Kulturní války patří k těm nejvíce emocionálním, bolestným a nenávistným. Týkají se charakteru a étosu společnosti; toho, jakou společností jsme a jakou chceme být. Amerika nyní prožívá válku největší a definitivní.

Současné americké kulturní války začaly na přelomu 60. a 70. let minulého století, tedy před padesáti lety. Dnes lze říci, že ve většině z nich konzervativci prohráli.

Začaly sexuální revolucí druhé poloviny 60. let. Do té doby v USA panoval poválečný morální a kulturní konsensus, v němž mezi demokraty a republikány, např. Kennedym a Nixonem, žádný rozdíl nebyl (byť ne všichni tuto morálku v soukromí dodržovali, že Jacku Kennedy?).

Některé spory této kulturní války byly malicherné: je společensky akceptovatelné, aby ženy nenosily podprsenky a muži měli dlouhé vlasy? Jiné farmakologické: je přípustné brát drogy, a které? Další už závažné: je potrat právem ženy rozhodovat o svém těle, anebo zabitím nevinné lidské bytosti? To už emoce vyvolává.

Nejvyšší soud USA v kauze Roe versus Wade v roce 1973 vyhlásil potrat za ústavní právo. Do té doby o potratové legislativě rozhodovaly parlamenty jednotlivých států; stejně jako je to i v EU. Ta druhá strana měla za to, že rozhodnutí bylo vycucané z prstu, ústava o této otázce mlčí, takže spadá do kompetence parlamentů (v České republice je právo na potrat do určitého týdne těhotenství rovněž dané zákonem, nikoli ústavou).

Rozděleni potratem

Konzervativní protestantští křesťané, tzv. evangelikálové, kteří do té doby byli buď nepolitičtí, anebo rovnoměrně rozděleni mezi demokraty a republikány, se vrhli do politiky a koncentrovali se v Republikánské straně, kde tvoří až třetinu voličů. Analogicky feministky a stoupenci práva na potrat, do té doby rozděleni mezi strany obě, byť mírně víc jich bylo u republikánů, začali migrovat k demokratům. A od demokratů k republikánům přešli katolíci evropského původu.

Tito konzervativci si v 70. letech říkali „morální většina“, v letech 80. dostali název „náboženská pravice“. I díky jejich hlasům byl zvolen prezidentem Ronald Reagan a porazil komunismus.

Levicoví liberálové z nich měli neopodstatněný strach. Margaret Atwoodová napsala román Příběh služebnice o křesťanské teokracii v USA blízké budoucnosti, v níž budou sexuální otrokyně rodit děti. Co na tom, že to křesťanští moralisté zrušili otrokářství, křesťanství sexuální otrokyně zapovídá, na rozdíl od radikálního islámu, který je umožňuje a vítá. Co na tom, že nikoli křesťané, nýbrž bohaté gay páry si najímají chudé dívky v Nepálu, aby jim jako nosnice donosily a porodily děti. A co na tom, že Reagan coby bývalý herec z Hollywoodu s poťouchlým smyslem pro humor by byl věru velice špatným teokratem!

Ale schopnost levicových liberálů pro sebeklam je veliká: vidí čerty tam, kde nejsou, a nevidí ďábly tam, kde jsou.

Ještě i v roce 2004 po znovuzvolení George W. Bushe se někteří liberálové utěšovali, že snad to tak strašné nebude, vždyť přece ne všichni republikáni jsou teokraté… Neměli se čeho bát. Potraty zůstaly legální, za Obamy se Amerika posunula doleva a v roce 2015 Nejvyšší soud v kauze Obergefell versus Hodges vydal další rozhodnutí vycucané z prstu: v ústavě prý celou dobu bylo ukryto právo na manželství osob stejného pohlaví, kterého si nikdo nevšiml.

Konzervativci a „náboženská pravice“ prohráli kulturní války kompletně. Leč ne tak celkově, v jedné otázce zvítězili – té, týkající se práva vlastnit zbraně. Na jedné straně jsou konzervativci a libertariáni, na druhé levicoví liberálové a progresivci. Ti první chtějí, aby Amerika zůstala Amerikou, ti druzí, aby se stala západní Evropou, jakousi makro-Belgií. Ti první vyhráli: v USA je více legálně vlastněných zbraní než občanů – a jejich nákupy rostou… Když byl v roce 2016 zvolen Donald Trump, byl to pro mnohé šok. Psycholožka Elisabeth Kübler-Rossová popsala pět fází, jak lidé reagují na diagnózu smrtelné nemoci: 1) popírání, 2) hněv/agrese, 3) smlouvání, 4) deprese, 5) smíření. Na americké „progresivní“ levici se mnozí dále než do fáze 2 nedopracovali – jsou to ti, kdo strhávají sochy a památníky americké historie a hrdosti.

Amerika se dala na pochod

To je kulturní válka poslední, největší a definitivní. „Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod!“ zpívá se v komunistické Internacionále. Je to kulturní válka o to, zda Amerika přes všechny své nedokonalosti, hříchy a selhání je v podstatě dobrou, spravedlivou a svobodnou společností, anebo zda od svého počátku vždy byla a i dodnes je společností zásadně zlou, nespravedlivou a zotročující.

Velká část americké mládeže zastává ten pohled druhý, protože jejich vzdělání spočívá v indoktrinaci k nenávisti vůči své vlastní společnosti, jejíž dějiny jsou prezentovány nikoli jako zápas za svobodu, ale jen jako útisk bohatých vůči chudým, bílých vůči černým, mužů vůči ženám, heterosexuálů vůči homosexuálům, lidí vůči přírodě a cisgenderu vůči transgenderu. Není divu, že v takto existenciální otázce jsou pozice obou stran nesmiřitelné a kompromis je dosažitelný jen stěží. Výsledek této války zatím rozhodnut není.

Něco takového u nás v Česku nemáme. Aby nás Pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil.

Vyšlo v MF Dnes 17.7.2020