Radikální změny bezpečnostního klimatu doposud nenašly adekvátní odezvu v české zahraniční a bezpečnostní politice. Česká republika se potýká s absencí jasné strategie, jak čelit pokračujícím posunům v rovnováze sil. Touto pasivitou se jen dostává do vleku událostí.

Již několik let pozorujeme formování nového světového uspořádání. Dosavadní post-bipolární mezinárodní řád opírající se o dominanci jediné velmoci, jež garantovala i evropskou stabilitu a bezpečnost, postupně nahrazuje multipolární systém. Pod tlak se tak dostává i pevnost a kredibilita stávajících spojeneckých svazků České republiky, které jsou na dosavadním systému vystavěny. Průvodním jevem probíhajících změn je opětovný nárůst nacionalismu a snah o nadřazování národních zájmů na úkor zájmů společných. Tento vývoj v minulosti předcházel válečným konfliktům a měl zvláště negativní dopad na nezávislost malých a středních zemí, které soupeření velmocí o přerozdělení moci a sfér vlivu zasáhlo jako první.

Nebezpečný klid české zahraniční politiky

Česká politická reprezentace však přes všechny tyto vnější symptomy zůstává povážlivě klidná a nečinná. Důvodem je absence základní shody na hrozbách pro naši bezpečnost, a to napříč politickým spektrem i mezi jednotlivými ústavními činiteli. Přitom existuje oficiální, vládou schválená Bezpečnostní strategie České republiky, která jasně definuje bezpečnostní zájmy státu, shrnuje hlavní bezpečnostní hrozby a nastiňuje i rámcový postup, jak tyto zájmy chránit. V reálných krocích české zahraniční politiky se to však neprojevuje.

Klíčovým životním zájmem je podle tohoto dokumentu „zajištění suverenity, územní celistvosti a politické nezávislosti ČR, zachování všech náležitostí demokratického právního státu včetně záruky a ochrany základních lidských práv a svobod obyvatel“. Zároveň se v něm uvádí, že „bezpečnost ČR nelze oddělovat od bezpečnosti v euroatlantické oblasti, respektive od globální bezpečnostní situace“.

Vývoj mezinárodní situace tedy není možné ignorovat a domnívat se, že poloha České republiky (uprostřed Evropy a mezi spojenci) sama o sobě zajistí bezpečnost země. Právě naopak: Její pozice ve střední Evropě, v prostoru mezi Německem a Ruskem, ji činí při změnách v rovnováze sil mezi těmito velmocemi a v kontextu změn v mezinárodním systému mnohem zranitelnější, a to i přes existující členství v Evropské unii a NATO.

Samotné členství v mezinárodních organizacích nestačí a nelze na něj v období velkých otřesů stoprocentně spoléhat.

Aktivní zahraniční politika je nutná

Geopolitická pozice České republiky vyžaduje jasnou strategii. Zahraniční politiku, která by v období turbulentních změn na mezinárodní scéně dokázala aktivně ochránit životní zájmy země. K eliminaci rizik je třeba využít multilaterální i bilaterální diplomacii a bezpečnost státu zajistit vícestupňově. Samotné členství v mezinárodních organizacích a bezpečnostní garance tím získané nestačí a nelze na ně v období velkých otřesů stoprocentně spoléhat. Naplnění uvedených garancí bude totiž vždy závislé na ochotě ostatních členů tyto závazky splnit. Rozhodující roli přitom vždy bude mít postoj dominantní velmoci, protože v období vážné krize lze jen stěží očekávat samostatné jednání ostatních členů. V případě NATO proto vždy bude zásadní pozice USA, v Evropské unii pak Německa. Z hlediska bezpečnosti jsou tak pro Českou republiku klíčové vztahy s oběma těmito velmocemi.

Otázkou je, nakolik můžeme jednání obou velmocí reálně ovlivnit. Každá země hájí primárně své vlastní zájmy. V tomto směru jsme tedy závislí na tom, zda jejich národní zájmy budou konvenovat se zájmy našeho státu, resp. zda pro ně bude nezávislost České republiky natolik významná, aby se za ni postavily.

Se spoléháním na bezpečnostní garance velmocí má přitom bývalé Československo velmi negativní historické zkušenosti: Spojenecké smlouvy a závazky pomoci se v roce 1938 ukázaly jako naprosto bezcenné – velmoci daly přednost vlastním zájmům, a republika proto přišla o svou územní celistvost a následně i nezávislost. Životní zájmy státu ale nezabezpečilo ani přimknutí se k jediné velmoci po druhé světové válce. Sovětská intervence v roce 1968 potvrdila, že země podřízené Moskvě neměly nárok na jakoukoliv samostatnou politiku a byly v podstatě jen provinciemi, které se bez výhrad musely podřídit příkazům z centra.

Regionální rozměr bezpečnosti

O to větší péči musí Česká republika věnovat bilaterální a regionální spolupráci se zeměmi v podobném geopolitickém postavení a s totožnými bezpečnostními zájmy. V případě selhání mezinárodních bezpečnostních závazků tyto země totiž budou jedinými partnery, o které se Česká republika bude moci opřít. Je tedy v bytostném českém zájmu udržovat s těmito státy co nejlepší vztahy a v klíčovém visegrádském formátu aktivně podporovat všechny kroky směřující ke společnému zajištění bezpečnosti celého regionu. Podobně to platí i pro širší regionální formát (baltskou a černomořskou oblast).

I tady samozřejmě čelíme zklamaným nadějím z naší historie – snahy o posílení bezpečnosti země pomocí užší regionální spolupráce skončily v meziválečném období neúspěchem. Stejně jako tehdy i nyní se ukazuje, že bezpečnost regionu i naší země nelze zajistit bez aktivní podpory Polska a Maďarska. Vztahy s oběma těmito partnery jsou pro bezpečnost státu zásadní a nesmějí být podceňovány ani opomíjeny kvůli aktuální politické situaci či vztahům k vládnoucím politikům.

Současný stav je tristní: Prezident republiky se stává hrozbou pro naši zemi. Zahraniční politika vlády je přitom neviditelná a odsunuta na vedlejší kolej.

Nezbytná podmínka: Základní shoda

Úspěšné a trvalé zajištění životních zájmů České republiky není možné bez základní shody na tom, co představuje hrozbu pro její bezpečnost. Společný a jednotný postup všech ústavních činitelů a politických stran je v klíčových otázkách týkajících se bezpečnosti státu nezbytný. Jde o budoucnost země a v takovém případě musejí jít jakékoliv politické hrátky stranou. Česká republika musí navenek vystupovat jako důvěryhodný a předvídatelný spojenec a partner, který má jasně vymezené cíle.

Současný stav je přitom tristní: Prezident republiky se otevřeně paktuje s nedemokratickými režimy v Rusku a Číně, které usilují o změnu stávajícího mezinárodního uspořádání, v jehož rámci jsou ukotveny naše klíčové bezpečnostní garance. Jedná tak proti zájmům České republiky, poškozuje její dobré jméno v očích dosavadních spojenců a stává se hrozbou pro naši zemi. Zahraniční politika vlády je přitom neviditelná, odsunuta na vedlejší kolej a redukována na prosazování obchodních a ekonomických cílů.

Rizika pokračování tohoto stavu pro Českou republiku mohou být naprosto fatální. Bez aktivního přístupu se naše země stane jen pasivním pozorovatelem dění, zcela závislým na rozhodování a politické shovívavosti velmocí. Bez možnosti ovlivnit svůj osud nakonec skončí jako pouhý nesvéprávný satelit Německa, za jehož součást sféry vlivu ji už stejně řada států považuje. Pokud tomuto vývoji nechceme jen lhostejně přihlížet, musíme osud země vzít aktivně do svých rukou a budoucnost si určit sami.