Vědomé smíření se záměrně páchanou nespravedlností je neslučitelné s lidskou důstojností. Důstojný život, aby byl vskutku důstojný, musí být svobodný či o svobodu usilující.
Pro Francii válka v červnu 1940 skončila. Bylo od francouzského odboje správné, že si přál válku další či pokračování té předešlé? Přece letecké bombardování, vylodění Spojenců v Normandii, fronta procházející celou zemí, všichni ti mrtví – to bylo strašné! Zasloužili si to Francouzi? Stálo to za to?
Stálo za to polské Varšavské povstání v roce 1944? Stála za tomaďarská revoluce v roce 1956?
Říká-li ve své tirádě proti Mašínům a Paumerovi (Tragický omyl třetího odboje, MF DNES 28. 7.) Tomáš Zahradníček „A“, měl by říci taky „B“: „Ne, nic z toho předešlého nestálo za to. Nejvyšší hodnotou je biologické přežití.“ To je však stanovisko otroka.
Je to odpověď, která plně uspokojí Gottwaldy a Heydrichy a Hitlery a Staliny tohoto světa: když někdo odrazuje porobené od ozbrojeného, násilného odporu. To zajistí snadný triumf a nerušenou hrůzovládu totalitářů spolehlivě.
Lze sice biologicky přežívat jako otroci, ale je to hanebné.
Tak žijí zvířata, a když tak na základě své volby žije i člověk, snižuje se na animální úroveň. Člověk na rozdíl od zvířat má rozum, kterým je s to pochopit, co je dobro, pravda, spravedlnost.
A když to chápe, je ho nehodné, aby se vědomě smířil s nespravedlností systémově páchanou na nevinných. Naopak, autenticky lidský je protest, odpor, vzdor.
Tudíž biologické přežití není nejvyšší hodnotou. Ani vlastní, ani přežití druhých. Lidský život v jeho biologickém rozměru není cílem o sobě, ale jen prostředkem k naplňování toho, co je autenticky lidské: úsilí o spravedlnost.
Vědomé smíření se záměrně páchanou nespravedlností je neslučitelné s lidskou důstojností. Důstojný život, aby byl vskutku důstojný, musí být svobodný či o svobodu usilující.
Proto zabíjení druhých či obětování vlastního života – nikoli jako cíl sám o sobě, nýbrž jako prostředek, sice vždy bolestný, ale za určitých okolností jediný s nadějí na úspěch – za účelem obhájení či dosažení svobodné společnosti jsou morálně přípustné, ba za určitých okolností i žádoucí. Rozhodně více než biologické vegetování tváří v tvář kruté nespravedlnosti. U dvou režimů – hitlerovského nacistického a stalinského komunistického -nebylo žádných pochyb o jejich radikální nespravedlnosti; o tom, že byly vědomě a systematicky založeny na vraždění nevinných. Opor vůči těmto režimům byl oprávněný, ba mravně povinný. A argument, že v případě komunismu na rozdíl od nacismu nešlo o stav války, je nepravdivý: jednalo se válku ze strany režimu vůči lidu.
Legitimních způsobů odporu bylo víc a nemusely být jen násilné (byl to i nenásilný odpor bratří Medků a Havlů), ale vzhledem k vražednému charakteru režimu byl legitimní i násilný odpor bratří Mašínů a Milana Paumera.
Jistě, při tomto typu odporu umírají lidé – ne proto, že by byli nutně zlí nebo si to jednoznačně zasloužili – ale proto, že na daném místě a v dané situaci to nejde udělat jinak, má-li mít legitimní, tj. svobodný politický řád šanci na úspěch vůči režimu jednoznačně nelegitimnímu. A právě proto, že biologické přežití není nejvyšší hodnotou, je zabití lidí, osobně sice možná hodných, ale na daném místě a v dané situaci objektivně ve službách nelegitimního režimu, ospravedlnitelné. Proto lze otázky z úvodu zodpovědět jednoznačně a jasně, bez paralyzujícího relativismu: „Ano, stálo to za to. Vylodění v Normandii a všechny boje o Francii, bombardování amrtví, stálo to za to. Varšavské povstání, stálo za to. Maďarská revoluce, stálo to za to. A pokus Mašínů, Paumera a dalších, stálo to za to taky.“
Máme-li vůbec něčeho litovat, pak jen toho, že se k nim nepřidalo více lidí.
Vyšlo v MF Dnes30.7.2010
Pane Jochu, zamyslete se na tím, co ve kterém příspěvku píšete. Vaše úvahy si protiřečí. K obhajobě spáchaných trestných činů bří Mašínů uvádíte viz. výše uvedený článek. A v jiném příspěvku uvádíte :”Lidská přirozená práva jsou např. právo na život, svobodu a legitimně nabytý majetek. Politickými právy jsou např. svoboda volit, být volen či právo shromažďovací. Práva politická lze potenciálně použít ke zničení práv lidských; jsou-li tudíž lidská práva platná, pak na práva politická mám nárok jen tehdy, pokud je nechci použít ke zničení práv lidských.”
Odboj
Dne 25.2.1948 vypověděla KSČ občanskou válku všem demokraticky smýšlejícím občanům. Jak? Kdo byli ti civilisté pochodující s puškami na ramenou na Staroměstském náměstí, ale i jinde v ČSR? Z dnešního hlediska je bychom mohli nazvat teroristy, poněvadž se jednalo o civilisty, kteří ukradli zbraně a svými manifestačními pochody hrozí, že je použijí proti těm, kteří se postaví proti nim. Tenkráte se nazyvali Lidové milice, potažmo úderná pěst dělnické třídy. Brzy se pod jejich hrozbou posílali do vězení lidé, pro jejich politické smýšlení a později i popravovali. Kromě skupiny bratří Mašínů bylo jich v republice více, kteří konali obdobně, ale jejich činnost se dařilo komunistům umlčovat. U Mašínů se jim to nepodařilo, a ti před nimi utíkali přes NDR do americké zóny v Berlíně. Kromě bratrů byli ve skupině ještě Janata a Švéda. Skupina byla pronásledována 19 tisíci německých policistů spolu se sovětskými vojáky a jeden čas dokonce i obklíčena. Při tom byli zajati Janata a Švéda, které východní Němci předal do Československa a tam byli oba popraveni.Avšak Josef Mašin a jeho bratr Radek se s polečně s Milanem Paumerem probili až do amareického pásma v Berlíně.
Tím se stala jejich akce světově známá a komunisté je začali nazývat vrahy, poněvadž při této své anabazi zabili několik lidí. Bylo to však v době občanské války, jak je výše uvedeno, v které voják nevraždí, ale zabíjí, aby sám přežil, jak je to v každé válce. Toto hodnocení se nelíbí dnes nejen dnešním komunistickým pohrobkům, ale i dalším lidem, kteří si neuvědomují časové souvislosti
“Vědomé smíření se záměrně páchanou nespravedlností je neslučitelné s lidskou důstojností. Důstojný život, aby byl vskutku důstojný, musí být svobodný či o svobodu usilující.”… ale, jak jistě dobře víte, vždycky existuje “výmluva”, že “příště se polepšíme, drahoušku”,… tak abyste nebyl sledem událostí překvapen …:-)))
Nemám problém s tím, že komunismu či národnímu socialismu je třeba klást odpor, zejména v ideové rovině. Násilný odboj spojený se zabíjením by měl však mít jako podmínku předpoklad, že je to nějaká rozumná naděje na úspěch. To samé platí i pro spravedlivou válku, která není výsloveně obranná, ve které nejde jen o volbu mezi alternativami: buďto oni zabijí nás nebo se aspoň pokusme se ubránit.
Činy Mašínů neměly potřebné zázemí, aby vyprovokovaly k následování.
Současný demoliberální režim je také vražedný, jak vidíme ze státem trpěného až podporovaného fenoménu potratů. V logice článku R. Jocha by tedy bylo zabíjet potratáře. Možná by se pak další z nich začali bát a své krvavé řemeslo nájemného vraha by zanechali. Přesto se mi zdá, že není slučitelné s katolickou morálkou to činit, jakkoli bych neměl problém ve svědomí někoho, kdo by potratáře zabil, po dokonaném činu ukrývat.
Vážený pane Jochu,
považuji se za křest´anského konzervativce a sdílím, většinou bez výhrad, spolu s asi 5 %-ty (můj odhad) populace Vaše (publikované) názory.
Zmíňujete Varšavské povstání – setra mé Matky (jsem Polák) byla příslušníkem AK (Armia Krajowa) a bojovala v tomto povstaní od začátku až do jeho potlačení, tak, že přesvědčení, že není svobody bez obětí jsem dostal, jak se říká v polštině, “spolu s mateřským mlékem”.
Možná ještě více obdivuhodným příkladem jsou Finové, kteří se postavili Stalinovi v Karélii.
A přece v tomto případě nán pochybnosti: nad biologickým přežitím a nad svobodou je ještě svědomí. I když vezmu v úvahu mládí těchto chlapců a extrémní okolnosti, neumím si představit zabít někoho zblízka, tváří v tvář, a zachovat si čisté svědomí.
S úctou JM
Viděl jsem celkem spokojeného koně v situaci, pro které si zvolil nebezpečnější řešení, než je známý Taxisův příkop.Kdybych ho do té situace chtěl dostat, nešlo by to snad ani ohněm, jak obvykle radí koňáci, když je nejhůř. Pro toho koně to byla kombinace vzpomínky na zážitek, zvuky a možná, co já vím, i pachy. Nešlo o klisny. Chtěl se jen porvat. klisnu neviděl rok. Proto cesta svahem horolezecké obtížnosti, potrhané šlachy.(ochránce přírody uklidním, zůstaly tam ty nevyvinuté, pružné, a do půl roku dorostly) Kůň zase skákal jen z radosti i bez jezdce. Oběť mašínů zvenku se nepochopí, zabít znamená nést odpovědnost zabití. Proto je oceňujeme, ne že se obětovali jako jen Palach a jinak i bezpočetní. Podobně každá matka riskuje a obětuje více, než třeba jen riziko trestu třeba nejvyššího. Riziko bolesti, riziko smrti. Bez vojáků není stát, nastupuje svépomoc, třeba jen krevní msta. Bez v nouzi třeba primitivního prosazení práva zločin panuje, obávám se, že i v klášterech. Obětí lituji dvakrát, každá smrt je tragedie, pro mne o poprávu tedy legitimní popravou, lze-li jinak. A také pro smutnou památku, že sloužili ďáblu, třeba jako drobní poslíčci. Tak se stydím i sám, pracoval jsem sice na minimu, tehdy asi 600 kčs měsíčně a dělal jen rozumně nezbytné, ale občas jsem si přivydělal. Závistivé uklidním, za odtaženou kládu zmíněným koněm na skládku 2 (slovy dvě) Kčs. Jinak jsem jedl ze zahrádky, televizi neplatil ani neměl. Jistě Husák tušil, byl rámcově dobře informován, že jsem dost odhodlán. Ale bylo to málo, husák se krotil, protože někde byli noví mašínové. jinak jeho parta dokázala likvidovat své funkcionáře, věšet ženy.Ale o své maso se bál i Husák, bál se zřejmě moc, když měl mít projev na staromáku, byla na úrazovce generálka a nové mašiny z beden.Bál se i v kriminále a věděl, že když nebude zlomen, přežije.