Za posledních 20 let, co sleduji mezinárodní politiku, si nepamatuji tak hysterickou, pomlouvačnou kampaň vůči demokratické vládě svobodné země, jak jsme tomu byli svědky v případě minulé polské vlády Jaroslawa Kaczynského. „Kaczysté“ – jak je nazval španělský levicový deník El País – prý perzekuovali polské antifašisty, kteří ve Španělsku bojovali proti Francovi.
Co to? Polští komunisté-stalinisté, z nichž někteří bojovali jako interbrigadisté ve Španělsku v 30. letech a poté ve 40.-50 letech se jako příslušníci státní bezpečnosti stali vrahy vlastního národa a kolaboranty s okupační sovětskou mocí, přišli o speciální příplatky na penze – ne však proto, že bojovali ve Španělsku, nýbrž proto, že byli zločinci doma v Polsku. Ale levicový tisk to viděl jako „hon na polské antifašisty“.
A tak bychom mohli pokračovat. „Kaczysté“ byli prý xenofobové, homofobové, ultra-nacionalisté, bigotní ultra-katolíci, euroskeptici, populisté a samozřejmě ve vzduchu se vznášelo i ono hnědé F – slovo, fašisté.
Jaká však je pravda? Polská strana Právo a spravedlnost (PiS) je strana v kulturních a morálních otázkách konzervativní, v ekonomických otázkách centristická. V Evropě je jí blízká např. bavorská CSU či slovenské KDH. V Evropském parlamentu je zastoupena ve frakci Unie za Evropu národů, v níž jsou i jiné bývalé vládní strany – např. italská Národní aliance nebo irská Fianna Fáil.
V roce 2005, po čtyřech letech vlády socialistů, existovaly v Polsku na pravici dvě velké strany: ekonomicky liberální a v ostatních otázkách centristická Občanská platforma (PO) Donalda Tuska a Jana Rokyty a konzervativní Právo a spravedlnost (PiS) bratrů Lecha a Jaroslawa Kaczynských. Dlouhodobě podle průzkumů měla volby vyhrát PO a jako druhá měla dopadnout PiS. Tyto strany byly před volbami domluveny na povolební vládní koalici.
Pak se v průběhu podzimu 2005 stalo něco, co očekával málokdo: PiS předběhla PO. Nejenže získala více hlasů ve volbách do Parlamentu, ale v polských presidentských volbách na podzim 2005 Lech Kaczynski porazil Donalda Tuska. Místo očekávaného vítězství, PO utržila dvě těsné porážky od svého původně zamýšleného koaličního partnera.
PO se „šprajcla“ a naštvaně šla do opozice. Kaczynští pak uzavřeli vládní koalici s dvěma menšími, okrajovými stranami: levicově-populistickou Sebeobranou Andrzeje Leppera a radikální pravicovou Ligou polských rodin Romana Giertycha. Tyto strany nebyly ani zdaleka solidní či ideální, byly však jediné zbývající pro pravicovou koalici. Z nouze se tak staly pro bratry Kaczynské a PiS partnery.
Je nutno dobře pochopit, co bylo a je těžištěm politiky bratrů Kaczynských a strany Právo a spravedlnost. Nejsou to primárně ekonomické otázky; není to – s jednou výjimkou – ani zahraniční či evropská politika; a nejsou to ani potraty. Tím těžištěm, jež Kaczynské skutečně zajímá, jsou bezpečnost, spravedlnost a korupce.
Těžištěm politiky Kaczynských byl boj proti korupci. Boj nikoli jen naoko, aby se neřeklo, a jen proti těm nejvíce křičícím případům – jak je tomu od pádu komunismu ve všech ostatních postkomunistických zemích, včetně té naši -, nýbrž boj naplno, důsledně a důkladně.
Pak prolomení post- a ex-komunistických sítí a agentur vlivu. Důsledná dekomunizace, včetně přijetí efektivního lustračního zákona, a umenšení vlivu Ruska na území Polska prostřednictvím očištění státní zprávy od lidí, kteří měli vazby na komunistický režim a Rusko.
A za třetí, budování energetické bezpečnosti Polska a potažmo i celé EU, především opět ve vztahu k putinovskému Rusku.
Jinými slovy, Kaczynští se pokusili o krok relativně odvážný – či drzý a arogantní v očích jejích odpůrců – o revokaci polského konsensu z let 1988-89; konsensu, který uzavřeli polští komunisté a část Solidarity. Podle něho komunisté předali opozici politickou moc a opozice jim slíbila beztrestnost a jakož i hojnou účast na ekonomické moci a vlivu. Program Kaczynských byl programem radikální de-komunizace (po vzoru radikální de-nacifikace před 60 lety) a maximální snahy umenšit vliv post-sovětského Ruska v čele s plukovníkem KGB.
To je to, na čem Kaczynským skutečně záleželo. Ekonomická politika, evropská politika, vše ostatní – to byly věci, k nimž přistupovali pragmaticky a s ochotou ke kompromisům se svými partnery, ať už jsou jacíkoli. Kdyby tím ochotným partnerem byla Občanská platforma, vypadala by jejich politika v určitých ohledech jinak.
Fakt, že Kaczynským šlo primárně o boj proti korupci, dekomunizaci a bezpečnost na Rusku, je ilustrován i příkladem jejich laxního přístupu ke zpřísnění protipotratového zákona. Nejen že Kaczynští nebyli žádní bigotní ultra-katolíci, ale když jejich vládní koalice navrhla změnu polské ústavy, která by umožnila absolutní zákaz potratů, což byl program Ligy polských rodin a části poslanců PiS z jejího křídla pro-Life, premiér Kaczynski sice tento návrh své koalice v Parlamentu podpořil, ale nijak ostře se za něj nebil. Návrh byl v Parlamentu poražen. V důsledku toho resignoval maršálek Sejmu Marek Jurek z premiérovy vlastní strany PiS, neboť on jako přesvědčený člen hnutí Pro-Life premiérovi zazlíval malé či nedostatečné nasazení. Marek Jurek, Artur Zaviša i jiní pro-Life členové PiS na protest proti tomu z této strany letos v dubnu vystoupili a založili si stranu novou, Pravice republiky, která ve volbách neuspěla. Potraty prostě nikdy nebyli prioritou Jaroslawa Kaczynského.
Jak zpětně hodnotit PiS a její vládu? Osobně se domnívám, že lepší by byla vláda PiS a PO, než vláda PiS, LPR a Sebeobrany. Především ta poslední a její lídr Lepper jsou existence podivné a navázané na Rusko. U Ligy polských rodin k tomu existuje podezření, neboť otec Romana Giertycha patří k menšinové polské nacionalistické tradici, která odmítá Pilsudského program maximální nezávislosti na Rusku, zakotvení na Západě a vymezování se proti Rusku, nýbrž naopak požaduje orientaci na idealizované, slovanské, údajně konzervativně-pravoslavné Rusko jakožto protiváhu dekadentnímu Západu. Faktem ale je, že koalice PiS – PO nevznikla kvůli ješitnosti a uraženosti PO, nikoli kvůli neochotě PiS.
Dále jsem přesvědčen, že Kaczynského vláda a PiS byly někdy až zbytečně a konfrontačně protiněmečtí. Mějme však na paměti, že když byli zvoleni v roce 2005, německým kancléřem byl socialista Gerhard Schröder, který uzavřel strategickou smlouvu s Ruskem o stavbě plynovodu na dně Baltského moře z Ruska do Německa, která jednak zvyšuje závislost Evropské unie na Rusku a jednak snižuje význam nových členských zemí unie ležících na její východní hranici s Ruskem. Jinými slovy, Schröder se spolčil s nečleny EU proti jiným členům EU. Poté, co Schröder ve volbách utrpěl porážku a kancléřský úřad opustil, byl okamžitě zaměstnán ve státním podniku cizí země (tedy stal vlastně zaměstnancem jiného státu) – a to shodou okolností toho státního podniku a toho státu, s nímž onu neblahou smlouvu podepsal! Vyvolává to otázku: nepracoval pro tu cizí zemi a její zájmy již v době, kdy měl representovat zemi svou? Které zemi vlastně patřila jeho loajalita? A nebylo-li jeho počínání korupcí, pak slovo korupce již žádný význam a smysl ani nemá.
Levicový politický establishment v Evropě však pochopitelně žádná slova odsouzení pro Schrödera nenalezne; má jich však plnou míru pro bratry Kaczynské!
Naopak PiS a premiér Jaroslaw Kaczynskí si zaslouží uznání za to, že boj proti korupci jako jediní v postkomunistické Evropě vzali vážně; dále za to, že jako málokteří západní státníci si uvědomují, že putinovské Rusko, ovládané oligarchií rudých kolonelů z KGB, je pro současnou Evropu hrozbou; a v nepodlesní řadě i proto, že otázku energetické bezpečnosti a závislosti Evropy na ruském plynu začali řešit.
Hysterie a fobie vůči ním byly tudíž neoprávněné a iracionální. Nenávidět je může jen někdo, kdo nechce, aby Evropa byla politicky rozmanitá, různorodá a pestrobarevná; jen někdo, kdo chce, aby byla nudně šedivá jako např. Belgie. Ale je nějaký důvod pro to, aby celá Evropa byla makro-Belgií?
A poslední věc: zatím posledním „darem“ Jaroslawa Kaczynského Polsku je další pravicová vláda, což je v novodobých polských dějinách unikát! Doposud totiž se v Polsku vždy za posledních dvacet let pravidelně střídaly levice a pravice, přičemž stávající vládní garnitura vládla vždy jej jedno volební období, po němž byla ve volbách zdrcujícím způsobem poražena. Do roku 1989 vládli v Polsku komunisté, v letech 1989-93 to byla vláda stran vzešlých ze Solidarity, v letech 1993-97 vláda socialistů, v letech 1997-2001 vláda Volební akce Solidarity, v letech 2001-5 opět vláda socialistů a v letech 2005-7 pravicové kolice s dominancí PiS. Vidíme tedy, že pravice a levice se v Polsku za posledních dvacet let střídaly s pravidelností kyvadla.
V roce 2005 socialisté propadli, ale v roce 2007 nezaznamenali žádný návrat k moci. Konzervativní PiS bude nahrazena liberální PO. Přitom ale poprvé v novodobých polských dějinách hlavní vládnoucí strana nebyla ve volbách poražena zdrcujícím způsobem, ale naopak ještě posílila (i když hlavní opoziční strana posílila ještě víc)! PiS ve volbách v roce 2005, které vyhrála, získala 27% hlasů, ale letos, v roce 2007, posílila až na 32% hlasů! PO získala v roce 2005 24% hlasů a letos až 41,5 % hlasů. Je to velké vítězství liberálů, ale v žádném případě to není odvržení či porážka konzervativců. Ti, naopak, stejně jako liberálové, z poslední dva roky posílili. Pokud rok 2007 něco znamenal, pak zdrcující odvržení postkomunistických socialistů. PiS bude nyní silnou opozicí a její návrat do vládní koalice po příštích volbách nelze vyloučit. Historické zavržení „kaczystů“ se nekoná.
Publikováno v RC Monitoru 8.11.2007
ach jo, nic jsi nepochopil, ivánku
V Polsku nelze aplikovat normální politické kategorie ze stabilních demokratických zemí. Tzv. socialisté se spolčili s USA proti ostatním zemím EU a představovali nejhorší smečku proamerických pomahačů v Iráku a prováděli asociální vnitřní politiku. Bývalý člen vojenské junty se stal miláčkem USA a jezdil se opíjet na Ukrajinu. Škoda jich není, doufám, že už se nikdy nevzpamatují.
Jaká však byla vláda PiS? Rozhodně měla podobný voličský kádr jako Mečiar – nenávistní, zakomplexovaní človíčkové, kteří nemají žádnou úctu k právům menšin a kulturní a civilizační hodnoty jsou jim cizí, davy klonovaných ubožáků tleskajících deportacím (Romů dnes u nás, Židů kdysi v Polsku), lidé prosazující uniformy ve školách a celkovou uniformizaci společnosti. Lidé plní nenávisti k Evropě kvůli její toleranci k odlišnosti, doslova tresť lidské spodiny. Jenže tyto davy zakomplexovaných jsou produktem liberální politiky minulých let, a nepochybně se jejich idoly vrátí k moci, jen co se proejví patologické důsledky rovných daní a zdravotních reforem.
Na civilizovanou vládu autentické levice Polsko teprve čeká.
Pro české království zejm. pro spojitost s markrabstvím moravským se na nás valí asi spíše levicová fáze. Už dnes vládní strany převzaly levicový program, tak opozici nezbývá než se radikalizovat občas i extrémně.Naštěstí dnes dopad levicové vlády je poměrně prudký, bankéři už neplánují převraty (v Rusku) a o svých investicích přemýšlí. Levicoví politici podnikají i prudčeji než pravicoví. Z úsporných důvodů je užitečné si to uvědomovat.