Podle mého názoru jde rozhodně o seznam toho, co lze z řady dobrých důvodů považovat za vůbec nejlepší výtvory celého lidstva. Není to však tak jednoduché, překlad není zejména v této literární vrstvě totéž co originál. Vedle toho je třeba upozornit, že i nejlepší literaturu lze číst bez estetického přínosu, primitivně, a pak je přínos takové četby zanedbatelný.
Naproti tomu se stanovisky Martina Putny (podílel se i na formulaci tohoto kánonu a v Centru komparatistiky působil) k diferencování mezi kánonem a zbytkem literatury lze vznést řadu námitek – posvátným uctíváním určitých knih a odsuzováním jiných se nedosáhne kulturního povznesení, ale sterilní zabedněnosti a bezdůvodné nesnášenlivosti – skoro by se v parafrázi na hloupé “argumenty” proti gender studies chtělo říci – kreativní lidé čtou i indiánské říkanky jako vrcholné dílo, dogmatikové se nesmyslně klaní kánonům, pletou si literaturu s náboženstvím a odpuzují svými cenzorskými manévry samostatně myslící čtenáře od knih, které si vybrali za oběť svého uctívání.