Ruská intervence na Krymu zvážila Baracka Obamu a jeho politiku vůči (nejen) Rusku – a shledala ho lehkou váhou. Obamova politika vůči Rusku za posledních pět let – politika tzv. resetu – je v troskách.

Jak by řekl Woody Allen, „… je to deja vu all over again,“ připomíná to Jimmyho Cartera. Když vstupoval do úřadu prezidenta v lednu 1977, chtěl se zbavit „neodůvodněného strachu z komunismu“ a být vůči Sovětskému svazu vstřícný. Pak možná i Sovětský svaz bude vstřícný… Po třech letech Carterovy vstřícnosti Brežněv v prosinci 1979 okupoval Afghánistán. Carter prozřel. Začal v posledním roce v prezidentském úřadu, v roce 1980, zbrojit za účelem zastavení a odstrašení další sovětské agresivity. To Cartera od volební porážky nezachránilo, ale alespoň prozřel.

Uvidíme, zda nyní nastane i Obamovo prozření a jeho „carterovský obrat“. Dosavadních pět let zahraniční politiky vůči Rusku (ale i Íránu atd.) bylo něčím horším než jen mrháním času; bylo tím, co Putina povzbuzovalo. Obama bude prezidentem ještě tři roky.

Překračování „červených linií“ Obama v lednu 2009 vstupoval do úřadu prezidenta s odhodláním být anti-Bushem: žádné vojenské intervence v zahraničí, ukončení těch stávajících, menší role USA ve světě. A hlavně, projevit vstřícnost vůči protivníkům, aby pochopili, že Obamovy USA jsou vlastně hodné a nemají se jich co bát.

Vskutku, nebáli se. Jak ukázal Putin na Krymu a jak íránští ajatolláhové ukazují dennodenně. Taky nepomohlo, že prezident Obama v minulosti mnohokrát vytyčil „červené linie“, jejichž překročení je pro USA neakceptovatelné, a bude po něm tudíž následovat reakce. Obamovy červené linie byly překročeny mnohokrát a – nestalo se nic. Nejflagrantnějším případem je červená linie o použití chemických zbraní diktátorem Asadem v Sýrii: Asadovy jednotky je použily a – nic; žádný americký zásah, jen dohoda o tom, že Asad to už vícekrát neudělá… Ajatolláhové i Putin to viděli: Obama mluví ostře, ale prázdně. Je to přesný opak toho, co před sto lety doporučoval prezident Theodore Roosevelt: „Mluv jemně, ale měj v ruce velkou hůl!“ Obama dává ostrá ultimáta, ale v ruce žádnou hůl nemá či ji nepoužívá. Lze se pak divit, že Putinovi připadá Obama jako sobaka, který štěká, ale nekouše?

Vnímání, percepce, co je protihráč schopen udělat, jsou v tomto klíčové. Kdyby byl prezidentem USA John McCain a ministrem zahraničí či obrany John Bolton, risknul by Putin otevřený vpád na cizí území?

Podstatné je nejen to, jak Putin vnímal Obamu, ale i to, jak Obama vnímal Putina. Nevěřil do poslední chvíle, že to Putin udělá.

Minulý čtvrtek – den předtím, než ruská komanda začala pronikat na Krym – v americkém Kongresu šéfové amerických zpravodajských služeb vypovídali, že nejsou žádné známky toho, že by Rusko hodlalo intervenovat na Ukrajině. A když den poté, 28. února, Obama prohlásil, že pokud Rusko zasáhne, „bude to mít následky“ a „zaplatí za to“ – měl důvod se Putin Obamy bát? Druhý den, 1. března, celý Krym obsadil.

Myslet si, že to Putin neudělá, bylo neodpovědné a naivní. Vždyť přece on chtěl Ukrajinu celou, proto loni v listopadu přiměl Janukovyče, aby na poslední chvíli odmítl asociační dohodu s EU. Akdyž viděl, že obyvatelé západní Ukrajiny to neakceptují, že chtějí do Evropy, a nikoli být odsunuti někam do Eurasie, a proto budou raději bojovat a vykopli Janukovyče z Kyjeva, pak se Putin rozhodl vzít si Ukrajiny alespoň část. Nemylme se, Krym je to minimum, co chce.

Proč by to neudělal, když má na to sílu? Čeho a koho by se měl bát? Krym už nepustí, Ukrajinci nemají sílu ho z něj vytlačit, Evropská unie armádu nemá a NATO nezasáhne (vskutku, z logistického hlediska aliance prostě Rusy z Krymu není schopna vytlačit).

O tom, jak špatně četla americká vláda Putina, svědčí i reakce z úst ministra zahraničí Johna Kerryho: „Je to neuvěřitelný akt agrese. Je to ohromující, svéhlavé rozhodnutí prezidenta Putina napadnout jinou zemi… V 21. století se prostě nechováte jako v 19. století.“

Naivní to pokrokářská víra, že samotné plynutí času (z 19. století do 21.) vede ke zlepšení lidstva. Kde byli tito lidé během 20. století – to je celé zaspali? Přece celá první polovina 20. století byla příběhem nikoli pokroku, nýbrž regresu od míru a mírných vlád k válkám a režimům vražedným. Věřit, že máme 21. století, a proto čekista Putin se nebude chovat jako imperiální car, může jen duše moudrostí či zkušeností nepolíbená. 

Trest musí přijít Co nyní? Krym je ztracen. Našim zásadním zájmem však je nezávislá Ukrajina v alespoň nějakých hranicích. Je neakceptovatelné, aby celá Ukrajina byla ruská.

Je nutné citelně potrestat ruské vládce za okupaci cizího území tím, že představitelům ruského režimu a jejich rodinným příslušníkům se zruší vstupní víza do EU a USA; jakož i zmrazí jejich bankovní účty na Západě. To bude bolet.
Dále vyloučit Rusko z G8 (nejen odmítnout účast na nadcházejícím summitu G8 v Soči), zrušit Radu NATO – Rusko a ruskou diplomatickou misi z ústředí NATO vyhostit. Nemá tam co dělat.

Dát jednoznačně najevo, že pokud by se Putin pokusil o ukrajinský scénář (intervence za účelem „ochrany“ etnických Rusů) v kterékoli zemi Pobaltí, jež jsou členy NATO, bude to znamenat otevřenou válku.

Je to nutné udělat rychle, aby Putin nebyl v pokušení od Ukrajiny odtrhnout další území. Je to nutné proto, aby se necítil mít volnou ruku zvrátit v Evropě celý mezinárodní systém, který se ustavil po roce 1989. Ano, západní nečinnost může ohrozit vše, co bylo získáno v roce 1989. Nehraje se o nic menšího.
Prodělá Obama „carterovský obrat“? Anebo si budeme muset počkat až na nového amerického prezidenta? Uvidíme.