Americký podplukovník John A. Nagl, veterán obou válek v Zálivu a uznávaný expert na protipovstalecký boj, byl hostem Občanského institutu na konferenci „Pět let války v Iráku“. V rozhovoru pro MF DNES vysvětluje, v čem je podle něho recept na vítězství v iráckém konfliktu. Ta válka byla ještě předloni pro USA ztracená. Irák zabředl do sektářského násilí, Američané takřka bezmocně odváželi domů v rakvích svoje vojáky. Celý svět čekal, kdy se potupně stáhnou. Zvrat přinesla až nová protipovstalecká strategie, narýsovaná z velké části Johnem A. Naglem a prosazená generálem Davidem Petraeusem. „Na boj s povstalci jsme nebyli připraveni. Až na místě jsme zjistili, že jim budeme čelit,“ říká Nagl, který právě tento týden oficiálně ukončil svou vojenskou kariéru, aby se naplno věnoval studiu a psaní.
Jak jste viděl Irák vy?
Já jsem tam vyrazil, konkrétně do sunnity obývané provincie Anbar, v září 2003. Vrátil jsem se po roce, rozhodnutý, že pomůžu najít způsob, jak by se vojáci mohli lépe na takový boj přichystat.
Co jste začal dělat?
Začal jsem se podílet na zdokonalení našeho protipovstaleckého manuálu. Podívejte, americká armáda se vždy řídí určitou doktrínou. Ta předpokládá podobu budoucích konfliktů a taky rýsuje, jak v nich zvítězit. Na doktríně záleží, jaké zbraně a techniku budeme pořizovat, co se budou vojáci učit.
Co bylo doktrínou v roce 2003?
Předvídala střety s tankovými divizemi, zabývala se válkou proti jiné konvenční armádě. Nic takového nás v Iráku nečekalo.
Válčil jste sám někdy v takovém střetu?
Já jsem v první válce v Zálivu velel tankové četě. Bojoval jsem v roce 1991 proti irácké pěchotě. V tomhle, mohu říct, jsme byli přinejmenším celá 90. léta nejlepší na světě. Jenže jsme zároveň zapomněli sledovat, že si toho všímají také budoucí nepřátelé. A že jim došlo, že jejich šancí, jak nás porazit, je nás vyčerpat zdlouhavým guerillovým bojem na způsob Vietnamu.
Ve Vatikánu se doktrinálními otázkami zabývají nejdůležitější kardinálové spolu s papežem. Jak jste se vy, aniž byste byl generálem, dostal k tomu, že budete koncipovat doktrínu a psát manuál?
Asi jsme trochu jiní než Vatikán. Já jsem se prostě dobrovolně přihlásil. A už jsem se také v tom trochu vyznal, protože jsem svoji dizertaci napsal o protipovstaleckém boji. Někteří z nadřízených tu knihu četli.
Mezi nimi i generál Petraeus?
Ten se vrátil z Iráku v listopadu 2005, velel jednotkám v Mosulu. Já ho neznal osobně, ale můj tehdejší přímý nadřízený v Pentagonu, generál Frank Helmick, je jeho možná nejlepším kamarádem v armádě. A tak když se Petraeus jednou stavil u něj v kanceláři, dal jsem se s ním do řeči. Nad šálkem kávy jsme probírali, jak dál s tím manuálem.
Takhle, nad šálkem kávy, jste změnili chod dějin v Iráku?
On se po návratu stal velitelem všech složek, které souvisely s doktrinálními věcmi. Já jsem mu jen předestřel pár myšlenek, co by tam mělo být. Jmenoval mě pak zástupcem vedoucího autorského týmu.
Manuál knižně vyšel v prosinci 2006 a Petraeus byl měsíc poté jmenován novým velitelem v Iráku.
Ano. A začal ty myšlenky uplatňovat. Válka nabrala nový směr.
V čem jsou ty myšlenky tak revoluční?
Vtip je v tom, že nijak revoluční nejsou. Zásady boje proti povstalcům jsou dobře známé už dlouho a nijak se nezměnily. Zajisti bezpečnost místním lidem. Zajisti si kontrolu nad dodávkami všeho, co lidé potřebují, a dávej jim to. Tvůj nepřítel bude útočit nečekaně, uprostřed noci, bude vraždit a brutálně mučit. Takže se staň policistou. Soustřeď se na to, abys co nejvíce informací získal od lidí v ulici. Spolupracuj s místními úřady. Musíš dělat víc než jen hledat a zabíjet nepřítele. Musíš více přemýšlet. A používat zbraň v co nejmenší možné míře.
To všechno bylo dobře známé, jenom americké armádě ne?
Přesně tak. Víte proč? Po Vietnamu se Spojené státy rozhodly, že už nikdy nechtějí bojovat v podobné válce. Prostě že v tom nejsme dost dobří. Mnozí v naší armádě si to myslí dodnes. Že přece není naše práce, abychom nahrazovali policii. Ale je jich čím dál méně.
Jak se takoví kolegové dívali na vás?
Jeden vtipálek, jenž ale mezi ně nepatří, mi začal říkat protipovstalecký povstalec. Nicméně je pravda, že jsem měl často pocit, že armáda prostě nemá zájem v Iráku zvítězit.
Když jste byl v Iráku, vyslýchal jste zajatce? Máte představu, o co povstalcům jde, co je motivuje?
Arabsky umím asi jako česky, tedy vůbec. Mluvil jsem přes tlumočníka se sunnitskými šejchy, u nichž jsem si nikdy nemohl být jist, jestli v noci nelíčí na nás bomby. Se zajatci mluvili moji vyšetřovatelé, kteří mi obvykle podávali zprávu, že je proti nám poštval nacionalismus, nenávist vůči okupantům, hrdost. Přesvědčovali jsme je, že tu nebudeme pořád a že chceme vlastně totéž co oni. Stabilní, silný irácký stát.
Zajali jste i radikály z Al-Kajdy?
Těch moc ne, bojovali do poslední kapky krve, nevzdali se. Obvykle jsme je v boji zabili.
Nedávno jsem dělal rozhovor se starostou Bagdádu. Podle něj zlepšení situace způsobili ani ne tak Američané navýšením vojáků a novou strategií, ale sunnité svým povstáním proti Al-Kajdě a irácký premiér Málikí svým tvrdým postupem proti šíitským milicím.
Jistě, sunnitská povstání proti teroru začala už v roce 2003 a rozvinula se v roce 2006 před Petraeusovým příchodem. On však začal sunnitské šejchy bojující proti teroru financovat. Bez těchto dolarů by to nikdy nemohlo nabrat tak na síle. A Málikí by se svým útokem na šíitské milice neuspěl, kdybychom mu nepřiskočili na pomoc helikoptérami, když se záhy ocitl v úzkých. Ale chápu, že si Iráčané takto vše vysvětlují.
Proč váš nový přístup nefunguje v Afghánistánu?
Protože nás tam je, tedy včetně spojenců a místních ozbrojených sil, málo. Náš manuál říká, že správný poměr je padesát vojáků na každých tisíc obyvatel. V dvacetimilionovém Iráku to znamená asi půl milionu vojáků – což tak zhruba nyní je. V Afghánistánu, kde žije 30 milionů obyvatel, bychom tedy měli mít 600 tisíc vojáků. Jenže je jich tam méně než polovina. A americká armáda prostě není tak velká, aby mohla vést současně dvě velké války.
Nestačilo by vám vyhrát jen v Iráku a z Afghánistánu se stáhnout?
Musíme zvítězit v obou. Kdekoliv bychom padli, usídlila by se tam Al-Kajda a jiní islamisté, mohly by se tam dostat jaderné zbraně.
Říkáte, že Amerika udělala spoustu chyb. Jak to, že GeorgeW. Bush evidentně správně na poslední okamžik nasadil v Iráku generála Petraeuse s novou strategií?
Prezident je velmi neústupný člověk. Když si něco umíní, prosazuje to, aniž by se ohlížel. Celá léta trval na tom, co bylo špatné. Odmítal realitu. Ale dokázal na poslední zoufalou chvíli najít lidi, kteří změnili kurz. K tomu potřeboval velkou odvahu. A zaslouží si tudíž uznání.
Co bylo největší chybou?
Nechme stranou otázku, jestli bylo správné na Irák zaútočit. Chybou bylo především rozpuštění irácké armády. Ti lidé pak začali bojovat proti nám. Prosadil to okupační správce Paul Bremer. Učinil tak navzdory varováním od našich velitelů včetně Petraeuse. Rozpuštění navíc odporovalo tomu, co rozhodl sám Bush. Ten chtěl, aby armáda zůstala.
Říkáte, že Bush je tvrdohlavý. Jak si to nechal líbit?
To je jedna z dosud nezodpovězených otázek. Nevím. Jen vím, že za tenhle mizerný, zásadně pomýlený Bremerův krok stále platíme.
„Musíš dělat víc než jen hledat a zabíjet nepřítele. Musíš více přemýšlet. A používat zbraň v co nejmenší míře.“
John A. Nagl
Americký podplukovník Nagl (1966) stál u zrodu knihy, kterou by těžko někdo mohl považovat za kandidáta na bestseller. Ale stalo se. Po umístění na armádní internetové stránky byla stažena už půldruhým milionem zájemců.
Nový protipovstalecký manuál se stal receptářem americké armády v Iráku. Američané tam vyzbrojeni novou strategií během necelých dvou let dosáhli neuvěřitelného obratu. I když stále bouchají bomby, do země se každý měsíc vrátí asi deset tisíc uprchlíků.
Nový návod vojákům přikazuje trpělivě, soustředěně si získávat důvěru lidí, sbírat od nich informace a cíleně likvidovat nepřítele, tedy především teroristy z Al-Kajdy.
Novou strategii prosadil generál David Petraeus, který před třemi týdny povýšil a stal se velitelem amerických sil na celém Blízkém východě. „Co jste dnes udělali dobrého pro Iráčany?“ zahajoval tento muž, jak říká Nagl, svoje porady s veliteli v Iráku.
S tou arabštinou by to bylo ještě lepší.Podobně jako se nedá přeložit Bible, tedy spolehlivě, studenti musí studovat originál + rekonstrukce do starších jazykových forem, aby získali pochopení a důvěru k textu, je i arabština včetně dialektů klíčem k náhledu a ujasnění. Jistě mnohé arabistika zná a sprostředkovává.Jen tomu chybí ta “duše”. Co udělala antická řečtina z Římanů, to z kočovníků dělá arabština. Rozumět protivníkovi skrze tlumočníka jde jen málo.