Naše země má desátého presidenta. Přiznám se, že jsem dával přednost Janu Sokolovi. Nemyslím si, že Sokol je dobrým filosofem a o jeho teologických názorech taky pomlčím. Politicky je levicový liberál. Je zároveň katolík, což je sice sympatické, ale neznamená to, že by právě proto byl i dobrým státníkem. Je však naprosto čestným, poctivým člověkem; je nezkorumpovaný a nezkorumpovatelný; má charakter. Proto si myslím, že by byl presidentem dobrým. Jenomže právoplatně zvoleným presidentem ČR je Václav Klaus, v mnoha ohledech protipól Jana Sokola, ale i svého předchůdce Václava Havla. Václav Havel po svém prvním zvolení presidentem požádal o sloužení Te Deum v katedrále sv. Víta. V poslední den ve svém úřadu se setkal i s arcibiskupem pražským, kardinálem Vlkem. Václav Klaus o Te Deum žádat nehodlá a je nepravděpodobné, že by se poslední den ve své funkci chtěl setkat s arcibiskupem pražským, ať už jim bude kdokoli. Jeho církevní orientace, zřejmě hodně slabá, nesměřuje ke katolické církvi, nýbrž k nějaké formě husitismu. Co tedy mohou katoličtí občané od nového presidenta čekat? Srovnejme presidenta stávajícího s jeho předchůdcem. Václav Havel učinil v letech 1989/90 mnoho kompromisů s tehdy vládnoucími komunisty, jež mu můžeme – a máme – mít za zlé, ale od KSČM si vždy udržoval odstup. Považoval ji za stranu druhé kategorie, méněcennou než strany ostatní, a její představitele na Hrad nezval. Havel si byl vědom mravní a duchovní dimenze člověka, hodně a rád o ní mluvil, a taky rád vynášel soudy mravní povahy. V tomto smyslu nebyl žádným omezeným materialistou, který všechno měří jen finančním ziskem. Rovněž se vždy vyjadřoval kriticky k tyranským režimům v zahraničí. Potud všechno v pořádku. Jenomže problémem Václava Havla bylo a je, že v duchovních záležitostech je, mírně řečeno, velice nevzdělaný. Jeho představa “duchovna”, “horizontů” a “úbežníků” je gulášem; směsí mnoho dobrého z tradičních náboženství, ale i kdejakých moderních předsudků a pověr. V praxi se nejvíce blíží myšlenkám New Age či panteistickému zbožňování tzv. Matky Země. Václav Havel cítí odpovědnost vůči Zemi, ale za problém považuje lidstvo jako takové, a proto naopak problém nemá s podporou protipopulačních programů ve třetím světě. Tedy s tím, co je přímo namířeno proti člověku a křesťanskému pohledu na něj jakožto na nejvzácnější pozemské stvoření, neboť člověk je Stvořitelem nadán nesmrtelnou duší. A navíc, Václav Havel podporuje tendence proměnit OSN ve světovládu; ta by však určitě měla velice protikřesťanské zaměření a stala by se pro křesťany hrozbou. Když Václav Havel mluví o člověku, myslí tím lidstvo, a to považuje za problém. Když Václav Klaus mluví o člověku, myslí tím jen Václava Klause, a toho za problém nepovažuje. Ale to je právě ten problém! Ego a pýcha Václava Klause jsou nezměrné, a jeho pojetí politiky je programově amorální. Václav Klaus zná jen to, co je povoleno a zakázáno, nikoli to, co je správné a špatné samo o sobě. Podle něj nelze objektivně rozlišovat, co je lepší, mravnější a ušlechtilejší. Vše jsou to prý jen subjektivní preference. V minulosti vždy projevoval mimořádnou blahosklonnost k diktátorům; a pokusy zasáhnout jim do jejich “výkonu” moci ze zahraničí považoval za větší problém, než jejich zneužívaní moci vůči poddaným. Vždy projevoval mimořádnou lehkomyslnost, ba až náklonnost, vůči Rusku. Na Hrad se dostal s podporou komunistů, což je velice zlověstné znamení. Uzavřel snad s nimi “opoziční smlouvu č. 2″? Bude je považovat za “stranu, jako je každá jiná”? Je to pokračování jeho dosavadní politiky “nevidím zlo, neslyším zlo”? Obávám se, že ano. Amorální politika presidenta Klause nám přesto skýtá jednu naději: nebude praktikovat politiku falešné, pomýlené pseudomorálky. Václava Klause by nenapadlo vyjadřovat se k populační či protipopulační politice. To je podle něho věcí jednotlivce, nikoli státu. Klaus nebude nikdy proti potratům. Nikdy je ale nebude vnucovat jiným a financovat z peněz daňových poplatníků. A to je asi vše, co mohou křesťané reálně od moderních států očekávat. Rovněž myšlenka posilování OSN a její proměny v celosvětový stát-Leviatan je u Václava Klause nemyslitelná. Jinými slovy, president Klaus bude záležitosti katolické církve ignorovat. Určitě pomáhat nebude; v tom nejlepším případě však nebude ani škodit; i když lidí v jeho okolí, trpících antikatolickou fobií a paranoiou, kteří by škodili rádi, bude dost. Jako maximum můžeme doufat, že zůstane neutrální. Což by ale nebylo tak špatné. Neboť pro křesťana jsou společenské a politické otázky přinejlepším druhořadé. Křesťan je povinen láskou ke své vlasti, stejně jako je povinen láskou ke své rodině, ale především je povinen láskou k Bohu. Jaký mají ke křesťanovi vztah jeho vládcové – ať již králové, císaři, poslanci či presidenti – je pro něj méně důležité, než jaký má k němu vztah Bůh a jaký má on vztah k Bohu. Jak vypadá v očích vládců a spoluobčanů ho zajímá méně, než jak vypadá v očích Božích. Na osudy katolické církve v České republice má stát vliv jen malý. Za fakt, že katolíci jsou nyní v ČR – jak výstižně řekla má manželka – “největší menšinou s nejmenším vlivem”, si můžou sami katolíci, církev a především její hierarchie. S hierarchií, jako je ta naše, je úplně jedno, zda se president v poslední den svého mandátu s arcibiskupem pražským setká, či nikoli. Psáno pro katolický měsíčník Mezinárodní report č. 3 / 2003