Polský filozof a poslanec Evropského parlamentu za stranu Právo a spravedlnost (PiS) poskytl Revue Politika rozhovor u příležitosti semináře, který se uskutečnil 22. října 2009 v Praze. V Centru pro studium demokracie mu letos vyšla kniha Ošklivost demokracie a jiné eseje.

Při čtení Eseje o polské duši jsem si uvědomil, nakolik kritický je vztah polské inteligence k meziválečnému období. V Čechách naopak panuje téměř modlářský vztah k první republice. Jak byste ten rozdíl vysvětlil?

Nevím, nejsem odborník na vaše dějiny, ale je možné, že česká duše se měla a má lépe než duše polská. Vždy jsem se pozastavoval nad tím, proč polská inteligence hodnotí období naší první republiky tak špatně. Ve své knize hovořím o přerušení kontinuity. Předválečné Polsko bylo v období komunismu objektem velice intenzivní negativní kampaně – měla to být země nespravedlivá, s mnoha konflikty, anachronická, s nevyřešenými otázkami menšin, s dosti silným antisemitismem atd. Z hlediska současné ideologie politické korektnosti nevypadá předválečné Polsko zrovna nejlíp.

Z Czapského knihy Na nelidské zemi jsem se dozvěděl, že polská armáda měla v roce 1939 při všem – údajném i skutečném – antisemitismu vrchního polního rabína…

Já nejsem nekritickým obdivovatelem předválečného Polska, nepěstuji jeho kult, ale mám za to, že se hodnotí a vykládá nespravedlivě. V mnoha ohledech to byla dobrá země. Navazovala na celé dějiny Polska, to především. Poláci se považovali za dědice dlouhodobého historického odkazu a po pádu první republiky došlo k násilnému přerušení kontaktu s tímto dědictvím. Polské předválečné zřízení trpělo jedním základním nedostatkem: nemělo dostatečnou sílu, aby přetrvalo. Polsko prohrálo. Dalo se vyhrát? Bylo možné provádět jinou zahraniční politiku? To je téma k úvaze.

Součástí výboru z vašich esejů je obsáhlá polemika s Milanem Kunderou z doby před více než dvaceti lety. Konfrontoval jste se s jeho názory a postoji také někdy později?

Přiznám se, že nikoli. Kundera byl v osmdesátých letech v Polsku postavou velice důležitou. Hodně se o něm psalo a mluvilo, a protože jsem měl vždycky vřelý vztah k české literatuře – ne k celé, protože jsem ji až tak dobře neznal -, začal jsem se zabývat Kunderou. Můj esej vyjadřuje rozčarování z jeho díla. Místo výrazu českého ducha jsem se v knize setkal, abych tak řekl, s poněkud dekadentním francouzským intelektuálem. A to se mi moc nelíbilo.

Jaký měl váš Antikundera ohlas?

Poměrně značný, ale z větší části negativní. Vytýkali mi, že jsem Kunderu zjednodušil, nepochopil, že je mnohem subtilnější. Ale měl jsem i zastánce, mezi nimiž byl kupříkladu Czesław Miłosz, který mi řekl, že čte Kunderu podobně a že ho považuje za nihilistu. A říkal také, že další Kunderovy knihy psané francouzsky jen potvrzují, co jsem o něm napsal. Přestal jsem Kunderu číst, takže jen předávám to, co mi řekl Miłosz.

Před více než čtvrtstoletím napsal Milan Kundera esej o střední Evropě nazvaný Oloupený Západ. Připisuje se mu prvenství ohledně poukazování na osud střední Evropy. Ale Miłosz o tomto fenoménu a o tragickém osudu celého regionu hovořil už dřív a méně selektivně.

Kunderův esej, který polsky vyšel jako Porwanie Europy, znám, ale jak tomu bylo s pojmem střední Evropa, přesně nevím. Samozřejmě osmdesátá léta, to bylo období, kdy se o tomto problému hodně mluvilo. Střední Evropa představovala prazvláštní místo, které bylo následkem Jalty poznamenané rozdělením Evropy na sovětský Východ a evropský Západ. Střed Evropy přestal tímto rozdělením politicky existovat. Hypotéza střední Evropy se jevila jako velice zajímavá a zdála se být i dobře odůvodněná. I mně se ta myšlenka líbila a stále si myslím, že existuje cosi jako zvláštní dědictví této části Evropy spojené zčásti s Rakousko-Uherskou monarchií. Ale po roce 1989, po pádu komunismu, se tento pojem používat přestal. Potom už nikdo o střední Evropě nemluvil, alespoň u nás ne.

V Československu a posléze v České republice rovněž ne.

Mluvilo se jednoduše o Evropě, o návratu, vstupu do Evropy. Neznamenalo to, že vstupujeme, chceme vstoupit do Evropské unie s naší střední Evropou, jako její součást. Všichni se vracíme k Západu a stáváme se jeho součástí jednotlivě. To mělo svůj politický kontext, všichni pamatujeme, jak i samotný proces vstupu do EU představoval svého druhu konkurenční boj mezi třemi premianty: Českou republikou, Polskem a Maďarskem. Tyto země, které byly nejvíce rozvinuté, měly největší šanci, se chovaly jako při soutěži krásy: snažily se co nejvíc zalíbit. Šlo o to, kdo nasbírá od západní Evropy víc komplimentů – a nejvíce jich nemohla získat strana, která mluvila o své specifice, o své „středoevropskosti”, ale zdůrazňovala, že už jsme stejní jako Francouzi nebo Němci. Pojem střední Evropa se z veřejného diskursu vytratil, což je škoda. Stále zůstává otevřená otázka, jestli ještě střední Evropa existuje, je-li naše kultura, naše literatura, jež se objevila v průběhu posledních dvaceti let, literaturou a uměním, které nadále rozvíjí středoevropský odkaz nebo ne.

Myslíte si, že tomu tak v umění a literatuře je?

Po mém soudu ne. V případě polské literatury lze říct, že ze střední Evropy vypadla; stopy jsou spíš podružné, nepatrné. Vytvořil se jakýsi podivný univerzalismus. Knihy, které se objevují, píšou lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jejich díla by stejně dobře mohla vznikat v New Yorku. Ale začteme-li se do nich, cítíme, že je to jen náhražka New Yorku. Nejsou to problémy člověka, který žije v New Yorku, jsou to problémy člověka žijícího v této části světa, kterému se zdá, že prožívá problémy New Yorku.

Jak si jako čerstvý europoslanec představujete spolupráci středoevropských národů v Evropském parlamentu?

Vytvořili jsme parlamentní frakci, která nese dost bizarní název Konzervativci a reformisté, ale na tom zase až tak nezáleží. Jsme v ní my, PiS, Češi z ODS a ještě lidé z Litvy a Lotyšska. Zatím chybějí mimo jiné Maďaři. Spolupráce s ODS je ale perspektivní, slibná. Možná se nám podaří postupně přesvědčit politiky podobné orientace z naší části Evropy, aby se s námi spojili. Větší frakce má větší moc, menší skupina menší. Na druhou stranu ve velké parlamentní skupině mají malé strany velmi malý prostor, zatímco v menší skupině jsou na tom lépe. Vytvoření parlamentní skupiny evropské pravice každopádně představuje delší proces. To se nedá stihnout během jednoho volebního období. Začali jsme, je to nadějné, dobře se nám spolupracuje, velice harmonicky, doufám, že to tak půjde i dál a že vše nakonec nabere sílu sněhové koule, která při svém pohybu nabírá postupně stále větší masu.

Není to také otázka práce s médii v jednotlivých zemích, v níž má pravice, eufemisticky řečeno, rezervy?

Média v Polsku nám nejsou nakloněna, jsou naopak vesměs radikálně zaměřena proti pravici. Můžeme si klást otázku, proč tomu tak je, ale taková už je skutečnost. Podobně je tomu i v jiných zemích, výjimku tvoří možná Anglie.

Co v médiích projde levicovému politikovi, pravicovému obyčejně neprochází. Není to ale nakonec dobrý trénink?

Ano, může to tak být. Občas má ale člověk co dělat, aby nepodlehl pocitu beznaděje. Slova jsou překrucována, padají hloupé argumenty. V politice jde o něco jiného než o seminář na akademické půdě, kde lze na nesprávný argument odpovědět: Ale to je přece nesmysl, neboť za a, za b, za c. Novinářům se takhle odpovídat nedá. Zaprvé nepochopí, zadruhé se urazí a zatřetí pak napíšou ještě větší hlouposti. Tak tomu obyčejně bylo při tiskových konferencích, které jsem zažil. Říkal jsem si: Bože můj, co to ti nešťastníci vykládají? Vždyť to není pravda, jsou to vnitřně si odporující výroky. Akademik má stejně jako u studentů potřebu vše hned analyzovat, nakolik je myšlenka odůvodněná, konzistentní. Ale do politiky tohle přenášet nelze. Není možné člověku říct: Jsi nedouk, aspoň si o tom něco přečti, jsi nevzdělanec.

Neobáváte se, že se svými politicky nekorektními názory, a to nejen na Evropskou unii, byste mohl jednou dopadnout podobně jako před časem váš filozofický kolega Rocco Butiglione?

Takové nebezpečí existuje vždycky. V politice, a v demokracii zvlášť, je vždy třeba mít stoupence. To není zábava pro samotářské vlky, pro statečné kovboje, kteří sami nastolují pořádek v městečku na Divokém Západě. Je třeba mí stoupence, aktivisty a umět pracovat ve skupině. Nebezpečí, o kterém hovoříte, existuje. Je třeba snižovat hranice pravidel politické korektnosti – a hranice svobody slova v politice naopak rozšiřovat. Také si myslím, že mohou vznikat různé potíže. Ne nutně v mém případě osobně, ale vůbec politikům z naší skupiny. Abychom mohli být více viditelní, musíme politickou korektnost překonávat.

Druhá, kratší část rozhovoru, uskutečněného 10. září 2009 v Praze, vyšla v týdeníku Reflex 44/2009 29. října 2009.

Knihu Ošklivost demokracie a jiné eseje lze zakoupit zde.

Vyšlo v Revue Politika