Před několika dny mnohé z nás překvapila zpráva, že v České republice poprvé od roku 1993 převýšil počet nově narozených dětí počet zemřelých. Sice jen o pár stovek, ale přesto to stojí za zamyšlení. Znamená tato informace, že přestáváme vymírat, jak hlásaly novinové titulky? Nebo se jedná jen o náhodu, která na chmurných předpovědích budoucnosti české populace nic nemění?Jak už to bývá, skutečnost není tak jednoduchá, aby se dala vysvětlit jedinou větou. Již od počátku 90. let se potýkáme s rychlým poklesem porodnosti. Před několika lety dokonce klesla míra tzv. úhrnné plodnosti (počet dětí připadajících na jednu ženu) na hrozivé číslo 1,13. Dnes, po několika letech mírného nárůstu, činí kolem 1,3 dětí na ženu. Jen pro představu: k udržení stabilní populace je potřeba alespoň čísla 2,1. Vývoj posledních let tedy velký optimismus nedovoluje. Je pouhým přirozeným důsledkem dlouhodobých vln v porodnosti, nikoli nějaké náhlé změny v chování mladých lidí. Děti dnes rodí matky z populačně silných ročníků z poloviny 70. let, které až dosud porody odkládaly do vyššího věku. To samozřejmě nemusí znamenat, že počet narozených dětí zakrátko opět klesne. I nynější úroveň porodnosti je však mimořádně nízká a nelze vůbec srovnávat s dobou narození rodičů a prarodičů dnešních novorozeňat. Převýšení počtu zemřelých v letošním roce pak souvisí s tím, že ve vysokém věku jsou naopak populačně slabé ročníky a navíc nás letos příliš nezasáhla každoroční chřipková epidemie.
Palcové titulky o rekordním počtu nově narozených dětí jsou tedy sice pravdivé, ale k radosti nabádat nemohou. Dlouhodobý trend postupného fyzického vymírání naší i evropské populace se nijak nemění. Jeho příčiny jsou ostatně hluboké a nejdou snadno odstranit. Rozhodování o založení rodiny nesouvisí totiž příliš s tím, jak vysoký je přídavek na dítě či jak daleko je mateřská škola. Zásadní roli hraje hodnotové rozpoložení společnosti. Právě kulturní a hodnotové změny v postmoderní éře jsou proto hlavním „viníkem“ demografických proměn poslední doby. Česká republika přitom jen rychle „dobíhá“ své západní sousedy. Veškeré snahy měnit míru porodnosti cílenou populační politikou se proto spíše musí míjet účinkem, nehledě k tomu, že jsou znakem sociálního inženýrství typického pro totalitní státy.
To samozřejmě neznamená, že by stát neměl podporovat rodiny s dětmi. Naopak. Jeho cílem by ale nemělo být organizované zvýšení míry plodnosti, nýbrž odstranění nejrůznějších znevýhodnění, kterým dnešní rodiny čelí v souvislosti s výchovou dětí či péčí o nemohoucí osoby. Budeme-li vytvářet prostředí, které bude rodinám otevřené a kde život v rodině nebude spojen s finančním a sociálním poklesem, můžeme doufat v postupnou změnu hodnot, která by vedla k zastavení našeho vymírání. Rozhodující krok však musí učinit nikoli stát, ale společnost. Tedy my všichni.
Článek vyšel jako úvodník Katolického týdeníku
s panem Křížem. Příčiny jsou biologické. Některá zvířata se taky skoro nemnoží a vymírají.
Velké znevýhodnění, které si možná neuvědomujeme, spočívá v současné podobě průběžného systému důchodového zabezpečení. Peníze, které odvádíme do tohoto systému, není příspěvek na náš důchod, ale na důchod našich rodičů.
Příspěvky na náš důchod jsou (řádně vychované) děti. A přitom výše důchodu na počtu vychovaných dětí prakticky nezávisí. Tedy z průběžného systému penzijního pojištění dostává zhruba každý stejně bez ohledu na to, kolik do něj přispěl (tj. kolik řádně vychoval dětí).
Pokud člověk má děti, má dočasně menší výdělek, navíc nemůže tolik peněz investovat do nějakého penzijního fondu. Je tedy výrazně znevýhodněn vůči bezdětnému, který může “ušetřené peníze” investovat do penzijního připojištění a mít kromě základního důchodu (který mají oba zhruba stejný) ještě důchod “navíc” z fondu.
Za spravedlivé považuji, reformu toho typu, aby výše důchodu z průběžného systému závisela na počtu vychovaných dětí (počítaly by se však nejvýše 3). Lidé s méně dětmi či bezdětní by museli o to více spořit do nějakého penzijního fondu, toto spoření by bylo povinné.
V minulosti se přece také každý musel zabezpečit na stáří tak, že buď měl dostatek dětí a řádně je vychoval nebo měl dostatečné úspory, případně obojí kombinoval. Čím méně měl dětí, tím vyšší musel mít úspory a naopak.
Reforma tohoto typu byla podrobně zpracována skupinou ING
James Hyzl, Martin Kulhavý, Jiří Rusnok
Češi coby zapřísahlí ateisté, ve velké míře, nepřestanou vymírat, dokud nezmění svůj pohled na svět a na hodnoty. Nebudou-li se v Evropě rodit děti bez ohledu na národnost, převálcují nás jiné kultury. Kéž by byla porodnost taková jako třeba za Marie Terezie.
dítka byla plánovaná a chtěná a hned vítaná..ale byla alespoň odpovědnost následná, za své lidské chování, za svou biologickou kvalitu, za své lidství…Často až v pozdějším věku byli potomci oceněni včetně i slabších, kteří třeba neprovdaní pečovali o své rodiče.
To antikoncepce vyřídila technicky a předem, odmítání budoucnosti, která obvykle byla spojována s potomky, se mohlo radikálně realizovat.
A opačně, pokud není budoucnost, proč ještě děti?
Úzkost izolovaných lidí bez sourozenců vede často ke strachu z vlastních dětí, vždyť mohou být stejně děsivé, jako ti jedináčci často sourozenci potracených kolem. Když člověk vnímá třeba podvědomě své nejbližší milované jako uměle potracující dalšího blízkého očekávaného vytouženého sourozence (generační blízkost je větší, než mezigenerační včetně rodičů), neodmítne celý ten cirkus? Ono hlasité mlčení v rodině, ty přehnané svátky dušiček…
Jsem velice rád, že se věnujete problematice nízké porodnosti. Budete se ovšem možná divit, ale na příčiny tohoto jevu existují různé vědecké názory, stejně na možná řešení a jejich efektivitu. Pokud někdo zastává jiný názor než vy, nemusíte mu hned vyčítat nedostatek vědomostí. Ostatně k dané věci jsem publikoval vícero studií, spolupracoval jsem s Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí etc. etc. Přiznávám, že nejsem demograf a zabývám se nikoli vlastní demografií, ale rodinnou politickou jako oblastí spadající spíše do sféry sociálních věd (ač jde o multidisciplinární téma). Nicméně přesto si, možná neskromně, dovolím tvrdit, že ono nezbytné množství vědomostí mám. Nebudu oplácet stejnou a prohlašovat: “na rozdíl od Vás”. Jsem ostatně rád, že se tomuto problému někdo věnuje a chce věnovat. Jen trochu skromnosti by možná neuškodilo. Zvláště, usilujete-li o hlasy voličů…
Kdo z Vás má zájem o skutečné příčiny poklesu porodnosti v České republice a v Evropě, nechť se podívá na http://www.ivopatta.cz . Nalezne tam nejen skutečné příčiny tristního stavu věcí, ale také jasně formulované návrhy reforem. Pan Belling má chvalitebnou snahu se v této věci angažovat a proto o problému píše. Psát o určitém tématu tak, aby článek měl smysl, ovšem vyžaduje určité nezbytné množství vědomostí.
Mně připadají pesimistické řeči o vymírání nesmyslné. Kdyby např. Kanada měla naši hustotu obyvatelstva, počet jejích obyvatel by přesahoval 1,3 miliardy. Její nynější populace je totiž 32 milionů a hustota osídlení je pouze 3,2 ob./km2. Představa, že je nutné mít určitý počet lidí, aby se “udržel” stát je chybná. Více lidí neznamená vyšší vyspělost, spíš naopak – kvantita ještě nikdy nenahradila kvalitu (s výjimkou Marxových teorií ovšem). Viz http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_population_density
Jestliže v roce 2050 bude mít ČR 8,5 mil. obyvatel (http://www.vesmir.info/ekologie/v-roce-2050-pocet-lidi-presahne-9-miliard-v-evrope-i-r-klesne.htm), pak na tom bude stejně jako nynější Slovensko nebo Maďarsko a “lépe” než 142 dalších států. Mimochodem, USA, modla našich libertariánských amerikanofilů, mají hustotu osídlení 31/km2 a patří jim 172. příčka. A v tom roce 2050 už budou jižní státy US opět patřit Mexiku…
Problémy jsou jinde.
Důchodový systém nebude možně financovat z průběžných plateb, protože počet seniorů poroste. Je nutné, aby si každý spořil na své stáří individuálně. Toto je ale problém relativně nezávažný a relativně lehce řešitelný a stačí k němu přiměřená politická vůle.
Dysgenický efekt. Udává se, že genetický fond především západních společností se od asi pol. 19. století zhoršuje. Důvodem je konec Darwinovského přirozeného výběru. Jedinci, kteří by dříve zahynuli a neměli potomstvo, od té doby přežívají díky zdravotnictví a sociální síti. A nejen to, množí se mnohem rychleji, než představitelé elit. Poučka, že čím nižší sociální status, tím více dětí, platí prakticky univerzálně. Podobně země třetího světa mají vyšší přírůstek obyvatelstva než země prvního světa, což lze těžko vysvětlit nadřazenosti těchto národů nad “dekadentní a vymírající Evropou”. Jestliže někomu imponuje vysoká porodnost, nechť jde do Nigeru, Čadu nebo Mali.
Řešením tohoto problému, ovšemže politicky zcela neprůchodným, je finanční podpora dobrovolné sterilizace problematických skupin – lidé velmi neinteligentní, recidivisté, lidé s vážnými dědičnými duševními a tělesnými chorobami. Například: Podmínkou sociálních dávek by bylo, že jejich příjemci nebudou mít děti. Naopak je nutná podpora fertility těch nejschopnějších – opak předchozího výčtu. Nezní to sice moc pěkně a možná se vybaví některé nemilé reminiscence z minulosti, ale ne vše co je nutné je i příjemné a optimistické.
“odstranění nejrůznějších znevýhodnění, kterým dnešní rodiny čelí v souvislosti s výchovou dětí “
- Skoda, ze autor neuviedol nejaky priklad ZNEVYHODNENIA. Dufam, ze za “znevyhodnenie” nepovazuje volny cas venovany vlastnym detom, alebo ze nesmuti za peniazmi, ktore prejedia vlastne deti.
“Rozhodování o založení rodiny nesouvisí totiž příliš s tím, jak vysoký je přídavek na dítě “”
” Budeme-li vytvářet prostředí, které …..nebude spojen s finančním …. poklesem “
- Myslim, ze si autor sliape po vlastnom jazyku. Tvrdit, ze NA PENIAZOCH NEZALEZI, ale sucasne ABY NEBOL FINANCNY POKLES , to je divny “nematerialisticky” pristup.
Zda sa, ze sudruh Paroubek sa s katolickym tyzdennikom celkom zhodnu v nazoroch.
A ze by OI uviedol tento clanok iba nahodne ?