Každý Zoon Politikon dříve či později zažije to, čemu říkám „moment Vichy“.
Jste katolický monarchista ve Francii v 30. letech 20. století. Pohrdáte levicí a parlamentem, jenž jest jen žvanírnou; nesete nelibě útisk Církve a zákaz jejího školství. Domníváte se, že monarchie lépe odpovídá tradicím, historii a hrdosti Francie, než zkorumpovaná republika.
Pak přijde léto 1940. Ke svému úžasu zjišťujete, že mnozí vaši dosavadní konzervativní přátelé, místo aby bojovali proti tomu neo-pohanskému barbarství, jsou kolem maršála Pétaina ve Vichy a s nacismem kolaborují. Vy víte, že Francie, která se mu poddá, ztratí svého ducha, svou hrdost a svou čest, a jako taková bude mrtvá. A mnozí socialisté, jako např. prefekt Jean Moulin, pro které jste doposud měl jen pohrdání, to – na rozdíl od mnohých vašich dosavadních přátel – vidí. Jsou v odboji, jsou jeho hrdiny, jsou vašimi spolubojovníky. Stále nesouhlasíte s jejich názory, ale vážíte si jich. Nebo z druhé strany: jste francouzský socialista. Věříte v ideály „svoboda, rovnost, bratrství“; pravici považujete za reakcionáře, Církev za tmáře. Přijde léto 1940. A někteří vaši dosavadní soudruzi – jako např. bývalý premiér Pierre Laval – ve Vichy kolaborují s nacisty. Své socialistické židovské soudruhy – své bývalé přátele – vydávají Gestapu. Najednou vidíte, že někteří aristokratičtí katoličtí monarchisté se zvednutou hlavou sestupují do mučíren Gestapa. Nikoli jako katani; jako ti, kdo tam budou mučeni. Obdivujete jejich odvahu. Odvahu lidí, kteří se bojí Boha, ale již nikoho jiného, žádného člověka, natož toho rakouského frajtra se štětkou pod nosem. Nesouhlasíte s nimi nadále politicky, ale vážíte si je za to, že jsou v odboji, a za jejich odvahu. Je to nejen de Gaulle v Londýně, ale i mnozí další v Résistence (byli to např. aristokratičtí monarchisté, kteří v Alžíru odzbrojili vichistické jednotky a předali město Američanům).
V Orianě Fallaci jsme mnozí lidé z pravice zažili svůj „moment Vichy“. Po 11. září 2001 bych byl v zákopech či na barikádě raději s ní, bývalou levicovou (lépe řečeno, liberální) novinářkou 60., 70. a 80. let, než s novodobými „Vichy konzervativci“ či „Vichy libertariány“.
Svým naturelem byla z rodu velkých žen-bojovnic. Novodobá Boaedicea nebo Zenobia. Narodila se v létě 1929 v rodině odpůrce Mussoliniho ve Florencii. Jako čtrnáctiletá se stala členkou demokratické, protifašistické partizánské skupiny. Proslula však až po válce jako novinářka a válečná zpravodajka (Vietnam, atd.). A především, jako autorka strhujících interview s různými světovými státníky. Šáh Réza Páhláví, Indíra Gándhíová, Golda Meirová, Jásir Arafat, Henry Kissinger, ajatolláh Chomejní, plukovník Kaddáfí, šéf CIA William Colby, Teng Siao-pching, atd. Chladný, cynický Realpolitiker Henry Kissinger se jí svěřil se svou romantickou představou – respektive vymámila ji z něho – že si někdy připadá jako kovboj cválající na koni před karavanou vozů. Představte si, malý, tlustý Kissinger jako kovboj! Jak si ho pak všichni karikaturisté dobírali! On to později označil za své nejkatastrofálnější interview, jež kdy poskytl. Na interview s ajatolláhem Chomejním přišla zahalena v čádoru, neboť musela. Povedlo se jí z něho dostat, že čádor je jen pro hodné, cudné moslimské ženy. Na což reagovala tím, že si jej sundala. Naštvaný Chomejní utekl. Když interview mělo být poté obnoveno, Chomejního syn jí řekl, aby za žádných okolností před jeho otcem opět nezmiňovala slovo čádor. Co ona? Pustila nahlas pásku magnetofonu se závěrem své předchozí konverzace s Chomejním – o čádoru! Starý Chomejní se zarazil – a pak rozesmál! Je to jediný známý případ Chomejního, jak se v rozhovoru pro novináře smál. Bravo, Oriana!
Nesnášela tyrany. Nesnášela Chomejního, nesnášela Arafata, nesnášela Kaddáfího. A nesnášela ani pravicové diktátory. V 70. letech byl jejím milencem mladý řecký socialista Alexandros Panagoulis, který se v roce 1968 pokusil o atentát na řeckého pravicového diktátora, plukovníka Papadopoulose – neúspěšně. Byl zavřen do vězení, později amnestován a pak přesídlil do Florencie, kde se stal milencem Oriany. Po obnovení demokracie v Řecku v roce 1974 se stal poslancem a o dva roky později byl za doposud nevyjasněných okolností zabit při dopravní nehodě.
Oriana Fallaci v interview vytýkala řediteli CIA Williamu Colbymu, že CIA podporuje různé pravicové diktátory, od Papadopoulose po Pinocheta. Považovala za nesprávné, že tyto režimy nechaly zastřelit pár desítek či stovek komunistů – čímž se jim stalo jen to, co by oni sami udělali tisícinásobně většímu počtu lidí, kdyby se dostali k moci.
V roce 1975, po třech měsících těhotenství, samovolně potratila a pod vlivem této události napsala hodně překládaný esej Dopis nikdy nenarozenému dítěti, jenž je fiktivní úvahou matky o tom, zda má své dítě donosit, anebo potratit. Byl v té době skandální, neboť potrat zvažovala jako legitimní možnost. (To bylo tehdy příznačné názorové dělení lidí na Západě: na ty, kdo považovali zastřelení pár komunistů za skandál, ale potrat za banalitu; a na ty, kdo považujeme umělé potraty za masakr neviňátek, ale zastřelení pár komunistů v době studené války za banalitu). Její názor na potraty byl tehdy spíše liberální, ke konci života se však vyslovovala proti potratům – s jednou výjimkou: případu, kdyby ženu znásilnil bin Ládin nebo Zarkáví.
To nás přivádí k její největší kontroverzi a k hlavnímu dílu – a zápasu – posledních let jejího života; k její reakci na teroristické útoky radikálních muslimů proti západní civilizaci 11. 9. 2001 a poté. Reagovala na ně rozsáhlým esejem v Corriere della Serra „Vztek a pýcha“, jenž v roce 2002 upravila do stejnojmenné knižní podoby. Kritizuje v ní islám jako zaostalý a barbarský, neschopen svobody či demokracie. Kritizuje masivní imigraci moslimů – jež nazývá nájezdníky – do Evropy, jež se v důsledku toho stává Eurábií. A kritizuje zbabělé evropské politiky, jež tomu přihlížejí a nemají dost odvahy trvat na západních hodnotách svobody. Muslimům vzkazuje: „Válku jste chtěli, válku chcete? Dobrá. Co se mě týče, válka je a válka bude. Do posledního dechu.“ A evropským politikům dává na srozuměnou: „V momentu, kdy se vzdáte svých principů a svých hodnot… v momentu, kdy se vysmíváte těm principům a těm hodnotám, jste mrtvi, vaše kultura je mrtva, vaše civilizace je mrtva. Tečka.“
Jak na to reagoval evropský levicový politický establishment? Jak asi, dal ji k soudu a hrozil ji vězením.
Ó, pánové, jak odvážné a statečné od vás! A jak galantní! Postavit před soud a chtít zavřít do kriminálu starou ženu s rakovinou! Myslíte, že Oriana, jež se jako mladá dívka nezalekla černokošiláčů, se teď na stará kolena strachy rozetřese před musulmany a saracény? A před vámi, evropskými politickými (j)elitami, na které kdyby zaútočil hraboš polní, pak kapitulujete bez boje? Nebuďte směšní!
Své poslední roky žila v New Yorku a bojovala s rakovinou; v posledku neúspěšně. Když už ani nemohla polykat pevnou stravu, co dělala Oriana? Pila šampaňské. Tak odcházejí konzervativci z tohoto světa – buď se zbraní v ruce, anebo se skleničkou šampaňského… Inu, není nad dobrý styl…
Považovala se za „ateistku, díky Bohu“, v posledních letech života za „křesťanskou ateistku“. Obdivovala papeže Benedikta XVI. a jeho esej z roku 2004 o tom, proč Západ nenávidí sebe sama. V srpnu 2005 byla papežem přijata k soukromé audienci v jeho letním sídlu Castel Gandolfo.
Zemřela 15. září 2006 ve Florencii. Byla evropskou a západní patriotkou – v Evropě dneška, plné zbabělců a sráčů. Oriana Fallaci, requiescat in pacem.
Roman Joch, ředitel Občanského institutu
Článek vyšel v upravené podobě v časopise Euro
Ale Rani,
to přece nebyl Tractatus Ethico-Philosophicus, co jsem napsal, nýbrž nekrolog! Jak už jsem uvedl, byl to poslední hold hrdé a statečné ženě! Ten článek byl o jejích názorech, ne o těch mých! A uvědomte si, prosím, ona byla Italka, s italským temperamentem a s italskou rétorickou nadsázkou! Nemůžete brát vše doslova a vážně!
Zajisté jsem mohl na Orianě kritizovat spoustu věcí (mít za milence socialistu, tak špatný vkus…), ale nekrolog prostě není vhodnou formou pro to: “Nihil nisi malum de isto culo mortuo “, jak říkáme my, staří Římané…
Podívejte, jde o proporci, o mravní rovnováhu: kdyby Evropa byla plná válečných štváčů hodlajících vyhladit všechny musulmany a saracény, včetně starců, žen a dětí, nabádal bych k umírněnosti, milosrdenství a slitování. Ale rovnováha je vychýlena v opačný extrém, Evropa je skutečně plna různých zbabělců a, ano, sráčů; kteří praktikují nemravný appeasement nehorázných požadavků některých moslimů, totiž že o islámu, o tom, zda je to pravé náboženství, zda je spravedlivé a rozumné, zda je náboženstvím míru, se nesmí vést žádná diskuse, žádná polemika a veřejně se nesmí vyslovit žádná pochybnost, neboť jinak zabijeme další jeptišku, dalšího režiséra a prostě všechny… V této otázce a v tomto morálně-politickém rozpoložení Evropy stála Oriana na té správné straně: na straně svobody, včetně svobody slova, myšlení a náboženské svobody.
V Marseille jsem byl, ale nijak extra se mi tam nelíbilo: příliš mnoho Francouzů…
Romane,
ad 1) souhlas bez výhrad;
ad 2) souhlas s výhradou, že poslední věta je hodně teoretická a v podstatě nadbytečná – pozůstalým po těch nevinných to asi nevysvětlíte, a celkově mi to – promiňte – zavání takovými těmi “přehmaty” v 50. letech… prostě jednoznačné a záměrné zvěrstvo nelze okecat, a to ani vznešeným cílem;
ad 3) no jo, ale v praxi to fakt takhle ideálně nefunguje: v Iráku (zejména ve 2. válce) docházelo k zasažení čistě civilních cílů mnohem častěji (omlouvalo se to selháním zpravodajských služeb, ale to si snad CIA se svým rozpočtem má ohlídat, ne?) a co se Libanonu týče, mám v Bejrútu dost známých, abych věděl, že ostřelování probíhalo cca s přesností na 500 m, což je v husté zástavbě v podstatě totéž, jako by tam armáda pálila naslepo…
I tak jste se ale přece jen dostal hodně daleko od svého tónu v článku o OF, tj. od výkřiků o musulmanech, saracénech a sráčích a od adorace výroků typu: “Co se mě týče, válka je a válka bude. Do posledního dechu!” Za tu změnu jsem rád, z toho článku jsem měl pocit, že pomalu odjíždíte do Marseille…
Rani,
s obsahy obou Vašich posledních příspěvků souhlasím, jen dodám pár důrazů:
(1) Ano, ve válce proti nacismu se někteří lidé na protinacistické straně taky chovali jako zvířata a zpáchali zvěrstva, ale svobodné západní společnosti se v důsledku války proti nacismu a po té válce zlými či zvěrskými nestaly. Tedy ta válka je neučinila zásadně horšími.
(2) Ta válka byla jednoznačně spravdlivá – stejně jako později studená válka proti komunismu (splňovala všechna kritéria ius ad bellum), ale spojenci se v ní dopustili mnoha válečných zločinů, které byly kategioricky zlé a navíc pro vítězství nikoli nezbytné – jako např. bombardování měst a záměrné zabíjení civilistů (Drážďany, Hirošima), nebo vydání ruských zajatců Stalinovi, nebo kolektivní vyhnání všech sudetských Němců, atd. (nemluvím o sovětských zločinech, neboť od komunistů nic dobrého nečekám). To všecho byly zločiny, které se nikdy neměly stát a ani se stát nemusely. Spojenci tedy selhali, pokud jde o dodržování kritérií ius in bello, tedy správných prostředků ve válce. Avšak nedodržení kritérií ius in bello, pokud byla dodržena kritéria ius ad bellum, nečiní válku nespravedlivou, činí nespravedlivými jen ty její dotryčné prostředky.
(3) A poslední věc: není to jen kavárenská debata; je naprosto zásadní tvrat na tom, že když už bojujeme ve spravedlivých válkách, tj. ze spravedlivé příčiny a pro spravedlivý cíl, neznamená to, že smíme používat jakékoli prostčedky. Naopak, smíme používat jen spravedlivé prostředky, který zničí či paralyzují ozbrojenou moc nespravedlivého protivníka, ale záměrně mu nemasakrují civilní obyvatelstvo. Pozor, ten imperativ je ale proti záměrnému zabíjení civilistů; je nerealistické očekávat, že nikdy žádní civilisté omylem nebudou zabiti a jejich smrt, jakkoli politováníhodná, nečiní válku nespravedlivou. Dokonce ani jejich zabití nebylo nespravedlivé, pokud nebylo záměrné. Když zámerně Hizballáh umístí své rakety mezi civilisty, a ti civilisté jsou zabiti při zničení raket, je to vina jen a jen Hizballáhu.
Spravedlivá válka je těžká: na jedné straně se má vyhýbat záměrnému zabíjení civilistů, na druhé straně požaduje a obhajuje dostatečné použití smrtící síly proti ozbrojené mašinérii protivníka, aby spravedlivá strana měla reálnou šanci převládnout. Obě opačné alternativy jsou však špatné: používání jakýchkoli, i nespravedlivých, prostředků proti protivníkovi, ale i nepoužití dostatečné síly – anebo odmítnutí vůbec boje – proti němu, v čehož důsledku nespravedlivý agresor nebo tyran triumfuje a bude trýznit další a další nevinné oběti.
Píšete: “(Prostředky) nesmí být nepřiměřeně masivní, nesmí způsobit větší zlo než je to, kterému chtějí zabránit a především musí rozlišovat mezi civilisty a ozbrojenci, mezi nevinnými a vinnými. Smrtící síla se smí použít záměrně jen proti ozbrojencům či vinným.”
A Vy mi říkáte, že jsem idealista? Jistě, s tím, co jste napsal, souhlasím bez výhrad, ovšem Váš argument i můj souhlas mají význam pouze v rámci salónní kavárenské debaty. V praxi, když už ke konfliktu dojde, je tahle zásada vždy tím, co se odbourává první – nebo znáte z historie nebo ze současnosti nějaký jiný příklad? Irák, Jugoslávie, Libanon… vždycky se “ti dobří” zaklínali útokem pouze na vojenské cíle a nikdy jim to jaksi nevyšlo. Jistě, před padesáti lety by se patrně vyřešila situace kobercovým náletem, dnes jsou civilní ztráty menší. Ale jsou a nemá cenu si namlouvat, že nebudou…
Já se rozhodně nepovažuju za idealistu, moralistu ani pacifistu a naopak – za sebe a za svou rodinu bych byl ochoten rvát vzít do ruky nějakou hodně účinnou zbraň vcelku bez problémů, pokud – a to zdůrazňuju – by nezbývalo jiný východisko. Nicméně asi bych si celou tu dobu snažil uvědomovat, že se právě částečně měním ve zvíře a budu muset hodně pracovat na tom, abych se vrátil zpátky, protože ta zkušenost mě nenávratně poznamená. (Tohle je samozřejmě jen teoretická úvaha – podobně jako asi Vy tuhle situaci v praxi neznám, ale DOUFÁM, že by mě tohle uvědomění neopustilo.) Problém je, že pokud k něčemu podobnému dojde na jiné než individuální rovině, zmíněné uvědomění rychle mizí.
K WW2: Jistě, boj proti nacismu nebyl marný, o tom není sporu. Ale že se i ze spojenců stávala zvířata páchající zločiny, o tom taky ne. Zkuste chvíli přemýšlet ne v relativních, ale v absolutních hodnotách: bylo skutečně z hlediska válečné strategie nutné tak masové bombardování civilních cílů (celých měst) v Německu? Bylo správné vydat ruské válečné zajatce hnusnou lstí (přemalované cedule na nádražích a tak) Stalinově armádě, aby si je odvezla rovnou na Sibiř, jak to udělali Britové? Nebyly by náhodou podobné skutky souzeny tribunálem podobným tomu v Norimberku, kdyby je neměli na svědomí vítězové? A abychom nechodili daleko – bylo opravdu nutné vyhnat všechny Němce ze Sudet?
(Za jednu věc Vám děkuji: přiměl jste mě po letech znovu vzít do ruky Jaspersovu Otázku viny. Báječné čtení. Doporučuji.)
Z historie toho víme dost, aby bylo jasné, že válka dělá z lidí na obou stranách zvířata vždycky – a čím je konflikt horší, tím horší je i tahle proměna. 2. světová válka šla prostě jenom mnohem dál než všechny ostatní – na obou stranách. Současná situace NAŠTĚSTÍ zatím tak daleko nejde, tudíž máme na výběr. Kdo chce bojovat, má koneckonců možnost – stačí odjet do Marseille, zapsat se do Cizinecké legie a příležitost se jistě najde. A tamější prostředí onu proměně ve zvíře jistě usnadní – většina legionářů ji má už za sebou. Já se budu snažit zůstat nechat si to lepší z lidství tak dlouho, dokud to bude možné…
Velice souhlasím s tím, že “zločin přece není větší nebo menší kvůli tomu, jakou má ideologickou nálepku.” To je naprostá pravda a já neobhajuji zločiny (jakým je vždy záměrné zabití nevinného), ale uvažuji o tom, jak jim realisticky a spravedlivě zabránit či předejít.
Normálně se uvádějí dvě pozice: realistická, která tvrdí, že je někdy nutné zpáchat menší zlo, aby se předešlo většímu zlu. A moralistická či idealistická (někdy až pacifistická), která tvrdí, že žádné zlo – ani to menší – se nikdy nesmí zpáchat, ani aby se předešlo většímu zlu, i když to bude znamenat, že větší zlo nakonec triumfuje. K této pozici, myslím, patříte i Vy.
Já se domnívám, že obě jsou mylné. Zastávám koncepci spravedlivé války, podle které bojovat za spravedlnost realistickými prostředky – tj. používat i smrtící sílu – je spravedlivé; imperativem je ochránit nevinné před nespravedlností a zločiny. Avšak prostředky použité, pokud jsou správné, nejsou zlem. Jinými slovy, trest zločinci, spravedlivá válka, atd., nejsou menším zlem na zabránění zlu většímu, nýbrž dobrem na zabránění zlu.
Pokud ovšem jsou mnohé podmínky splněny. Jednak příčina a záměr použité síly musejí být správné a pak prostředky musí splňovat určitá kritéria: nesmí být nepřiměřeně masivní, nesmí způsobit větší zlo než je to, kterému chtějí zabránit a především musí rozlišovat mezi civilisty a ozbrojenci, mezi nevinnými a vinnými. Smrtící síla se smí použít záměrně jen proti ozbrojencům či vinným.
Nesouhlasím s Vaši mravní ekvivalencí mezi svobodnými společnostmi na jedné straně a komunisty či teroristy na straně druhé. Rozdíl je ten, že ti druzí záměrně chtěli zabíjet nevinné, zatímco ti první záměrně chtěli zabíjet (potrestat či zneškodnit) jen ty vinné. Ano, samozřejmě, udělali mnoho omylů, a zabili přitom i ty nevinné, ale to nezáměrně, v důsledku lidských omylů, které v nutně nedokonalé lidské společnosti budou vždy! Nevidíte v tom ten rozdíl? V jednání někoho, kdo chce záměrně zabít spoustu nevinných, a v jednání toho, kdo chce ty nevinné ochránit, chce zabít ty vinné, a přitom nezáměrně zabije i několik nevinných?
Vaše východisko je vhodné pro rozhodování jednotlivce, který je zodpovědný jen za sebe. Ano, slušnost může být slabší, ano, mohu trpět a odpustit svému trýzniteli, dokonce odpustit mu mám vždy, ať již trpím či snažím se ho potrestat. Ale to není mravní návod pro někoho, kdo je odpovědný za dobro a bezpečí jiných nevinných, např. pro rodiče či státníka. Smířít se, že slušnost bude slabší a nevinní (děti, civilisté) budou trpět, je neslušné. Naopak, mravním imperativem je ochránit nevinné před nespravedlivými trýzniteli. A použít při tom realistické, dostatečné, a zároveň minimálně brutální prostředky, které toho dosáhnou.
Boj proti nacismu byl drsný, ale neřeknete – že ne – že to nemělo smysl? Že ty popravy v Norimberku, že ta totální válka, z nás všech učinila stejná zvířata, jako byli nacisté!? Že to celé nemělo vlastně smysl!? Že to neřeknete, že ne?
Zločin přece není větší nebo menší kvůli tomu, jakou má ideologickou nálepku. Hrát v historii na “kdyby” mi připadá nesmyslné, kdyby carský režim popravil Stalina nebo Batista Castra, třeba by to dopadlo dobře a třeba taky ještě hůř, netuším a Vy taky ne. Ale jsem přesvědčen o jednom – jakmile někdo, například komunisti, teroristi nebo kdokoli, donutí svobodnou společnost k tomu, aby “ve jménu dobra” páchala stejné skutky jako oni, pak vyhráli, protože ona dříve svobodná společnost klesla na jejich úroveň. Viděl jste, podle mě geniální, film Mnichov? Ten je přece celý právě o tom, v individuální rovině. Z lidí, kteří chtěli jen pomstít zlo zlem, se stala zvířata. A stejně to, jsem přesvědčen, funguje i v rovině společnosti. Popravíte pár (potenciálně extrémně nebezpečných) zločinců, a co pak? Budete v tom pokračovat, dokud hrozba nezmizí. Jenže ona nezmizí, takže nepřestanou ani popravy. A za pár let je z té prima svobodné společnosti stejný koncentrák, proti jakému se bránila. Zrovna dějiny Jižní Ameriky jsou toho plné.
Východisko? Není moc příjemné: přijmout fakt, že slušnost je vždycky slabší. Ve sportu, v byznysu, v politice, všude. Prohlásit, že existují jisté mantinely, které nelze překročit, i kdyby to mělo znamenat riziko ohrožení – protože pokud je překročíme, klesneme na úroveň, které se bráníme. Tím, že přijmeme praktiky “těch druhých”, lze vyhrát jedno dvě bezvýznamná kola, ale dlouhodobě je to cesta do pekel…
Ad Peter F.: Rozhodnutie nepripojiť sa ani k Vichy ani k Resistence je vlastne rozhodnutím akceptovať nacistickú nadvládu a teda de facto rozhodnutím pre Vichy. Skutočne nebol žiadny morálne relevantný rozdiel medzi Francúzskom v rokoch 1940-45 a Francúzskom v 50. rokoch 20. storočia? Porovnaj svoj pasívny postoj k nacizmu s postojom, ktorý zaujal J.C.V. Otto von Habsburg.
Ad Rani T.: Myslím, že mému článku připisujete více, než tam bylo skutečně obsaženo. Ten článek byl poslední poklonou hrdé a statečné ženě, nikoli vyjádřením mých názorů na Pinocheta (ty najdete v Archivu článků na těchto stránkách). Já jsem nikdy nepopíral, že za Pinochetova převratu přišli o život nevinní lidé. A zabití každého z nich považuji za špatné. Ale dodal bych: (1) za Pincohetova převratu přilši o život i špatní lidé, kteří chtěli v Chile nastolit totalitní komunistický režim a (2) kdyby k Pinochetovu převratu nedošlo, onen totalitní komunistický režim by byl v Chile nastolen a mnohonásobně větší počet nevinných lidí by přišel o život, než byl počet nevinných, jež přišli o život při a v důsledku Pinochetova převratu. Tím nechci omlouvat jejich zabití, pouze konstatuji mravně relevanntí fakta.
Věta “/pravicové diktatúry/ nechaly zastřelit pár desítek či stovek komunistů – čímž se jim stalo jen to, co by oni sami udělali tisícinásobně většímu počtu lidí, kdyby se dostali k moci” – není konstatováním mravního soudu (toho, zda bylo či nebylo správné, že ti komunisté byli zastřeleni), nýbrž konstatováním empirické zkušenosti, prostého faktu, téměř tautologie: vskutku, v každé zemi, v níž se komunisté dostali k moci, zavraždili mnohonásobně vetší počet lidí, než by byl počet komunistů, které by mohli zabít jejich oponenti. Je znám případ země, v níž se komunisté dostali k moci a nezavraždili tisíce až miliony nevinných? Není.
Před rokem 1918 komunisté neměli žádné mučedníky – carský režim nepopravil ani jednoho komunistu. První komunisté zabiti pro své přesvědčení byli až za občanské války v Rusku. A nyní, se zkušeností celého 20. století, nebylo by lepší, kdyby carský režim nebyl tak mírný a Lenina, Stalina, Trockého neposlala jen do vyhnanství, ale místo toho popravil? Stejně tak, nebylo by lepší, kdyby Weimarská republika Hitlera za jeho pokus o puč v roce 1923 nezavřela do vězení (kde psal Mein Kampf), ale místo toho popravila? (Neboť zločiny, jež zpáchali bolševici před rokem 1917 a Hitler v roce 1923, byly hrdelnými zločiny.) Nebylo by pro obyvatele Kuby lepší, kdyby Batista Castra za jeho ozbrojenou rebelii v roce 1952 nezavřel do vězení a pak po pár letech amnestoval, ale popravil? Castro k lidem, kteří vůči němu projevili mnohem menší odpor než on vůči Batistovi, projevil mnohem méně milosrdenství a mnohem větší krutost: pokud je rovnou nenechal zastřelit, nechával je hnít ve vězení 20 i více let (Huber Matos, Armando Valladares, atd.).
Byly tedy pravicové převraty a jejich režimy – přes všechny zločiny, které zpáchaly – skutečně tím největším mravním problémem 20. století z hlediska svobody a lidských práv? Nebyly spíše politováníhodnou nutností vyvolanou k životu potřebou čelit zlu mnohem většímu a zákeřnějšímu? (K Pinochetovi viz. článek “Nikoli beze cti”.)
Zivot je plny prekvapeni nie?
Ja bych na techto strankach zase necekal tak vysoce kultivovany a inteligentni projev, jaky jste prave predvedl. Mozna, ze by redakce mela mou poznamku smazat, nemyslite?