem zákonů plně determinován, nýbrž pouze předpokládá takovýto systém zákonů jako jednu z podmínek nezbytných pro své vytváření. Ne každý systém pravidel chování, který zabezpečuje jednotu jednání (jak je často “právní řád” interpretován), bude zabezpečovat řád jednání v tom smyslu, že jednání povolená pravidly nebudou v konfliktu.

32.

Postupné nahrazování pravidel chování podle soukromého a trestního práva koncepcí odvozenou z veřejného práva je proces, kterým jsou existující liberální společnosti postupně přeměňovány na společnosti totalitní. Tuto tendenci nejzře­telněji viděl a podporoval “korunní právník” Adolfa Hitlera Carl Schmitt, který důsledně volal po nahrazení “normativního” myšlení liberálního práva koncepcí práva, které za svůj cíl považuje “konkrétní utváření řádu” (“konkretes Ordnungsdenken”).

33.

Historicky byl tento vývoj umožněn díky faktu, že táž reprezentativní shro­máždění byla pověřována dvěma různými úkoly: stanovovat pravidla individuál­ního chování a stanovovat pravidla a vydávat příkazy týkající se organizace a chování vlády. Důsledkem toho bylo, že “zákonem”, který ve starším pojetí “vlády zákona” znamenal pouze pravidla chování aplikovatelná ve stejné míře na všechny, se stalo jakékoli organizační pravidlo nebo dokonce jakýkoli příkaz schválený ústavně pověřenou legislativou. Takové pojetí vlády zákona, které vyžaduje pouze to, aby příkaz byl vydán legitimně, nikoli aby to bylo pravidlo spravedlnosti aplikovatelné na všechny stejně (podle Němců pouhý “formeller Rechtsstaat” – formální právní stát), už samozřejmě neposkytuje žádnou ochranu individuální svobody.

34.

Jestliže tento vývoj vůbec umožnila povaha ústavního uspořádání, převládají­cího ve všech západních demokraciích, pak hnací silou, která ho zavedla daným směrem, bylo poznání, že aplikace jednotných nebo stejných pravidel na chování jednotlivců, kteří jsou ve skutečnosti v mnoha ohledech velmi odlišní, povede nevyhnutelně k velmi rozdílným dopadům na různé jedince; a že k tomu, aby se činností vlády dosáhlo omezení takovýchto nezamýšlených, ale nevyhnutelných rozdílů v materiálním postavení různých lidí, bude nutné zacházet s nimi nikoli podle stejných, nýbrž podle různých pravidel. To dalo vzniknout novému, veskrze odlišnému pojetí práva, pojetí označovanému jako “sociální” spravedlnost nebo “spravedlnost” v rozdělování; takovému pojetí spravedlnosti, které by se neomezovalo na pravidla chování pro jednotlivce, ale směřovalo k určitým výsledkům pro určité lidi, a které lze tudíž uskutečnit pouze účelově zaměřenou organizací, nikoli však ve spontánním, na účelu nezávislém řádu.

35.

Pojmy jako “spravedlivá cena”, “spravedlivá odměna” nebo “spravedlivé rozdělování důchodů” jsou samozřejmě velmi staré; stojí však za povšimnutí, že v průběhu dvoutisíciletého úsilí, kdy filosofové přemýšleli o významu těchto pojmů, nebylo objeveno ani jediné pravidlo, které by nám dovolilo určit, co je v tržním řádu v tomto smyslu spravedlivé. A vskutku jedna skupina učenců, která se touto otázkou zabývala nejvytrvaleji, totiž mistři pozdního středověku a počátku moderní doby, skončila nakonec u definice, že spravedlivá cena nebo mzda je ta, která se na trhu utvoří sama, bez podvodu, násilí nebo privilegia – tedy odvoláním se na pravidla správného chování a uznáním za spravedlivý výsledek cokoli, co vznikne správným chováním všech zainteresovaných jedinců. Tento negativní závěr všech spekulací o “sociální spravedlnosti” nebo spravedlnosti v “rozdělová­ní” byl, jak uvidíme, nevyhnutelný, protože spravedlivé odměňování nebo rozdělo­vání má význam jen v rámci organizace, jejíž členové jednají podle příkazů ve službách společnému systému cílů, nemůže však mít žádný význam ať už v katalaxi nebo spontánním řádu, které žádný takový společný systém cílů mít nemohou.

36.

Jak jsme viděli, stav věcí sám o sobě nemůže být spravedlivý nebo nespra­vedlivý jako holý fakt. Jen pokud byl nebo mohl být způsoben záměrně, má smysl nazývat spravedlivým nebo nespravedlivým jednání těch, kteří jej vytvořili nebo dovolili, aby vznikl. V katalaxi, ve spontánním řádu trhu, nemůže nikdo předví­dat, co který účastník dostane, a výsledky u jednotlivých lidí nejsou určeny úmysly žádného člověka, a nikdo také neodpovídá za to, aby určití lidé dostali určité věci. Snad bychom se mohli ptát, zda uvědomělá volba tržního řádu jako metody vedení ekonomických záležitostí s nepředvídatelnou a do značné míry náhodnou úrovní výnosů je spravedlivým rozhodnutím, zcela určitě však nemůžeme klást otázku, zda jsou spravedlivé nebo nespravedlivé jednotlivé výsledky, které katalaxe pro­dukuje, jakmile jsme se už jednou rozhodli ji k řízení ekonomických činností použít.

37.

To, že je pojem spravedlnosti přesto v tak široké míře a tak pohotově apliko­ván na rozdělování důchodů, je důsledkem chybné antropomorfní interpretace společnosti spíše jako organizace než jako spontánního řádu. Termín “rozdělová­ní” je v tomto smyslu stejně zavádějící jako termín “ekonomika”, neboť rovněž naznačuje, že je výsledkem uvědomělého jednání něco, co je ve skutečnosti vý­sledkem spontánních pořádacích sil. V tržním řádu důchod nikdo nerozděluje (jak by se dělo v organizaci), a hovořit ve vztahu k důchodu o spravedlivém nebo nespravedlivém rozdělování je proto jednoduše nesmysl. Bylo by méně zavádějící hovořit v tomto ohledu spíše o “rozptylu” než o “rozdělování” důchodů.

38.

Veškerá snaha zajistit “spravedlivé” rozdělování musí tudíž směřovat k pře­měně spontánního řádu trhu na organizaci, nebo jinými slovy – na totalitní řád. Byla to tato usilovná snaha o nové pojetí spravedlnosti, ze které vzešly různé kro­ky, pomocí nichž začala organizační pravidla (“veřejné právo”), určená k tomu, aby přiměla lidi ke sledování určitých cílů, vytlačovat neúčelová pravidla správ­ného individuálního chování a postupně tak ničit základy, které spontánní řád musí mít.

39.

Myšlenka použít donucovacích pravomocí vlády k dosažení “pozitivní” (tj. sociální nebo rozdělovací) spravedlnosti však nejen nutně vede k destrukci indivi­duální svobody, což může někdo pokládat za cenu nepříliš vysokou, ale je také pokusem o zázrak nebo iluzi, jakých nelze za žádných okolností dosáhnout, pro­tože nutným předpokladem by byla dohoda o relativním významu různých kon­krétních cílů, která však nemůže existovat ve velké společnosti, jejíž členové se navzájem neznají nebo neznají všechna jednotlivá fakta. Skutečnost, že si dnes většina lidí přeje sociální spravedlnost, vyvolává občas domněnku, že tento ideál má určitelný obsah. Spíše však hrozí nebezpečí, že se budeme honit za přeludem a v důsledku toho budou výsledky našeho úsilí v naprostém rozporu s tím, co jsme zamýšleli.

40.

Nemohou existovat žádná pravidla, která by určovala, kolik “má” každý mít; ledaže bychom vytvořili nějakou jednotnou koncepci relativních “zásluh” nebo “potřeb” různých jednotlivců (zde však neexistuje žádné objektivní měřítko), nějakou základnu centrální alokace všech statků a služeb – tady by musel být každý jednotlivec namísto toho, aby využíval svých znalostí pro své cíle, přinucen plnit povinnost uloženou mu někým jiným, a odměňován by byl podle toho, jak dobře podle názoru jiných tuto povinnost plní. Tato metoda odměňování je vhodná pro uzavřenou organizaci jako je třeba armáda, je však neslučitelná se silami udržujícími spontánní řád.

41.

Měli bychom otevřeně přiznat, že tržní řád nepředpokládá úzký vztah mezi subjektivní zásluhou nebo individuální potřebou a odměnami. Funguje na prin­cipu kombinované hry dovednosti a štěstí, v níž mohou být výsledky každého jedince dány stejně tak jeho dovedností nebo úsilím jako okolnostmi vymykajícími se jeho kontrole. Každý je odměňován podle hodnoty, kterou jeho služby mají pro lidi, jimž je poskytuje, a tato hodnota jeho služeb nijak nutně nesouvisí s čímkoli, co bychom mohli nazvat jeho zásluhami, natož pak s jeho potřebami.

42.

Je třeba zvláště zdůraznit, že – přísně řečeno – nemá smysl hovořit o hodnotě “pro společnost”, jde-li o hodnotu nějakých služeb pro určité lidi – služeb, které nemusejí zajímat jiné lidi. Houslový virtuos poskytuje patrně služby zcela jiným lidem než jsou ti, kdo obdivují fotbalové hvězdy, a výrobce dýmek zcela jiným lidem než výrobce parfémů. Celá koncepce “hodnoty pro společnost” je ve svo­bodném řádu stejně nelegitimním antropomorfním termínem, jako je označení tohoto řádu za “jednu ekonomiku” v přísném smyslu slova, za nějakou entitu, která s lidmi “zachází” spravedlivě nebo nespravedlivě či mezi ně “rozděluje” důchod. Výsledky tržního procesu pro určité jednotlivce nejsou výsledkem vůle nějaké osoby, podle níž by tito jedinci měli mít tolik a tolik, a dokonce ani není možné, aby ti, kdo rozhodují o udržování řádu tohoto druhu nebo jej podporují, tyto výsledky předvídali.

43.

Z toho, co bylo vytýkáno tržnímu řádu ohledně nespravedlivosti jeho vý­sledků, však zřejmě největší vliv na současnou politiku – a na postupnou destrukci obecných pravidel správného chování jejich nahrazením “sociálními” zákony, směřujícími k “sociální spravedlnosti” – neměla míra nerovnosti v odměňování ani její nesoulad s uznatelnými zásluhami, potřebami, úsilím, podstoupenými útrapami nebo čímkoli jiným, na kterou kladli hlavní důraz sociální filosofové, nýbrž požadavek ochrany před nezaviněnou ztrátou jednou získaného postavení; a když je v zájmu “sociální spravedlnosti” požadován zásah vlády, pak to dnes ve většině případů znamená požadavek ochrany dosaženého postavení nějaké sku­piny. Ze sociální spravedlnosti pak zůstane sotva něco víc než požadavek ochrany nezadatelných zájmů a vytvoření nového privilegia, jako kupříkladu tehdy, když je farmářům ve jménu sociální spravedlnosti zaručována “parita” s průmyslovými dělníky.

44.

Důležitým faktem, který je třeba zdůraznit, je to, že takto chráněná postavení určitých lidí jsou výsledkem působení téhož druhu sil, jež nyní relativní postavení těchže lidí snižují, že postavení, pro něž nyní žádají ochranu, nebyla o nic více dílem jejich zásluh než hrozící postavení nižší a že dosavadní postavení určitých lidí by jim ve změněné situaci mohlo být zaručeno pouze zmařením nadějí na vzestup lidem, jimž za své dosavadní postavení vděčí. V tržním řádu skutečnost, že nějaká skupina lidí dosáhla jistého postavení, nemůže zakládat jejich právní nárok na jeho udržení, protože ho nelze hájit pravidlem aplikovatelným na všechny stejně.

45.

Záměrem ekonomiky svobodné společnosti tudíž nikdy nemůže být zajišťo­vání určitých výsledků určitým lidem, a její úspěch nemůže být měřen jakýmkoli pokusem o sčítání hodnot jednotlivých výsledků. V tomto ohledu je záměr tak­zvané “ekonomiky blahobytu” zásadně chybný nejen proto, že nelze vytvořit žádný smysluplný součet uspokojení poskytnutých různým lidem, ale také proto, že její základní idea maxima uspokojení potřeb (nebo maxima společenského produktu) je vhodná jen pro takovou ekonomiku, která slouží jediné hierarchii cílů, nikoli však pro spontánní řád nebo katalaxi, které nemají žádné konkrétní společné cíle.

46.

Ačkoli se má všeobecně za to, že pojetí optimální ekonomické politiky (nebo jakýkoli soud o tom, zda je jedna ekonomická politika lepší než druhá) předpo­kládá takovéto pojetí maximalizace agregátního reálného společenského důchodu (který je možný jen v hodnotovém vyjádření a implikuje tudíž nelegitimní srovná­vání užitečnosti pro různé lidi), ve skutečnosti tomu tak není. Optimální politika v katalaxi může – a měla by – směřovat ke vzrůstu nadějí každého člena společ­nosti na vyšší důchod, nebo k naději na to, že ať už bude jeho podíl na celkovém důchodu jakýkoli, reálný ekvivalent jeho podílu bude tak velký, jak je to jen možné – což je v podstatě totéž.

47.

Této podmínce se přiblížíme bez ohledu na rozptyl důchodů co možná nej­více tehdy, jestliže všechno, co se vyrábí, vyrábějí osoby nebo organizace, které to svedou alespoň tak lacino – ne-li laciněji – jako kdokoli jiný, kdo to ale ve skuteč­nosti nevyrábí, a jestliže se zboží prodává za cenu nižší než je ta, za kterou by ho nabízel kdokoli, kdo ho ve skutečnosti nenabízí. (Zahrnuje to i osoby nebo organi­zace, které by měly náklady na výrobu určité komodity nebo služby nižší než ti, kdo ji skutečně vyrábějí, ale i nadále vyrábějí něco jiného, protože komparativní výhoda této jiné výroby je větší; v tomto případě by celkové náklady na výrobu první komodity musely zahrnovat i ztrátu plynoucí z toho, že není produkována jiná, výnosnější komodita.)

48.

Povšimněme si, že toto optimum nepočítá s tím, co ekonomická teorie nazývá “dokonalou konkurencí”, nýbrž jen s tím, že neexistují žádné překážky navázat jakýkoli obchod, a že trh funguje adekvátně při šíření informací o příležitostech. Zvláště bychom si měli povšimnout, že tohoto skromného a dosažitelného cíle přesto nebylo nikdy plně dosaženo, protože vlády všude a ve všech dobách omezo­valy přístup k některým zaměstnáním a tolerovaly osoby a organizace, které od­strašovaly ostatní od vstupu do zaměstnání, pokud to pro ně bylo výhodné.

49.

Tato optimální situace znamená, že ať už se vyrobí jakákoli kombinace vý­robků nebo služeb, vyrobí se jich ve skutečnosti tolik, kolik jen lze kteroukoli známou metodou, protože využitím tržního mechanismu můžeme zapojit do hry více rozptýlených znalostí členů společnosti než jakýmkoli jiným mechanismem. Lze toho však dosáhnout pouze tak, že ponecháme na tržním mechanismu a všech jeho nahodilostech, aby stanovil podíl na celku, kterého se každému členu společ­nosti dostane, protože pouze tržní determinací důchodů je každý veden k tomu, aby dělal to, co je k dosažení tohoto výsledku třeba.

50.

Jinými slovy, za své vyhlídky, že náš nepředvídatelný podíl na celkovém produktu bude představovat takový soubor statků a služeb, jaký bude, vděčíme faktu, že tisíce jiných se soustavně podřizují požadavkům na přizpůsobivost, ke kterým je nutí trh; v důsledku toho je i naší povinností přizpůsobit se změnám důchodu či postavení, i kdyby to znamenalo sestup z našeho dosavadního posta­vení a i kdyby tento sestup byl vyvolán okolnostmi, které jsme nemohli předvídat a ani jsme je nezapříčinili. Zcela chybná je představa, že si “zasluhujeme” (v mo­rálním smyslu) důchod, který jsme získali, pokud jsme měli štěstí, a že na něj máme právo, dokud se budeme snažit tak poctivě jako dosud a pokud se nám nedostane varování, že máme svou pozornost zaměřit jinam. Každý, bohatý nebo chudý, vděčí za svůj důchod výsledku hry, na níž se podílejí dovednost i náhoda; jejich souhrnný výsledek a náš podíl na něm jsou tak vysoké jen proto, že jsme souhlasili s pravidly hry a vstoupili do ní. A od okamžiku, kdy jsme vyslovili souhlas s tím, že budeme hrát a z výsledků hry mít případný prospěch, je naší povinností výsledky přijmout, i když se obracejí proti nám.

51.

Není pochyb, že v moderní společnosti všichni kromě těch největších nešťastníků a těch, kdo by možná ve společnosti jiného typu měli právní privile­gia, vděčí tomu, že do této hry vstoupili, za mnohem větší důchod, než jaký by měli jinak. Není samozřejmě žádný důvod, proč by nějaká společnost, která je díky trhu tak bohatá jako společnost moderní, nemohla poskytnout mimo trh minimum jistoty všem, kteří na trhu propadnou pod určitou mez. Chtěl jsem říci pouze toto: úvahy o spravedlnosti nemohou poskytnout žádný důvod pro “opravy” výsledků trhu; spravedlnost ve smyslu hry podle stejných pravidel vyžaduje, aby každý přijímal to, co poskytuje trh, na kterém se každý účastník chová správným způsobem. Existuje pouze spravedlnost individuálního chování, nějaká zvláštní “sociální spravedlnost” však nikoli.

52.

Nemůžeme zde rozebírat legitimní úkoly vlády při správě zdrojů, které jí byly dány k dispozici na poskytování služeb občanům. O těchto funkcích, k jejichž plnění vláda dostala peníze, si pouze řekněme, že při jejich výkonu by vláda měla být poslušna stejných pravidel jako každý občan, že by neměla mít žádný monopol na určité služby, že by měla vykonávat tyto funkce tak, aby nenarušovala mnohem obsažnější spontánní úsilí společnosti, a že by se její prostředky měly zvyšovat podle pravidla platného pro všechny stejně. (To podle mého názoru zabraňuje všeobecné progresi daňového zatížení občanů, protože vyšší zdanění pro účely přerozdělování lze podpořit pouze argumenty, které jsme právě vyloučili.) Ve zbývajících paragrafech se budeme zabývat pouze některými z těch funkcí vlády, k jejichž výkonu dostala kromě peněz i moc prosazovat pravidla správného chování.

53.

Budeme se v těchto tezích nadále zabývat pouze těmi donucovacími funk­cemi vlády, které se týkají udržování tržního řádu v chodu. Týká se to především podmínek, za kterých je zajištěna míra konkurence potřebná pro efektivní usměr­ňování trhu. Ty musejí být stanoveny zákonem. Stručně se budeme touto otázkou zabývat nejprve s ohledem na podnik a potom s ohledem na práci.

54.

Co se podniku týče, na prvním místě je třeba zdůraznit skutečnost, že důle­žitější než aby vláda proti monopolům bojovala je to, aby jim nenapomáhala. Je-li dnes tržní řád omezen pouze na část ekonomických činností člověka, je to do značné míry důsledkem vědomého omezování konkurence vládou. Vskutku lze pochybovat o tom, že by přetrval nějaký prvek monopolu významný natolik, aby bylo třeba zvláštních opatření, kdyby se vlády vyvarovala vytváření monopolů a nenapomáhala jim ochrannými cly, charakterem patentního práva v oblasti vyná­lezů a právem korporačním. V této souvislosti je třeba připomenout si jednak to, že monopolní postavení je nežádoucí vždy, často se mu však nelze vyhnout z objektivních důvodů, které nemůžeme nebo si nepřejeme změnit; za druhé pak to, že všechny monopoly pod dozorem vlády mají tendenci změnit se v monopoly pod ochranou vlády a přežívají i poté, co zanikl důvod jejich existence.

55.

Běžná pojetí antimonopolní politiky jsou do značné míry sváděna z cesty použitím jistých koncepcí odvozených z teorie dokonalé konkurence, které nejsou relevantní pro podmínky, kde chybí faktické předpoklady pro dokonalou konku­renci. Teorie dokonalé konkurence ukazuje, že kdyby byl na trhu počet prodávají­cích a kupujících dostatečně velký na to, aby to komukoli z nich znemožnilo vědomě ovlivňovat ceny, bude se prodávat za ceny rovné mezním nákladům. To však neznamená, že je možné nebo dokonce nezbytné vytvářet všude stav, kdy jedno a totéž zboží kupuje a prodává velký počet subjektů. Myšlenka, že v situacích, kdy nemůžeme nebo si nepřejeme takový stav vytvářet, by měli být výrobci vedeni k tomu, aby se chovali, jako kdyby dokonalá konkurence existo­vala, nebo aby prodávali za ceny, které by platily v prostředí dokonalé konku­rence, nemá význam: nevíme, jaké konkrétní chování prodávajících i kupujících nebo jaké ceny by vytvořila skutečná dokonalá konkurence.

56.

Kde podmínky pro dokonalou konkurenci neexistují, tam je nicméně velmi důležité a stojí za pozornost, jaká konkurence je ještě možná a o jakou by se mělo usilovat; jde zejména o podmínky popsané v paragrafech 46 – 49. Tam bylo zdů­razněno, že optimálního stavu lze dosáhnout, pokud vláda nebo kdokoli jiný nikomu nebrání vstoupit do jakéhokoli odvětví nebo povolání dle vlastního výběru.

57.

Jsem přesvědčen, že splnění této podmínky se nejvíce přiblížíme, pokud zaprvé: všechny dohody omezující obchod budou bez výjimky (nikoli zakázány, nýbrž pouze) zneplatněny a stanou se nevymahatelnými, a za druhé: na veškeré diskriminační kroky vůči skutečnému nebo potenciálnímu konkurentovi a na pokusy přimět ho k respektování určitých pravidel chování na trhu bude přene­sena odpovědnost za případné mnohonásobné škody. Mám dojem, že tento skromný cíl by mohl vést k mnohem účinnějšímu řádu než současné zákazy s hrozbou pokuty, protože u zneplatnění a nevymahatelnosti není třeba dělat žádné výjimky, zatímco, jak zkušenost ukazuje, ambicióznější pokusy musí prová­zet tolik výjimek, že ztrácejí účinnost.

58.

Princip, že veškeré dohody o omezení obchodu by měly být neplatné a nevy­mahatelné a že každý jedinec by měl být chráněn před pokusy vnutit mu je násilím či cílenou diskriminací, hraje ještě důležitější roli ve vztahu k práci. Monopolis­tické praktiky, ohrožující fungování trhu, dnes hrají mnohem závažnější úlohu v záležitostech práce než v záležitostech podniku. Zachování tržního řádu bude více než na čemkoli jiném záviset na tom, zda se nám podaří je zkrotit.

59.

Vývoj v oblasti práce bude vládu nutit – a mnohé již nutí – ke dvěma druhům opatření, která jsou pro tržní řád zcela destruktivní: k pokusům autoritativně určovat důchod různých skupin (prostřednictvím takzvané “důchodové politiky”) a ke snaze překonávat “nepružnost” mezd inflační peněžní politikou. Takový únik před skutečným řešením pomocí peněžních nástrojů, jejichž účinnost je pouze dočasná, musí mít za následek, že “nepružnost” bude dál narůstat. Proto jsou tyto peněžní nástroje utišujícím prostředkem, který může ústřední problém pouze od­sunout, nikoli však vyřešit.

60.

Finanční politika přesahuje zamýšlený rozsah této stati. Zmínil jsem se o těch­to problémech pouze z toho důvodu, abych zdůraznil, že základní a v součas­ných podmínkách neřešitelná dilemata finanční politiky nelze vyřešit žádnými peněžními nástroji, ale pouze obnovením trhu jako jediného účinného nástroje stanovování výše mezd.

61.

Základní principy liberální společnosti by mohly být na závěr shrnuty tím, že řekneme, že v takovéto společnosti musí být veškeré donucovací funkce vlády vedeny tím nejvýznamnějším, co bych nazval tři velká negativa: mír, spravedlnost a svoboda. Jejich dosažení vyžaduje, aby byla vláda ve svých donucovacích funkcích omezena na prosazování takových zákazů (formulovaných jako abstraktní pravidla), jaké mohou být aplikovány stejně na všechny, a vymáhat v rámci těchto jednotných pravidel ode všech podíl na nákladech spojených s jinými, nedonucovacími službami, které se vláda může rozhodnout poskytovat občanům pomocí materiálních a lidských prostředků, které se jí tím dávají k dispozici.