Patriotismus vs. nacionalismus

26.5.2016
Roman Joch

Joch 10-30-2007 5-38-47 PMNěkteří nesli nelibě, že ministr české vlády promluvil na setkání Sudetoněmeckého Landsmannschaftu a účastníky oslovil „milí krajané“. Jedenasedmdesát let po skončení války.

Kdyby se doporučením těchto lidí řídili Američané, pak v roce 1936 Seveřané stále nemluví s Jižany, v roce 1989 Italové s Rakušany, v roce 2033 stále ještě Francouzi nebudou mluvit s Alžířany a v roce 2046 Američané s Vietnamci.

Jak absurdní.

Je dobře, že ministr české vlády sudetské Němce přátelsky oslovil. Jak říkal Charles de Gaulle, „krev schne rychle“. Přicházejí nové problémy, nová nebezpečí a bývalí nepřátelé se stávají novými spojenci. Spojenců nemáme nikdy dost. Například Bavorsko, stejně jako ostatní středoevropské země Česko, Polsko, Slovensko,Maďarsko i Rakousko, zastává v otázce islámské migrace tu samou rozvážnou pozici. A v otázce ruského harašení zbraněmi má většina obyvatel této sebevědomé země zřejmě realističtější postoj než mnozí jiní Němci, kteří vůči Rusku trpí Stockholmským syndromem.

Smíření je tudíž prozíravé. Konec konců, sudetští Němci naši krajané byli. Ano, v letech 1938–45 většinou stáli na špatné straně; ale nezapomínejme, že v letech 1948–89 většinou stáli na té správné, a naše země v důsledku tehdejšího režimu na té špatné. A mnozí naši tehdejší vládcové se připravovali západní Evropě provést to, co v letech 1938–45 provedli Evropě střední Hitler a Stalin.

Zemské vlastenectví

To nás přivádí k rozdílu mezi patriotismem a nacionalismem. Patriotismus je loajalita k vlasti, jejímobyvatelům a institucím. Jedná se tudíž o zemské vlastenectví. Nacionalismus je příchylnost k příslušníkům vlastního etnika, ať už jsou spoluobčany či cizinci. Jedná se tedy o (vnitro) kmenovou loajalitu. Někdo by si mohl myslet, že mezi tím není velký rozdíl, ale za určitých okolností ten rozdíl je úžasný a patriot nemůže být nacionalistou a nacionalista není patriotem.

Patriotismus není rozbíječský, není zdrojem rozkolu. Je loajalitou k zemi a všem spoluobčanům, bez ohledu na jejich národnost. Nacionalista však mezi spoluobčany rozlišuje; ty vlastního etnika považuje za „lepší“ než etnik jiných. Nacionalista tak do společnosti v případě, že není monoetnická, vnáší rozkol.

A nejen uvnitř země, ale i vně. Pokud příslušníci jeho etnika žijí v sousedním státě coby menšina, nacionalista může mít tendenci je chtít „přinavrátit“ domů, tedy to území, jež obývají, od sousední země odtrhnout a připojit k vlastní. Nejzhoubnější formou nacionalismu je tak iredentismus, protože rozbíjí mezinárodní řád a vede k válkám.

Český patriot je ten, kdo je loajální ke všem svým spoluobčanům, ať už etnicky to jsou Češi, Vietnamci či Romové. Český nacionalista je ten, kdo sice může snít své panslavistické či slavjanofilské vize, ale vůči svým konkrétním spoluobčanům, kteří jsou etnika jiného než on, vyvolává a šíří nenávist.

Patriotismus není loajalitou jen vůči zemi a spoluobčanům, ale i legitimním institucím země. V případě její cizí okupace se sice patriot a nacionalista mohou setkat jako spojenci v odboji, ale patriot bude bránit její svobodné instituce i proti uzurpátorům domácím, etnika svého.

Ten bývalý voják, který prohlásil, že kdyby vláda a parlament vyslaly české jednotky do zahraničního konfliktu, s nímž on nesouhlasí, pak se „bude střílet ve Strakovce a v parlamentu“, není patriot, nýbrž zrádce. Jeho myšlenky jsou vlastizrádné a případný pokus o jejich realizaci je velezradou. Každopádně není hoden nosit uniformu důstojníka Armády ČR.

Antipatrioté na nejvyšších místech

Ale patrioty nejsou ani ti, kdo na nejvyšších místech vnášejí do společnosti svár na základě svých fóbií. Když ministryně vlády prosazuje, aby majetek církve na Hradě byl znárodněn, zřejmě proto, že nenávidí katolickou církev, pak štve proti svým katolickým spoluobčanům. Není patriotkou, nýbrž nacionalistkou, přesněji nacionální socialistkou, neboť chce vyvlastňovat majetek jiných z nacionalistických důvodů.

A když ministr vlády navrhne, aby svoboda projevu byla omezena, není patriotem, neboť útočí na jeden ze základních institutů našeho režimu, kterým je svoboda projevu. Vůči tomuto institutu a vůči duchu našeho ústavního režimu je vlastně zrádcem.

Zneužívá své vysoké funkce k pokusu zúžit svobodu projevu nás všech. Vládu máme od toho, aby se chránily naše svobody; když se někdo snaží zneužít státní moc k jejich omezování, není patriotem, nýbrž antipatriotem; byť literu zákona samozřejmě porušit nemusí.

Ano, antipatrioté jsou u nás i na nejvyšších místech.

A úkol patriotů ve svobodné společnosti je dvojí: opovrhovat těmi, kdo z ideologických (nacionalistických, třídních atd.) důvodů štvou proti spoluobčanům, a bránit těm, kdo by chtěli omezovat svobody nás všech.

Ti, kdo na nejvyšších místech vnášejí do společnosti svár na základě svých fobií, patrioty nejsou

Vyšlo v LN 21.5.2016

Příspěvků : 2 - Patriotismus vs. nacionalismus

  1. Zdeněk Hovorka : 28.5.2016 v 12.19

    To rozdělení na patrioty a nacionalisty podal autor značně zjednodušeně, školometsky, odtrženě od reality. Tak jednoduché, jak píše, to není. Masaryk a Beneš byli kým ? (V roce 1910, 1915, 1919, 1930) Kým byli čeští legionáři za 1. světové války? Kým byli čeští vojáci v Rakouské armádě, kteří nepřeběhli z přesvědčení ? A ti kteří nepřeběhli ze strachu nebo z nedostatku příležitostí? Kým byli čeští odbojáři z 2.světové války ? Kým byli domácí odbojáři, kteří nejvíce prosazovali odsun? Kým byl president USA Roosevelt (internace všech us občanů japonského původu)? Ono to není tak snadné rozdělit. Praxe se statisíci mrtvými v reálném čase se liší od teoretické diskuse v době hlubokého míru.

    • Michal : 6.6.2016 v 9.35

      … ona hranice je pouze od člověka k člověku, mění se nejen věkem, ale i zkušenostmi a žel i situací kolem. Bývá podceńován tlak ruské propagandy již v 19.st.

      “Národy” se zřejmě nemělní, ale spíše koncentrují, Židé byli už jen raritou, a nastal záhadný obrat, když souhra okolností v zájmu jejich identity pozitivně i negativně. Tak i český jazykový nacionalismus čekal na jiskru k požáru ničícího nás dosud. Minority, co jej zaplatily hůře, netřeba jmenovat.

      Nestačí ovšem jen “země”, nutná i tradice legitimity a kvality života, tedy stát. Ten je postaven na zodpovědné službě, kterou zjednat na zelené louce věru nemožno. Právě tradice rodin, konstelace ve službě minulé a výhled do budoucnosti, mohly čelit chaosu. Destrukce církve ale otevřela zkázu náhradních řešení až po dnešní klientelistický stát postavený na korupci vlastních občanů.

Napsat komentář k Zdeněk Hovorka Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?