Nekontrolovaná imigrace spojená s demografickým poklesem a multikulturalismem obtěžkaným pocitem viny stvořila stále rostoucí populaci neasimilovaných muslimů, rozhodnutých změnit Evropu k nepoznání.

Může evropský kontinent zničit neřízená imigrace? Podle Waltera Laqueura už k tomu dochází. Laqueur, historik, který prožil celý život mezi Amerikou a Evropou, je odborníkem a vzdělancem mezinárodního formátu. Je tedy skutečně novinkou, že poslední kniha tak dobře informovaného a nanejvýš spolehlivého přítele Evropy opakuje a rozšiřuje témata celé řady útočných amerických traktátů o úpadku Evropy.

Otevřenou otázkou je, zda evropští intelektuálové dokáží Laqueurovu knihu The Last Days ofn Europe: Epitaph for an Old Continent [Poslední dny Evropy: epitaf Starého kontinentu] mlčky pustit z hlavy stejně, jako to dělají s mnoha jinými podobnými knihami. (Je obtížné brát na lehkou váhu knihu, kterou pochválili Henry Kissinger a Niall Ferguson). Jisté je pouze to, že Američané si uprostřed vlastní debaty o imigraci nemohou dovolit Poslední dny Evropy ignorovat.

Imigrační pohroma

Laqueur říká, že nekontrolovaná imigrace spojená s evropským demografickým poklesem a multikulturalismem obtěžkaným pocitem viny stvořila početnou a stále rostoucí populaci neasimilovaných muslimů, nepřátelských vůči vlastním zemím a rozhodnutých pomocí násilných i nenásilných prostředků změnit Evropu k nepoznání. „Proč na sebe evropské země přivolaly tyto [islamistické] útoky?“ táže se Laqueur. „Nerozlišující imigraci předcházejících desetiletí,“ říká, „umožnila především naivita.“ V závěrečné úvaze o tom, co všechno Evropa udělala špatně, Laqueur mezi různými příčinami vyzdvihuje do popředí imigraci: „Nekontrolovaná imigrace nebyla jediným důvodem úpadku Evropy. Spolu s dalšími ranami osudu, které kontinent postihly, však vedla k hluboké krizi; z těchto nesnází by Evropu mohl dostat jen zázrak.“

Podle Laqueura potíže nastaly, „když evropské země začaly nabírat zahraniční dělníky  na práce, které nebyli ochotni nebo schopni vykonávat dělníci evropští.“ Domů, jak bylo původně plánováno, se vrátila jen zhruba polovina (podle předpokladů dočasně) hostujících dělníků, kteří přišli do Evropy v šedesátých letech, době největší konjunktury. „Ostatní zůstali ať už legálně či ilegálně a v mnoha případech si přivedli i své příbuzné; hostitelské vlády neměly vůli prosazovat zákon vůči těm, kdo ho porušovali.“ Když ropným šokem OPECu v roce 1973 evropská konjunktura skončila, vlády přestaly vydávat pracovní víza. Imigraci to však nezastavilo. Příbuzní přicházeli ve velkém legálně na základě zákonů o slučování rodin, a ilegálně, když se pašování přistěhovalců stalo dobrým obchodem.

Následoval příliv žadatelů o azyl, vůči nimž úřady zaujímaly „poměrně liberální postoj, přestože většina, možná velká většina z nich nebyli političtí uprchlíci, ale ‚ekonomičtí migranti…‘“ V mnoha případech se jednalo o islamisty, další doufali, že si vybudují zločinecké gangy, „ale všechny žadatele o azyl, ať už legitimní nebo nelegitimní, podporovala mocná lobby, různá sdružení pro lidská práva a církve, od nichž se jim dostávalo právní i jiné pomoci. Tyto organizace tvrdily, že vracet nové přistěhovalce je ostuda a porušování základních lidských práv a že v případě pochybností má zvítězit soucit.“

Když se údajní žadatelé o azyl hrnuli do Evropy, ničili své dokumenty a znemožňovali tak evropským úřadům deportovat je. Ba co víc, „hraniční kontroly uvnitř Evropy byly většinou zrušeny a pokud imigrant vstoupil do jedné evropské země, mohl se volně přesunout do jiné.“ Laqueur dodává, že „počet žadatelů o azyl, skutečných i falešných, začal klesat po roce 2002, kdy byla zavedena přísnější kontrolní opatření.“ Ale to už bylo příliš pozdě; Evropa vstoupila do svých „posledních dnů“.

Že imigrace vyvolá vážné problémy, říká Laqueur, mělo být jasné hned na začátku. Odpor muslimů vůči asimilaci byl stejně zjevný jako varovná znamení demografického sestupu. A jestliže to bylo zjevné, jen sotva lze říkat, že se s tím nedalo nic dělat. „Ilegální imigranti do Japonska, Číny, Singapuru nebo prakticky do kterékoli jiné země byli vraceni do země svého původu během několika dní, ne-li hodin,“ říká Laqueur. Ale protože v Evropě se nic takového nedělo, máme dnes před sebou „konec Evropy jako hlavního hráče ve světových záležitostech“. Téměř přes noc, pokračuje Laqueur, „se to, co bylo považováno za menší problém na místní úrovni, stává velkým politickým problémem, protože roste odpor domácího [evropského] obyvatelstva, které vůči cizincům ve své vlasti pociťuje zášť. Jeho reakce možná není správná, ale tito lidé si až donedávna tento trend vůbec neuvědomovali, a také se jich nikdo nikdy na nic neptal, ani s nimi otázku přistěhovalectví nekonzultoval.“

Co si mysleli?

Laqueur se několikrát vrací k tomu, že evropští představitelé otázku imigrace nekonzultovali s veřejností. Namísto toho, aby se imigrace stala předmětem debaty, vlády a obecní správa stanovily příslušnou politickou linii tiše a jednostranně. Evropské elity mají špatné svědomí kvůli vzpomínkám na uprchlíky z nacistického Německa, kteří byli před několika desítkami let odmítáni. Byl tu také všudypřítomný „strach před obviněním z rasismu“. Tato prapodivná kombinace multikulturalismu a naprostého přehlížení významu kultury otevřela mezi evropskými elitami a veřejností obrovskou propast – a tato propast se poprvé ukázala, když Francie a Nizozemsko odmítly navrhovanou evropskou ústavu (částečně kvůli obavám z muslimské imigrace a přijetí Turecka do EU). Laqueur říká, že to byla „prudká reakce proti elitám, které chtěly obyvatelstvu vnutit svoji politiku bez předchozí konzultace… Dalším důležitým motivem pak byla nechuť vzdát se národní identity ve prospěch centrálních, vzdálených a anonymních institucí, nad nimiž lidé nemají žádnou kontrolu.“

Laqueur uzavírá, že pro historika je téměř nemožné říci, co si nejvyšší evropští představitelé mysleli, když formulovali imigrační praxi, která dnes rozvrací západní civilizaci v samotné její kolébce. Na otázku „Představovali si, že nekontrolovaná imigrace nepřinese žádné vážnější problémy?“ Laqueur odpovídá, že to je otázka nezodpověditelná. (Já bych řekl, že evropští vůdci stejně jako dnešní američtí tržně orientovaní zastánci imigrace brali v potaz pouze okamžitou potřebu pracovních sil a jen malou – pokud vůbec nějakou – pozornost věnovali dlouhodobým důsledkům. Jinými slovy, to nejjednodušší vysvětlení, proč Laqueur nedokáže vysledovat hlubší úvahy evropských vůdců nad kulturními důsledky imigrace, je takové, že žádné takové úvahy nikdy neexistovaly.)

Proč by ale mělo být masové přistěhovalectví pro Evropu problémem, když potřeba pracovních sil skutečně existovala (a stále existuje) a když dnešní dynamické společnosti jako Amerika a Austrálie ve skutečnosti vznikly právě na základě masové imigrace? Část odpovědi spočívá v tom, že Evropa má s imigrací a asimilací poměrně málo zkušeností. Ve hře je však víc věcí, jak Laqueur ukazuje za pomoci srovnání muslimské imigrace po 2. světové válce s vlnou židovské migrace do západní Evropy a Spojených států na začátku dvacátého století.

Na kultuře záleží

Židé tehdy přicházeli do západní Evropy po desítkách tisíců, ne po milionech. Vyvinuli také velké úsilí, aby se integrovali: snažili se především o to, aby jejich děti získaly dobré sekulární vzdělání, a to téměř za každou cenu. Tehdy neexistoval žádný sociální stát – nebyli tu žádní sociální pracovníci, žádné příspěvky na bydlení, žádné bezplatné zdravotnictví, žádné sociální zabezpečení. Člověk se musel snažit, co mu síly stačily, zatímco dnešní sociální stát odstranil stimuly k dosažení úspěchu, které nutívaly ke kulturní integraci. Laqueur říká, že když do Velké Británie přišli první přistěhovalci z Bangladéše, mnozí z nich se zpěčovali přijmout vládní pomoc, protože sociální dávky považovali za nečestné, odporující islámu. Teprve poradenství sociálních pracovníků dovedlo tyto bangladéšské přistěhovalce k tomu, že si osvojili závislost na dávkovém sociálním systému, jež se stala součástí jejich způsobu života.

To ani v nejmenším neznamená, že Laqueur bere vliv muslimské kultury na neúspěšnou integraci na lehkou váhu. Poslední dny Evropy si získávají obdiv pro svůj uměřený tón – na rozdíl od, řekněme, sžíravé (a sžíravě zábavné a efektní) polemiky Marka Steyna America Alone. V tomto směru jde o přesné hodnocení. Pokud byl v Posledních dnech Evropy jediný vtip, přehlédl jsem ho. Přesto Laqueur nemá žádné pochopení pro politickou korektnost a nebere si žádné servítky. Například jeho rozsáhlá kritika „islamofobie“ jako vysvětlení, proč selhává asimilace muslimů do evropské společnosti, je drtivá. Laqueur neváhá říci, že základní problém asimilace muslimů je kulturní – má kořeny v tradičním islámu a ve zvláštní směsici muslimských zvyklostí a pouliční kultury ghetta, která dnes formuje mladé rozhněvané evropské muslimy.

Laqueur se také nijak nedistancuje od konzervativní kritiky Evropy: hlásí se k ní a odvolává se na takové konzervativní autory, jako jsou Theodore Dalrymple a Gerard Alexander z The Weekly Standard. Tvrdí dokonce, že akce některých muslimských zločinců lze právem označit jako „barbarské“. Bere vážně také možnost násilné muslimské revoluce v Evropě. Laqueur možná volí klidný tón, ale podstata je výbušná – a velmi dobře zapadá do dlouhé řady „konzervativních“ knih o úpadku Evropy.

Poslední dny Evropy jsou knihou o kultuře. Laqueur zavrhuje kulturní slepotu ekonomických elit, které se na imigraci dívají výhradně z pohledu trhu. Odmítá vysvětlování neschopnosti asimilovat se rasismem a xenofobií a důvod spatřuje v kultuře. Odmítá ekonomická zdůvodnění úpadku Evropy a tvrdí, že u kořenů evropských problémů je rozpad silných rodin, relativismus a ztráta víry v budoucnost. (Tady se Laqueur beze studu odvolává na Gibbona.)

Falešné představy

Laqueur je přesvědčený, že Evropané (a jejich američtí obdivovatelé z řad liberálů) žijí v „bludu“. Nemilosrdně kritizuje celou řadu amerických knih z poslední doby, které představují Evropu jako rodící se světovou „měkkou supervelmoc“, kontinent, předurčený k tomu, aby vedl svět příkladným spojením shovívavosti a spravedlnosti. Představa, že světové mocnosti tvrdé ruky začnou – na základě pouhé inspirace – napodobovat evropskou vládu zákona, si v Laqueurových očích zasluhuje jen zdvořilý výsměch. Úžasná kapitola v Posledních dnech Evropy věnovaná Rusku je ukázkovou studií o marném čekání na demokratický a tržní universalismus a tudíž také studií o nepoddajnosti kultury.

Katastrofální a iluzí plný úpadek Evropy je Laqueurovi tak zřejmý, že vynakládá pozoruhodné množství energie na hlasitý podiv nad tím, jak vůbec někdo ještě může brát vážně úvahy, že Evropa začíná triumfovat jako světová „měkká velmoc“. Při četbě Laqueura je těžké nezaznamenat paralely mezi levicovými fantaziemi pacifistického, pravidly vázaného světa a přílišnou důvěrou Bushovy administrativy v sílu příkladné demokracie. Ochotu Bushovy administrativy použít vojenskou sílu staví v obecné rovině do protikladu s tím, jak si evropská (i americká) levice oškliví ozbrojenou moc a upřednostňuje měkkou sílu. Přesto je mezi oběma postoji menší rozpor, než se na první pohled zdá.

Pravdou je, že presidentova strategie implantovat demokracii do srdce muslimského světa vyžadovala ozbrojenou sílu. V plánu však bylo vyhnout se nutnosti zanechat v Iráku hlubokou vojenskou „stopu“ nebo vojenským střetům s jinými mocnostmi tím, že údajně všeobecné přitažlivosti demokracie bude umožněno šířit se spontánně Irákem i celým regionem. Západní levice sní pouze mírně odlišný sen o demokratické nákaze. Jestliže Bushova administrativa pošetile spoléhala na dominový efekt voleb v Iráku, „měkká supervelmoc“ ve svých fantaziích spoléhá na předpokládaný dominový efekt politiky reprezentované zákazem trestu smrti či vládou Mezinárodního trestního soudu.

Stejně jako mnoho dalších přičítá Laqueur úpadek Evropy jejímu relativismu, multikulturalismu a – otevřeněji řečeno – absenci víry ve vlastní hodnoty. Přesto lze Laqueurův text číst i opačně. Za veškerým tím pocitem viny a přehnané úctě k cizí kultuře stojí samolibá a bezdůvodná sebedůvěra. Falešná víra Evropy ve svou schopnost vést svět bez použití síly – pouze za pomoci příkladné spravedlnosti – se opírá o hluboké „etnocentrické“ přesvědčení o vlastní morální nadřazenosti.

Tatáž sebedůvěra může vysvětlovat, proč evropské špičky nepřikládaly žádný význam kulturním nebezpečím imigrace. Pokud už si s touto záležitostí dělaly hlavu, nepromyšlený předpoklad byl takový, že muslimští imigranti nahlédnou nadřazenost moderního liberalismu, uznají ji a nakonec jej přijmou za svůj. Tady se ukazuje, že starý etnocentrický „společenský evolucionismus“ Evropy – představa, že „barbarské národy“ celého světa dříve či později přijmou za své ušlechtilejší mravy Západu – nikdy doopravdy nevymizel. Dnes nicméně společenský evolucionismus není inspirací k obětem ani ospravedlněním imperiální síly, ale obojímu se vyhýbá; je to ideologie nadřazenosti bez námahy a tvrdé práce – kulturní nadřazenosti, kdy přání je otcem myšlenky.

Západ by udělal lépe, kdyby důvěřoval vlastním hodnotám a zároveň si přiznal, že to jsou naše vlastní hodnoty – a že je tudíž nepravděpodobné, že je budou spontánně přejímat ostatní. Charakteristickou slabou stránkou liberální demokracie je to, že si osobuje všeobecnou přitažlivost a nezbytné kulturní předpoklady demokracie považuje za samozřejmost. Právě proto, že Západ dnes importuje obyvatelstvo bez nezbytných kulturních předpokladů pro demokracii a tržní kapitalismus, problém imigrace má sílu vyvrátit charakteristickou kulturní naivitu demokracie (pokud dřív nezničí demokracii samotnou).

Americká debata

Právě ve chvíli, kdy evropská imigrací vyvolaná krize nabírá na síle, stojí před Amerikou její vlastní debata o přistěhovalectví. Paralely s Laqueurovým příběhem o Evropě jsou očividné: práce, které Evropané nechtějí vykonávat, nekontrolovaná legální i ilegální migrace, neschopnost prosadit zákon (zejména po prvním překročení hranic), zneužívání předpisů o slučování rodin, rozhořčená melodramata v podání skupin pro lidská práva, falešné, ale paralyzující obviňování z rasismu a xenofobie, absolutní nezájem podnikatelských a vládních špiček o dlouhodobé společenské a kulturní dopady nekontrolované imigrace. Dokonce i rozhořčení evropské veřejnosti nad tím, že je odříznuta od rozhodování o imigraci, má svou paralelu v Americe: po pokusu protlačit rozsáhlý návrh zákona o imigraci prakticky ze dne na den, bez jakékoli debaty, následovalo velké pobouření veřejnosti.

Jaké jsou však rozdíly mezi americkou a evropskou zkušeností s imigrací? Většinu amerických přistěhovalců tvoří Hispánci. Pokud hraje důležitou roli kultura, pak jsou Mexičané Američanům kulturně určitě blíže než muslimové Evropanům. To je sice pravda, ale odpověď je to až příliš jednoduchá.

Předně, muslimská imigrace není žádnou banální záležitostí ani v Americe, jak ukázaly chystané teroristické útoky na Fort Dix  a Kennedyho letiště. Za druhé, mexičtí imigranti ve Spojených státech působí některé problémy podobné problémům s muslimskými imigranty v Evropě. Řetězová migrace kvůli slučování rodin může přivést z Mexika do Spojených států celé rozsáhlé rodiny – dokonce celé vesnice –, což vytváří vážné překážky při asimilaci. Problémy s rodinami mexických imigrantů se velmi liší od problémů s rozsáhlými klany muslimských imigrantů v Evropě, přesto jsou v mnoha směrech stejně vážné, jak ukazuje ve svém pozoruhodném článku Hispanic Families Values? Heather MacDonaldová.

Noční můra

Zaměřil jsem se na imigraci a nabídl tak stručný vhled do smělé, bystré, slibné, pronikavé a naprosto děsivé analýzy evropských vyhlídek v závěru Laqueurovy knihy. Mrazivé vyvrcholení Posledních dnů Evropy by nemělo uniknout pozornosti. Ale děsivý osud Evropy je přesně to, čemu se my musíme vyhnout. Amerika možná ještě není v tak zoufalé situaci jako Evropa, ale pro Spojené státy by bylo čirým šílenstvím opakovat její smrtelné imigrační chyby – právě ve chvíli, kdy hloubka tragických omylů starého kontinentu vychází na denní světlo.

Stanley Kurtz přednášel na Harvard University a University of Chicago. V současnosti působí v Ethics and Public Policy Center ve Washingtonu, D.C. Jeho texty věnované otázkám rodiny, feminismu, homosexuality, pozitivní diskriminace či „politické korektnosti“ se pravidelně objevují na stránkách National Review, Policy Review, The Weekly Standard, The Wall Street Journal a Commentary. V loňském roce vydal knihu „Radical-in-Chief“, v níž charakterizuje presidenta Obamu jako socialistu.

Z anglického originálu „Last Days of Europe: Immigration At the Roots of Europe´s Problems“ publikovaného na stránkách http://www.aina.org/news/20070606133713.htm přeložil Eduard Geissler.