Důležitým předpokladem května 1945, tedy konce druhé světové války, byl květen o pět let starší: před 80 lety se Winston Churchill stal britským premiérem a prosadil, aby Británie pokračovala ve válce, tedy nepřistupovala na mír s Hitlerem. Jaké poučení z toho plyne pro dnešek?

Květen 2020, pětasedmdesáté výročí Pražského povstání i konce druhé světové války. Podebatovali jsme si, jestli Prahu osvobodila Rudá armáda, nebo Ruská osvobozenecká armáda. Ale k osvobození v květnu 1945 by nedošlo nebýt rozhodnutí pět let předtím, v květnu 1940. Rozhodnutí Winstona Churchilla a těsné většiny britského válečného kabinetu ve válce pokračovat a s Hitlerem separátní mír, o který usiloval, neuzavřít.

Na konci 30. let existovaly v Evropě tři tábory. Jeden byl z mezinárodního hlediska konzervativní, chtěl zachovat status quo, a dva byly revoluční, revizionistické – chtěly hranice mezi státy revidovat. Ten první byl demokratický (Británie, Francie, ale i Československo či Polsko), ty dva druhé byly fašistický/nacistický (Itálie, Německo) a komunistický (SSSR).

Francie a Británie nešly do války s Německem kvůli Československu na podzim 1938, ale až kvůli Polsku na podzim 1939. Jenomže v té době už byly Německo a Sovětský svaz spojenci v důsledky paktu Molotov–Ribbentrop. Dva diktátoři – „malý knír“ a „velký knír“ – se spojili, aby se podělili o Evropu. Němci a Sověti si rozdělili Polsko, Sověti napadli Finsko, Němci obsadili Dánsko a Norsko, Sověti Estonsko, Lotyšsko, Litvu a severovýchodní Rumunsko. A 10. května 1940 Němci zaútočili na Benelux a Francii.

Krev, dřina, slzy a pot

Britský premiér Neville Chamberlain ztratil podporu Dolní sněmovny a premiérem se stal Winston Churchill. Ve věku pětašedesáti let, kdy ostatní odcházejí do důchodu, se pustil do nejdůležitějšího a nejtěžšího úkolu svého života: „Celý můj dosavadní život byl přípravou na tento moment. Doufám jen, že už není příliš pozdě.“ Málem bylo. Bylo to o fous. Hitler málem vyhrál. Churchill ve Sněmovně (a později na BBC) prohlásil: „Nemohu nabídnout nic než krev, dřinu, slzy a pot… co je naším cílem? … Vítězství. Vítězství za každou cenu.“

Jenže válka se nevyvíjela dobře. Churchill brzy zjistil, že ve Francii panuje defétistická nálada a koncem května už bylo jasné, že země bude poražena. Klíčových bylo pět dní v Londýně, 24.–28. května, kdy pětičlenný válečný kabinet rozhodoval, zda po pádu Francie pokračovat ve válce sami, nebo se přes Benita Mussoliniho dotázat Adolfa Hitlera, jaké podmínky míru navrhuje. To hlasování dopadlo 3:2, později bylo potvrzeno většinou v parlamentu: pokračovat ve válce. Na přelomu května a června se povedla evakuace u Dunkerku a Churchill pronesl další projev. „I když rozsáhlé části Evropy a mnohé staré a slavné státy padly či padnou do sevření gestapa a veškerého toho odporného aparátu nacistické vlády, my se nevzdáme a neselžeme. Vytrváme do konce, budeme bojovat ve Francii, budeme bojovat na mořích a oceánech, budeme bojovat ve vzduchu, budeme bránit náš ostrov za každou cenu, budeme bojovat na plážích, budeme bojovat v přístavech, budeme bojovat na polích a v ulicích, budeme bojovat v kopcích; nikdy se nevzdáme…“ Jenže i přes vzdorné řeči si Churchill a britská vládní elita uvědomovali, že dojdeli k úspěšné německé invazi, neubrání se. Churchill napsal náčelníkovi generálního štábu, že do tří měsíců budou oba mrtvi; plánoval, že zemře s puškou v ruce před Downing Street 10.

Už 16. června padla francouzská vláda; nový premiér Philippe Pétain oznámil ochotu kapitulovat. Na to Churchill o dva dny později reagoval projevem dalším: „Bitva o Francii skončila. Bitva o Británii začíná. Od této bitvy závisí přežití křesťanské civilizace. Závisí od ní náš vlastní britský život a dlouhá kontinuita našich institucí… Veškerá zuřivost a moc nepřítele se velice brzo obrátí proti nám. Hitler ví, že nás musí rozdrtit na tomto ostrově, anebo válku prohrát. Vydržíme-li, celá Evropa může být svobodná.. Selžeme-li, celý svět… se ponoří do propasti nového Temného věku… Učiňme tedy svou povinnost a chovejme se tak, že… lidé budou stále říkat: Tohle byla jejich nejskvělejší chvíle!“

Státník, který viděl dál

Co měl Winston Churchill za lubem, o co mu šlo? Válka byla totiž prohraná. Po kapitulaci Francie byla celá Evropa až na hrstku malých neutrálních států Hitlerem okupovaná, nebo to byli Hitlerovi spojenci včetně tehdejšího Stalinova Sovětského svazu.

Dosáhnout vítězství by znamenalo, že se Britové vylodí ve Francii, osvobodí ji, obsadí Německo, porazí německá vojska v Polsku a případně se dostanou až do války se Sovětským svazem kvůli východnímu Polsku. To by bylo dosažením válečného cíle ze září 1939.

Naprosto nerealistické. Navíc Hitler, který si myslel, že válku právě vyhrál, byl ochoten s Brity uzavřít separátní mír, stát se pánem kontinentu, vytěsnit je z Evropy, ale ponechat jim zámořské impérium. S krytými zády by se pak vrhl na Stalina a vyřídil ho; vybudoval by říši od kanálu La Manche po Ural.

Rozumný britský premiér by na to kývl. Jenže Churchill nebyl rozumný premiér; on byl velký státník a viděl dál než ostatní. Kdyby na tu nabídku kývl a dal Hitlerovi oddechový čas, Hitler by moc nad kontinentem zkonsolidoval a vybudoval totalitní monstrum, které by už ani kombinace Británie a Ameriky nezastavila, neporazila. Nezapomínejme, Němci jako první měli létající střely (V 1), rakety (V 2), proudová letadla a měli našlápnuto i k atomové bombě. Churchill věděl, že to nesmí dopustit, musí Hitlera stále zaměstnávat válkou, byť bez šance na vítězství vlastními silami.

Spoléhal na dvě věci, v jedné měl pravdu, v druhé se mýlil. Jednak na to, že dosavadní spojenci Hitler a Stalin se rozkmotří a jeden podrazí druhého. To se stalo v červnu 1941. A pak spoléhal na to, že Amerika o své vůli vstoupí do války s Německem, když si uvědomí, jak strašný má Německo potenciál být hrozbou i jí, pokud ovládne celou Evropu. V tom se mýlil, americký Kongres byl vůči Evropě naladěn silně izolacionisticky. Američané, slušní demokraté nebo slušní republikáni, nechápali, proč by měli umírat kvůli Evropanům, kteří byli anarchisté a monarchisté, socialisté a komunisté, fašisté a nacisté. Připadalo jim to, jako kdyby nás dnes někdo žádal, abychom se ve vnitroislámské válce mezi sunnity a šíity postavili na jednu stranu a bojovali za její totální vítězství. Chtělo by se vám v takové válce zemřít? Mně rozhodně ne.

Dokonce ani po útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941 Amerika nemusela do války proti Německu vstoupit, když už měla na krku válku s Japonskem. Kongres by to nedovolil. Až Hitler čtyři dny poté v záchvatu zuřivosti či megalomanie sám vyhlásil Americe válku. Tím si osud zpečetil.

Malé a velké hrozby

Válka, pro kterou se Churchill rozhodl v květnu 1940, byla válkou preventivní; měla zabránit upevnění Hitlerovy moci, než Británie získá další spojence. Kdyby se tehdy rozhodl pro mír, Hitler by byl pánem Evropy, po porážce Sovětského svazu by následovala alternativní studená válka s USA a bůhví, jak by dopadla.

Díky riskantnímu a prozíravému postoji Churchilla v květnu 1940 mohlo nakonec dojít i ke květnu 1945. Debaty, zda Prahu osvobodila více Rudá armáda, nebo Ruská osvobozenecká armáda, jsou pak už jen banalitou.

Poučení z tohoto osmdesátiletého výročí? Nedopustit, aby malé hrozby vyrostly ve velké, kdy už nebudou k zastavení. To platí jak pro hnutí (islamismus), tak i pro celé země: schyluje se ke studené válce číslo 2 mezi Amerikou a Čínou – a evropské země si budou muset vybrat, na kterou stranu se postaví.

Vyšlo v MF Dnes 23.5.2020