Pokud jste doteď měli pocit, že to se školstvím není žádná sláva a máte sklon k depresím, tak raději ani nečtěte dál. Soumrak českého školství totiž teprve přichází.

Dokonce i voliči ČSSD se diví: málokdo z nich chce totiž inkluzi – tedy společné vzdělávání všech dětí včetně mentálně postižených v běžných školách – prosazované shora jejich vlastní stranou a jejich ministryní školství Valachovou, která, i když se ke svým zaměstancům asi chová lépe než její přechůdce, je s exministrem Chládkem na jedné ideové lodi, ba ji má ještě více a lépe propracovanou.

Stejně tak se i lidovci ocitli v pasti vlastního programu a podepsané koaliční smlouvy s tzv. povinnou školkou, kterou část jejich vlastních voličů intenzivně a hlavně ideově odmítá. Jenže když je to v té smlouvě, tak pro ně zřejmě není cesty zpět. Nakonec líbivě to vysvětlit umí vlastně každý a přiznejme si, nějaké části jejich voličů se toto opatření asi i zamlouvá.

Malé změny s velkými dopady

Přitom inkluze a tzv. povinné předškolní vzdělávání, které de facto znamená prodloužení povinné školní docházky o jeden rok, jsou věci, které charakter našeho školství změní velmi zásadně a dotknou se každého z nás, kdo děti má či mít teprve bude.

Zatímco inkluze už je zákonem daná a „jen“ se na poslední chvíli pilují vyhlášky, což je proces na samostatný článek, o povinném předškolním vzdělávání se teprve ve Sněmovně rozhoduje. I když znáte ten pocit, že někdy už je vlastně rozhodnuto předem. Pravdou je, že mnoho lidí si vůbec neuvědomuje, proč by povinná předškolní docházka měla vadit. Vždyť přece na školky se stojí fronty a mnozí rodiče by ji tak rádi, ale není kapacita. Povinnost se však má týkat zatím pouze předškoláků, školka tedy bude muset přijmout i ty, kteří o to nestojí, a tím ubudou místa dětem mladším, u kterých by to jejich rodiče velmi ocenili. I dnes sice školka předškoláky musí příjmout, ale jen pokud je rodiče přihlásí.

To se má změnit, mají fungovat nové zápisy, nově stanoveným spádovým školkám budou muset místní samosprávy poskytnout seznam obyvatel a každé pětileté dítě bude muset být přihlášeno v nějaké státem uznávané školce. Tady je nutno upozornit, že za ni není považováno každé předškolní zařízení, kterému dnes říkáme školka – tou, ve které se nová povinnost má plnit, se rozumí jen to zařízení zapsané v rejstříku státem uznaných školek. Tedy žádná dětská skupina, firemní „školka“, různé stacionáře pro nemocné či postižené děti – ty tento statut prostě nemají. U lesních školek se zápis do rejstříků prý připravuje, ale takových příprav už tu bylo a těžko odlišit rétorická cvičení od opravdové snahy. V této chvíli většina lesních školek kritéria státem uznané školky zkrátka nesplňuje.

Další problém bude, co s dětmi neočkovanými – tady se pořád neví – do školky jim přístup umožnit nechtějí, důvodová zpráva zákona jim přiznává možnost být v přípravných ročnících základních škol, ale zákon je přímo nutí volit tzv. domácí vzdělávání už ve školce s novými podmínkami.

Možná je to však jen drobná nepřesnost, která MŠMT dojde a podá samo pozměňovací návrh. To je samo o sobě tragikomické: i přes vnitří rozpornost předložené novely se jede dál a nikomu zásadně nevadí, jak špatně byla připravená. Současná ministryně totiž praktikuje postup, kdy předloží návrh zákona a místo řádného vypořádání se s připomínkami již na meziresortní úrovni pošle jej MŠMT rovnou poslancům. Až v průběhu času pak ministerstvo podá ke své vlastní novele pozměňovací návrh – a to ústy ministryně, která slibovala zlepšení legislativního procesu, protože ona je přece legislativec! K takové reakci přistupuje až poté, kdy se zvedá vlna nevole, například nad tím, že posunuté zápisy do škol a školek nelze stihnout, což normálnímu člověku bylo jasné hned při prvním čtení tohoto návrhu. Takový člověk je pak skutečně na vahách, zda plakat nebo se smát.

Zapomeňte na volnost

Ale zpět k té „povinné školce“: další věc, která zatím uniká pozornosti je, že se tato nová povinnost vztahuje i na děti mentálně postižené (vyjma hlubokého mentálného postižení, což je v terminologii hluboké mentální retardace IQ pod 20, tedy zatím lze novelu chápat tak, že všechny děti nad 20 IQ budou muset k zápisům…). Zdá se, že se už zde nenápadně zavádí inkluze i do školek, kde běžné učitelky vůbec nemají zkušenosti s tím, jak se zmíněnými dětmi pracovat, a otázku asistentů pedagogů ve školkách ještě nikoho nenapadlo ani položit.

Výčet úskalí, která sebou povinná přeškolní docházka nese, však ještě pokračuje. Domnívám se, že se režim školky tímto opatřením zpřísní a zvýší se tlak na výkonnost dětí. Vždyť se to vše děje pod heslem „kvalitního vzdělávání“. To však, podle MŠMT, nejsou žádní rodiče schopni doma dítěti kvalifikovaně poskytnout. V důsledku zmíněného tlaku na výkonnost se pak, vývojovým psychologům navzdory, pomalu vytratí čas dětí na volnou hru, čas trávený „jen tak“, bez organizované náplně.

Učitelky také budou muset hlídat přísněji absence: těžko říci, zda vám po té projde týden na horách nebo mimořádné výlety s babičkou. Kromě toho, i kdyby zpočátku současný volný docházkový režim pokračoval, může k jeho zpřísnění snadno dojít postupně – někde pomaleji, jinde rychle. Dalším logickým krokem pak je kontaktovat z důvodu častých absencí třeba orgány sociálně právní ochrany dětí, tedy sociálku či tzv. OSPODy. To už vůbec není jen takový strašák na zdi, ale postupně zhmotňující se realita…

Vzhledem k tomu, že na základních školách existuje možnost domácího vzdělávání, museli legislativci ukotvit tento institut i do povinného předškolního vzdělávání. Valachové budiž ke cti, že tento paragraf poslala dál přece jen v mírnější podobě než její předchůdce. Přesto však rodič, který bude chtít mít dítě doma nebo ho dávat do jiného než státem za školku uznaného zařízení, bude muset tuto volbu zdůvodnit vážným důvodem a do spádové (pouze spádové) školky dovést dítě na tzv. ověření, zda rodina v jeho vzdělávání netápe a zda rodič od učitelů, kteří jeho dítě uvidí poprvé v životě, nepotřebuje nějaké zásadní rady pro jeho vzdělání. Absurdita, která otráví rodiče, děti a nakonec i samotné učitele, protože žádné instrukce, jak si MŠMT toto ověření představuje, nikdo nedostal.

Pravá motivace: sociálně znevýhodněné děti

Pojďme se ale podívat, proč se toto vlastně zavádí a proč se to dostalo do programů vládních stran.

Údajně hlavním motivem pro povinnou školku byla situace sociálně znevýhodněných dětí. A ano, nemůžeme popřít a ani nechceme, že dětem, které doma nemají dostatečně motivující zázemí, docházka do školky spíše prospívá – když už je tam tedy jejich rodiče pošlou. Ale prospěje jim i ta povinnost? Tyto otázky ohledně předškolní docházky pro sociálně znevýhodněné děti řešila studieKudy vede cesta, na které se podílel i Člověk v tísni – organizace, která se u nás sociálně vyloučenými zabývá a reálnou situaci má dobře zmapovanou. Výsledky studie však překvapily i tuto, jinak podobným opatřením přející, organizaci.

Zavedení předškolního ročníku plošně a povinně pro všechny děti nakonec vyšlo jako to nejdražší a zároveň nejméně efektivní opatření, jak těmto dětem reálně pomoci. MŠMT, které si tuto studii objednalo a zaplatilo, však na její výsledky vůbec nehledí. Nezajímají ho ani výhrady čtyř asociací předškolního vzdělávání a mnohých dalších sdružení, která se se závěry výše zmíněné studie ztotožnila. Vážné výhrady mají i kraje a místní samosprávy, kterým z navrhovaného zákona přibývají povinnosti, aniž by byla řeč o nějaké finanční kompenzaci.

Vlastně jen takovou perličkou je, že navrhované opatření může být tak trochu v kolizi s naší Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Naše Ústava zná totiž jen povinnou školní docházku. Povinné předškolní vzdělávání je v našich právních dokumentech úplně nový pojem. Pokud tedy bude přijato „šalamounské“ řešení, totiž že povinné předškolní vzdělávání má být plněno povinnou předškolní docházkou, možná jej nějaký šikovný právník u Ústavního soudu napadne.

Povinná předškolní docházka je tedy něco, o co vlastně lidé vůbec nestojí, protože se stávajícím stavem jsou ve většině víceméně spokojeni: do školek nyní děti dává cca 90 % populace. Z těch zbývajích 10 % je cca 6 %, kteří z různých důvodů volí alternativní zařízení, které není školkou, nebo své dítě chtějí vychovávat a vzdělávat doma. Pouze zbylá 4 % dětí patří k těm tzv. sociálně znevýhodněným, kterým by školka mohla reálně pomoci. Pokud však pomineme výše zmíněnou studii, politici se vůbec nezajímají, proč ti lidé do školek děti neposílají, a tedy se ani netrápí otázkou, zda stanovení povinnosti na tom něco doopravdy změní k lepšímu. K horšímu spíš bude, že kvůli nedostavení se k samotnému zápisu se zvýší sazebník přestupkových pokut a kvůli ohlašovací povinnosti za neomluvenou docházku přijde oznámení OSPODu na takové rodiny už o rok dřív. Místo snahy o pozitivní přístup a opravdovou pomoc se zase mává tresty a pokutami.

Žádní vítězové – jen poražení

S tímto zákonem tedy budou mít největší problémy dvě skupiny lidí: ti, kteří o své děti pečují výrazně nadprůměrně a pečlivě vybírají, kam své děti pošlou, protože je nabídka „kvalitního vzdělávání“ ve spádovém zařízení neuspokojuje, a pak, „na druhé straně“, ti, kteří kvůli svému sociálnímu znevýhodnění z různých důvodů o děti příliš nepečují. Těm prvním zákon zbytečně zkomplikuje život a těm druhým bude dříve hrozit odebrání dětí za neplnění povinné docházky; jejich reálné problémy tedy uspíší a v ničem nepomůže. Pro většinovou populaci pak bude signálem, že za výchovu dětí je rodič odpovědný jen z části, protože jeho výchovné a vzdělávací kompetence přebírá povinně další instituce. On sám je vlastně málo školený a málo odpovědný, aby mohl dobře zvládnout výchovu a vzdělání dítěte dokonce už i v předškolním věku. Státu, potažmo společnosti se však bohatě vyplatí, když to jsou právě rodiče, kdo dobře vychovají a vzdělají své děti. Přesto, místo aby stát usiloval o posílení rodičovské odpovědnosti, volí přesně opačnou cestu.

Něco takového se zrodilo v hlavách politiků, kteří mají pocit, že musí pomáhat za každou cenu, ale jak už to bývá, nakonec tuhle cenu zaplatíme my – rodiče a naše děti.

Autorka je předsedkyní Výboru na obranu rodičovských práv.

Převzato z Konzervativních listů