K případu paní Michalákové a jejích synků se meritorně vyjadřovat nechci. Nevím, zda jim někdo ublížil tak, že bylo správné je odebrat jejich mamince. Ale jednu věc vím jistě: paní Michaláková nebyla pravomocně odsouzena žádným soudem za ublížení svým dětem, je tudíž z právního hlediska nevinná, jsou to její děti a jako matka má na ně právo. 

Že norský sociální úřad odmítá vrátit matce její děti, je nehorázné a hrubé pošlapání lidských práv. Ona i její synové jsou občany ČR, ta má tudíž povinnost jejich práva obhájit a vynutit. Od toho totiž stát máme – aby chránil a garantoval naše práva.

Na případě je pozoruhodné, že ve věci paní Michalákové se nejvíce angažují poslanci (Chalánková, Zdechovský, Mach), samozřejmě ministerstvo zahraničních věcí, které to má v popisu práce (a chci věřit, že v tichosti dělá záslužnou a v posledku účinnou práci) – leč příznačně, vyzývavě a ohlušujícím tichem k případu mlčí ti, kdo jinak o lidských právech hlasitě mluví: ministr Dienstbier, ministryně Marksová Tominová a ombudsmanka Šabatová.

Kde jsou profesionální „lidsko-právníci“, když je člověk potřebuje skutečně? Mlčí. Rádi a hodně mluví o abstraktních „právech“ svých zamilovaných menšin, například homosexuálů a Romů, ale když přijde na reálná práva konkrétních lidí, tady se od nich člověk pomoci nenadá. Tady mlčí (v tom lepším případě; v tom horším hájí norský úřad proti českým občanům.)

A já mám i teorii, proč tomu tak je. O nás na pravici se říká, že jsme jen za lidská práva některá, zatímco ti na levici o sobě říkají, že chtějí dát lidem i lidská práva další. Ve skutečnosti je to jinak. My jsme o existenci objektivních lidských práv přesvědčeni, zatímco oni ne. My víme, že hlavní lidská práva jsou přirozená, daná samotnou lidskou přirozeností; tím, že člověk je racionální, volnou bytostí, schopnou přemýšlet o pravdě, dobru, spravedlnosti. Jistě, v konkrétních otázkách může dát mylné odpovědi, ale už samotná schopnost o těchto otázkách přemýšlet je zdrojem lidské důstojnosti, a tudíž i přirozených práv.

Že jsou to práva přirozená, znamená, že nejsou produktem státu či jiných lidí. Stát a ani lid je nevytváří, ale pokud je spravedlivý, poznává, uznává a chrání je.
Těmi základními přirozenými právy jsou právo na život, svobodu myšlení, projevu, svědomí, na legitimně získaný majetek a na výchovu vlastních dětí.

Socialisticko-relativistický stát Hodnotově relativistická a politicky socialistická levice však v žádná přirozená práva jednotlivců nevěří; respektive jejich existenci popírá. Podle ní jsou práva to, co si jako společnost vzájemně udělíme, na čem se dohodneme, co si přidělíme. Jakákoli práva a v jakémkoli množství. V praxi to znamená, že „práva“ jsou to, co nám dá stát. Práva v levicovém pojetí, tj. „práva“ v pojetí našem, jsou vlastně milodary státu. To může někomu na první pohled připadat sympaticky – „práv“ si nasekáme, co hrdlo ráčí a pak budeme „happy“. Čertovým kopýtkem této koncepce je však fakt, že pokud práva nemáte přirozená, práva jsou výtvorem státu, pak stát vám kdykoli může práva odebrat či zrušit a vy žádná práva nemáte. Čili když norský socialistický stát neuznává přirozené právo matky na vlastní děti, neboť se domnívá, že „právo“ na děti je kolektivní, pak tento stát ty děti (jež v jeho pohledu nepatří rodičům, nýbrž společnosti) přidělí těm, komu to uzná za vhodné.

A ministr Dienstbier si zřejmě říká: „Kdo jsem já, abych s tím nesouhlasil?“ Má přece plné ruce práce prosazovat přidělení cizích dětí homosexuálním párům, takže mu už nezbývá dost sil a času prosazovat skutečné právo matky na děti vlastní. Ostatně, co může namítat proti tomu, když norský socialistický stát dělá něco podobného, co zamýšlí on: přiděluje jiným lidem cizí děti?

My, kteří víme, že naše přirozená práva nejsou od státu, nýbrž od Boha (neboli daná lidskou přirozeností), taky víme, že máme přirozené právo je bránit. Pokud nám je bude socialisticko-relativistický stát upírat v netolerovatelné míře, máme v krajním případě proti němu právo použít i to, čemu se v USA eufemisticky říká „opravné prostředky dle druhého dodatku“. (Druhý dodatek americké ústavy říká „… právo lidí držet a nosit zbraně nesmí být omezeno.“)

Nikomu to neradím; ale naši vládcové by měli vědět – a žít, usínat i budit se s vědomím –, že toto právo my, lidé, v záloze máme.

Pak to u nás nedopadne jako v Norsku.

Vyšlo v Lidových novinách 27.1.2015