V uplynulých měsících probíhala v Británii debata o návrhu zákona umožňujícího homosexuálním párům adopce dětí. Nejdiskutovanější otázkou nebylo ani tak to, zda adopce vůbec povolit, ale zda by katolické instituce, které pečují o děti bez rodičů (útulky, sirotčince, dětské domovy, adopční agentury), měly dostat výjimku, na základě které by nemusely své děti vydávat homosexuálním párům k adopci. Po intenzivní kampani, podporované labouristy, liberály a tradičně protikatolickým britským tiskem, nakonec nebyla katolickým institucím výjimka poskytnuta. Britští katoličtí představitelé již oznámili, že z tohoto důvodu bude muset církev přinejmenším výrazně omezit svou činnost v oblasti péči o opuštěné a osiřelé děti, která je jinak v Británii velmi oceňovaná.Převládající tón debaty o homosexuálních adopcích a katolické církvi byl udivující. Ještě nikdy jsem neviděla tak koncentrovanou ukázku protikatolické záště, jakou předvedl britský parlament a tisk. Přečtěte si články k tomuto tématu otištěné v listě Independent on Sunday a udělejte si obrázek sami. Namísto rozumné kritiky tam najdete jen zlomyslné a osobní útoky na katolicismus. Pokud byste slovo „katolický“ nahradili slovy „židovský“ nebo „muslimský“, policie by teď už vyšetřovala podezření z podněcování k náboženské nenávisti.

Nick Robinson z BBC upozornil na to, že v médiích bylo opakovaně zdůrazňováno (jako kdyby šlo o prokázaný fakt), že Tony Blair jednal pod tlakem své katolické manželky Cherrie. A téměř pokaždé, kdy bylo zmíněno jméno labouristické ministryně školství Ruth Kellyové, tak bylo učiněno v podobě „Ruth Kellyová, římská katolička“, případně „Ruth Kellyová, členka tajné římskokatolické sekty Opus Dei“, a to i na samotné BBC. Ano, je to pravda a obě charakteristiky jsou určitě relevantní. Na druhou stranu nebylo nijak zvlášť zmiňováno, že všichni tři členové parlamentu, kteří vedli kampaň proti udělení jakýchkoli výjimek pro katolickou církev v souvislosti s homosexuálními adopcemi, jsou zároveň homosexuálními aktivisty a jeden z nich je navíc funkcionářem Národní společnosti pro sekularismus.

Jak je možné, že ve věci homosexuálních adopcí a katolických charit je „být katolíkem“ považováno za střet zájmů, zatímco „být gayem“ nikoli? Jednou z mála výjimek v oblasti žurnalistiky byl Matthew Parris, jinak obvykle kritik katolicismu, který upozornil na do očí bijící nedostatek férovosti a uměřenosti ze strany oponentů pozice církve. Zároveň se ptal, zda by udělení výjimky církvi mohlo způsobit nějaký reálný problém. Koneckonců, kolik homosexuálních párů by se vůbec chtělo obrátit na nějakou katolickou instituci s žádostí o adopci?

Tolik ke způsobu, jakým byla debata vedena. Ale čeho se vlastně týkala? Nikoli primárně homosexuality nebo obvyklých základních lidských práv. Její podstatou byl spor o svědomí.

Jde o to, že ani kardinál Murphy-O’Connor, ani anglikánští arcibiskupové z Canterbury a Yorku, ani členové Muslimské rady nevolali po zákazu adopcí dětí homosexuálními páry. Říkali pouze: „Děláte to, co si přejete jakožto společnost. To je součástí demokratického procesu. Ale my se toho nemůžeme účastnit z důvodu svého svědomí. Proto žádáme, abyste poskytli dostatečný prostor lidem, kteří by se povinnou účastí dostali do konfliktu se svým svědomím. Proč tento prostor potřebujeme? Protože jsme také součástí této společnosti a chceme pokračovat v poskytování toho, co všichni uznávají jako prvotřídní službu těm nejvíce znevýhodněným dětem v naší společnosti a co úspěšně činíme již více než sto let.“ Tohle je tedy to, čím kardinál a jeho kolegové argumentovali. V uplynulých několika týdnech jsme však zjistili, že je to něco, co protidiskriminační fundamentalisté vůbec nechtějí vzít v úvahu. Bylo opravdu fascinující pozorovat netoleranci těch, kteří vždy tak hlasitě volali po toleranci.

Možná řeknete, že se vás to netýká. Jenže se vás to týká. Ve hře jsou důležité otázky. Demokratický proces je obcházen a legitimní názory marginalizovány. Kde naše společnost skončí, pokud už nejsou kompromisní řešení dokonce ani zvažována?

Otázka je prostá: měl by být politik, který je křesťanem, muslimem, nebo židem (nebo stoupencem jakékoli víry), urážen a pomlouván za to, že věří v učení svého náboženství? Odpovědí fundamentalistů je „Ano“. Už se to stalo Ruth Kellyové. A už se to stalo i jinde v Evropě. Před třemi lety byl Rocco Butiglione, známý jako jeden z nejpřemýšlivějších italských politiků, odstaven militantní koalicí homosexuálních aktivistů a obhájců potratů z pozice italského kandidáta na evropského komisaře. A to jen proto, že zastával běžný křesťanský pohled na rodinný život. Co když se vaše křesťanské, muslimské nebo židovské děti budou chtít účastnit politického života své země nebo Evropy? Má jim být řečeno, aby buď odložili své náboženství a své svědomí přede dveřmi, nebo aby zapomněli na jakýkoli kariérní postup?

Podívejme se na to zcela prakticky. Co se stane s katolickými lékaři, kteří nechtějí posílat ženy k potratům? Co se stane s chirurgy, kteří potraty nebudou chtít provádět? V současnosti v Británii existuje zákonem zaručená výhrada svědomí, ale mnozí představitelé státního zdravotnického systému aktivně usilují o její odstranění. Přejí si, aby studenti medicíny museli předem souhlasit s tím, že „budou pacientům poskytovat plné spektrum služeb poskytovaných státním zdravotnickým systémem“. To samozřejmě znamená provádění potratů a řady dalších morálně problematických procedur. Katolíkům a dalším lidem, kteří je z důvodu svého svědomí vykonávat nemohou, bude řečeno, aby odložili své náboženské přesvědčení přede dveřmi, nebo aby z lékařských fakult odešli.

A co školy? Pokud školy odmítnou propagovat potraty, antikoncepci nebo rovnocennost homosexuálních partnerství s manželstvím (což je pro katolické školy samozřejmé), omezí stát jejich financování s odkazem na to, že selhávají v prosazování rovnosti a oficiálních občanských hodnot? A co učitelé, kteří tyto věci nemohou podporovat, protože se příčí jejich svědomí – budou muset opustit své povolání?

A co takové knihy jako je třeba Katechismus katolické církve? Budou jeho výtisky odstraňovány z regálů knihkupectví a knihoven proto, že propaguje „nenávist vůči jiné sexuální orientaci“? Možná vám to připadá jako přehánění. Jenže v Kanadě se to už děje. Zdejší vláda byla vtažena do debaty, v rámci které je navrhováno zastavit financování katolických škol, pokud nepřestanou s výukou těch aspektů náboženské výchovy, které se týkají sexuality.

Zdá se vám to poněkud přitažené za vlasy? A co takhle lidé, kteří sedí v kostelech na zadních lavicích, nahrávají kázání a poté nahrávky předávají policii? To už se také stalo: minulý rok byl zatčen švédský luteránský pastor poté, co pronesl homilii na téma sexuální morálky. Už byl odsouzen. Přepis toho, co při kázání řekl, je k dispozici na internetu. Posuďte sami, ale jedná se o naprosto mírný a prostý výklad novozákonních výroků Ježíše a svatého Pavla. Což je ovšem netolerovatelné pro Taliban tolerance.

Tyto otázky nejsou žádnou zástěrkou pro homofobii. Jejich podstatou je vymezení správných hranic mezi státem a jednotlivcem. Týká se role osobního svědomí ve svobodné společnosti a má dopad na nás všechny, kteří žijeme ve svobodné Evropě. Ano, homosexuálové po mnoho let zažívali ponižování, často i ze strany těch, kteří se považují za věřící. Jenže současné postoje vůči věřícím, převládající ve veřejné sféře, vypadají úplně stejně: jedná se o předsudky a diskriminaci.

Zákonná norma, o které se zde bavíme, ještě nevstoupila v Británii v platnost, ale v Severním Irsku je již součástí sbírky zákonů. Byla tam protlačena příkazem státní rady (Her Majesty’s Privy Council) bez toho, aby prošla normálním schvalovacím procesem, adekvátním pro demokratické zřízení.

Zapomněli jsme snad na lekci, kterou nám udělily totalitarismy 20. století? Krvavé dějiny všech těch „nových morálek“ – v Německu, Rusku, Číně, Kambodži a jinde – jasně ukázaly, že opravdová hrozba demokracii pochází z nadměrného zasahování státu do práv jednotlivců, a nikoli naopak. Aby se demokratické společnosti mohly dále rozvíjet, je nutné, aby
jednotlivci energicky bojovali za zachování svého práva praktikovat svou víru.

z angličtiny přeložil Jan Jireš