(Publikováno v Hospodářských novinách 25.10.2005)
Před několika dny se ředitelka odboru rodinné politiky ministerstva práce a sociálních věcí, paní Michaela Marksová-Tominová, pustila do boje proti Občanskému institutu (Rodina podle Občanského institutu, HN 21. října). Důvod? Dovolil si prezentovat podrobně zpracovanou alternativu k vládnímu konceptu rodinné politiky. Ministerstvo zřejmě nedokáže snést to, že by o záležitostech, jako je právě státní rodinná politika, mohl existovat celospolečenský dialog. Místo věcných argumentů používá paní Marksová-Tominová osobní invektivy. Skupinu, jež alternativní koncepci vypracovala, označuje za “málo početnou skupinu s extrémními fundamentalistickými názory” a jako “pádný argument” proti hodnotě prezentovaného konceptu vypichuje fakt, že jej “médiím představili tři muži”, z nichž jeden je svobodný, bezdětný a pouze pětadvacetiletý.
My, extremisté
Postoje Občanského institutu vycházejí z konzervativně-liberální názorové orientace. O extremismu lze stěží hovořit. Paní Marksová by se o tom mohla přesvědčit, kdyby nahlédla do kterékoliv publikace vydané touto institucí.
Podle paní ředitelky “ženy v těchto kruzích sice o děti doma pečují, ale veřejně se k otázkám rodiny zřejmě vyjadřovat nesmějí”. To je záměrná demagogie. Autorce je velmi dobře známo, že program Rodinné hodnoty v Občanském institutu založila Michaela Freiová, matka tří synů a babička přiměřeného počtu vnoučat, která se v médiích k otázkám postavení rodiny a ženy ve společnosti vyjadřovala nesčetněkrát a nikdo ze zlých kolegů jí to evidentně nezakazoval (navíc polovinu zaměstnanců OI tvoří ženy).
Muži nemají rodinu?
Co je špatného na tom, že se o rodinnou politiku zajímá pětadvacetiletý muž? Právě takto mladých lidí se budou státní opatření nejvíce dotýkat! Ani posměšné uvozovky u titulu analytik v souvislosti s Vojtěchem Bellingem (autorem článku Nová koncepce rodinné politiky: návrat do reálného socialismu?, HN 19. října) nejsou na místě. PhDr. Belling absolvoval několik vysokých škol a má za sebou důstojnou odbornou publikační činnost v oboru. Navíc byl vedoucím expertního týmu, který vypracoval ministerskou Národní zprávu o rodině, na kterou se Ministerstvo práce a sociálních věcí častokrát odvolává.
Paní ředitelka institutu vyčítá, že se svou představou rodinné politiky vrací do středověku. Míní snad středověkem stav, kdy rodina má právo se sama svobodně rozhodovat o tom, jak si uspořádá rozdělení rolí muže a ženy? Nebo vyšší ocenění rodičů, kteří pečují doma o děti na mateřské dovolené? A nebo vyšší daňové úlevy pro rodiny s dětmi? Právě to jsou totiž hlavní pilíře uvedené “středověké” koncepce OI. Konkrétní výhrady není zřejmě ředitelka rodinného odboru schopna přinést, a tak vše halí pouze do obecných vět o středověku.
Komu záleží na dětech
Zjevně si nedovede představit, že by rodinná politika mohla hledět nejen na zájmy rodičů, ale také dětí. Jak si jinak vysvětlit její boj za jesle, které přitom nejen většina pediatrů, ale dokonce i Ministerstvo zdravotnictví považuje za nevhodné prostředí pro děti. I Světová zdravotnická organizace vyzývá k tomu, aby děti alespoň první dva roky vyrůstaly v domácím prostředí. To ovšem nezapadá do konceptu paní ředitelky dostat všechny matky co nejdřív po porodu zpět do práce.
Navíc, podpora slučitelnosti rodiny a zaměstnání může mít i jinou formu než tu, kterou razí odbor paní Marksové-Tominové. A to podobu tzv. následné slučitelnosti: v rámci ní stát podporuje rodičovskou péči o malé děti do tří až čtyř let a současně vytváří opatření pro snadný návrat do zaměstnání.
Je-li vládní koncepce rodinné politiky, jak tvrdí paní Marksová-Tominová, otevřená, proč s takovou nenávistí smetá ze stolu jakoukoli alternativu?
.
Článek je reakcí na níže uvedený text ředitelky Odboru rodinné politiky a sociální práce a feministky M. Marksové-Tominové:
Rodina podle Občanského institutu
Dne 12. října vláda schválila Národní koncepci rodinné politiky, kterou připravilo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Svou alternativní koncepci zároveň představila i organizace Občanský institut, která reprezentuje málo početnou skupinu s extrémními fundamentalistickými názory z pravé části politického spektra.
Pokud jsou tyto názory prezentovány v souvislosti s analýzami mezinárodní politiky, pak jsou pouhým směšným plácnutím do vody. Pokud se ale zaměřují na rodinnou politiku, potom by se většina občanů a občanek měla mít na pozoru: jestliže je vládní koncepce rodinné politiky podle autorů alternativní koncepce návratem k socialismu, pak jimi prezentované názory na rodinu jsou návratem do středověku.
Jesle jako předmět sporu
Svědčí o tom i fakt, že alternativní koncepci představili médiím tři muži – ženy v těchto kruzích sice o děti doma pečují, ale veřejně se k otázkám rodiny zřejmě vyjadřovat nesmí.
Je pozoruhodné, jak zuřivě bojují zastánci takzvané tradiční rodiny proti zařízení zvanému jesle. Svobodný bezdětný muž ve věku pětadvaceti let, jakým “analytik” Belling je, jesle s velkým pohoršením odsuzuje, neboť netuší, jaké překážky mohou člověka v životě čekat.
Sladění rodiny a profese
Převážná většina pracujících rodičů ale dobře ví, jak potřebná taková zařízení v každodenním životě jsou. A po jejich zřizování dnes volá většina starých členských zemí. Dokonce i Financial Times nedávno ve svém komentáři uvedly, že německé ženy doufají ve zlepšení této situace s nástupem Angely Merkelové, protože v současné době je v zařízeních pro celodenní péči do tří let místo jen pro jedno dítě z pěti. A tak německé ženy ve volbě mezi kariérou a dětmi volí stále častěji život bez dětí.
Přitom právě zlepšení podmínek pro slaďování rodinného a profesního života patří mezi základní pilíře rodinné politiky. Právě v těch zemích, kde je skloubení obojího možné, se rodí dětí více, zatímco v mnoha tradičních katolických zemích západní Evropy, kde jesle a školky patří k luxusním záležitostem pro bohaté rodiny, porodnost poklesla na extrémně nízkou úroveň.
Vládní Národní koncepce vznikla ze širšího zázemí, je výsledkem práce expertní skupiny odbornic a odborníků z akademické sféry, z nichž část je názorově blízká KDU-ČSL a část ČSSD. Je tedy maximálním kompromisem mezi těmito dvěma názorovými směry tak, aby oslovila co největší počet rodin v naší zemi.
Otevřený dokument
Národní koncepce je pojata jako živý dokument, který se bude každoročně aktualizovat. První verze především naznačuje směry, kterými by se měla v budoucnu rodinná politika ubírat, a logicky obsahuje v rámci konkrétních úkolů řadu analýz: pokud chceme mít skutečně systematickou rodinnou politiku, nikoli střílet od boku, musíme nejprve pečlivě zjistit, co je možné, potřebné, co si lidé nejvíce přejí a kolik které opatření bude stát.
B. Urbanovi
souhlasím s Vámi a jesle by měly být k dispozici již od 6 týdnů věku dítěte. Ne každá matka, chce být doma. Chce se realizovat a skutečně to s dítětem doma nemůže.
Prostě jesle můžou být k dispozici, když matky budou mít zájem. Každá matka jenom nechce sedět doma na zadku a starat se o dítě. Co je na tom špatného? Potom se každý diví, že se rodí málo dětí. Copak se to rodina může dovolit žít z jednoho platu!!!
3. října uveřejnil deník Independent výsledky studie vypracované National Childminders´Association, podle níž nejlépe prospívají ta batolata, o něž se stará matka. Nejhůře prospívají ve všech ohledech děti odložené do jeslí: “Jeví nejvyšší hladiny agrese a inklinují k uzavřenosti a smutku”. O něco lépe jsou na tom děti, o něž se doma starají chůvy nebo příbuzné.
Výzkum zahrnul 1.200 dětí a jejich rodin v Londýně a Oxfordshiru. Také další studie dokládají, že předškolním dětem nejlépe prospívá péče matky v milujícím prostředí. Instituční péče, kterou prosazují některé vlády, je pro vývoj batolat škodlivá
Jistěže záleží na povaze dítěte. Jde mi ale o to, že široce pojaté statem podporene odkladani deti do jesli v co nejrannejsim veku neni to nejlepsi, co muze MPSV za nase dane zavest. Mnhem lepsi by bylo, kdyby svou socialni politikou podporoval maminky aby mohly s ditetem zustat doma co nejdele bez vyraznych ekonomickych ztrat.Jsem presvedcena, ze vetsina matek by dala prednost tomu mit dite alespon do 3 let u sebe, kdyby nehrala roli dinancni stranka. A o to zde jde. JInak diky za reakce
Situace ve Skandinávii je skutečně dosti specifická a není aplikovatelná na rozvojové země. Odkaz redakce na dokumenty WHO je správný, tato organizace je v záležitostech péče o děti dosti konzervativní v tom nejlepším významu slova konzervativní (=neměnit léty ověřené). Ne nadarmo s jejich doporučeními ministerstvo plánování a socialistického vodění za ručičku (MPSV) vůbec nepracuje…
To snad ne, to by tety v jeslích ty děti ještě musely poponášet…
Jinak osobní zkušenost (jistě ji nejde paušalizovat) – moje sestra byla v jeslích od 2 let, já ve školce od 3 a bratr od 6 v posledním “přípravném” ročníku školky. Možná je to náhoda, ale sestra je v kolektivu “nejotrkanější”, naopak brácha je ve skupině dost introvertní.
Nevhodnost odkládání dětí do jeslí jako primárního řešení se dá doložit fundovanými názory odborníků a mnoha studiemi o zcela zásadním významu prvních tří let života- viz reakce kolegy Bellinga (red.) níže. Myslím, že každý kdo má soudnost uzná, že je pro dítě vždy lepší být v raném věku s matkou – zejména OSOBNÍ přítomnost matky je velmi postatná pro správný rozvoj osobnosti dítěte. Proto ústavní forma, jakou jesle jsou není to nejlepší, co dítěti mžno poskytnout a je vždy řešením NÁHRADNÍM, nikoli standartním. Nepropaguji úplné zrušení jeslí – vždycky budou případy kvůli kterým je nutné omezenou síť jeslí mít. Podle mého názoru ale není správné prosazovat jesle jako obecně standartní řešení. Sama děti nemám, ale studuji pedagogiku a psychologii a učím děti v mateřských školkách. Ze zkušenosti vím v jakém věku je pro děti přirozené zařazovat se do plošně pojatého dětského kolektivu a věřte mi, že 1 rok věku to opravdu není.
Francie nebo severské státy skutečně mají rozvinutý systém jeslí. Jsou také za to z mnoha stran kritizovány, zejm. Švédsko, které nestanoví rodičům podmínky pro svobodnou volbu a dát dítě do jeslí je pro většinu rodin jedinou možností, nebot rodičovská dovolená je velmi krátká a poté nemají rodiče nárok na finanční podporu, vyjma situace, kdy dají dítě do jeslí. Jesle skutečně nevhodné jsou – viz. vědecké studie našich předních pediatrů Prof. Matějčka, Dr. Jaroslava Šturmy, Dr. Schneiberga – ředitele Ústavu sociální medicíny a dalších. Děti v jeslích trpí větší nemocností a různými zdravotními poruchami – častěji, než děti vychovávané individuálně. Jesle nejsou zařízením pro děti, ale pro rodiče. V tom je podstatný rozdíl – nevznikají s ohledem na potřeby dítěte, ale rodičů. O tom, že rodičovská péče je vhodnější, není sporu. Francie nebo severské státy to sice vědí, ale populační růst a důraz na zapojení rodičů do prac. činnosti je zde větší než důraz na blaho dítěte. Viz také doporučení WHO o rodičovském kojení dětí v délce alespoň dvou let atd. atd.
Muze autorka pani Platenikova dolozit skodlivost jesli na konkretnich materialech? Znamena to, ze staty jako Francie a Skandinavské zeme zamerne udrzuji sit jesli, ktere ma mit negativni vliv na deti a delaji to tak vedomne?