Článek je přeložen z anglického originálu “Blessing Capitalism”, publikovaného v časopise Commentary, č.5, květen 1993, s.33-36.
Přeložil Jaromír Žegklitz.

Neexistuje větší zdroj zmatku v lidském myšlení, než jsou vztahy mezi náboženstvím a ekonomickými systémy. V průběhu 18. a 19. století většina církví, státních i nezávislých, katolických i protestantských, zavrhovala socialismus včetně samotných jeho kořenů. Ve století dvacátém většina z nich v různé míře odsuzuje kapitalismus.
Mnoho křesťanských teologů nezůstává jen u pouhého odsouzení a ve skutečnosti zachází ještě dále. Tak například, jak upozorňuje Otec Richard Neuhaus ve své nové knize “Doing Well and Doing Good”, protestantský teolog Paul Tillich kategoricky tvrdí: “Každý skutečný křesťan musí být socialistou”. A Tillich jde dokonce ještě dále:

Náboženský socialismus nazývá kapitalistický systém ďábelským – na jedné straně proto, že jsou v něm spojeny jak tvořivé, tak i destruktivní síly, na straně druhé kvůli nevyhnutelnosti třídního boje nezávislého na subjektivní morálce a zbožnosti. Výsledek působení kapitalistického systému na společnost i na každého jednotlivce nabývá typické podoby “držby”, tj. stavu, kdy vše je “vlastněno”; jeho charakter je ďábelský.

Zdá se, že náboženské nepřátelství ke kapitalismu pramení ze dvou zdrojů. Jeden, velmi starý a hluboký, je důsledkem zdánlivého rozporu Mojžíšova učení v hebrejské Bibli. V Páté knize Mojžíšově (Deuteronomiu) Mojžíš zdůrazňuje souvislost mezi bohatstvím a morálními hodnotami. Pokud bude Izrael ctít zákony Boží, říká Mojžíš, pak Bůh

bude tě milovati, i požehná tobě a rozmnoží tebe. Nebo požehná plodu života tvého a úrodám země tvé, obilí tvému, vínu tvému a oleji tvému, plodu skotů tvých i stádům bravů tvých v zemi, kterouž s přísahou zaslíbil otcům tvým, že ji tobě dá.

Izrael, pokračuje Mojžíš, bude sice bohatým a “budeš moci půjčovati národům mnohým”. Ale, dodává významně, “tobě nebude potřeba vypůjčovati”.
Tento zřejmý zákaz vypůjčování si na úrok, bez něhož se kterákoli ekonomická společnost – s výjimkou těch nejprimitivnějších – stěží může rozvíjet, přinesl trvalé obtíže Židům i všem ostatním, jejichž víra vychází z Mojžíšova zákona. Slovo lichva (angl. “usury”), odvozené z prostého latinského usus, uti – užívat, má díky náboženskému a obecně rozšířenému odsuzování stále špatný zvuk a pořád zaujímá významné místo ve slovníku politických nadávek.
V praxi bylo pochopitelně jak Židy, tak i křesťany vynalezeno nemálo různých způsobů a triků, jak tento zákaz obejít, a všechny získaly různý stupeň “požehnání” ze strany rabínů a kněží. Židé projevili větší ochotu k ospravedlnění existence peněz v rámci etického systému. Středověcí náboženští filosofové jako Maimonides a Nahmanides nikdy nevyslovili tezi, tak typickou pro křesťanskou inteligenci, o naprostém rozdílu mezi duševní činností na jedné straně a “účetnictvím” na straně druhé. Při obhajobě judaismu během věroučných disputací ve Ferraře roku 1500 se rabín Abraham Farissol z Avignonu vymanil z obtížné situace argumentací, že podmínky se od dob biblických časů změnily a peníze jsou nyní zbožím jako kterékoli jiné; jestliže si je půjčíš, musíš platit za jejich používání, stejně jako platíš nájemné za užívání domu. Isaac Abrabanel ve svém komentáři k Deuteronomiu z roku 1496 zachází ještě dále a tvrdí:

Neexistuje nic nečestného na úroku…neboť je přirozené, aby lidé měli užitek ze svých peněz, vína a obilí… Proč by sedlák, který dostal pšenici k osetí svého pole, nedal svému věřiteli 10%, je-li úspěšný? Jde o běžnou obchodní transakci, která je zcela v pořádku.

Tradičnější křesťanské církve přistupovaly na tento typ argumentace zdráhavěji, a to i navzdory obrovskému rozmachu světového hospodářství v průběhu 16. století. Nejen katoličtí, ale i luteránští autoři pokračovali v útocích proti lichvě v jakékoli podobě přinejmenším do 17. století. Na druhé straně Kalvín tvrdil, že zákaz v Deuteronomiu nelze chápat univerzálně, ale že se vztahuje pouze na Židy; pro ostatní by měl být jedinou směrnicí křesťanský zákon milosrdenství.
Kalvinističtí faráři byli vystaveni velkému tlaku na dodržování této linie. V letech 1564-1565 byl Bartoloměj Gernhard od sv. Ondřeje v Rudolstadtu zbaven svého úřadu za to, že odmítnul poskytnout přijímání muži, který půjčoval peníze na úrok; a v roce 1587 bylo z Ratisbonu vyhnáno pět kazatelů za to, že nepřestali kázat proti lichvě. Protestantské většiny v anglickém parlamentu schválily půjčování na úrok v roce 1545 a znovu v roce 1571.
V mnoha myslích zůstala nicméně lichva spojena s představou vydírání. Zákony o lichvě nebyly v Británii zrušeny až do roku 1858 a v některých amerických státech k tomu došlo ještě později. Tato rezidua v myšlení lidí vyplula znovu na povrch ve třicátých letech, kdy byla pověst kapitalismu otřesena, tentokrát ale ve spojení s dalším ze dvou faktorů, o nichž jsem se již zmínil: se vzestupem protestantského pocitu viny.

Od poloviny 18. století se stávalo stále více zřejmým, že nejúspěšnějšími zeměmi z hlediska obchodu jsou země protestantské; tento dojem se ještě rozšířil v průběhu první fáze průmyslové revoluce. V 19. století bylo naprostou samozřejmostí spojovat industrializaci a hospodářský úspěch s protestantismem a bylo rovněž očividné, že v katolických zemích jako ve Francii, Belgii a Rakousku byla podnikatelská aktivita nesena příslušníky protestantské menšiny. Sociologové a historikové 20. století, jako Max Weber a R. H. Tawney, připisovali vzestup kapitalismu specifickým náboženským teoriím, označovaným někdy jako “protestantská etika” a jindy jako “úprk ke spáse”, v nichž se touha po dosažení poctivého obchodního úspěchu jakožto vnějšího znaku zbožnosti stala hybnou silou soběstačného ekonomického růstu. Strach z pekla, tvrdilo se, činil člověka přičinlivým a proto bohatým.
Byla to právě tato teorie, zdůrazňující identifikaci některých forem křesťanského učení s mašinerií kapitalismu (netvrdil snad nizozemský kalvinista Claude Saumaise ve své knize On Usury z roku 1638, že uvalení úroku je nezbytným k dosažení spásy?), která přispěla k tomu, že se pocit viny z vytváření bohatství prostřednictvím podnikání stal v naší době mezi mnohými vůdčími křesťanskými představiteli, teology i fanatiky tak výrazným. A pocit viny byl zase příčinou náklonnosti k podporování socialismu jakožto samozřejmé alternativy kapitalismu.
Bohužel, i dnes by někteří historikové s touto Weberovou a Tawneyovou tezí souhlasili. V případě její aplikace na jednotlivé společnosti je ale vystavena příliš mnoha námitkám. Jen málokteré země – pokud vůbec nějaké – byly například kalvinističtější než Skotsko v letech 1560-1700, a přece je obtížné prokázat, jak zde reformace přispěla ke vzestupu ekonomického individualismu. Právě naopak: skotské hospodářství a kultura začaly vzkvétat až ve století osmnáctém, kdy kalvinismus se svými všestravujícími nároky začal uvolňovat svůj stisk.
Pravdou se zdá být to, že progresivní síly v dané společnosti, která se postupně ztotožňovala s kapitalistickým systémem, nebyly poznamenány svým lpěním na nějaké specifické doktríně, ale antipatií k vysoce institucionalizovanému a klerikalizovanému křesťanství jakéhokoli druhu. Společným rysem těchto podnikatelů – jejichž náboženské cítění bylo často velmi hluboké, avšak v zásadě soukromé a osobní – byla jejich touha být nechán na pokoji náboženskými fanatiky a organizátory a vymanit se z klerikální a kanonické sítě. Projevovala se proto u nich tendence k emigraci, která byla součástí obecného pohybu od restriktivně řízených k uvolněnějším společnostem, osvobozujícím jejich energii a vynalézavost.
Všechny skupiny emigrantů se skutečně snažily v novém prostředí pracovat lépe, což bylo opětovně demonstrováno Židy. Tato skutečnost je potvrzována rovněž celou historií Spojených států, kde pronásledované menšiny, ať již šlo o anglické presbyteriány nebo kvakery, irské katolíky či v současnosti vietnamské a kubánské uprchlíky, velmi rychle dosahovaly a dosahují blahobytu, nepředstavitelného v jejich původní vlasti. Spojené státy, osvobozené od klerikalismu a kanonického práva a se svým důrazem na morální teologii jakožto protiváhu teologie dogmatické, byly skvělým prostředím pro rozkvět soukromé víry oproti víře institucionalizované, a to pro dobro jak protestantů, tak i katolíků či Židů.

Větší míra porozumění pro složitost vzájemných vztahů mezi náboženstvím a ekonomickým růstem v posledních letech poněkud oslabilo křesťanský pocit viny. Rovněž očividné selhání socialistického systému při jeho pokusu zabezpečit přijatelné hmotné podmínky lidské existence vyústilo v odmítnutí kolektivismu jako možného alternativního řešení. S přihlédnutím k tomuto pozadí byla encyklika papeže Jana Pavla II. Centesimus annus (1991) dobře načasována. Neuhausova kniha “Doing Well and Doing Good” je v podstatě jakýmsi komentářem k obsahu a vlivu této encykliky i k náboženské a politické diskusi, která vedla k jejímu vzniku. Stejně lze charakterizovat i knihu “The Catholic Ethic and the Spirit of Capitalism”, novou práci dalšího významného katolického myslitele Michaela Novaka. Je velmi užitečné číst obě tyto knihy současně, neboť se vzájemně šikovně doplňují a bifokální pohled, který nabízejí, je velice poučný.
Neuhaus poukazuje na to, že katolický pohled na etiku soupeřících ekonomických systémů má stále větší význam, neboť katolické země jako Španělsko, Portugalsko, Filipíny, Polsko, Maďarsko a Československo patří mezi nejvýznamnější státy, zasažené demokratizačními vlnami 70. a 80. let. V průběhu tohoto procesu došlo k vzájemnému provázání politických, ekonomických i katolických názorů na otázku individuálních práv. Je proto pravděpodobné, že vyhlídky na plnou demokratizaci a na pokračující všeobecné upevňování katolické interpretace židovsko-křesťanské etiky budou velkou měrou ovlivněny schopností ekonomik těchto zemí naplnit očekávání prostých lidí.
Na rozdíl od většiny duchovních, kteří se zabývají veřejnými záležitostmi, je Neuhaus průbojným a seriózním autorem a jeho kniha je napsána velmi solidně a důrazně. První dvě kapitoly popisují způsob, jímž církevní a morální učení ovlivňovalo hospodářskou politiku. Další čtyři kapitoly jsou věnovány konkrétnímu přístupu katolické církve k ekonomickým záležitostem – tedy velmi složitému tématu, bohatému na různá nedorozumění, která autor objasňuje. Po kapitole analyzující papežův pohled na význam revolučních událostí roku 1989 ve východní Evropě věnuje posledních pět kapitol podrobnému rozboru encykliky Centesimus annus a zejména jejím důsledkům pro americkou politiku.
Novakův záběr je ještě širší. Jeho práce věnované demokratickému kapitalismu mu získaly světové uznání – je také obtížné najít od dob Adama Smitha někoho dalšího, kdo by jako jednotlivec lépe vylíčil ušlechtilou a užitečnou tvář kapitalismu. Cílem jeho nové knihy není nic menšího než představit katolickou alternativu protestantské etiky.
První část Novakovy práce si proto všímá dřívějšího papežova učení o kapitalistické a socialistické etice. Druhá část podrobuje zkoumání dílo Jana Pavla II. jakožto filosofa a apoštola lidské svobody, stejně jako morálního kritika ekonomiky. Ve třetí části se autor pokouší ukázat, jak mohou tyto různorodé pohledy pomoci světu vypořádat se v následujícím století s vynořujícími se problémy rasového napětí a masové chudoby.
Soustřeďme se však na hlavní téma, k němuž Neuhaus i Novak přistupují s poněkud odlišnými pohledy. Jádrem papežových úvah je teze, z níž Neuhaus vychází; teze, že existují dvě pojetí kapitalismu. Jedno z nich mluví pouze o

základní a pozitivní úloze obchodu, trhu, soukromého vlastnictví a z toho vyplývající odpovědnosti za výrobní prostředky, stejně jako svobodné lidské tvořivosti v ekonomické oblasti.

Druhé si uvědomuje, že extrémně mocné síly, takto uvolněné, musí být

spoutány silným právním rámcem, který je ve svém celku postaví do služeb lidské svobody a který je bude chápat jako specifickou součást této svobody, jejíž jádro je mravní a náboženské.

Jan Pavel trvá na tom – a Neuhaus s ním souhlasí, že ono prvně jmenované pojetí kapitalismu musí být odmítnuto. Druhé je pak nejen přijatelné, ale v jistém smyslu nepostradatelné, neboť neexistuje jiný způsob, který by etickou cestou zabezpečil dostatečné bohatství, nutné k řešení celosvětových problémů. Neuhaus se podrobněji zabývá tím, jak může být papežova důvěra v kapitalismus interpretována v zásadě eticky. Jeho kniha vyzývá všechny, kdo mají něco společného s židovsko-křesťanskou tradicí, zejména ale americké katolíky, aby se chopili příležitosti “rozvíjet duchovní rozměr podnikání”.
Novak se zaměřuje bezprostředněji na to, co tato “katolická etika” znamená. Souhlasí s nutností vymezit podnikatelskou aktivitu rozumným zákonným rámcem, věnuje ale svou pozornost enormním schopnostem, které spatřuje v kapitalismu samotném. Uznává, že kapitalismus není “čímsi podobným Království Božímu”, že není náboženstvím či dokonce filosofií, poskytující lidstvu návod k životu, nicméně

ve srovnání se socialistickými a tradičními kulturami … jeho instituce kladou vyšší mravní normy a vyžadují jisté základní morální zvyklosti. Do jisté míry je to způsob života a nejen pouhá neutrální technologie… Jeho vnitřní uspořádání, ačkoli je z tohoto světa, vychází z myšlenek do značné míry odvozených z židovských a křesťanských zdrojů. A tato jeho historická podoba je předmětem další specifikace díky dokonalejší praxi křesťanského a židovského života.

Toto je velmi smělá a vyzývavá teze. Jsem rád, že s ní přichází někdo tak vlivný a věhlasný jako je právě Novak, protože takové tvrzení, ačkoli je ve své knize přesvědčivě obhajuje, si zaslouží širší diskusi. Já osobně s ním nesouhlasím a obávám se, že bude vystaveno stejným námitkám jako nepochybně mnohem domýšlivější tvrzení Tillicha a dalších, že totiž dobrý křesťan – a někdo by řekl, že i dobrý Žid – musí být socialistou.

Je možná škoda, že se termín “kapitalismus” stal vůbec natolik obecně používaným. Ve skutečnosti jde o dosti pozdní vynález: slovo “kapitalista”, člověk, který obvykle používá peníze k investicím, je mnohem starším termínem, ale “kapitalismus” je zavádějící. Vede totiž k představě vědomě koncipovaného souboru přesvědčení, sestaveného v určité době k dosažení předem stanoveného cíle. Tak tomu však nikdy nebylo, nikdo takovou věc nevymyslel. V relativně svobodné společnosti se takový systém pravděpodobně objeví na jistém stupni ekonomické zkušenosti a je souhrnem aktivit mnoha tisíců anonymních jedinců jednajících tak, že sledují své vlastní zájmy. Až později přichází vzdělaný analytik Adam Smith, aby vysvětlil, k čemu došlo. Lord North zemřel, aniž by si byl vědom toho, že jako anglický premiér v období prvních let průmyslové revoluce stál v čele prvního světového “hospodářského zázraku”.
Stručně řečeno, “kapitalismus” je organickým procesem, pramenícím z lidské přirozenosti a vynalézavosti, a objeví se sám od sebe až tehdy, když byly učiněny praktické a pevné kroky, které by ho chránily – na rozdíl od socialismu, který musí být plánovitě organizován a násilně zaveden. Je tedy základním omylem pohlížet na kapitalismus a socialismus jako na ideologicky rovnocenné; jedná se o naprosto odlišné fenomény. Lze samozřejmě stanovit etické hodnoty socialismu a učinit si o nich úsudek. Kapitalismus sám o sobě však nemá více ctností než počítač či účetní kniha; jeho mravnost spočívá v lidech, kteří ho spoluvytvářejí.
A toto je podle mého názoru důvod, proč má Novak pravdu, tvrdí-li, že v kterékoli zemi

v čím větším souladu s křesťanskou a židovskou vírou její občané žijí, tím lépe zde demokracie, kapitalismus a pluralita fungují.

Tato slova vypadají na první pohled jako banalita, ale není tomu tak. Kapitalismus je podle mne morálně neutrální silou, ale pochybuji, že může fungovat efektivně bez podnětů ze sféry všech ze sedmi smrtelných hříchů s výjimkou lenosti. V ateistické společnosti, postrádající systematickou mravní výchovu, kterou institucionalizované náboženství nabízí v rodinách a školách, a pravidelný návyk náboženských povinností, směřujeme proto k onomu prvnímu typu kapitalismu, před nímž nás Jan Pavel II. i Neuhaus varují. Řečeno vulgárně, kapitalismus bude mít sklon být špatným, budou-li převažovat špatní kapitalisté.
Naproti tomu ve zbožné společnosti – ne samozřejmě v morální utopii, ale ve společnosti, kde se židovsko-křesťanská etika veřejně i soukromě výrazně projevuje – je kapitalismus ohromnou tvůrčí silou. Zdůrazňuji slovo “tvůrčí”, protože díky práci lidí jako jsou Novak či Neuhaus (stavících zejména na originálních pohledech Georga Gildera) začínáme chápat, že není zásadního rozdílu v tvořivosti mezi komponováním symfonie či skládáním epické básně a úspěšným podnikáním, poskytujícím užitečné výrobky a zabezpečujícím poctivou práci tisícům lidí. Byl bych rád, aby se tomuto učily děti ve školách a studenti na univerzitách. (Samozřejmě, podnikatelská aktivita může působit i škody, ale stejně tak je mohou působit i myšlenky velkého tvůrčího umělce, jakým byl například Tolstoj, tento apoštol sovětského kolektivismu).
Neomezovaná tvořivost, které kapitalistické metody dávají zelenou, je v naprostém souladu s Božími sliby Mojžíšovi v oné pasáži z Deuteronomia, kterou jsem citoval. Božím plánem je skutečně to, abychom užívali darů země i svého průmyslu – a kapitalismus je tou nejlepší dosud vynalezenou cestou, jak toho dosáhnout. Stejně tak je ale Božím (božským?) plánem i to, že Bůh má být ctěn a poslouchán, a – v nemalé míře – i obáván. V krátkosti, bázeň Boží je zdrojem kapitalistické, stejně jako kterékoli jiné moudrosti.