Únor 1948 určitě nelze označovat za nevyhnutelný důsledek mezinárodněpolitického vývoje za druhé světové války ani vývoje v jejím posledním stadiu. Je potřeba hledat silné domácí příčiny procesů, které vedly k únorovému rozuzlení roku 1948.

I.
1939-1945

J. Ch:
Byl únor 1948, kdy komunisté získali v Československu neomezenou moc, nevyhnutelným důsledkem mezinárodněpolitického vývoje na sklonku druhé světové války – tj. začlenění Československa do sféry vlivu komunistického Sovětského svazu podle dohody Sovětského svazu s Velkou Británií a Spojenými státy –, jak to v převažující míře prezentuje současná česká historiografie a žurnalistika?
V. S:
Únor 1948 určitě nelze označovat za nevyhnutelný důsledek mezinárodněpolitického vývoje za druhé světové války ani vývoje v jejím posledním stadiu. Je potřeba hledat silné domácí příčiny procesů, které vedly k únorovému rozuzlení roku 1948.

Nebyl zde tedy ani žádný předem dohodnutý a respektovaný „vliv“ vítězných spojenců na jimi osvobozovaná území a jejich poválečné vnitropolitické uspořádání?
Pokud se to týká mezinárodněpolitického pozadí, tak jistě k jakémusi souznění nebo porozumění pro to, že vítězné mocnosti budou mít po druhé světové válce v oblastech, které osvobodí, asi ne zcela rovný vliv na tamní dění, v rámci velké trojky došlo, ale rozhodně to nelze interpretovat tak, že se Sovětský svaz na jedné straně a Velká Británie a Spojené státy na straně druhé někdy dohodly, že po Plzeň nebo Rokycany to bude patřit Spojeným státům a od Rokycan dál na východ Sovětskému svazu. To samozřejmě nemá nejmenší logiku a nemá to oporu v pramenech ani tehdy, pokud bychom tuto hranici posunuli na šumavské hřebeny.

Existovaly nějaké specifické dohody v tomto ohledu uzavřené například na často zmiňované Jaltské konferenci v únoru 1945?
Co existovalo, bylo určité přesvědčení na Západě, že na základě Deklarace o osvobozené Evropě, která byla přijata jako jeden z hlavních výsledků Jaltské konference, bude na všech osvobozených územích umožněno provést svobodné volby a tamním národům umožněno zvolit si takové politické a sociální uspořádání, jaké si samy vyberou. To byl hlavní výsledek „Jalty“, a nikoli nějaká údajná dohoda o rozdělení Evropy.

Z čeho vycházely a kam směřovaly představy západních spojenců o poválečném evropském, resp. světovém uspořádání?
Byl to zejména americký universalismus, který posiloval představy, že skutečně nějaké takovéto řešení (viz Deklarace o osvobozené Evropě) mezinárodněpolitických sporů a situací v jednotlivých osvobozených zemích bude možné. To bylo řešení, které vyznával dlouhodobě Státní department (Ministerstvo zahraničí Spojených států) a jakákoliv dohoda o sférách vlivu byla toho antitezí, která by byla zcela nepřijatelná nejen pro americké voličstvo, ale i pro naprostou většinu amerického politického establishmentu.

Můžete stručně definovat americký universalismus?
Americký universalismus byla představa, velmi silná ve Státním departmentu, ale i v celém politickém establishmentu, že všechny národy by měly mít možnost hovořit víceméně do všech světových záležitostí prostřednictvím nějaké světové organizace, konkrétně Organizace spojených národů tak, jak se v roce 1944 její základní kontury začaly rýsovat nebo jak byly v roce 1945 narýsovány. Samozřejmě to mělo určitá „ale“.

Jaká?
Málokdo byl tak naivní, aby si myslel, že by Velká Británie měla hovořit do ukrajinských nebo pobaltských záležitostí stejně jako Moskva. To samozřejmě nikoli, a i americký universalismus jako takový měl svou významnou výjimku, a tou byl americký kontinent, kde se celkem nepředpokládalo, že by do politického uspořádání jednotlivých latinskoamerických zemí měl mít kdo hovořit více než Spojené státy. Ty ostatně prohlásily už v roce 1823 v Monroeově doktríně, že to budou právě Spojené státy, a nikoli evropské mocnosti, kdo bude rozhodovat o amerických záležitostech.

Na konci druhé světové války zde však byla také „doktrína“ sovětského diktátora Stalina – byť nepsaná – o tom, že kam vkročí noha sovětského vojáka, tam bude také výhradní sovětská sféra vlivu. Jak na tuto Stalinovu optiku hleděli západní představitelé?
Samozřejmě realističtější politikové si uvědomovali, že sovětský vliv na osvobozených územích nebo na územích, kam dojde Rudá armáda, bude dominantní, a že je potřeba zajistit tam pro Západ alespoň něco. Tady směřuji k proslulé „procentní“ dohodě o vymezení „míry odpovědnosti“ na Balkáně z října 1944 v Moskvě, kterou – a je to známo již z Churchillových pamětí – sepsal Winston Churchill a předal ji na známém papírku Stalinovi. Tato dohoda byla ale motivována především snahou zajistit pro Británii a pro Západ alespoň určitou míru vlivu na územích osvobozených Sovětským svazem, a nikoli tím některé země odepsat docela. Vlastně to odpovídalo postupně se rýsující americké koncepci „otevřených sfér vlivu“, podle které sice země osvobozené či obsazené Rudou armádou určitě do budoucna neměly mít možnost dělat politiku jakkoli nepřátelskou vůči Moskvě, což by ale nijak nebránilo jejich hospodářským, kulturním a koneckonců i politickým kontaktům se Západem.

Jakých států se tato Churchillova snaha o rozmělňování předpokládaného sovětského vlivu dotkla a byla v tomto případě řeč také o Československu?
Například je zřejmé, že na situaci v Řecku Británii záleželo více než na situaci v Rumunsku, a realisticky nebylo možno se na to dívat jinak. Tento britský zájem na Řecku byl tak velký mimo jiné proto, že na jaře 1941, když na Řecko zaútočila německá vojska, tam Britové vyslali z Egypta expediční sbor, který měl Řekům pomoci, a tím vlastně snížili obranyschopnost Egypta, což umožnilo Rommelovi stanout před branami Alexandrie. Ten zájem tam pak samozřejmě na konci války byl mnohem větší než v případě Rumunska či Bulharska. Ovšem to už tak docela neplatilo například o Polsku, na jehož obranu Británie v září 1939 vstoupila do války a kde také žádná dohoda o sférách vlivu uzavřena nebyla, a tím méně pak o Československu, které skutečně podle veškerých dokumentů, které máme k dispozici, se nikdy nestalo předmětem nějakého dohadování o „desítkách procent“ vlivu, jako se dělo v případě zemí Balkánu a Maďarska v jednáních, jež po Churchillově předání onoho papírku Stalinovi následovala mezi Edenem a Molotovem.

Je tomu skutečně tak, že prezident Edvard Beneš jako vůdce československého zahraničního odboje a výhradní tvůrce zahraniční politiky během druhé světové války sice prohlásil, že jeho zahraničněpolitická orientace směřuje z padesáti procent na Západ a z padesáti na Východ, ale byl ve skutečnosti prioritně orientován na Sovětský svaz?
Takovouto formulaci asi lze akceptovat. Edvard Beneš se potom na počátku roku 1944 snažil tento vliv vyvažovat formou nějakých výrazů sympatií ze strany Západu, konkrétně třeba dohodami o správě osvobozeného území. Bohužel Západ nebyl vůbec ochoten toto s ním podepsat, protože se neočekávalo – na počátku roku 1944, kdy ještě nedošlo k invazi –, že by se západní vojska mohla dostat do Československa. Ale ony výroky vyjadřující sympatie vůči Československu se potom objevily. Britský ministr zahraničí Anthony Eden vystoupil s takovým prohlášením na počátku srpna 1944, i když předtím v jednom záznamu pro úředníky Foreign Office uvedl: „Moc se mi to nezdá a myslím, že byste dostali pár pěkně nepříjemných dodatečných otázek.“ Československo nebylo podle Edena oblíbené v žádné části britského parlamentu a někteří dokonce považovali Dr. Beneše za Stalinova šakala. Bylo tomu tak na základě roztržky kolem československo-sovětské smlouvy v roce 1943, po které Eden – jakkoli do té doby československou věc podporoval, ne-li seč mohl, pak rozhodně velmi vehementně – už byl zdrženlivější a Československo už nebylo tak vysoko na žebříčku věcí a záležitostí, které chtěl podporovat, jako tomu bylo do té doby. Orientace na Sovětský svaz od roku 1943 je asi jednoznačná, jakkoli to neměl být jenom Sovětský svaz. Přátelství se Západem bylo součástí Benešovy politiky, ale zdaleka ne prioritní. Vzhledem k tomu, že Beneš si samozřejmě svoje západnictví v sobě nesl dál, je o to překvapivější, co potom byl schopen do konce války pronést před sovětskými politiky za výroky na účet Západu.

Jaký byl postoj Britů a Američanů k uzavření československo-sovětské smlouvy v roce 1943 a k celkové Benešově orientaci vůbec?
V kostce mohu říci asi tolik, že v červnu 1943 zavládlo na britské straně překvapení, že Beneš něco takového chce, následovala snaha mu to rozmluvit, v říjnu 1943 smíření s tím, jakkoli zde (na konferenci ministrů zahraničí tří velmocí v Moskvě) Eden jednal proti rozhodnutí britského kabinetu. Potom přichází představa, že by Československo mohlo mít nějakou svobodu s tím, že bezpečnostní otázky svěří Sovětskému svazu, nebude vystupovat na mezinárodní scéně proti němu, ale svou suverenitu si zachová, rozhodně ve vnitřních záležitostech. Československo pak začíná být v roce 1944 považováno za lakmusový papírek sovětské důvěryhodnosti a snahy spolupracovat s někým, koho Moskva sama nedosadila. Tak to je vnímáno v první polovině roku 1944. Pak ovšem přicházejí signály, které to problematizují, tj. otázka vlažné sovětské pomoci Slovenskému národnímu povstání a snaha Moskvy minimalizovat pomoc ze Západu (i když to nebylo tak markantní jako v případě Varšavského povstání), otázka nové polské, tzv. lublinské vlády, jejíž vznik bez ohledu na instrukce z Londýna veřejně přivítal československý velvyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger a nebyl za to odvolán, a potom otázka sovětského postupu na území Podkarpatské Rusi a také Masarykova poslušně prosovětského vystupování na zakládající konferenci OSN. To už jsou signály, že nepůjde jen o bezpečnostní vázanost, ale že Československo se z vlastní vůle stává státem, který bude poslušně vykonávat vše, co mu z Moskvy přijde jako požadavek. Ještě je zajímavé, že Britové a Američané se vlastně v prognózách na začátku roku 1944 shodovali v tom, že Československo by mohlo mít – nebo vlastně svým způsobem má – na rozdíl od Poláků své mezinárodněpolitické postavení vyřešeno, a pokud bude mít nějaké problémy, tak ve vnitřní sféře, jako je otázka národnostní – jestli se podaří provést transfer obyvatelstva, ale zejména v česko-slovenských vztazích. Na tom se shodovali třeba analytikové Foreign Office; nejnověji jsem to četl v materiálech Hamiltona Fishe Armstronga, což byl šéfredaktor Foreign Affairs a člověk velmi příznivě nakloněný Benešovi, v podstatě jeho přítel, který mu v květnu 1939 zajistil přijetí u prezidenta Roosevelta.

Co soudíte o názoru, že československo-sovětská smlouva z roku 1943 – jako produkt strategie orientované na Sovětský svaz – byla již stvrzením a nejen jakýmsi předznamenáním dobrovolného vřazení Československa do poválečné „sovětské sféry“, což byl také jediný „dobrovolný případ“ ve střední a jihovýchodní Evropě včetně Polska?
Byla to cílená Benešova politika zajištění československé bezpečnosti před opakováním německé hrozby. K tomu, k té nutnosti hledat oporu v Sovětském svazu, dospěl už na počátku, v pomnichovských měsících, což myslím historik Milan Hauner zdokumentoval dostatečně jednoznačně. Samozřejmě období 1939-1941 bylo zvláštní dobou, ale na rozdíl od Poláků Benešovy kontakty se Sovětským svazem nebyly nikdy zcela přetrženy.

Polská exilová vláda v Londýně však před rokem 1941 a ani po něm o obdobnou „spolupráci“ se Sověty jako Beneš nestála. Na sklonku války byla z tohoto důvodu odstavena a na její úkor byla v Polsku, pod tlakem Sovětů (s podporou Beneše), jimž neodporovali Američané a nakonec i za souhlasu Britů, dosazena v roce 1945 prosovětská vláda národní jednoty.
Když se někdy klade paralela mezi polskou a československou cestou, poukazuje se na to, že kdyby Beneš nedělal vůči Sovětskému svazu takovou politiku, jakou dělal, že by dopadl jako Poláci, to znamená, že by se on a jeho vláda do Československa nevrátili. Jeho vláda se nakonec nevrátila, protože víme, že podala demisi a byla nahrazena vládou sestavenou v Moskvě, ale on se vrátil jako jediný článek exilového prozatímního státního zřízení a kontinuita jeho prezidentství tak byla zachována. Je potřeba asi říci, že tady se vlastně srovnává nesrovnatelné. Československo se nikdy nedostalo do takové pozice vůči Sovětskému svazu jako Polsko. Neexistoval tu ani obrovský územní spor o desítky tisíc kilometrů čtverečních, ani jednotky NKVD nepostřílely tisíce československých důstojníků jako v polském případě. A koneckonců ve stejné době, kdy byl tento děsný zločin prováděn, propustila sovětská strana několik prvních desítek československých vojáků, aby mohli jaksi recyklovaně vyrazit do boje proti Hitlerovi.

Jednalo se o internované československé vojáky, příslušníky prvních jednotek vznikajícího protinacistického odboje formujících se pod velením generála Lva Prchaly v Polsku, které po napadení Polska Sovětským svazem v roce 1939 během svého přesunu do Rumunska padly do sovětského zajetí?
Lvu Prchalovi se podařilo uprchnout na Západ. Mám na mysli oněch asi 800 vojáků bývalého „polského legionu“, vedených podplukovníkem Svobodou, kteří byli internováni v SSSR. Několik desítek jich bylo v březnu až dubnu 1940 ve dvou transportech vyvezeno na Západ, dalších asi 140 osob v době pádu Francie na Střední východ, kde se formovala československá jednotka v Gedeře. Poté se sovětská strana k dalším transportům po dlouhé měsíce neodhodlala. Na přelomu zimy a jara 1941 však nová jednání vyústila v převoz 500 československých vojáků v osmi transportech, přičemž Britové s Churchillovou osobní autorizací hradili veškeré náklady. Takže kvalita vztahů se Sověty byla oproti Polákům dramaticky odlišná. Asi se to skutečně nedá srovnávat. Myslím si, že zde byl prostor – a to jsem napsal už několikrát – pro rozhodně důstojnější politiku vůči Sovětskému svazu namísto té snahy vyjít mu vstříc často ještě předtím, než nějaké sovětské požadavky byly vůbec vysloveny.

Vy jste také psal o tom, že po uzavření československo-sovětské smlouvy se Churchill v roce 1944 snažil pragmaticky použít Beneše pro jednání s Poláky, aby obrušoval jejich protisovětské naladění.
To se samozřejmě vůbec nemohlo podařit, protože Beneš na počátku roku 1944, kdy se Churchill a Eden snaží tuto kartu hrát, pro polské politické vedení už nebyl seriózní partner, protože Poláci měli pocit, že je prostě odepsal a že mu jde v první řadě o spolupráci se Sovětským svazem. S tím Sovětským svazem, který s Poláky vypověděl diplomatické styky a který nechal postřílet jejich důstojníky – o tom už Poláci nepochybovali, nikdo z nich. Že by tam Beneš mohl nějak moderovat, to byla iluze.

Uvědomoval si Edvard Beneš a ti, kteří s jeho prosovětskou politikou souhlasili, že taková politika může v budoucnu znamenat ohrožení nezávislosti státu a hrozbu jeho zbolševizování?
Ti, kteří byli autory teze, že jedinou záštitu před Německem do budoucna představuje Sovětský svaz, v čele s prezidentem Benešem, se zároveň domnívali, že závislost na Sovětském svazu v oblasti bezpečnosti a potažmo i zahraničněpolitickou „koordinaci“ bude možné kompenzovat sovětským nezasahováním do vnitřních záležitostí Československa. To se posléze ukázalo jako názor zcela naivní. A navíc samozřejmě, když procházíme relevantní dokumentaci důkladně, narazíme na několik příkladů, kdy sami českoslovenští představitelé navrhovali do této doktríny nezasahování do vnitřních záležitostí určité průlomy.

Máte zřejmě na mysli aktivity, jako byla například žádost prezidenta Beneše, aby sovětští představitelé trvali na potrestání vůdčích politiků Slovenského státu?
Přesně tak, viz Beneš a provinivší se slovenští politikové, o jejichž poválečné potrestání žádal československý exilový prezident v prosinci 1943 překvapeného Vjačeslava Molotova.

Jak se dívali britští a američtí představitelé na sklonku války nebo i krátce po ní na tezi, že Československo bude i do budoucna ohrožováno Německem, zdůvodňující Benešovu „prosovětskou kartu“? Vždyť bylo zřejmé, že Německo bude po prohrané válce v troskách a cílem Západu nakonec bylo, na rozdíl od situace po první světové válce, pomoci mu k vývoji směrem k demokratickému a na míru zainteresovanému státu.
To bylo cílem Západu i po první světové válce, jen se zásadním způsobem lišily představy, jak toho dosáhnout. Západ samozřejmě neměl představu, že svět, který vzejde z druhé světové války, se bude podobat tomu „poprvoválečnému“, naopak se chtěl poučit z těch chyb, které už jej jako by dvakrát vytrestaly. To jest z takových aliancí, kde jeden je vázán na druhého, a když ten třetí něco provede, tak nejen ten druhý, ale i ten první musí provést něco jiného na základě toho, že to má smluvně dáno tím, k čemu už se zavázal. To jako by selhalo jak za první světové války, tak v podstatě i po roce 1939. Britští představitelé měli pocit, že garance, které Británie udělila v roce 1939, ji vlastně vtáhly do války na obranu Polska, přičemž možnost ovlivnit polskou situaci se vlastně postupně vytrácí, což začalo být zřejmé, a že tuto situaci v Polsku nemá možnost ovlivnit ani vojenským zásahem, ani ničím jiným. Chtěla proto celou oblast mezi Sovětským svazem a Německem stabilizovat nějakým novým uspořádáním. Britové dospěli k závěru, že nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, bude vytvoření silných (kon)federací, ve kterých se zdroje malých národů střední a jihovýchodní Evropy spojí, aby byly schopny čelit jak německé, tak i sovětské hrozbě.

Proto se tedy po určitou dobu snažili prosazovat polsko-československou konfederaci, dokud tuto myšlenku nezavrhl Sovětský svaz a pod jeho vlivem také prezident Beneš?
Tento model konfederací byl živý v letech 1940-1942, v druhé polovině roku 1942 začal postupně odumírat a definitivně dospěl ke svému krachu na moskevské konferenci ministrů zahraničí, tj. Cordella Hulla, Anthonyho Edena a Vjačeslava Molotova, v říjnu 1943. Eden tam o své vlastní vůli souhlasil s uzavřením oné československo-sovětské smlouvy, jakkoli do té doby Britové tento zahraničněpolitický cíl, který byl od začátku roku 1943 pro československou diplomacii zcela prioritní, prezidentu Benešovi velmi vehementně rozmlouvali. Rozmlouvali mu ho z několika důvodů. Jednak proto, že si mysleli, že československá pozice je dobrá, či spíše velmi dobrá, že je partnerem jak západních spojenců, tak má i velmi dobré vztahy s Moskvou, a nemá tudíž zapotřebí své postavení do budoucna kodifikovat jedním aliančním závazkem vůči jedné straně a proklamovanou politiku „mostu mezi Východem a Západem“ převážit směrem k posilování východního pilíře. Ovšem druhý důvod byl ten, že takováto exkluzivní smlouva nabourávala právě možnost vytvoření oněch konfederací, což začalo být vlastně čím dál zřetelnější zhruba od poloviny roku 1942, kdy Sověti začali dávat najevo, že něco takového si nepřejí a že by to vnímali jako vytvoření nového cordon sanitaire – to znamená sanitního kordónu, který by měl eliminovat sovětský vliv v Evropě a jeho pronikání na Západ.

Jen pro upřesnění – druhá plánovaná konfederace měla být vytvořena na Balkáně?
Ano, byla to řecko-jugoslávská konfederace. Projekty různých politologů a plánovacích oddělení třeba ve Foreign Office apod. uvažovaly o všech možných konfederacích, propojení těchto konfederací atd. Někdy to zní trošku jako taková hudba z Marsu… Překonání národnostních rozporů, třenic a animozit zdaleka nebylo tak jednoduché, jak si tito plánovači na papíře představovali. Ale československo-polský projekt určitě reálný byl. Reálné možnosti měl, pokud by se několik věcí odehrávalo jinak, než jak se nakonec odehrály. Slábnoucí zájem československých představitelů měl přitom samozřejmě klíčový význam.

Vraťme se ještě k Německu – byla československá teze o nebezpečí hrozícím v budoucnu z Německa skutečně racionální? Nejednalo se spíše o iracionální představu, která byla jen krycím manévrem ospravedlňujícím příklon k Sovětskému svazu?
Co se týče Německa a jeho poválečné obrody, tak tam se samozřejmě postoje velmocí lišily. Stalin měl jasno a jeho politika v tomto směru byla konzistentní, tj. chtěl, aby slabé Německo, pokud možno neutralizované, snadno podléhalo revolučním náladám podle marxistických představ, které by byly oprášeny, a v těch nejrozvinutějších zemích v čele s Německem by se mohla konečně odehrát řekněme z autentických zdrojů vyplynuvší revoluce. On si jako řešení představoval každopádně slabé Německo, které by už nikdy nepředstavovalo, ať už by tam došlo k revoluci nebo ne, jakoukoliv hrozbu pro Sovětský svaz. Tady nelze podceňovat to, že Německo bylo považováno za věčnou hrozbu pro Sovětský svaz, to je zjevné, stejně jako v případě Československa. Na druhou stranu představy Západu se lišily. Britská politika nebyla v otázce budoucího přístupu k Německu vyhraněná a americká politika byla zcela nesourodá a prodělala několik velmi zásadních zvratů. V kruzích americké administrativy existovalo několik vyhraněných skupin. Na jedné straně lidé ze State Departmentu, kteří si mysleli, že hlavní chybou po první světové válce bylo příliš tvrdé nakládání s Německem a že je potřeba naopak Německo zapojit a jeho hospodářské zdroje využít pro poválečnou rekonstrukci Evropy. Vedle toho ovšem stála skupina kolem ministra financí Henryho Morgenthaua, který přišel s nápadem na velmi tvrdé nakládání s Německem, s jeho přetvořením na pasteveckou zemi, zničení jeho průmyslových kapacit a tak podobně. To byla teze, která byla americkému prezidentu Rooseveltovi velmi blízká. On byl germanofob par excellence, on v Německu na konci devatenáctého století chodil do školy a vytvořil si vůči všudypřítomné velmocenské aroganci a militarismu silnou averzi. Morgenthauův plán mu tudíž konvenoval. Na druhé quebecké konferenci v září 1944 byl tento plán dokonce parafován ze strany Roosevelta i Churchilla. Když tam potom ovšem přijel o několik dní později Anthony Eden, tak se zděsil – uvědomil si, co by to znamenalo –, takže jak Churchill, tak i Roosevelt se od svého souhlasu s Morgenthauovým plánem postupně distancovali. Samozřejmě pak začala získávat navrch představa Státního departmentu, která se promítla už do výsledků jaltské konference.

Jak se na tento výsledný západní postoj ke snaze obrodit Německo díval Stalin?
Ovšemže to jenom podporovalo Stalinovu podezřívavost ohledně reálných záměrů Západu. Tady je potřeba říci, že se to zajímavým způsobem snoubilo s tím, co se Stalin dozvídal prostřednictvím svých spolupracovníků od prezidenta Beneše, který ho vlastně opakovaně varoval, že po této válce přijde další a že v ní Západ použije Německa pouze jako odrazového můstku ke svému útoku na SSSR a že Československo coby věrný spojenec Sovětského svazu půjde samozřejmě s tímto svým spojencem. Toto konkrétně říkal Beneš v červenci 1944 v Londýně sovětskému velvyslanci Lebeděvovi a podobnými slovy v březnu 1945 v Moskvě Vjačeslavu Molotovovi. Jakkoliv do Stalinovy mysli nevidíme a dokumenty, které by to nějakým způsobem prokazovaly, nemáme (nějaký jeho deník nebo něco takového neexistuje nebo to není každopádně k dispozici), je evidentní, že Stalinova paranoia, která byla analyzována už v mnoha pracích, byla s největší pravděpodobností Benešovými závěry jen posilována.

Asi by se zde ale dalo hovořit také o Benešově paranoie z Německa?
Ono to nějaké racionální jádro z té Benešovy strany také má, protože mnichovská zkušenost byla pro něho skutečně otřesná. (A je potřeba brát v potaz i povahu německé okupace se vší brutalitou, o níž mělo exilové vedení v Londýně dostatek zpráv.) Je však otázka, jestli člověk, který žil jednou událostí minulosti, která pro něj byla tak traumatizující, že jejím prizmatem potom viděl všechny další záležitosti, skutečně byl tak prozřetelný a tak prozíravý, za jak prozřetelného a předvídavého sám sebe považoval a za jakého ho považovala i většina jeho spolupracovníků.

II.
1945–1948

V dubnu 1945 bylo v Košicích oficiálně stvrzeno politické uspořádání obnoveného Československa přijetím tzv. Košického vládního programu. Přijali jej zástupci Benešova exilového londýnského prozatímního státního zřízení, čeští a slovenští komunisté dlící v moskevském exilu a zástupci povstalecké Slovenské národní rady. Program fakticky nahradil předválečnou ústavu, přičemž politickou moc převzaly politické strany sloučené v tzv. Národní frontě – podle používané terminologie byla demokracie liberální nahrazena demokracií lidovou, která ovšem limitovala politickou soutěž, zpolitizovala justici a omezila svobodu slova. Tento program „právně“ ukotvil závislost státu na Sovětském svazu a rovněž deklaroval kolektivní vinu politické pravice a příslušníků německého a maďarského etnika za rozbití státu a spolupráci s nacistickým režimem. Byl navržen komunisty a přijali jej již v březnu 1945 v Moskvě „demokraté“ z londýnského exilu, přičemž komunistům přenechali nejvýznamnější vládní posty. Cožpak tito tzv. demokraté netušili nebezpečí?
Nekomunističtí politikové na řadu pastí, které na ně komunisté nastražili, velmi ochotně skočili. To bylo ze znění Košického vládního programu patrné zcela jednoznačně. Co se týče tohoto programu, je třeba vidět, že komunistická strana byla jediná schopná vygenerovat nějaký vlastní a pro ostatní relativně přijatelný politický program. Národní socialisté v exilu vytvořili jenom pár tezí, které jako vládní program vlastně zafungovat nemohly. Sociální demokraté s nějakým návrhem (konkrétně akčním programem) přišli, ale Zdeněk Fierlinger, pod jehož silným vlivem v Moskvě jednali, se zasloužil o jeho eliminaci, takže se nestal tím základem, na němž jednání v Moskvě v březnu 1945 probíhala. Když se těchto jednání účastnili jen představitelé čtyř stran plus ještě Slovenské národní rady, vycházelo se z komunistického programu a ten byl většinou jenom tak glosován a občas místy trochu pozměňován. Jinak ale samozřejmě odpovídal komunistickým představám, tj. zajistit si co nejsilnější pozice, ale zároveň uchovat zdání toho, že došlo vlastně jen k určité modifikaci demokratických pořádků a že se vlastně nic tak dramatického neděje a soutěž politických stran dále pokračuje. Do určité míry nepochybně pokračovala.

Nicméně budeme-li nahlížet na komunisty připravený Košický vládní program kriticky, musí nás logicky napadnout otázka: Je snad omluvou pro nekomunistické politiky, kteří v Moskvě jednali, že nedokázali předložit alternativu?
Určitě ne. Ať už se tady historik snaží být sebenestrannější, nelze než uvést velmi kritické hodnocení tohoto přístupu k vnitropolitickým jednáním, té nepřipravenosti, té ústupnosti komunistům, sedání na lep atd.

Je to možné vysvětlit tím, že členové londýnské vlády a Státní rady byli zvyklí souhlasit vždy s názory prezidenta Beneše, který vždy vše vygeneroval a poté jim jen předkládal ke schválení jako hotovou věc?
Beneš skutečně vystupoval jako hegemon exilového uspořádání – on označoval sám sebe za jediného demokratického diktátora v exilu atd. –, ovšem potom, v březnu 1945, se stáhl do ústraní a nechal předáky demokratických stran, ať jsou vystaveni sešikovaným a velmi dobře připraveným komunistům, kteří navíc tento vládní program procházeli – to dnes víme – s Georgim Dimitrovem, tj. do roku 1943 šéfem Kominterny a poté člověkem, který si tuto svou agendu zachoval v rámci oddělení mezinárodních informací ÚV VKS(b). Takže komunisté byli připraveni vynikajícím způsobem. Naopak například za lidovce přijeli do Moskvy Šrámek a Hála. Šrámek se vůbec jednání o poválečném uspořádání nezúčastňoval, on se nejvíce staral, aby měl dostatek vína pro svou osobní potřebu, a brzo na to Benešovi vzkazoval, ať si ta zahraničněpolitická jednání, která vedl s Molotovem a spol., tolik nebere a ať si raději lehne jako on, že to je nejlepší a bude mu nejlépe. To skutečně máme zaznamenáno v deníku Eduarda Táborského, který je uchován v archivu Hooverova institutu na Stanfordské universitě v Kalifornii.

Bylo posílení levicových názorů a stran po druhé světové válce celoevropským jevem? Pokud ano, lze to uvádět jako jeden z hlavních argumentů ospravedlňujících vznik režimu Národní fronty, který z politické soutěže vyloučil střed a pravici?
Posílení levicových názorů bylo samozřejmě celoevropským trendem, ovšem je podstatný rozdíl, zda se tak dělo v rámci standardních a stále platných demokratických mechanismů a ústav, předpokládajících střídání vlády a opozice, anebo zda se tak dělo v politickém systému, který byl vlastně vychýlen ze své předchozí rovnováhy jako v případě Československa, kde potom bylo pro komunisty o to snazší ho zneužít. V západních demokraciích samozřejmě nic takového nebylo, tam nic podobného Národní frontě neexistovalo. Třeba v Británii (a tak bychom mohli brát jednu zemi po druhé) zvítězila sice levice, ale v dalších volbách zvítězila pravice a tahle politická soutěž prostě probíhala nerušeně dál. V tomto smyslu je třeba model Národní fronty a demokracie bez opozice a stejně tak proklamovaný zákaz některých výroků určitě kritizovat. Nezapomeňme na to, že Beneš před volbami roku 1946 řekl, že o některých věcech, jako je třeba přátelství se Sovětským svazem, se nepovede diskuse atd. Mně se samozřejmě také omezení politické soutěže nelíbí, ale na druhou stranu ve srovnání s ostatními zeměmi střední a jihovýchodní Evropy pořád ještě jakási soutěž probíhala.

Další argument v souvislosti s celoevropským vývojem „doleva“, s nímž se v současné české historiografii často setkáváme, je ten, že s autoritativním režimem Národní fronty a také s jeho příklonem k Sovětskému svazu souhlasila většina obyvatel v Československu. Je na místě ono zásadní rozhodnutí stran Národní fronty o omezení politické soutěže takto ospravedlňovat?
Samozřejmě, že to ze strany nekomunistických stran byla politika naprosto krátkozraká a byla vedena snahou o eliminaci jejich do té doby tak mocných politických soupeřů. Bohužel oni si neuvědomili, že po těchto redukcích a při redukcích dalších může samozřejmě dojít i na ně. Zároveň chci říci, že pokud se smíříme s tím, že byly nějaké strany, které směly kandidovat, a ostatní ne, pak soutěž v rámci povolených politických stran demokratická byla – tady nelze zpochybnit to, že komunisté prostě získali nejvíc. A tyto volby byly svobodnější než kterékoliv jiné volby ve všech zemích tohoto regionu (snad s výjimkou prvních maďarských voleb v listopadu 1945). Ale tím nijak nechci zdejší situaci idealizovat a nastiňovat ji jako optimální. Fakt je ten – a je vždy dobré podívat se na sebe zvnějšku –, že zahraniční pozorovatelé měli pocit, že československá společnost je liberální téměř v takové míře jako v meziválečném období.

Režim Národní fronty je také legitimizován souhlasem, ba dokonce nátlakem k podobnému řešení ze strany domácího protinacistického odboje (z něhož však byli a dodnes nepochopitelně jsou vyloučeni národní demokraté, k nimž patřil například Ladislav Rašín či studenti popravení po událostech 17. listopadu 1939, agrárníci i představitelé protektorátní správy). Lze však považovat mínění domácího odboje, což byla nepochybně jen menšina obyvatelstva, za rozhodující v tak významných změnách, k nimž v obnoveném státě došlo?
Odboj sice byl záležitostí menšiny, ovšem připusťme, že krátce po válce s tou nejvyšší reputací. Je také otázka, jestli toto byla priorita pro většinu obyvatelstva. Troufl bych si tvrdit, že nebyla. Tady fungovala zásadní traumata – vedle Mnichova především hospodářská krize – a to se bohužel promítlo do mentální mapy obyvatelstva tak silně, že dokud tady nějaké volby mezi jednotlivými stranami probíhaly, nevnímali to lidé vesměs jako tu nejdůležitější otázku. Samozřejmě že v případě agrárníků tady možná jakýsi stesk po nich byl, ale ty další strany, které neměly možnost se politické soutěže účastnit, měly mezi obyvatelstvem příliš marginální podporu na to, aby se proti novému nastavení politického systému vzedmula vlna odporu – vždyť se podívejte na volební výsledky.

Nahlédneme-li do volebních výsledků posledních předválečných voleb v roce 1935, bylo to celkem 39,6 % pro strany pozdější Národní fronty proti 27,3 % pro strany ostatní. Ovšem nepočítáme-li komunistické a fašistické radikály, činí to 29,3 % proti 25,3 %, což je nepříliš výrazná převaha nekomunistických stran Národní fronty nad pravicovými stranami. A bez započtení slovenské lidové strany a německých a maďarských stran, o nichž si jistě nelze myslet, že by převažoval jejich příklon k politice Národní fronty. A to se volby v roce 1935 uskutečnily ještě pod vlivem světové hospodářské krize.
Není mi jasné, jak chcete „nepočítat“ přes deset procent hlasů pro komunisty. A zážitek hospodářské krize hrál ve společnosti významnou úlohu i v období bezprostředně po válce. K omezení politického systému bych znovu řekl, že to prostě nebyla prioritní záležitost – třeba ve srovnání s tím, že za velké vítězství bylo naprostou většinou českého obyvatelstva považováno odsunutí či vysídlení Němců; to většina považovala za spravedlivý trest. Lidé to brali tak, že situace se u nás mění, to je pravda, ale je to něco za něco, půjdeme prostě doleva, Západ jde taky doleva… Ty drobné nesrovnalosti, jako např. že zde není nastaven pro všechny stejný kvalifikační limit, tj. nějaká volební klauzule, a že jsou povoleny jenom konkrétní strany, to se po válce a po tom, čím česká společnost prošla, považovalo za záležitost ne asi úplně prioritní. Co se v tom skrývá si většina lidí prostě neuvědomovala. A nebylo to kritizováno ani těmi nejprozřetelnějšími – viz Peroutka a spol. A slovenská lidová strana… Nemáte skutečně pocit, že přinejmenším kvůli holocaustu (nezapomeňme navíc, jak své Židy Němcům prodali na likvidaci!) si svůj zákaz zasloužila? A nemyslíte, že Demokratická strana na Slovensku byla pro bývalé voliče Hlinkovy strany docela přijatelnou alternativou?

Asi do jisté míry byla. Nicméně občané Slovenska se k přijatelnosti této alternativy nemohli svobodně vyjádřit a nezávislý slovenský soud nemohl provinění slovenské lidové strany nezávisle posoudit. Peroutka po válce souzněl jak s režimem Národní fronty, tak i se sblížením se Sovětským svazem. Těžko ale předpokládat, že by členové a příznivci stran předválečného středu a pravice souhlasili se zesocializováním politického systému. Svoboda obnovená porážkou nacismu musela přece být inspirativní jak pro socialisty, tak i pro nesocialisty (mj. podnikatele, živnostníky, křesťany). Že by chtěli dobrovolně znárodnit svůj majetek, ztotožnit se s levicovými principy a bratřit se se Sovětským svazem, se zdá být více než nepravděpodobné. Stejně obtížná je podle mého názoru i odpověď na otázku, jaká část obyvatelstva skutečně věřila Benešovi a jeho vizím o socializující demokracii a přátelství se Sovětským svazem…
K Vašim námitkám bych řekl asi následující: Hlinkova slovenská ľudová strana se zdiskreditovala zcela jednoznačně – zejména v závěrečné fázi války v míře ne nepodobné NSDAP, která ostatně také nemohla v Německu působit už bezprostředně od skončení války. Za majetek znárodněný podle příslušných prezidentských dekretů byla vlastníkům přislíbena náhrada; že v naprosté většině případů nebyla nikdy vyplacena, je věc druhá. Navíc počet vlastníků továren s více než 500 zaměstnanci byl z hlediska volebních výsledků zanedbatelný. Příznivci pravicových stran podpořili v českých zemích většinou stranu národně socialistickou, případně lidovou (o niž ostatně nebyli křesťané nijak ochuzeni) a na Slovensku, jak už jsem zmínil, celkem bez problémů středopravou Demokratickou stranu. A „bratřit se“ se Sovětským svazem chtěla pod dojmem osvobození (v součinnosti se smluvně zakotvenou zásadou nezasahování do vnitřních záležitostí) a po zkušenostech z roku 1938 alespoň v otázkách bezpečnostních naprostá většina zejména českého obyvatelstva. To je teze, o níž můžeme pod vlivem pozdějších racionalizací vést spory, můžeme s ní nesouhlasit, ale to je – zcela v cimrmanovském duchu – asi všechno, co se s takovýmto faktem dá dělat… Pokud se týká prezidenta Beneše: Velká část českého národa mu věřila, to je rovněž jednoznačné, a když se budete bavit se starší generací, s přemýšlivějšími lidmi z řad pamětníků těch dob, tak to primární, co uslyšíte, je: národ stál za Benešem. Popularita prezidenta Beneše v roce 1945 převyšovala popularitu kohokoliv jiného včetně Gottwalda a všech ostatních politiků dohromady.

Lze ovšem také namítnout, že odpůrci Beneše a jeho politiky se tehdy nemohli veřejně vyjádřit a že jiní pamětníci, potažmo ti tehdy postižení (retribuční soudy, znárodnění bez náhrady), mají odlišný názor. Vezmeme-li tedy v úvahu omezený prostor Národní fronty, skutečně tam nebyl nikdo, kdo by se Benešově popularitě přiblížil?
Možná určitou výjimkou byl Jan Masaryk, ale to byl člověk, který přinejmenším nebyl nikdy schopen se Benešovi a jeho interpretacím mezinárodní situace a jeho politice nějakým způsobem postavit nebo i vzepřít. Na to prostě neměl a byl si vědom svých limitů.

On se ale zjevně ani vzepřít nechtěl…
Asi nechtěl, i když přitom náznaky, že s Benešem nesouhlasil, existují, ale nikdy mu to neřekl otevřeně. Pokud například jde o československo-polskou konfederaci, což byl projekt, jemuž Masaryk věřil daleko víc než Beneš, pak fakt, že pod sovětským nátlakem, který nejdříve nebyl formulován jako ono pověstné „veto“, ale byl jenom signalizován, Beneš od tohoto projektu velmi rychle a ochotně odstoupil, Masarykovi vůbec nešel na rozum. S tím nesouhlasil, on měl mezi Poláky přátele a věřil jim. Ale nakonec se stejně jako vždy podrobil.

Jak po válce Západ, tj. zejména velmoci – Velká Británie a Spojené státy –, pohlížel na československý model lidové demokracie, resp. na autoritativní režim v podání Národní fronty?
Samozřejmě demokracie bez opozice nebyla něčím, co by západním politikům a diplomatům konvenovalo. Avšak na druhou stranu je pravda, že národně-frontovní Československo se ještě z těch zemí, které osvobodila Rudá armáda, vyvíjelo z hlediska Západu jednoznačně nejsympatičtěji. A to tím spíše, že v roce 1947 (a už v roce 1946) začalo být stále patrnější, že zde existuje reálná opozice vůči stále evidentnějším hegemonistickým snahám komunistů, a to v podání národních socialistů, části lidovců a v některých fázích i slovenských demokratů, a že ač všechny strany jsou sdruženy v Národní frontě, opozice se tady prostě profiluje. Nicméně tato forma demokracie pochopitelně nebyla považována za ideální, ale jedním dechem je třeba dodat, že byla považována za ideálnější než ve všech zemích kolem Československa – na severu i na jihu. Není moc známo – a myslím si, že je to velmi zajímavé –, že v červnu 1947, těsně před kauzou Marshallův plán, jinak velmi rozumný britský velvyslanec Philip Nichols označuje (sice v rozhovoru s Benešem, ale podle svého vlastního záznamu) Československo za zemi, která od roku 1945 z těch malých zemí Evropy udělala největší pokrok – s jedinou výjimkou, za kterou označil Belgii. Hodnocení, že jsme druzí po Belgii, je pro mě zajímavé, ale bohužel jsem se zatím nedopátral, z čeho pramenilo.

Západní politikové tedy měli ještě v roce 1947 za to, že Československo může zůstat svobodné?
Ten vývoj směrem k nějakým demokratickým pořádkům atd. byl považován ještě v polovině roku 1947 nemalou částí západních diplomatů za relativně zdravý, i když samozřejmě vždycky se našlo „něco“ – nějaké vady na kráse. Zejména v případě moci státní policie, před kterou byl Beneš Nicholsem varován s tím, že pod komunistickou taktovkou evidentně někdy překračuje své pravomoci. Beneš na to řekl, že si toho je vědom a že se tomu bude věnovat. Nichols potom psal do Londýna, že si myslí, že se na tento problém prezident Beneš soustředí se svou typickou vehemencí a že lze očekávat, že tady dojde k nějakým posunům k lepšímu. Že by tedy třetí republiku a její politické uspořádání Západ odsuzoval, to se říci nedá, ale některé její rysy samozřejmě byly kritizovány. Vývoj počátkem roku 1947 byl považován za velmi nadějný, a to nejenom britskou diplomacií, ale i diplomacií americkou, s tím, že sice nadále tu jsou některé problémy, taková ta jablka sváru, že však existuje vůle je vyřešit. Třeba odškodnění západních firem – českoslovenští vyjednavači uzavřeli s americkými i britskými některé konkrétní kauzy a potom už se jen čekalo na posvěcení celou vládou, ke kterému ovšem už nedošlo. Ale na počátku roku 1947 se vývoj v Československu na rozdíl od všech ostatních zemí regionu zdál vypadat jako poměrně dost slibný.

Pak ale přišel Marshallův plán.
Ano, potom již bylo patrné, že po kauze Marshallův plán možnost vzdorovat ze strany „demokratů“ nebo prozápadněji orientovaných politiků byla velmi omezena.

Nepřijetí hospodářské pomoci Spojených států v rámci Marshallova plánu bylo tedy pro západní politiky a diplomaty rozhodujícím ukazatelem o cestě Československa směrem ke komunismu?
Je zjevné, že poté byla československá situace považována za mnohem horší, ale ještě ne za zcela beznadějnou. Zejména Britové přišli potom s velmi zajímavou iniciativou, když britský ministr zahraničí Ernest Bevin vyslal na počátku roku 1948 do Československa jako nového velvyslance svého osobního tajemníka a blízkého spolupracovníka Piersona Dixona s osobním poselstvím pro Beneše, s nabídkou pomoci v takové míře, jaké je Británie schopna – „ať nám náš společný přítel“ (teď cituji téměř doslova), míněno Beneš, „řekne, co můžeme udělat pro jeho zemi, aby uchovala své současné postavení mezi Východem a Západem alespoň do určité míry…“. Měl nabídnout posílení vzájemného obchodu a jakoukoli jinou pomoc, jíž byla Británie schopna, a dále vyřídit, že vůči Československu nikdy nepanovaly na Ostrovech takové sympatie jako v současnosti. Dixon se dostal k Benešovi – ve smyslu soukromého rozhovoru – s více než třítýdenním zpožděním, vlastně dva týdny před únorovými událostmi, a v tomto rozhovoru Beneš zcela vyloučil jakékoliv nebezpečí, které by mohlo československé demokracii hrozit, a pokud se týče oné nabízené britské pomoci, tak řekl, že nejlepším způsobem bude právě to navýšení obchodní výměny. Jako by se prostě nějakou ambicióznější žádostí bál provokovat Stalina. Tady ty limity jsou celkem jasné.

Nakolik byly postoje Západu vůči Československu v celém období 1945–1948 ovlivněny jeho poválečnou zahraniční politikou – ať již se jedná například o vystupování v OSN či dodávky uranu Sovětskému svazu –, která mimochodem příliš neodpovídala proklamované snaze být mostem mezi Východem a Západem?
Západ si už od roku 1944 začal uvědomovat, že Československo bude z vlastní volby patřit do oblasti zemí, kde sovětská zahraniční politika bude hlavním vodítkem. Nicméně už v roce 1944, poté, co se samozřejmě zhroutil již zmiňovaný plán konfederací atd., se to posunulo někam jinam. Totiž že tyto země, které osvobodí Rudá armáda, budou mít sice zahraniční politiku přátelskou vůči Sovětskému svazu, ale bude možné, aby v jejich zemích existovaly demokratické pořádky atd. Že je to vlastně jakési možné řešení problému střední Evropy – řešení nikoli ideální, ale řekněme něco jako druhé nejlepší po modelu konfederací. Potom, v letech 1945 až 1947, se situace začala vyvíjet tak, že Československo začalo na mezinárodní scéně vystupovat v podstatě jako sovětský vazal, že vlastně o nějaké československé zahraniční politice se téměř nedalo hovořit a místy to překračovalo i ty nejhorší představy z let války. Něco jako neprovozování protisovětské politiky, jak si původně představovali Britové a Američané, se určitě nemělo rovnat slepému následování sovětské politiky i tam, kde se dostávala do stále častějších sporů se Západem. Lze zmínit Masarykovo vystupování na zakládající konferenci Organizace spojených národů v San Franciscu v roce 1945, je možné zmínit mírovou konferenci v Paříži v srpnu 1946, kde českoslovenští delegáti freneticky tleskali slovům Andreje Vyšinského o americkém dolarovém imperialismu, přičemž tomuto představení byl přítomen tehdejší státní tajemník James Byrnes. Ten reagoval okamžitě telegramem do State Departmentu, že pokud se tedy Čechoslováci tolik bojí vlivu amerických dolarů, tak asi není třeba jim je dávat k dispozici, což vedlo k zastavení jednání o plánovaných rozsáhlých půjčkách a čerpání půjček jiných.

Sdíleli tuto prosovětskou linii československé zahraniční politiky a vystupování na mezinárodní scéně všichni v Národní frontě?
Když procházíme tiskoviny z let 1945 až 1948, je někdy až neuvěřitelné, jak vlastně i lidé, kteří jsou dnes vnímáni jako prozápadně orientovaní, prosovětsky, někdy až slepě, vystupovali a kritizovali Západ, a to třeba i za snahu o zalátání trhlin z let druhé světové války. Mám kupříkladu na mysli Churchillovu vizionářskou řeč o potřebě vzniku Spojených států evropských s Radou Evropy coby prvním krokem, kterou přednesl v září 1946 v Curychu. Tento jeho projev byl v československém tisku kritizován, konkrétně třeba Hubertem Ripkou, paradoxně jako nový protisovětský intervencionismus, a to jen na základě toho, že Churchill volal po francouzsko-německém smíření a zapojení hospodářství Německa do spolupráce s Francií. Tento jeho postoj byl dáván do kontrapozice k jeho ostře protiněmecké politice předválečné, proti appeasementu atd. Na druhou stranu nepřijetí Marshallova plánu v roce 1947 samozřejmě bylo považováno za velký předěl a veřejnost (jak víme z četných zpráv) tu klade rovnítka mezi cestou československé delegace do Moskvy a řešením v roce 1938 – že to je nový Mnichov, jen tentokrát z východní strany.

Je pro posouzení možnosti zamezit bolševizaci Československa relevantní – s ohledem na specifický středoevropský prostor, ale také prosovětskou zainteresovanost prezidenta a všech předních politiků – příklad Finska, které se dokázalo z poválečného ohrožení komunismem vymanit?
Samozřejmě ta paralela možná je, ale vždy jen do určité míry. Finsko bylo pochopitelně v jiné situaci, která byla dána historicky. Bylo okupováno více než sto let Ruskem, bylo součástí carské říše a protisovětské, resp. protiruské resentimenty tam byly pochopitelně silné. Naopak my jsme tady vždycky věřili na slovanské bratření a nemalá část českých intelektuálů v době, kdy jsme takzvaně úpěli pod Rakouskem, viděla právě jako nějakou spásu možnost opřít se o mocné Rusko. Takže to jsou historické rozdíly. Nebezpečím v případě Finska byli Rusové, v našem případě to byli Němci. Druhý rozdíl tkvěl samozřejmě ve výsledku voleb. V Československu komunisté vyhráli na celé čáře, naopak postavení finských komunistů bylo slabé. Zatímco Československo nebylo poraženo, Finové poraženi byli a existovala tam spojenecká kontrolní komise v čele s panovačným Ždanovem, takže situace tam samozřejmě byla jiná. Určitou úlitbou Sovětům sice byl post komunistického ministra vnitra, ale jinak samozřejmě komunisté tam tak silní nebyli.

Byly ve Finsku nějak omezeny volby jako u nás lidovou demokracií, nebo proběhly v liberálně demokratickém duchu?
Ne, nebyly omezeny, což jen potvrzuje, že komunisté si u nás úspěšně razili cestu k moci především díky naivitě, hlouposti a neschopnosti ostatních politických představitelů, nikoli na základě nějaké domnělé velmocenské dohody.

V Československu byly ovšem výsledky voleb předurčeny právě omezením počtu politických stran v rámci dominující Národní fronty.
Ovšem, Národní fronta ano, ale na druhou stranu v rámci Národní fronty ještě existovala soutěž politických stran, jakkoli jenom těch povolených, a nebylo to tak, že byla jednotná kandidátka. Ještě ale k Finsku. Stalin se nakonec většinou zastavil tam, kde cítil vážný odpor. A samozřejmě vzpomínka na sto čtyřicet tisíc padlých v zimní válce 1939-1940 byla dostatečně odstrašujícím prvkem proti tomu, aby se snažil o nějakou násilnou sovětizaci. Naopak v případě Československa tato sovětizace zase tak násilná nebyla.

Existovala tehdy v Československu proti nastolení komunistické nadvlády, k níž od počátku roku 1948 vše směřovalo, nějaká vnitropolitická alternativa, tj. možnost nějakého rázného odporu nekomunistických politiků a veřejnosti? Kdo a jak ji mohl prosadit?
Alternativa existovala v pokračování režimu lidové demokracie. Jestli by byla potom po volbách, které měly proběhnout na jaře 1948, možná změna ustanovení o Národní frontě atd. a rozšíření politické soutěže, to je otázka. Tady je potřeba vidět, že předákům povolených stran samozřejmě ta situace vyhovovala, protože oni své volební zisky navýšili. Na druhou stranu ale nelze zcela nevidět, že potrestání (zákaz) těch stran, které se v očích velké části veřejnosti a v té atmosféře, která se utvořila v roce 1945, jaksi provinily kolaborací s Němci, a poválečné politické uspořádání měly poměrně velkou podporu. Nemáme přesně průzkumy toho, kolik lidí si přálo obnovení agrární strany, ale rozhodně nějaké protesty proti zákazu její činnosti nebyly – nemáme o nich nějaké výraznější doklady.

Veřejné mínění můžeme ale posuzovat obtížně, když byla od května 1945 zavedena cenzura. Faktem zůstane, že se něco jako „zklamání většiny liberální demokracií vedoucí k pochopení pro lidovou demokracii“ nedá příliš prokázat.
Nevím, zda to byli všichni nebo většina, kdo si toto přáli – to je otázka. Každopádně však bílé lístky v květnových volbách roku 1946 odevzdalo 0,35 % voličů… Zahraniční pozorovatelé měli pocit, že československá společnost je liberální do té míry nebo téměř v takové míře jako v meziválečném období. Vycházejí knihy všech autorů, cenzura tisku prvoplánová nebyla a navíc v meziválečném období tu byla taky. Samozřejmě je potřeba vidět, co se cenzurovalo, ale ta cenzura existovala. Když si naopak přečtete poválečný Peroutkův Dnešek nebo Svobodné noviny, tak to je tisk místy velmi kritický. Že by někdo cenzuroval Svobodné slovo na základě toho, že psalo proti komunistům, tak to není, tam se psalo svobodně o komunistickém teroru. A nakonec lidé jako třeba Ladislav Karel Feierabend a někteří další po válce našli své místo v povolených politických stranách. Ale samozřejmě v případě agrární strany to bylo nejkontroverznější. To bylo rozhodnutí, které bylo šokující právě třeba zrovna pro Feierabenda, stejně tak jako rozhodnutí, že vlastně všichni představitelé nejen protektorátních vlád, ale i těch druhorepublikových, se budou muset soudně očišťovat a že po roce 1945 budou označeni podle Košického vládního programu za přinejmenším „sprosté podezřelé“.

Nicméně kdyby nějací občanští nebo političtí aktivisté začali po květnu 1945 protestovat, tak by zřejmě byli smeteni revolučním násilím, které probíhalo pod taktovkou komunistů a za přitakávání ostatních členů Národní fronty.
To máte pravdu. I když by s největší pravděpodobností stále nešlo o doslovné násilí, jaké známe z doby po únoru 1948.

Lze se domýšlet, jak by se Západ zachoval vůči případné snaze československých politiků postavit se počátkem roku 1948 rázně proti komunistické ofenzívě, hypoteticky například tehdy, kdyby prezident Beneš povolal na pomoc armádu a začala občanská válka či při vojenském napadení Československa Sovětským svazem?
Nad tím nemá smysl spekulovat. To jsou opravdu jen hypotetické možnosti, pro které Beneš neměl vůbec žádné předpoklady. On se tak nikdy nezachoval – vždy hledal až do konce kompromisní řešení a snažil se takzvaně zachránit, co se dá. (Co však zachraňoval ještě po 25. únoru svým dlouhým setrváváním ve funkci, to věru nikdo netuší…) A z dokumentů publikovaných Galinou Muraško víme, že to byl naopak Gottwald, kdo ve dnech krize žádal ze sovětské strany alespoň nějakou demonstraci síly na československých hranicích, ale jeho žádost byla odmítnuta. K čelnímu střetu nekomunistů s komunisty, jakkoli ne ozbrojenému, došlo v únoru 1948 a tam Západ už nestačil vůbec žádným způsobem reagovat. Ani Steinhardt, ani Dixon, tedy americký a britský velvyslanec, se s Benešem v době krize v těch několika dnech nestačili vůbec sejít.

On je ale o to ani nežádal.
On je o to nežádal, samozřejmě. Například britský velvyslanec Dixon hovořil s národními socialisty na plesu, který oni pořádali 20. února, a ti ho tam ubezpečovali, že mají všechno pevně ve svých rukou, že komunisté jsou diletanti a že demokracie vydrží, protože je pevná a oni mají pod kontrolou klíčové mocenské páky. Hodnotili tu situaci na bázi platných zákonů a podcenili schopnost komunistů využít mimoústavní a mimoparlamentární síly a metody. Po víkendu se samozřejmě nestačili divit, když zjistili, že v pondělí ráno nemohou do práce, protože mají své sekretariáty obsazené akčními (tj. komunistickými) výbory Národní fronty. Ovšem Západ, jak říkám, vůbec nestačil zareagovat, Steinhardt se do Československa vrátil paradoxně o den později, než sem dorazil sovětský zvláštní vyslanec Valerian Zorin. Monitoroval situaci, podával o ní zprávy, ale to je všechno, co americký velvyslanec udělal. Dixon urgoval nějaké zvláštní vyjádření sympatií ze strany Británie nebo ministra Bevina. Tato jeho iniciativa nebyla odmítnuta, nicméně než stačil Bevinova slova tlumočit, tak už došlo ke známému rozuzlení pětadvacátého února. Západ prostě nestačil na tuto situaci reagovat.

Ač je zřejmé, že v únoru 1948 zde nebyla nějaká československá zakázka s žádostí o pomoc, je možné, že by v případě občanské války či napadení Rudou armádou vstoupily západní velmoci do hry a začaly vzdorující nekomunistické síly v Československu nějakým způsobem podporovat?
Z československé strany skutečně nepřicházel žádný signál, který by volal k americké a britské straně o pomoc. Českoslovenští politikové nedávali najevo, že by se Západ měl o osud Československa nějak výrazně zasazovat. Jejich vystupování na mezinárodní scéně bylo jednoznačné, a jestli někde mezi řečí Masaryk něco řekl západním diplomatům, tak to většinou byla slova o tom, že on bohužel nemůže dělat takovou politiku, kterou by rád. Tohle říkal už od pětačtyřicátého a po Marshallově plánu to říkal znova: v listopadu 1947 řekl státnímu tajemníkovi Georgi Marshallovi, že má obdiv pro jeho plán, ale on žel nemá v zahraniční politice na vybranou.

PhDr. Vít Smetana, PhD. je pracovníkem Ústavu soudobých dějin AV ČR, kde se zabývá dějinami mezinárodní politiky a diplomacie a britsko-československými vztahy za druhé světové války a v první fázi války studené. Přednáší moderní dějiny na Fakultě sociálních věd UK a je autorem knihy In the Shadow of Munich. British Policy towards Czechoslovakia from the Endorsement to the Renunciation of the Munich Agreement (1938-1942) (Karolinum 2008) a spoluautorem knih České země v evropských dějinách, IV. – od roku 1918 (Paseka 2006) a Draze zaplacená svoboda. Osvobození Československa 1944-1945 (Paseka 2009).

Mgr. Jan Cholínský je sociální pedagog, zabývá se politickou činností českých exulantů po roce 1948 a současnou českou kulturní identitou. Je autorem knihy Poutník Josef Kalvoda. Život a dílo historika a ideologa protikomunistického odboje v exilu (Nakladatelství Dílo 2001) a v letošním roce připravuje k vydání knihu Češi v občanské válce o minulost 1989-2009. Potýkání s komunistickými zločiny a spory o moderní českou státnost.

Vyšlo jako Bulletin OI č.212