Právník Vít Zvánovec je přesvědčen, že je nepřípustné rozpustit jakoukoli politickou stranu či omezit svobodu jakéhokoli projevu („Politické svobody? Jen pro někoho“, LN 22.2.). Mýlí se.

Právník Vít Zvánovec je přesvědčen, že je nepřípustné rozpustit jakoukoli politickou stranu či omezit svobodu jakéhokoli projevu („Politické svobody? Jen pro někoho”, LN 22.2.). Mýlí se.

Za prvé, směšuje lidská práva a práva politická. Ve skutečnosti jsou lidská práva důležitější než politická.  

Lidská přirozená práva jsou např. právo na život, svobodu a legitimně nabytý majetek. Politickými právy jsou např. svoboda volit, být volen či právo shromažďovací. Práva politická lze potenciálně použít ke zničení práv lidských; jsou-li tudíž lidská práva platná, pak na práva politická mám nárok jen tehdy, pokud je nechci použít ke zničení práv lidských.

Má-li člověk Z přirozené právo na život, já nemám právo jej zavraždit. To je jasné. Mám ale právo kandidovat z účelem získat moc v zemi a pak změnit zákony tak, abych mohl nechat pana Z zabít? Je-li jeho právo na život právem přirozeným, pak nemám. Mám ale právo veřejně obhajovat a propagovat jeho vraždu? Má-li on skutečně právo na život, nejenže nemám právo jej zavraždit, ale nemám ani automatické absolutní právo jeho vraždu propagovat.

Jinými slovy, koncepce přirozených lidských práv nutně implikuje, že práva politická nejsou absolutní, ale jen relativní vzhledem k tomu, jak slouží ochraně přirozených lidských práv.

Druhý Zvánovcův omyl je tvrzení, že „česká ústava je založena na procedurálním pojetí demokracie.“ Přesně naopak, naše ústava je založena na uznání určitých objektivních hodnot: viz. článek 9 ústavy, odstavec (2): „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“; a článek 1 Listiny základních práv a svobod: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“

Zvánovcův model je v rozporu s ústavou, neboť říká: Každý má absolutní právo na propagaci jakéhokoli politického názoru (byť by jim bylo zotročení či vyvraždění ostatních) a zároveň má absolutní právo s tímto názorem kandidovat a pokud volby vyhraje, pak jej i realizovat, např. zrušit ústavu a potom některé lidi zákonem zotročit nebo usmrtit.

Spor mezi Zvánovcem a ústavou není mezi „liberální zastánci lidských práv pro všechny, včetně neonacistů“ a „autoritářskými omezovateli vztahujícími tato práva pouze na arbitrárně vybrané ‚demokraty‘“. Ten spor je mezi zastánci lidských přirozených práv pro všechny, kteří tudíž logicky a konzistentně trvají na tom, že ti, kdo tato lidská práva chtějí zničit, nemají neomezené právo své názory propagovat a již vůbec žádné právo dostat se k moci a lidská práva zničit; a relativisty až nihilisty, kterým je v posledku jedno, zda názory požadující zničení lidských svobod ve společnosti převládnou, stoupenci těch názorů se k moci dostanou a pak svobody zničí.

Včetně svobod svých! Lidská práva Rudolfa Slánského a Ernsta Röhma lépe chránily režimy, jimiž oni pohrdali (1. ČSR, Výmarská republika), než režimy, v nichž byli lidmi č. 2 – jak by to oni sami potvrdili, kdyby to, pravda, přežili. Kdo tedy lépe chrání lidská práva Slánského a Röhma a milionů dalších – ten, kdo chce nástup k moci Hitlerů a Röhmů a Gottwaldů a Slánských legálně umožnit, anebo ten, kdo mu chce legálně zabránit?

Publikováno v Lidových novinách 24.2.2010.