Přečetli jsme si… Milost teroristce – aneb Setba osmašedesátého (Perspektivy 15/2007)

19.5.2007
Petr Příhoda

Německo milosrdně propustilo Brigitte Mohnhauptovou, vedoucí teroristku tzv. Frakce rudé armády (RAF), odsouzenou před čtyřiadvaceti lety na doživotí. RAF byla ilegální organizace, která má na svědomí desítky zavražděných, stovky zraněných a mnohamilionové škody, způsobené bankovními loupežemi apod. – Tato událost je konečkem niti, která nás dovede k závažnému tématu, jímž je vzpoura tzv. Nové levice. Před čtyřiceti lety otřásala západní Evropou a vyrobila její „osmašedesátníky“, zcela jiné než jsou ti naši.Bylo to hnutí, které se rodilo počátkem šedesátých let. Jeho projevy kulminovaly shodou okolností v roce 1968. My je vnímali okrajově, měli jsme jiné starosti. Doufali jsme v pokus vymanit se ze sovětského sevření a pak zdrceně snášeli okupaci a „normalizaci“. Oni tam revoltovali proti „establishmentu“, proti institucím demokracie, proti USA a vietnamské válce. Nechápali jsme je a oni nás. Jejich generační vzpoura zachvátila Německo, Francii, Itálii, Skandinávii.
Po policejním potlačení v ulicích vytvořili ti nejhorlivější teroristické skupiny, nechali se vycvičit palestinským Fatáhem, loupili a vraždili (obdobou německé RAF byly italské „Rudé brigády“). Kdo byl dopaden a souzen, těšil se podpoře vysokoškolských studentů i renomovaných levicových intelektuálů. Jejich ideovým zdrojem byl „neomarxismus“, idolem Che Guevara, požehnání jim dal Jean-Paul Sartre i poslední žijící představitel tzv. frankfurtské školy Herbert Marcuse. Někteří z teroristů spáchali ve vězení sebevraždu.

Změna paradigmatu

Z této dračí setby vzešla řada hnutí, která ve jménu „svobody“ (vnímané jako svévole) chtějí změnit svět („Filozofové zatím svět vykládali, ale je třeba jej změnit“ – Karel Marx). Některé změny, především ve sféře světonázorové, se už prosadily.
Co předtím hlásali někteří filozofové či jejich školy, se stalo axiomem, který dnes veřejné mínění vnímá jako samozřejmý. Pravda je relativní. Neexistuje objektivní pravda, každý má tu svou, k níž sám dospěl, a nemá právo žádat po druhých, aby ji přijali. Neexistuje obecně závazná morálka, ledaže by se na tom lidé svobodně dohodli. Nejvyšší hodnotou je „svoboda“ jednotlivce a smyslem života je jeho „seberealizace“, jak si ji on sám představuje. Směsice subjektivismu a relativismu, jinak též postmodernismus, se stala předznamenáním „ducha doby“. Mluví-li se o změně paradigmatu, má se na mysli především toto.
Bezbřehé pojímání svobody vedlo k nebývalému rozšíření pojmu liberalismu. Dnes se tím myslí nejen liberalismus ekonomický (volný trh) či politický (demokracie), ale liberalismus filozoficko-antropologický (člověk svým tvůrcem) a zejména morální. Ten posléze uvedený se stal programem „sexuální revoluce“, která popírá smysl sebeomezení v sexuální oblasti. To sice nebývalo ani předtím důsledně respektováno, ale „jaksi“ se mělo za to, že to nemá být. Dnes se má za to, že rozhodčím je tu svobodná volba jednoho každého. Není bez významu, že demografická statistika klade počátky krize tradiční rodiny právě do šedesátých let (od té doby Evropa vymírá). U nastupujících generací stále klesá schopnost trvalého vztahu a dítě je stále citelněji vnímáno jako ekonomická zátěž. Faktickou „seberealizací“ se totiž stává konzum (klasická filozofie to nazývala hédonismem).

Heslo dne: Emancipace!

Ultraliberalismus se promítl do oblasti politického chování a společenského styku. Sám sebe pojistil nekompromisním požadavkem tolerance, zákazem diskriminace a příkazem politické korektnosti. A to i tam, kde má tato shovívavost, resp. „povinná nevšímavost“, společensky zhoubné důsledky: ve vztahu ke konzumaci lehkých drog, k antisociálním projevům dětí a mladistvých, ke kriminalitě vůbec a k agresivnímu chování neintegrovaných minorit.
Z levicové revolty Západu vzešla i hnutí, která se deklarují jako emancipační a stanovila si cíle na pohled konkrétnější. Za své východisko často předkládají skutečný problém, dokonce závažný, ale jimi navrhované řešení vychází z nepravdivých premis a dospívá k zhoubné utopii. – Feminismus vychází z důvodně neuspokojivého postavení ženy v moderní společnosti, ale ve svých radikálnějších podobách dospívá k popření bytostného rozdílu mezi mužstvím a ženstvím a nenápadně vytěsňuje podstatnou náplň ženského osudu: mateřství. Vydatně tím posiluje prohlubující se krizi tradiční rodiny. – Týž efekt má emancipační hnutí homosexuálů. I ono vychází z reálného problému, z ponižujícího ocejchování, jehož se dostává těmto lidem odnepaměti. Utopickým řešením však má být nepravdivé přesvědčení, že homosexualita je variantou normy a že gayům a lesbám nemá být upíráno „právo“ na rodičovství a výchovu dětí.
Z téhož ideového kvasu povstalo i hnutí zelených. Na rozdíl od obou předešlých má k svému bytí pádnější důvod: znepokojivý fakt postupujících zánikových změn životního prostředí. Hnutí si však přesto nese stigma svého původu. Když na to přijde, zelení zpravidla podpoří i ty ostatní body ultraliberálního programu, včetně tvrzení, že nenarozené dítě není lidskou bytostí.

„Pryč s fašismem, pryč s represí!“

Nové levici lze připsat i některé klady: skoncovala s pyšnou mentalitou europocentrismu i jejího důsledku – kolonialismu. V Německu dokončila účtování s nacismem. Čím toho ale dosáhla? Vylitím dítěte s vaničkou. Jejím úhlavním protivníkem je „fašismus“, ten však ztotožnila s autoritou vůbec. Nároky lze vyhlašovat, nikoli klást, to by prý byla represe. I jazyk je prý „fašistický“, neboť do jeho struktury vrůstáme nedobrovolně. Represí je prý i tradiční výchova (dnešní rodičovská generace už zapomněla, že má vychovávat). Zpochybnění autority s sebou nese i popření vztahu člověka k jeho Tvůrci. Náboženská víra se stala soukromou záležitostí, často opovrhovanou, v lepším případě trpěnou. Ultraliberalismus má zjevný protikřesťanský osten, je to jediná přípustná, ba vyžadovaná intolerance. Odříznutí Evropy od její ustavující duchovní tradice bylo dokonáno.
Nová levice sice ostře odsoudila Osvětim, nikoli však SSSR s jeho Gulagem (v době, kdy se u nás stavěly odpalovací rampy pro sovětské rakety, volala po jednostranném odzbrojení Západu). Jejímu Che Guevarovi a antiamerikanismu jsou bližší Palestinci. Ať se na Blízkém východě děje cokoli, agresorem je vždy Izrael.
Nová levice formovala smýšlení tehdejší mladé generace, ale předala svůj étos vzpoury i té následující: odpor vůči establishmentu, nenávist k autoritě, tradici, evropskému duchovnímu dědictví a západní civilizaci vůbec. Říká se tomu někdy oikofobie (oikos – řec. dům, domov). Tento základní životní pocit je na Západě dosti rozšířen. Dědici Nové levice by se jistě ohradili, kdyby byli spojováni s „kulturou smrti“. Ona ta smrt je totiž v tomto případě „pomalá“. Spočívá ve stírání rozdílů ve jménu „antidiskriminace“ (muži-ženy, homosexualita-heterosexualita, svoboda-svévole, morálka-represe apod.). Je to „bourání plotů“. G. K. Chesterton pravil výstižně: „Nikdy neodstraňujte plot, pokud nezjistíte, proč byl postaven.“ Zjišťovat to ale nelze, bylo by to „politicky nekorektní“.
Dědictví Nové levice není „levicové“, ale autodestruktivní. Schéma pravice- -levice se snaží vystihnout stávající napětí ve společnosti, ale sám předmět konfliktu se časem mění – od boje proti panovnickému absolutismu, privilegiím aristokracie a za emancipaci měšťanstva přes úsilí o zlepšení situace dělnictva až po „proletářskou“ revoluci. Sovětský experiment levici rozštěpil, a ta se pak už nikdy nevzpamatovala. Nová levice chaos prohloubila. Byla to vůbec levice? Svým původem ano (může se dovolávat Marxe i Bakunina). Svou frazeologií a symboly rovněž. Svými důsledky už ne. Tím, že zpochybnila i „předpolitické“ struktury (rodinu, svědomí, racionalitu) a že to nastupující generace přijaly, urychlila v západní civilizaci rozkladný proces, který se dnes už vymyká „pravo-levé“ perspektivě, jak ji dosud – stále nesnadněji – vnímáme.
Změnou paradigmatu, dovršenou v šedesátých letech, bylo individuální i společenské vědomí zbaveno tázavosti po smyslu, po vertikálním rozměru života. Masová konzumní a lehkověrně manipulovatelná společnost nabyla pochybné jistoty, že je to „dobře“. Život zbavený smyslu však potřebuje náplň. Tou se stala wellness, pohoda. Mluví se o „společnosti zábavy“ (entertainment–society, Spaßgesellschaft); jistý pokus o její analýzu se jmenuje Ubavit se k smrti (Neil Postman). Je to spíše nihilistická společnost nudy; zábava má přehlušit nepřiznaný strach z prázdna, z nicoty. To, co předkládají „filozofové postmoderny“ (spíše však sofisté), není filozofie, ale racionalizace špatného svědomí. S životním způsobem „wellness“ se pocit viny, krajní podoba „nepohody“, neslučuje. Jen o málo menší nepohodou je závaznost. Proto se dohody nedodržují, snazší je však vůbec je neuzavírat. – Nezbytnou podmínkou „wellness“ je i dosažená míra pohodlí, komfortu; „pořízení“ dítěte je těžko únosnou askezí. Moderní (tj. masová, konzumní) společnost se dostává do pasti. Nedokáže zachovat dosažený komfort. A vymírá. Z toho plynou stále větší sociální problémy (jedním z nich je napětí mezi domácí populací a neintegrovanými migranty z islámských zemí). Jejich řešení má v popisu práce politická reprezentace. Stále se pokládá za pravicovou či levicovou v tradičním smyslu. Protože ztratila předpolitickou pevnou půdu pod nohama, přešlapuje jako Buridanův osel v údajném „středu“ (proto i u nás ty trampoty se „stojedničkovými“ většinami).

Jak je to u nás?

Srovnejme oba typy „osmašedesátníků“, naše i tamty. Naši se vzepřeli neostalinské diktatuře. Jejich dědicem se stal disent, koncentrát toho nejlepšího, co jsme tehdy doma měli. Tamti šturmovali zdravý rozum. Étos těch našich se vytratil, nebyl předán, disent je pasé. Zato jsme se otevřeli pokušení tamtěch, i u nás se prosadil „postmodernismus“. Jeho avantgardou jsou média. Určují myšlení i chování politiků. Většinová veřejnost se v podstatě přidala. Starším jde o dosaženou míru komfortu, mladším o „stupňování“ života, které má přehlušit nudu.
„Postmoderní“ mentalita (subjektivismus, relativismus, konvencionalismus, morální laxnost) je právě tím, co upadající západní civilizaci znemožňuje, aby se vzpamatovala. Existuje tu alternativa? Ano: nový disent, „ostrůvky pozitivní deviace“, například biotopy víry.





Vyšlo v příloze Katolického týdeníku Perspektivy 15/2007.
Článek na stránkách www.katyd.cz naleznete zde.

Příspěvků : 29 - Přečetli jsme si… Milost teroristce – aneb Setba osmašedesátého (Perspektivy 15/2007)

  1. Andrea : 27.5.2007 v 23.41

    Moc mne baví,jak se krásně vztekáte,napište ještě něco! To mají všichni levičáci tak mizerný smysl pro humor,že nejsou schopni pochopit nadsázku?

  2. Name : 27.5.2007 v 22.42

    Tak vida, volání po svobodě a pak najednou ostré náboje.
    Tak se ukazuje, že pan Joch vskutku svou primitivní demagogickou kanonádou oslovuje sobě podobné.
    Objektivní morální řád a v další větě Hitler, Stalin, Fico, demonstranti, protestující, socialisté, levice, intelektuálové, relativisté – všechno v jedné kaši, pohostinství nižší cenové skupiny krátce před zavírací hodinou, kdy z hlav posílených alkoholem stoupají chlapácké výpary a kdejaký zbabělec se cítí téměř Bohem.
    Pokud lze dosáhnout absolutního objektivního řádu jen za cenu, že půjde o triumf násilnických ideových opilců , pak bude lepší relativismus.

  3. Andrea : 27.5.2007 v 21.37

    ad R.Joch: ve svém seznamu jste zapomněl na tři současné ( bohužel stále aktivní ) výtečníky,kteří by si tu šibenici jistě zasloužili.Jsou jimi: Kim Cong Il, Fidel Castro a Hugo Chavez. ad DD:na onen článek o pošahané mládeži si velmi dobře pamatuji a opravdu byl pro mne i pro mnohé mé lékařské kolegy rajskou hudbou.Protože si ho pamatuji opravdu dobře na rozdíl od Vás,vím,že v těch nabíjených puškách měly být podle R.Jocha gumové projektily.To byla podle mnohých mých kolegů jediná slabina onoho článku,vzhledem k tomu,že oni výtržníci přijeli propagovat komunismus do bývalé komunistické země,pro názornost toho,jak komunistický režim zacházal se svými odpůrci,měly být použity projektily ostré.Ale spravedlivě jsme všichni uznali,že by takový článek naše noviny zřejmě neotiskly.

  4. Orwell : 27.5.2007 v 10.06

    Byl bych zvedav jak zni cele desatero ve spravnem prekladu. Par prikazani je ale uz ted zrejmych. Pate prikazani je spravne: Nezavrazdis (s vyjimkou spravedliveho zabiti). Seste by mohlo byt: Nesesmilnis (s vyjimkou intimnich vztahu navazanych pod vlivem “zapadni drogy” alkoholu). Osme: Nepromluvis kriveho svedectvi (s vyjimkou spravne veci …{viz. R.Reagan a Iran-gate}).

  5. Michal : 26.5.2007 v 21.12

    Zatímco rudé revoluce jsou celkem snadno zvenku dešifrovány pro nadbytek příkladů, odpor proti totalitám je mnohovrstevný a komplikovaný. Škála vede od potřeby patřit ke klanu ve fakticky rozložené nefunkční společnosti, vypořádání se s méněceností z problematického původu či bídné kvalifikace…až po třeba nevědomou emigraci. Mnohé se ukáže, až když disidenté zaujmou uvolněné pozice. Totalita má náskok a dokáže je šikovně použít. Ono zploštění života diletantů se stane společenským bohatstvím, standartem,novým obecným majetkem sjednocujícím.

    To nejen v církvích, tam možná nápadně. Jinde je destruktivní řízení lidských zdrojů ještě ztrátovější, nová kádrování si nezadají se starými, instituce neprodukují, energii věnují sebeudržení. To je mi nebezpečnější než všechny i muslimské útoky dohromady, ty po chaosu v systémech přijdou zákonitě.

  6. Josef : 26.5.2007 v 1.20

    Komu není dáno, tomu je vzato i to co má… tedy i ta trocha kritické soudnosti pro čtení Jochových replik.

  7. Name : 25.5.2007 v 18.38

    Pokud si OI vyhrazuje právo vychvalovat zabíjení, jaksi se tím vyřazuje z morálního společenství, jehož členové jsou si navzájem povinováni slušným chováním.

    Protože pan Joch je skutečnou štikou v tomto ohledu, jakýmsi bubeníkem nejhrubší demagogie a nejhoršího moralizování zakrývajícího vraždy, protože se trvale pohybuje na hranici útoků na náboženské, etnické, sociální a názorové skupiny a zběsile je obviňuje z nejhorších úmyslů a činů, připomíná rozběsněné uslintané komunistické pacholky z počátku 50. let.

    Má snad někdo zato, že by byl prohřešek mluvit neslušně se Streicherem, že odsouzeníhodný nebyl jmenovaný, nýbrž jeho kritikové?

  8. DD : 25.5.2007 v 13.36

    příspěvek byl smazán pro množství vulgarismů

  9. Josef : 24.5.2007 v 23.22

    Přeintelektualizovaný duch nemůže snést argumentaci konzervativce. Snad by slušelo i trocha skromnosti nebo se mýlím?

  10. Name : 24.5.2007 v 20.57

    Pan Joch má v hlavě hrozný zmatek, když si obhajuje POPRAVU, tj. usmrcení již bezmocného a proto také neškodného nepřítele s bojem, kde lze uvažovat o obraně.
    Ovšem toto nejapné ponaučování vycházející z duševní nezpůsobilosti není ničím v porovnání s neschopností posoudit ohroženíí a tedy nutnost zabíjet a od toho se odvíjející propagandou ve prospěch preventivního vraždění, čímž se pan Joch zařadil po bok Julia Streichera a podobných paličů.

Napsat komentář k Michal Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?