Statistiku nově zvoleného papeže, argentinského kardinála Jorge Maria Bergoglia, už známe: první František, první jezuita, první ze západní polokoule a současně první z polokoule jižní. Nejnovější konkláve bylo zvláštní především v tom, že nemělo žádného jasného favorita. I ti „vatikánologové“, kteří tradičně předem ohlašují kardinály, již jsou „papabili“ – ti, z nichž se rekrutuje nový papež –, tentokrát byli v podstatě bezradní.

Kardinál Bergoglio byl sice druhým nejúspěšnějším kandidátem na konkláve v roce 2005, jež zvolilo papežem kardinála Josepha Ratzingera, ale nyní byl ve svých 76 letech považován za příliš starého. Navzdory tomu byl zvolen. Co však lze od papeže Františka očekávat?

Pokusí se vyčistit vatikánskou kurii.

Jako kardinál – arcibiskup z Buenos Aires – nebyl součástí kurie, a tudíž s ní není těsně spojen. Je proto adekvátní – a možná i proto byl jako outsider zvolen – očekávat, že se pokusí kurii očistit od kardinálů a těch, kdo kryli různé skandály či se na nich přímo podíleli. Kdyby se mu to povedlo, bylo by to velmi záslužné. Uvidíme, zda na to bude mít dostatek sil a energie.

Skromnost a laskavost.

Do svého úřadu dojížděl městskou hromadnou dopravou, pochází z chudé dělnické rodiny italského imigranta, má silné sociální cítění (patří tedy nejspíš k levému okraji katolické sociální nauky, ale určitě nikoli k marxistické takzvané teologii „osvobození“) a jméno si vzal po všemi milovaném svatém Františkovi z Assisi.

Z toho vyplývá:

v současné krizi bude zdůrazňovat práva chudých a slabých, katolická církev bude na jejich straně;

vytvoří účinnou protiváhu a sociální alternativu k latinskoamerickým levicovým politickým demagogům a populistům, jakým byl nedávno zesnulý venezuelský prezident Hugo Chávez a mezi něž patří i ekvádorský prezident Rafael Correa, bolivijský Evo Morales, nikaragujský Daniel Ortega či bratři Fidel a Raúl Castrové na Kubě;

stejně jako polský papež Jan Pavel II. napomohl úspěšnému a hladkému přechodu střední Evropy od komunismu k demokracii, latinskoamerický František může ke stejnému přechodu napomoci Kubě;

může se pokusit zastavit konverze, jež se v Latinské Americe několik desetiletí odehrávají, špatných katolíků k dobrým protestantům – katolíků, kteří z křesťanského hlediska nežijí příkladné životy, v protestanty, kteří z křesťanského hlediska příkladné životy žijí. Bude se je snažit přesvědčit, že se ze špatných katolíků nestanou primárně dobrými protestanty, nýbrž dobrými katolíky.

Bude nejspíš pokračovat v rozvíjení dobrých, až mimořádně dobrých vztahů svých předchůdců Jana Pavla II. a Benedikta XVI. s židovskými náboženskými obcemi i dobrých vztahů křesťanství a judaismu.

V postu (arci)biskupa Buenos Aires udržoval vynikající vztahy s tamní židovskou náboženskou obcí, účastnil se jejich náboženských svátků a o svátku chanuka zapálil jednu svíci na chanukovém svícnu. Přátelství judaismu a křesťanství tedy bude pokračovat, což se určitě nebude líbit některým antisemitským křesťanům (a pro některé z nich to bude nepochybně dalším důkazem „spiknutí“).

Zůstane katolicky ortodoxní.

Kardinál Bergoglio byl označován za konzervativce v morálních otázkách. To je nepřesné, je „jen“ ortodoxní, katolicky ortodoxní. A nikdo nemůže očekávat, že by měl být jiný. (Kdyby byl jiný, byl by velice špatný katolík.) Očekávání, že opustí ostře odmítavý postoj k umělým potratům či přesvědčení, že homosexuální jednání není dobrým naplněním lidské přirozenosti, proto není na místě. Tyto postoje nejsou výmyslem katolické církve, nýbrž poznáním (rozumového) přirozeného mravního zákona.

Celibát kněží sice není důsledkem věrouky či mravouky, ale „jen“ vnitro-církevní regulace a disciplíny. Může i nemusí být, podle toho, jak katolická církev rozhodne. Dospělý člověk získává zkušenosti zhruba 60 let svého dospělého života, církev 1980 let svého dospělého života. Nelze tedy od ní očekávat, že se bude řídit výhradně názory současné generace.

Významnější roli žen v katolické církvi.

Dokonce je myslitelná i na úrovni kongregací a prefektur. Koneckonců mnohé ženy-světice v dějinách vnímaly realitu přesněji a teologicky úplněji než někteří muži. Krajně nepravděpodobné, ba až téměř nemožné, je však svěcení žen na „kněžky“.

Mnohé ženy-světice v dějinách vnímaly realitu přesněji a teologicky úplněji než někteří muži

Katolický kněz totiž jedná „in persona Christi“ – v zastoupení Krista – a během mše zpřítomňuje oběť Krista na kříži. Součástí katolického učení je, že když kněz během mše svaté říká slova Ježíše z jeho poslední večeře na Zelený čtvrtek v předvečer ukřižování „toto je moje tělo… kalich mé krve“, nastává takzvaná „transsubstanciace“ – obětní dary chléb a víno se doslova mění v Tělo a Krev Kristovu. Katolický kněz tedy jedná „in persona Christi“. A Kristus byl muž, nikoli žena.

V křesťanském pohledu na pohlaví to není irelevantní – jakási povrchní náhoda, jako je barva pleti či rasa –, nýbrž podstatné. Přišel Bohočlověk, dítě jednoho božského rodiče a jednoho lidského rodiče, aby vykoupil lidstvo a překlenul propast mezi Bohem a člověkem. Aby se však toto dílo spásy mohlo uskutečnit, jaký byl božský rodič a jaký lidský rodič?

Byl-li by bohočlověk dítětem (ať již synem či dcerou) lidského otce a božské matky, narodil by se do Nebe, kde ale spasit či vykoupit nikdo nepotřebuje. Narodil se však na Zemi, tedy jako dítě lidské matky a božského Otce. (Žádná Bůh-Matka navzdory tvrzením pohanských feministek neexistuje, existuje Bůh-Otec.) Na pohlaví tudíž záleží, a Ježíš se narodil jako muž.

Když kněz proměňuje chléb a víno v Tělo a Krev Kristovu, jedná v zastoupení Krista. Kdyby žena-„kněžka“ říkala „toto je moje tělo… kalich mé krve“, jaká by byla teologická jistota, že by nastalo proměnění? Z hlediska katolické církve žádná. Katolická církev tedy – ne že by „světit“ ženy na „kněžky“ nechtěla – k tomu od Krista nemá žádné zmocnění.

Působení Ducha svatého

Kdy se Bůh směje? Když slyší plány a představy lidí o budoucnosti.

Součástí katolické víry je, že Duch svatý působí během konkláve. Nikoli v onom pozitivním smyslu, že by ze všech kardinálů „vybral“ toho nejlepšího adepta na papeže – že během každého konkláve je z kardinálů zvolen papežem ten nejlepší možný (z dějin vyplývá, že tomu tak vždy určitě nebylo) –, ale ve smyslu negativním, odmítajícím. Duch svatý zařídí, aby nebyl zvolen naprosto nehodný, zlý papež, který by katolickou církev zničil. Takže ti, kdo očekávají konec světa či apokalypsu, budou nejspíš zklamáni.

Ostatně, jak říká známá anekdota: Kdy se Bůh směje? Když slyší plány a představy lidí o budoucnosti.

Vyšlo na www.ceskapozice.cz