My jsme na komparatistice sestavili kánon literárních děl, o kterých si myslím, že patří do základu evropské kultury, takový maximalistický kánon. Jednalo se o několik set svazků. Takovou sumu může prostudovat pouze specialista, ale ne někdo, kdo chce získat základy společenských či humanitních věd. Jde pořád o ty stejné, staré texty: od Homéra, přes Platona, Vergilia, Augustina až k velkým klasickým textům moderního románu z počátku dvacátého století. A nemyslím si, že se na tomto výběru dá něco zásadního měnit. Jádro zůstává pořád stejné, měnit se můžou jen akcenty. Nedomnívám se, že by do tohoto kánonu měla patřit nějaká indiánská říkadla. Nebo si stýskat nad tím, že „je tam málo žen“. Je jich tolik, kolik si tam zaslouží být.Primárním hlediskem musí být kvalita textů a jejich vliv na evropskou vzdělanost, a nikoliv preferování nějaké, byť jakékoliv skupiny. To není nic proti indiánským říkadlům. Je jistě dobré jiné texty studovat, ale základem musí zůstat staré texty z antické, židovské a křesťanské literatury. To, že v současném intelektuálním světě je módní spílat kánonu a říkat, že je potřeba jiných, lepších, multikulturních, multigenderových textů, to je podřezávání větve, na které sedíme. A když Julien Benda napsal ve dvacátých letech slavnou knihu Zrada vzdělanců, tak já mám pocit, že podobnou zradu vzdělanců zažíváme dnes. Vzdělanec se většinou zabývá tím, že spílá vlastní kultuře. Všechno ostatní je pro něj lepší; takové to „stydím se za to, že jsem bílý západní muž“. Ne, já se za to nestydím. Myslím, že typické podkopávání větvě pod evropskou kulturou jsou gender studies. Ženy, které něco umějí, to dělají. Dělají vědu, politiku či umění. Ženy, které nic neumějí a jsou ambiciózní, se věnují gender studies.
| Vyšlo jako rozhovor “Prožíváme zradu vzdělanců” v Literárních novinách 10.10.2006. Celý rozhovor naleznete zde. |
Adresa je zde
http://komparatistika.ff.cuni.cz/html/prameny/kanon2.htm
Podle mého názoru jde rozhodně o seznam toho, co lze z řady dobrých důvodů považovat za vůbec nejlepší výtvory celého lidstva. Není to však tak jednoduché, překlad není zejména v této literární vrstvě totéž co originál. Vedle toho je třeba upozornit, že i nejlepší literaturu lze číst bez estetického přínosu, primitivně, a pak je přínos takové četby zanedbatelný.
Naproti tomu se stanovisky Martina Putny (podílel se i na formulaci tohoto kánonu a v Centru komparatistiky působil) k diferencování mezi kánonem a zbytkem literatury lze vznést řadu námitek – posvátným uctíváním určitých knih a odsuzováním jiných se nedosáhne kulturního povznesení, ale sterilní zabedněnosti a bezdůvodné nesnášenlivosti – skoro by se v parafrázi na hloupé “argumenty” proti gender studies chtělo říci – kreativní lidé čtou i indiánské říkanky jako vrcholné dílo, dogmatikové se nesmyslně klaní kánonům, pletou si literaturu s náboženstvím a odpuzují svými cenzorskými manévry samostatně myslící čtenáře od knih, které si vybrali za oběť svého uctívání.
Hledal jsem na netu, ale nenašel nic.
Rád bych měl tedy ten seznam, nechci hledět na prst co ukazuje na měsíc