Když otcové zakladatelé sepsali americkou Ústavu v září 1787 ve Philadelphii, rozhodli, že Ústava bude platit, pokud ji ratifikuje nejméně devět států z tehdy třinácti – a to ve státech, jež ji ratifikují. Připustili tudíž, že některé státy se k federaci nepřipojí. Nakonec se připojily všechny – a pak, samozřejmě, sedmatřicet dalších.Otcové zakladatelé USA tudíž neudělali dvě chyby, které neustále dělají naši euronadšenci. Za prvé, netrvali na tom, že novou ústavu musí ratifikovat všechny státy tehdy volné americké konfederace, a za druhé, jednali přímo, čestně, na rovinu. Jejich „integrační proces“ neměl charakter plíživého komplotu, jenž by salámovou taktikou chtěl smlouvou za smlouvou dokopat občany k federaci, aniž by to jasně řekl. Naopak, oni Ústavu nové federace napsali otevřeně, sepsali její obhajobu, Listy federalistů, a dali občanům v jednotlivých státech na výběr: ano, nebo ne.
A to je i cesta pro Evropu po irském odmítnutí Lisabonské smlouvy. Ta měla platit, kdyby ji přijaly všechny země EU. Irsko ji odmítlo. Takže neplatí a tvářit se opačně je projevem arogance. Naopak, cestou je napsat novou Ústavu, žádné několikasetstránkové monstrum, nýbrž Ústavu, jež se vejde na list papíru A3 – jako tehdy ve Philadelphii. A pak si obyvatelé jednotlivých zemí EU budou moci vybrat – chceme pokročit dál k federaci, anebo nechceme? Přímo, čestně, na rovinu. Některé země se pro federaci rozhodnou, jiné ne.
Odmítnutí Lisabonu je konec jednorychlostní EU a začátek EU vícerychlostní. Je špatné, aby země, které se federalizovat chtějí, nutily k federalizaci země, jež se federalizovat nechtějí. A stejně špatné by bylo, kdyby ty, které se federalizovat nechtějí, bránily v další integraci a federalizaci těm, jež ke vzniku Spojených států evropských přistoupit chtějí.
Není povinností žádného státu EU se k federaci připojit, ale pak rovněž není žádnou povinností federace přijmout za člena jakýkoli další stát, jenž se původně nepřipojil. Texas žádal o přijetí do USA třikrát a třikrát byl odmítnut. Přijat byl až na počtvrté. Lisabon byl v Irsku odmítnut, euroskeptici se radují. Ale ať si dají pozor, čemu se vlastně radují: nyní vznikne z části EU federace, na jejíž podobu a politiku nebudou mít vliv žádný.
Publikováno v týdeníku Týden 23. června 2008.
Řada her kolem uspořádání je pro mne způsob, jak opatrně angažovat veřejnost, jak testovat stoupence i protivníky. Iluze krásné Evropy snad pomáhá prodávat noviny “pradlenkám a kočím”, jakkoliv i jejich služba a kvalifikace je obecně nenahraditelná. Přechod od měření sil v protitankových zákopech k marketingovému bojišti neznamená vůbec vždycky méně krve.Snad je to pro diváky a útlocitné povahy příjemnější na pohled.
Jinak náročnější pozorovatel, najde si i tu prolitou krev, když mu degradace ornice, oslabení lesů, “islamizace” venkova v kvalitě společného života a odpovědnosti za převzaté hodnoty nestačí. Řečeno obrazně, čísti mohou i dámy, pokud cestujete v Evropě, stačí Vám polo, panda a jiné něžné stroje…na mobilu máte zachránce. I během povodně můžete klidně spát popř. jako turista si katastrofu užít. Jinak u.s.a. a podobné země, tam potřebujete koně či dnes Hummer nejlépe v bojové verzi, za sebe o rodinu, za zdraví a prosperitu, za bezpečí a mravnost ..zodpovídáte sami A NEJEN SOBĚ.
Protože EU výrazně preferuje politiku a ideologii (europeismus, paternalismus, enviromenralismus, multikulturalismus, feminismus …, které nehybně spojil diktátem politické korektnosti) před ekonomií, musí nutně podlehnout v ekonomické soutěži nejen s liberálnějšími ale i autoritativními, na ekonomický úspěch zaměřenými státy. Protože cíle EU jsou v rozporu s tradicemi i touhou jejích obyvatel a národů po svobodném vývoji, musí stoupenci EU obyvatelům lhát a (malé a chudé) národy zahánět (ekonomickým vydíráním) pomocí zkorumpovaných politických “elit” do role slouhů, udržujících a nahrazujících neudržitelné a pro sociální státy nenahraditelné neokoloniální vztahy. V EU proto neexistuje solidarita ani mezi jejími obyvateli a jejími institucemi, ani mezi jejími národy navzájem. Při první vážné (nevyhnutelné) ekonomické prohře (ztrátě neokoloniálních teritorií) se nevyhnutelně dostane do krize, která (po pokusu vytvořit z ní totalitní stát) skončí jejím zánikem. Obhájci myšlenky “vícerychlostní Evropy”, by si měli uvědomit, že vícerychlostní Evropa znamená s velkou pravděpodobností vznik Evropy s více, navzájem se nenávidějícími centry. Zachránit evropský projekt lze proto jenom návratem před “Maastricht”, ozdravením hospodářství jednotlivých států pomocí liberálně-konzervativních ideí a jejich dobrovolné postupné spojování na základě společných výhod. Spíš se ale asi dočkáme (když nás pustí) hromadné emigrace do “Patagonie”.
Stačí se podívat na průzkumy veřejného mínění.
Např: http://www.fragmenty.cz/iy540.htm