Článek bilancuje 60 let americké poválečné pravice: od Roosevelta přes McCarthyho až po současné čajové parties.

Americký konzervatismus byl odepisován již mnohokrát. Naposledy před rokem, na začátku Obamovy vlády, tak učinil redaktor The New York Times Sam Tannenhaus v knize s výmluvným názvem The Death of Conservatism. Rok se s rokem sešel a všechno je jinak. Americký konzervatismus byl odepisován zbytečně. Představuje totiž sílu, která jen tak nezmizí. Jeho kořeny jsou mnohem hlubší a jeho životaschopnost mnohem silnější, než se na první pohled zdá.

FDR

Prvním autenticky levicovým prezidentem v Americe byl demokrat Franklin Delano Roosevelt. Jeho program New Deal v 30. letech 20. století posílil roli federální vlády a učinil ji odpovědnou za blahobyt lidí. Tyto názory dostaly v USA označení „liberalismus”; představují však to, co je v Evropě sociální demokracie. Naopak stoupenci svobodného trhu, omezeného státu a decentralizace, tedy klasičtí liberálové, dostali v Americe označení „konzervativci”.

FDR byl mimořádně schopný politik a největší budovatel politických koalic v americké historii: členy jeho koalice Nového údělu byli např. černoši, ale i bílí rasističtí jižané, intelektuálové a vzdělanci, ale i příslušníci chudých bílých imigrantských etnik, tedy Američané irského, italského či slovanského původu, nábožensky katolíci, ale i židé atd. Byla to velice různorodá koalice, držela však pospolu a FDR zvolila prezidentem (jako jediného v dějinách USA) čtyřikrát (v letech 1932, 1936, 1940, 1944). K tomu měl Roosevelt po celou dobu své vlády v Kongresu demokratickou většinu. Jakkoli jej konzervativci kritizovali, nebyli s to jej ve volbách porazit. A většina intelektuálů se za Roosevelta stala (levicovými) liberály.

Kritika zprava

Proti americkému liberalismu se v dekádě 1945-1955 snesla intelektuální kritika ze tří pozic. První byli klasičtí liberálové, kteří v USA dostali označení libertariáni; ti kritizovali socialismus a rozsáhlý stát. Byli to imigranti (či hostující profesoři) z Evropy jako Friedrich Hayek a Ludwig von Mises a Američané Max Eastman, Henry Hazlitt, později Milton Friedman, Frank Meyer, Ayn Randová a Murray Rothbard.

Druzí byli tradiční konzervativci, v USA nazývaní jako tradicionalisté. Ti kritizovali masovou společnost, ztrátu hodnot, úpadek morálky a hodnotový relativismus. Byli to autoři jako Richard Weaver, Russell Kirk, Willmoore Kendall, Brent Bozell či filozofové-imigranti z Evropy Eric Voegelin a Leo Strauss.

Třetí skupinou byli antikomunisté, z nichž mnozí byli zároveň exkomunisté. Kritizovali naivitu amerického liberalismu ohledně Stalina a Sovětského svazu, jakož i neschopnost relativistické levice pochopit zlo komunismu. Byli to např. Whittaker Chambers, který byl před válkou nejen komunistou, ale i sovětským agentem. Nebo stratég James Burnham, který byl před válkou trockistou. Pozdější přední teoretik americké poválečné pravice Frank Meyer byl rovněž předválečným komunistou, zatímco Willmoore Kendall předválečným trockistou. A antikomunistickými autory byli i imigranti z Evropy Willi Schlamm (taky bývalý komunista), Gerhart Niemeyer, Stefan Possony a Robert Strasz-Huppé. K antikomunistům patřili i mladí intelektuálové Brent Bozell a William Buckley.

Buckley v roce 1955 založil časopis National Review, který se stal platformou pro všechny tři proudy. Buckley byl prokapitalistický libertarián, křesťanský tradicionalista i odhodlaný antikomunista, spadal tedy do všech tří proudů zároveň. Jejich „fúzí” vznikl americký konzervatismus, jehož hlavním teoretikem se stal Frank Meyer. Jeho koncepce „fusionismu” smiřovala klasický liberalismus s tradicionalismem: podle Meyera je nejvyšší hodnotou v řádu politickém svoboda, v řádu morálním ctnost. Ke ctnosti ale nelze lidi donutit; aby byla ctností, musí být dobrovolně zvolená. Aby lidé mohli být ctnostní, musí být tudíž svobodní. Na druhou stranu, aby se svobodná společnost mohla dlouhodobě udržet, lidé musí být ctnostní; musí být např. ochotni pro obranu svobody obětovat i vlastní život. Proto je v zahraniční politice nutný nesmiřitelný odpor proti jakémukoli šíření komunismu – i za cenu války. Americký konzervatismus tak navazoval na britské whigy i torye, na Adama Smithe i Edmunda Burkea; především však na otce zakladatele USA a tvůrce ústavy, jako byli James Madison, John Adams, George Washington, Thomas Jefferson, Alexander Hamilton a další.

McCarthy

Po smrti FDR v roce 1945 jej v úřadě nahradil viceprezident Harry Truman, který byl sám zvolen prezidentem v roce 1948 a jeho vítězství přineslo do Kongresu opět demokratickou většinu (po krátkém republikánském intermezzu v letech 1946-1948). Dominance demokratů jakoby neměla konce.

Až jeden republikánský politik byl schopen tuto liberální dominanci v Americe poloviny 20. století ohrozit a širokou koalici Nového údělu rozložit. Byl jím senátor Joseph McCarthy. Na svou stranu získal tradiční voliče demokratů, jimiž byli bílí jižané či katolíci na severu (Irové, Slované atd.).

Jeho téma nebylo ekonomické, nýbrž bezpečnostní: tvrdil, že vlády Roosevelta a Trumana podcenily infiltraci státní správy komunisty a sovětskými agenty. McCarthy je vydáván za nepřítele občanských svobod. To je zveličené; on nepronásledoval prosté občany, ale vyšetřoval státní úředníky, tedy rebeloval proti mocenskému aparátu státu. Byl to vlastně rebel proti laxnosti úředníků vůči komunistické hrozbě. Mnohé lidi obvinil jen na základě indicií, ale ty indicie ukazovaly správným směrem: po zveřejnění svazků Venona (dekódovaných sovětských depeší z Washingtonu do Moskvy) v polovině 90. let 20. století se ukázalo, že McCarthy měl většinou pravdu a komunistickou subverzi a infiltraci státní správy spíše podcenil, než přecenil.

Kdyby McCarthy tvrdil, jak to podávala liberální levice, že každý sociální demokrat či liberál je vlastně zakuklený komunista, jeho tvrzení by bylo natolik absurdní, že on sám by byl směšnou, a tudíž politicky irelevantní postavou. Jeho tvrzení však bylo mnohem závažnější: tvrdil, že demokratická levice není schopna pochopit hrozbu ideologicky odhodlaných nepřátel svobody, proto je nezpůsobilá vládnout ve svobodné republice, neboť není s to ochránit její svobodu před nepřáteli. Osobně jsem přesvědčen, že od té doby dodnes existuje na Západě příkop mezi levicí a pravicí, který je málo zdůrazňován: pravice je přesvědčena, že levice není schopna ubránit svobodu před jejími nepřáteli (komunisty, islamisty), zatímco levice je přesvědčena, že mnohem větší hrozbou než proklamovaní nepřátelé svobody (komunisté, islamisté) je domácí západní pravice.

McCarthy v letech 1950-1954 představoval hrozbu pro dominanci liberální levice, proto musel být zdiskreditován. Usnadnil jí to svou nerozvážností a alkoholismem.

Goldwater

V druhé polovině 50. let vyšla nová hvězda pravicové politiky, senátor Barry Goldwater. Jeho programem bylo výrazné omezení státu, především federální vlády, a decentralizace. V zahraniční politice nechtěl se sovětským komunismem koexistovat, nýbrž nad ním zvítězit.

Na začátku 60. let se mladým konzervativním aktivistům (vedli je William Rusher a Clifton White) povedlo zmocnit Republikánské strany a v roce 1964 nominovali Goldwatera na prezidenta. Goldwater byl člověk vysoké osobní integrity, leč drsného jazyka; v kampani na něj byla vržena jakákoli pomluva: od rasismu, válečného štvaní, až po nenávist k chudým. Byl poražen. To byl prý konec konzervatismu v Americe a Republikánská strana, chce-li ještě někdy v budoucnu uspět, se bude muset stát stejně liberální jako strana demokratů – alespoň dle záplavy článků, esejů a knih „dokazujících” právě tuto tezi.

Ve skutečnosti Goldwaterova kampaň i porážka konzervativce povzbudily k další politické aktivitě. Republikánská strana již zůstala většinově konzervativní. A začalo vznikat i to, čemu se říká „konzervativní hnutí” – baterie politických organizací, médií, think-tanků a aktivistů; když se podíváte na dnešní nejvýznamnější konzervativní aktivisty v USA, zjistíte, že jednu věc mají společnou: jejich vstup do politiky začal účastí na prezidentské kampani Barryho Goldwatera v roce 1964. Závěr Goldwaterovy kampaně dal zazářit nové hvězdě na konzervativním nebi – Ronaldu Reaganovi. Ten o dva roky později kandidoval na guvernéra Kalifornie – a uspěl.

Nixon

Richard Nixon nebyl konzervativcem a konzervativci jej rádi neměli. Nixon ale jako první pochopil, že po roce 1964 (a) nikdo nezíská nominaci Republikánské strany bez podpory konzervativců; (b) prezidentské volby nevyhraje pouze s podporou konzervativců – potřebuje konzervativce plus někoho navíc. Koho? Voliče Demokratické strany z nižší a střední třídy, kterým začaly vadit exhibicionismus a amorálnost Nové levice, hippies a odpůrců války ve Vietnamu.

Nixon byl v domácí politice levicový; konzervativci se utěšovali, že alespoň v zahraniční politice je solidním antikomunistou; dlouho však ne: legitimizoval Mao Ce-tunga na úkor Tchaj-wanu a usmiřoval se se Sověty. Když jej v roce 1974 smetla Watergate, konzervativci jeho odchodu nelitovali.

Reagan

V republikánských primárkách v roce 1976 vyzval prezidenta Forda na souboj Ronald Reagan. V dramatickém zápasu prezident svého konzervativního vyzyvatele sice porazil (opět se zvedla vlna analýz na téma „konec konzervatismu v USA”), ale ve volbách Ford podlehl demokratu Carterovi.

Reagan zůstal vůdcem konzervativců v Republikánské straně. Jeho vize nové většiny sestávala ze tří voličských skupin: ke stoupencům svobodného trhu a nízkých daní, odpůrcům socialismu a rozsáhlého státu a jestřábům národní bezpečnosti, jež požadovali tvrdý postup vůči Sovětskému svazu, Reagan přidal i morální konzervativce, kteří předtím z ekonomických důvodů volili demokraty, ale poté, co se demokraté na přelomu 60. a 70. let posunuli v morálních otázkách ostře doleva, se titíž lidé, bílí jižané či chudí katolíci na severu, kterým vadily potraty, pornografie, omezování práva vlastnit zbraně, zákaz výuky náboženství ve státních školách, neloajalita odpůrců války ve Vietnamu či „pozitivní” diskriminace ve prospěch menšin, posunuli doprava. K nim patřili i neokonzervativci, bývalí levicoví intelektuálové (např. Irving Kristol, Norman Podhoretz, Michael Novak, Jeane Kirkpatricková, Samuel Huntington atd.), pro které se levice na přelomu 60. a 70. let stala příliš protiamerickou, a tzv. náboženská pravice – protestantští evangelikálové – kteří do té doby byli politicky neutrální. Dohromady tyto tři skupiny – ekonomických, morálně-kulturních a zahraničněpoliticky-bezpečnostních konzervativců – tvořily většinu obyvatelstva.

Právě tato koalice, uvnitř které bylo pochopitelně napětí, v roce 1980 zvolila Reagana prezidentem, v roce 1984 jej triumfálně znovuzvolila a v roce 1988 zvolila i jeho nástupce, dosavadního viceprezidenta George Bushe staršího (což bylo interpretováno jako třetí vítězství Ronalda Reagana).

Bush však nebyl Reagan. Slíbil, že nezvýší daně, pak tak ale učinil. Mnozí konzervativci ve volbách 1992 zůstali doma, nebo volili populistu Rosse Perota. Výsledek? Prezidentem byl zvolen demokrat Bill Clinton. A opět se začalo tvrdit, že „Reaganova revoluce” skončila a konzervatismus se vyčerpal.

Gingrich

Clinton byl zvolen jako centrista, ale začal vládnout jako levicový prezident: chtěl zavést státní zdravotní péči a povolit vstup otevřených homosexuálů do armády (u vojáků a jejich rodin velice nepopulární). Výsledek? V roce 1994, poprvé za čtyřicet let, republikáni získali většinu v obou komorách Kongresu. Jejich vůdcem byl spíkr Sněmovny reprezentantů Newt Gingrich a jeho manifestem „Kontrakt s Amerikou” – snaha omezit rozsah federální vlády.

Konzervativci považovali výsledek voleb v roce 1994 za čtvrté vítězství Ronalda Reagana. Bill Clinton však následně hodil své politické stoupence i názory přes palubu a úspěšně „trianguloval”: vrátil se do centra politického spektra a vymezil se proti pravicovým republikánům i levicovým demokratům: spolu s republikány a přes odpor demokratů začátkem roku 1996 přijal největší reformu (redukci) federální sociální péče od dob Nového údělu; ale ještě předtím, v druhé polovině roku 1995, se s republikány střetl ve sporu o rozpočet. Gingrich se tehdy mylně domníval, že nedohoda s prezidentem Clintonem na rozpočtu nebude fatální; naopak přerušení fungování federální vlády na několik dní ukáže, že federální vláda vlastně pro běžný život občanů není až tak potřebná, a tudíž další škrty ve federálním rozpočtu jsou oprávněné. Clinton naopak tuto konfrontaci v médiích úspěšně prezentoval tak, že Gingrich je extremista, který nenávidí federální vládu, proto ji na několik dní ochromil. Z konfliktu vyšel Gingrich s podlomenou reputací a již nikdy předchozí podporu nezískal.

Díky „triangulaci”byl Clinton v roce 1996 zvolen prezidentem podruhé.

„W” Bush

Republikánským kandidátem na prezidenta a pak i prezidentem se v roce 2000 stal George W. Bush. Úspěch Clintona v jeho konfrontaci s Gingrichem interpretoval tak, že americká střední třída si už na mnohé státní programy zvykla a ostrý odpor proti rozsáhlé federální vládě a státním výdajům odmítá. Proto kandidoval i vládnul pod heslem „soucitného konzervatismu” neboli „konzervatismu rozsáhlého státu” (což je v USA, na rozdíl od Evropy, contradictio in adjecto), podle něhož se sice měly snížit daně, ale již nikoli státní výdaje. Sociální péče měla zůstat odpovědností federální vlády, ale ta ji měla delegovat na méně byrokratické církevní a charitativní organizace – i s finančními dotacemi z federálního rozpočtu.

Bush mladší je na americké pravici kontroverzní postava – je vnímán jako někdo mezi Reaganem a Nixonem. Už i jeho zahraniční politika je kontroverzní: Menšina na pravici považuje jeho válku proti terorismu a invazi do Iráku za omyl; jiná, o něco větší menšina (neokonzervativci), ji považuje za v podstatě správnou, včetně pokusu demokratizovat islámský a arabský svět; a zbytek, největší skupina amerických konzervativců, souhlasí s válkou proti terorismu i s invazí do Iráku za účelem zničení nepřátelského režimu, ale již nikoli s pokusem exportovat demokracii, jejž považuje za utopický.

Na pravici je však mnohem více kontroverzní Bushova domácí politika: od naprostého souhlasu s jeho nominacemi soudců až po naprostý nesouhlas s enormním nárůstem domácích výdajů, především se zavedením nových federálních programů ve školství a zdravotnictví. V tomto je „W” Bush nahlížen jako ten, kdo hodil klasicky liberální složku americké pravice přes palubu; pokud jde o státní výdaje, vládl jako levičák, ne jako konzervativec. Jinými slovy, nikoli druhý Reagan, nýbrž druhý Nixon.

Tea Parties

Pokud Bush utrácel jako námořník v přístavní krčmě, Obama utrácí jako opilý námořník v přístavní krčmě. Zadlužení Ameriky se stává hrozivým, a tak vzniklo spontánní hnutí naštvaných daňových poplatníků, účastníků tzv. čajových parties, kteří protestují proti rozšafnému utrácení federální vlády a dluhu, který budou muset jednoho dne splatit. Tito demonstranti nenavazují na Bushe, ale na Gingrichův „Kontrakt s Amerikou” a „Reaganovu revoluci”. Popularita Obamy klesá a popularita jeho odpůrců narůstá.

Odepisovat americkou pravici je tudíž naprosto neadekvátní. Americká pravice je i zůstane relevantní silou. A to proto, že Amerika samotná je výjimečná či specifická vůči Evropě a zbytku vyspělého světa: nejenže je Amerika mnohem religióznější, ale liší se i v jiném zásadním aspektu: když lidé vyjdou demonstrovat do ulic v Evropě a jinde, je to nejspíš za své vyšší platy, tj. za vyšší státní výdaje, zatímco v Americe proti nim! Nejmasovější demonstrace v Americe dneška, čajové parties, jsou za nižší, nikoli za vyšší výdaje státu! Potrvají-li tyto rozdíly mezi Amerikou a zbytkem světa i nadále – a nic nenasvědčuje tomu, že by neměly – zůstane Amerika výjimečnou a specifickou zemí a pravici se v ní bude dařit dobře i v budoucnu.

A pak je tady ještě jedno „tajemství” opakovaného úspěchu americké pravice: nestojí a nepadá s tématem jedním, nýbrž akcentuje (v času a prostoru s různou intenzitou) témata tři: ekonomické, morálně-kulturní a národně-bezpečnostní. Pokud nějaký politik či státník americké pravice jedno z těchto témat akcentuje vzhledem k většinovému mínění „příliš” a ono téma „upadne v nemilost” – a v The New York Times se objevují „moudré” předpovědi o „konci pravice v USA” -, jiný její státník vzápětí mnohem více akcentuje téma jiné, které tak působí jako „nové” nebo alespoň neokoukané, a pravice nabírá nový dech. Jak ukazuje výše nastíněný historický přehled, za posledních šedesát a více let se to v USA stalo již mnohokrát.

Z toho plynou dvě poučení, jedno pro USA a druhé pro svět: Pro USA – odepisovat pravici je pošetilé. Pro zbytek západního světa – pošetilé je mít monotematickou pravici; bude-li vaše pravice polytematická stejně jako v USA, možná i u vás bude úspěšná jako v USA.