V afghánské provincii Vardak zahynul český voják. S obrněným vozidlem najel na výbušné zařízení. Úkol naší mise přibližuje Matyáš Zrno, který vedl tým českých civilních expertů v Lógaru.

Rotmistra R. V. jsem neznal. Padl včera v Afghánistánu. Ani rotného I. V., který bojuje o život, ani podplukovníka M. K., který je naštěstí zraněn jen lehce. Přišli do Afghánistánu v době, kdy já jsem byl již doma. A působili ve vedlejší provincii Vardak, v týmu OMLT, což je zkratka pro Operační školicí a styčný tým, kterému jsme říkali prostě česky „omeleta“. Jejich úkolem je radit afghánským jednotkám, které pomoc a výcvik potřebují jako sůl.

Z Vardaku jsem znal jen hlavní město a vojenskou základnu, nikoliv nebezpečné venkovské oblasti, kde jejich vůz najel na nástražné výbušné zařízení. Náš Provinční rekonstrukční tým byl v sousedním Lógaru, který byl o něco bezpečnější. Ale znal jsem několik set mužů z jejich brigády, kteří se mnou strávili jeden celý rok.
Byli to vesměs dobří chlapi. Asi by se nehodili jako vychovatelé do dívčího internátu, ale byli to výborní vojáci, kteří fyzicky i takticky předčili své americké kamarády ve zbrani.

Vražedná ajdýčka

Jezdili jsme ve stejných autech jako vojáci ve Vardaku a stejně jsme se báli těch zákeřných skrytých nepřátel – improvizovaných výbušných zařízení. Anglicky se jim říká to IED (Improvised Explosive Device), my jsme si to počeštili na „ajdýčka“. Ajdýčka mohou povstalci vyrobit z čehokoliv. Z umělého hnojiva s benzinem, propanbutanové lahve nebo třeba ze staré dělostřelecké munice. Mohou ho zakopat do nezpevněné cesty, pohodit vedle asfaltky maskované jako hromada odpadků nebo umístit do jedné z nekonečných zdí, které lemují afghánské domy. Mohou ho odpálit na dálku, drátem nebo mobilem, může vybuchnout dotekem kola na jednoduchý dotykový spínač… Možností je tisíce a pokaždé, když vymyslíte obranu, nepřítel přijde s dalším chytákem.

Sebelepší příprava nezabrání tomu, aby se jednou stalo to, co nyní. I proto, když jsme se někdy (potají) napili, nebylo to na zdraví, ale na štěstí. Protože ono to nakonec je o štěstí.

Na výbušné nástrahy myslel občas každý. Někdo před každým výjezdem, někdo méně. Člověk se přirozeně bojí víc toho, co nevidí. A proti čemu se nejde tak snadno bránit. Asi každý voják by se raději dostal do pořádné přestřelky. Tam se může projevit to, co se během let výcviku naučil. Tam záleží jen na něm, jestli zvládne nacvičené taktické postupy, jestli správně zacílí, jestli zasáhne cíl. To je boj, na který je každý voják připraven. My a oni. My na jedné, oni na druhé straně.

Válka s neviditelným nepřítelem…

Ale tahle válka je jiná. Je to válka s nepřítelem, kterého nevidíte. S nepřítelem, kterého často nerozeznáte od civila. Není divu, že tolikrát v dějinách končí podobné situace tím, že vojáci, kterým mina roztrhala jejich kamaráda, si vybijí vztek na nejbližší vesnici. Protože „oni to přece museli vědět“ (a také to často opravdu věděli). Je velkým triumfem našeho vedení války, velení, výcviku i lidskosti našich vojáků (i drtivé většiny ostatních koaličních vojsk), že se nic takového nikdy ani náznakem nestalo. Že i po tom, co v roce 2008 padl první muž v Lógaru rotmistr Vaculík, házejí naši vojáci afghánským dětem podél cesty cukroví.

Není lehké být naším vojákem v Afghánistánu. Ve válce, které se vlastně nemá říkat válka. Ve složitém konfliktu, který mnohdy sami nechápou. Bez podpory z domova. Ve vozidlech, jejichž předražené zavedení je vytýkáno armádě, ačkoliv za ně můžou předchozí garnitury ministerstva obrany. V těžkých, ne vždy neprůstřelných vestách ve dne i v noci. Musí pracovat s afghánskými vojáky a policisty, kteří jsou často negramotní a neschopní základních úkonů. Musí koordinovat své akce s dalšími spojeneckými armádami, především Američany.

… a taky trochu s ministerstvy

A do toho (v případě Lógaru) sledují doslova každý jejich krok hned dvě ministerstva -obrany a zahraničí. A bojovat s vlastními úředníky sice není tak nebezpečné jako s Talibanem, ale o to víc frustrující. Plnit úkol a zároveň neudělat sebemenší chybu, protože vás sleduje vojenská kontrarozvědka, různí inspektoři z velení a ministerští úředníci, to opravdu není jednoduché.

Ti muži ve Vardaku odváděli nebezpečnou práci. Mnohem nebezpečnější než my v Lógaru. My jsme se věnovali rekonstrukci a obnově v oblastech provincie o něco bezpečnějších. Oni jsou přímo v první linii. Oni pomáhají afghánské armádě postavit se na vlastní nohy, aby mohla obranu země převzít od koaličních sil. Bude to i zásluha rotmistra R. V., pokud se to podaří.

V Čechách si neumíme moc vážit hrdinů. Američanům se pro jejich okázalé vlastenectví občas posmíváme, ale když pohřbívají padlého vojáka, bývají obvykle ulice v místě jeho bydliště plné lidí, kteří ho doprovázejí na poslední cestu. A před každým domem je vlajka na půl žerdi.

U nás se asi v internetových diskusích dozvíme, že rotmistr R. V. byl žoldák, vrah a okupant. Nebyl. Byl to hrdina. Stejně jako každý, kdo si sedne do stejného auta jako on a jede po nezpevněné cestě, o které ví, že „to tam někde může být“.

Vyšlo v MF Dnes 1.6.20211