Většina komentářů k aféře s odposlechy NSA – tedy s monitoringem komunikací státníků v zahraničí ze strany americké Národní bezpečnostní agentury, včetně spojenců, včetně dokonce německé kancléřky Angely Merkelové – zveličuje fenomény nepodstatné a nedoceňuje ty skutečně podstatné.Které jsou ty nepodstatné a které ty podstatné?

1) Normální je, když tajné služby provádějí špionáž. Nenormální by bylo, kdyby to nedělaly. Od toho země své tajné služby mají – aby získávaly informace, zpravodajství, v co možná největší míře, o zemích jiných. Včetně spojenců. Neexistuje všeobecný kodex či úzus, že vůči spojencům by se špionáž provádět neměla.

Pokud vím, jen pět zemí anglofonního světa (USA, Velká Británie, Kanada, Austrálie, Nový Zéland) má dohodu, že si nebudou tajně na sebe získávat informace, ale že si je budou sdílet. U všech ostatních platí, že s jinými sdílím ty informace, které chci, a získávám na ně u nich informace tak, jak chci, jak to dovedu, a jak mi to okolnosti a prostředky dovolí. Dělají to všichni, nejen Američané, a bylo by divné, kdyby to nedělali.

2) Pokud se však tajné službě nepovede utajit informaci, že získávala informace i z telefonu státníka přátelské země, je to faux pas a mělo by dojít k omluvě na osobní úrovni. To však nic nemění na tom, že získávání informací tajnými službami je normální.

3) Dělají to služby zemí všech, ale ne všechny mají ty samé možnosti, ty samé dovednosti a ty samé prostředky. USA, Velká Británie či Francie mají lepší možnosti než např. Albánie, Makedonie nebo Bulharsko. Takže hlavním důvodem pobouření mnoha Evropanů vůči NSA a USA není to, co USA a NSA dělají, nýbrž to, že mají k tomu dokonalejší prostředky než mnohé evropské země.

Hlavním důvodem rozhořčení tedy není údajná špatnost samotného faktu, že tajné služby jiné země získávají informace, ale to, že tyto tajné služby jsou v tom úspěšnější než tajné služby vlastní země. Jinými slovy, pokrytectví a naštvanost na fakt, že platí quod licet Jovi, non licet bovi.

4) Ze zveřejněných informací či indicií není známo, že by Američané používali získané informace pro ekonomickou špionáž; tedy pro krádeže výrobních tajemství a know-how zahraničních firem ve prospěch firem vlastních; jak to například dělají Rusko a hlavně komunistická Čína.

5) Špionáž vůči spojencům, jakkoli nepříjemná, když se provalí, může mít za určitých okolností i pozitivní efekt: špionážní službě spřátelené země se může při špionáži vůči úředníkům či politikům země naši podařit odhalit to, co se naši vlastní kontrarozvědce odhalit zatím nepovedlo, tj. například zrádce či neřády v našich řadách. Následné informování naší vlády ze strany spřátelené země o tom, co se její tajné službě povedlo u nás zjistit, pak může nám, našim zájmům a naši bezpečnosti výrazně pomoci. Realisticky, spojence nemáme od toho, aby u nás neprováděli špionáž (my ji u nich taky provádíme, nebo se o to spíše snažíme), nýbrž od toho, aby nás informovali o závažných skutečnostech týkajících se našich zájmů, které zjistili.

6) Celá aféra je tudíž bouří ve sklenici vody, neboli slovy Shakespeara “mnoho povyku pro nic.” Neměla by nás však odvést od toho, co je vskutku podstatné: ona “aféra” by neměla Evropě (a Americe) pod záminkou pokryteckého “rozhořčení” překazit to, co je v zájmu obou a co je prospěšné, užitečné a žádoucí: uzavření ekonomicky oboustranně výhodné dohody o vzájemném svobodnějším obchodu.

Již od 90. let 20. století mnozí na obou březích Atlantiku navrhovali, aby byla uzavřena TAFTA – Transatlantická dohoda o svobodném obchodu. To se nestalo, ale nyní je tady realistická šance uzavřít TTIP – Transatlantické obchodní a investiční partnerství, tedy dohodu o obchodu svobodnějším než je dnes (když stále ne plně svobodném). Odstranění bariér ve vzájemném obchodu může vést k oživení a posílení ekonomiky na obou březích Atlantiku; může vést ke vzniku statisíců nových pracovních míst, což je v ekonomickém zájmu jak Evropy, tak Ameriky. Bylo by škoda, kdyby něčemu tak užitečnému zabránil pokrytecký moralismus některých.

7) V neposlední řadě, uvědomme si, proč k celé aféře došlo a proč právě teď. Pro všechny praktické účely, Edward Snowden musí být nyní považován za nástroj ruských tajných služeb. Ať už jeho původní pohnutky byly jakékoli, nyní je de facto nástrojem ruské politiky. Proto ono dávkování oněch informací – které sice nemají žádný překvapivý, netušený či zločinný obsah, jejich zveřejnění je však trapné a nepříjemné pro dotyčné vlády, konkrétně německou a americkou.

Účel zveřejnění těchto informací (ať už to dělá Snowden sám, nebo jeho jménem jeho nynější loutkovodiči) je jasný: pokusit se vrazit klín mezi Německo, v současnosti nejdůležitější evropskou zemi, a USA. Pochopitelně, rozpad spojenectví mezi (západní) Evropou a Amerikou byl cílem sovětských a později ruských snah již od dob studené války. Dosažení rozpadu a zániku transatlantického partnerství bylo a je konstantním cílem sovětské a ruské politiky. Nepřekvapuje tudíž, že ta o to usiluje i nyní, jen jinými, dalšími prostředky. Bylo by hloupostí Evropy i Ameriky, kdyby ruská politika v tomto nyní uspěla.

8) V bezpečnostních kruzích západní Evropy tato aféra nevyvolala překvapení jako taková. Velké překvapení spíše vyvolalo vyjádření amerického prezidenta, že o sledování německé kancléřky nevěděl.

Uvědomíme-li si význam, podstatu i pointu celé kauzy, začneme ji vnímat konečné v celé perspektivě a pak nám dává smysl. A můžeme pak na ni taky patřičně reagovat a činit racionální rozhodnutí v našem zájmu. Rutinní činnost tajných služeb pak nemůže ohrozit to, co je pro nás vskutku cenné podstatné: transatlantické spojenectví.

Tajné služby dělají, co dělají, ale spojenci jsou spojenci. A ve vlastním zájmu by spojenci měli zůstat.

Vyšlo na www.natoaktual.cz