Z anglického originálu „Of Rights and Duties: A Jeffersonian Dialogue“ publikovaného v časopisu Modern Age, Vol. 38, No. 3, Summer 1996, s. 224-236
přeložil Eduard Geissler.

Je běžným jevem, že konzervativci píší s opovržením o expanzi práv, zvláště když jejich prudce rostoucí počet vede k poklesu jejich hodnoty. Kus dobré práce na zmírnění této inflace udělal profesor ústavního práva Lino A. Graglia v článku „O právech a volbě“.1) „Jestliže jsou práva dobrá věc, ústavní práva musí být ještě lepší [a základní ústavní práva nejlepší ze všeho]. Ale pro koho?“ táže se. Tato argumentace si žádá o doplnění a dodatek, jelikož je tu stejně přitažlivé tvrzení: „Jestliže jsou povinnosti tíživé a nepříjemné, budeme tím šťastnější, čím méně jich bude a čím budou méně závazné.“ A zároveň se objevuje také pochybnost: „Je však toto způsob, jak zajistit cestu ke štěstí?“

Profesor Graglia však naši kulturu práv ukazuje ve zkresleném světle: ignoruje totiž skutečnost, že tato kultura má původ v kultuře povinností. Vysmívá se myšlenkám Thomase Jeffersona. „Jestliže nás Stvořitel obdařil jistými nezcizitelnými právy, myslím, že měl věnovat více snahy jejich prosazení.“ Stvořitel, Hospodin Bůh Geneze, se samozřejmě nezabýval jen organizováním řádně fungujícího vesmíru, řízeného tak jemnými principy, že to Newtona přivedlo k formulaci gravitačního zákona; přikázal také Adamovi (a Evě) řídit se jediným prostým zákazem – zkušebním přikázáním: „Ze stromu poznání dobrého a zlého … nejez.“ V naší povaze je dát spíše na hada a jablko ochutnat než naslouchat svému svědomí a být poslušní. A tak jsme ztratili Ráj a za svůj hřích stále platíme. Prvotním hříchem proti naší společenské smlouvě je to, že si nárokujeme a využíváme práva – a nebereme na vědomí povinnosti. Bůh, který nás obdařil schopností samostatného myšlení, na nás také uvalil břímě: dbát příkazu „Toto neučiníš“ a být si vědomi důsledků neuposlechnutí. Biblický Bůh vytváří posvátné dějiny velkolepého úsilí proroků rozpoznat povinnosti nasloucháním „hlasu svědomí“; a proroci zároveň varují před trestem, který nás čeká, pokud budeme tyto povinnosti zanedbávat.

Máme Listinu práv brát doslova nebo jako obecný dokument? Graglia své pojednání začíná tím, že jsme buď velkorysí, tedy „liberální“, a v polostínu práv daných Ústavou nalézáme práva další a další; nebo jsme lakomí, tedy „konzervativní“, a držíme se litery a záměru autorů. A končí slovy: „Ani doslova, ani obecně, ale prostě s tím nejlepším úmyslem rozhodnout co nejlépe, co bylo záměrem jejích nejrůznějších opatření; nic více a nic méně.“

Ačkoli Graglia tvrdí, že práva zná pouze jako „právně chráněný zájem“, nezná žádná „morální práva“ a očekává od nás, že slova zákonodárců budeme vykládat „s tím nejlepším úmyslem“. To je jen první způsob, jakým se naše kultura práv opírá o kulturu povinností. Prohibitivní forma tohoto přikázání vypadá takto: „Nebudeš nesprávně interpretovat.“

U koho jiného bychom měli hledat odpověď na složitou otázku práv než u Thomase Jeffersona? To on formuloval Úhrnný pohled na práva britské Ameriky, Prohlášení nezávislosti, Práva občanů státu Virginie a zvláště Zákon o náboženské svobodě. Ačkoli v době, kdy jeho přítel James Madison pracoval na připojení Listiny práv k Ústavě, byl naším velvyslancem (zplnomocněným ministrem) v Paříži, je to právě Jefferson, kdo jako velký filosof práv ční nad svými současníky. Přesto neustále přehlížíme skutečnost, že vždy hovořil nejen o právech, ale o „přirozených právech a povinnostech“.2)

Můžeme se ocitnout tváří v tvář nesprávné interpretaci našich právních a morálních vztahů, protože jsme nevěnovali pozornost kolonce povinností? Je to stejné, jako kdybychom si mohli půjčovat peníze a nemít žádné dluhy. Denně jsme bombardováni falešnými představami, které za lidské považují pouze vše maskulinní, jako kdyby muž mohl něco znamenat bez ženy. O nic méně absurdní není ani opak. Nesmyslem je čas, který je jen budoucností bez minulosti, nebo prostor, jenž má jen to „nahoře“ a žádné „dole“. Makléři nám připomínají, že na Wall Street není provoz jednosměrný.

Jako ministr zahraničí řekl Jefferson kabinetu presidenta Washingtona, že základem vztahů mezi státy je stanovení vzájemných „práv a závazků“.3) Nemáme dnes na mysli totéž, když říkáme, že náš systém není pouze systémem svobody, ale „svobody podle zákona“ nebo „uspořádané svobody“? To, co měl Jefferson na mysli pod pojmem povinnosti, mělo své kořeny v Mojžíšových Deseti přikázáních. Pokud chce „Jeffersonova bible“ něco říci, pak to, že podle Ježíšovy verze Desatera je „láska k Bohu … jen částí našich morálních povinností, jež se obecně dělí na povinnosti vůči Bohu a povinnosti vůči člověku“.4) Jefferson však dodává, že to nevylučuje, aby se i ateista choval morálně. Vyčerpávající formulaci základu morálních přikázání nalezneme na druhé desce Desatera: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví“; to Jefferson považoval za universální nezbytnost, vycházející z povahy závazků mezi jedinci ve společnosti.5)

Vlastní zájem nebo spíše sebeláska či egoismus byl použit jako přijatelnější náhrada základu morálky. Já se však domnívám, že hranice morálky tvoří naše vztahy s ostatními. Vůči sobě samým se pohybujeme na půdě identity, nikoli vztahu, který vyžaduje dva subjekty a nepřipouští sebelásku, omezenou na subjekt jediný. Přesně řečeno, sami sobě nemůžeme být zavázáni žádnými povinnostmi, závazkem, jenž rovněž vyžaduje dvě strany. Sebeláska tudíž není součástí morálky. Ve skutečnosti je to její pandán. Je to jediný protivník ctnosti, který nás skrze naše sklony neustále vede k sebeuspokojení, když neplníme své morální povinnosti vůči ostatním. Proti tomuto nepříteli jako jediné překážce praktikování morálky proto pozvedají zbraně moralisté a přísní pobožnůstkáři. Zbavte člověka jeho sobeckých sklonů a nebude mít nic, co by jej odvracelo od praktikování ctnosti. Nebo tyto sklony potlačte výchovou, pokyny nebo zábranami, a ctnost zůstane bez konkurenta. Jako zdroj morálního konání je tudíž představován egoismus v širším slova smyslu. Bylo řečeno, že sytíme hladové, odíváme nahé, ovazujeme rány člověka zbitého zloději, lijeme mu na ně olej a víno a posazujeme ho na vlastního soumara, abychom ho odvezli do hostince, protože nám tyto skutky přinášejí potěšení. A tak Helvétius, jeden z nejlepších lidí na světě a nejotevřenější obhájce tohoto principu, definoval jako „zájem“ nikoli pouze to, co souvisí s penězi, ale cokoli, co nám může přinést potěšení nebo nás zbavit bolesti; řekl, že „humánní člověk je ten, pro kterého je pohled na neštěstí nesnesitelný a jenž – aby se takové podívané uchránil – musí nešťastníkovi pomoci“. To je pravda, ale k zodpovězení základní otázky chybí jeden krok. Tyto dobré skutky nám přinášejí potěšení, ale jak k tomu dochází? Protože příroda nám do hrudi vštípila lásku k druhým, pocit povinnosti vůči nim, stručně řečeno morální instinkt, jenž nás neodolatelně pobízí vnímat jejich těžkosti a ulehčovat jim a chrání před slovy Helvétia, že „jaká jiná pohnutka než vlastní zájem by člověka přiměla ke šlechetným skutkům? Milovat to, co je dobré, jen pro dobro samo je pro něj stejně nemožné jako milovat zlo jen pro zlo samo“. Stvořitel by musel být skutečný packal, kdyby chtěl mít z člověka společenského tvora a nevštípil mu společenské dispozice.6)

Studujeme-li Jeffersonovy úvahy o povinnostech, pronikáme k srdci tohoto nejsvědomitějšího politika a státníka, a to nám umožňuje pochopit, jak důležité je chránit práva. Největší povinností občana je hájit svoji zemi, mít vlastenecké cítění; k tomu je ale především zapotřebí učit lidi jejich povinnostem stejně, jako si osvojují užitečné znalosti, jazyky, matematiku, dějiny a vědecké nauky. Na všech úrovních, již od základní školy, má mít vykládaná literatura didaktický význam. Jefferson připomíná, že účelem university je vyučovat „ctnost“.7) Když on sám přijímal nějaký úřad, například úřad guvernéra Virginie v době občanské války, bylo to proto, aby plnil povinnosti, které k takové funkci přináležely. To platilo o každém úřadu, který zastával. Jefferson ve svých dopisech zdůrazňuje, že je nutné, aby každý plnil své povinnosti, zdůrazňuje nutnost učit děti, jaké jsou jejich povinnosti a jak se moudře rozhodovat, volit to správné, nikoli špatné.8) Životopisci nejsou příliš ochotní zabývat se Jeffersonovou svědomitostí, protože by mohl vypadat jako afektovaný pedant. Jefferson sám nikdy nechtěl být nesmlouvavým moralistou: ke vštěpování moudrosti a přizpůsobování pravidel okolnostem používal svého šarmu. Dnes si myslíme, že Jefferson hájil práva a svobodu jen jako „cestu za štěstím“. Jeho život však byl spíše skutečnou poslušností povinnostem. Zodpovědnost vyžaduje od člověka dělat i to, co může být nepříjemné. Jefferson se mořil s tím, že vlastnoručně odpovídal na každý dopis, a k vytvoření archivního opisu používal zvláštní přístroj. Ke konci života ho přistihneme při tom, že se chce svého břemene zbavit. Ale dobrý zvyk vítězí nad chutí vzepřít se.9) Kariéra doložená více než osmnácti tisíci dopisů je kariérou muže, který si dal práci odpovědět na každý „projev přízně“, jak zdvořile říkal dotazům, a schovávat si kopie svých odpovědí. Jefferson žil život povinnosti: je (jak napsal 4. října 1823 Hughu P. Taylorovi) „povinností každého dobrého občana využít každé příležitosti, jež se mu naskytne, k uchování dokumentů, které se týkají dějin naší země“.10) Kdyby Jefferson býval své povinnosti neplnil, člověk by mohl říci s titulem klasického díla The Whole Duty of Man (Veškerá povinnost člověka), používaného při výchově mládeže a chovaného mezi mnoha svazky v Jeffersonově knihovně, že nemůžeme uplatnit své právo znát podrobně historii vzniku naší země.11)

Bylo by směšnou chybou domnívat se, že Jefferson vždy plnil povinnosti, k nimž se hlásil a které hlásal. Bylo by možné sepsat i cynický přehled jeho kariéry, který by ukazoval, že Jefferson porušil většinu pravidel, s jejichž formulací si dal takovou práci.12) A nejbolestnější stránkou amerických dějin – ne-li celé západní kultury – se stalo to, že se mu nepodařilo ani zrušit otroctví (i když učinil konec obchodu s otroky), ani rozšířit obecnou zásadu „všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni“ také na černochy.13) V případě Jeffersona nás může uklidnit to, že přiznal své pokrytectví, když jako majitel otroků se stal také hlavním autorem Prohlášení nezávislosti. Věděl, že použitelné řešení neměl po ruce.

Je někdo lepší než Thomas Jefferson, komu bychom mohli položit pět tvrdých otázek ohledně práv a povinností, které padly v Gragliově eseji? Rozhodnutí, zda Jeffersonovy odpovědi vyjadřují „americké myšlení“ stejně výstižně jako Prohlášení nezávislosti, je na čtenáři.14) V dnešní situaci morálního zmatení by se Jeffersonovy spisy mohly ukázat jako nejlepší zdroj k sestavení Listiny povinností15), která by odpovídala Listině práv; ta nám dnes podle Graglii připadá poněkud směšná. Jelikož se Jefferson plněním svých povinností ochuzoval, Jeffersonově čítance bychom rozhodně měli dávat přednost před McGuffeyovou. Jefferson nikdy nesliboval jako odměnu za ctnost žádné bohatství.16) Toto je oněch pět otázek:

1. Odpovídá touha změnit naši společnost ve společnost jednotlivců se „všemi možnými právy“ Jeffersonově duchu?

2. Mohou být „práva výsadou, za níž se nic neplatí“?

3. Mohou existovat zákonná práva a povinnosti, nezávislá na právech a povinnostech morálních?

4. Pokud má kterýkoli občan uplatnit své právo, co je povinností všech občanů?

5. Jsou to pouze práva ostatních, co brání kterémukoli občanovi uplatňovat práva vlastní?

1. Usiluje Jefferson ve svých představách o změnu naší společnosti ve společnost, kde každý jednotlivec má „všechna možná práva“?

Vezmeme-li v úvahu celou řadu povinností, jimiž se Jefferson při všem, co dělal, řídil, bude pravdivější, když řekneme, že podle jeho představ je dobrou společností taková společnost, jejíž příslušníci plní všechny své povinnosti. Nejvyšší povinností je vztah svědomí jedince vůči Stvořiteli. Je to posvátný vztah, k němuž ostatní nemají veřejný přístup. Řídit lidské svědomí chtějí zejména kněží; a když se spolčí s vládci, je to podle Jeffersona to největší zlo. Jednou z obětí takového spojenectví trůnu a oltáře se stal největší morální reformátor: byl ukřižován. Takovému tragickému zlu mají bránit práva na náboženskou svobodu.17) V dopise Noahu Websterovi ze 4. prosince 1790 Jefferson definoval práva jako „hradby proti zlu; mají vládce zbavit moci se ho dopouštět…“18)

V Jeffersonově systému práv a povinností spočívá funkce práv v tom, že mají lidem umožnit plnit jejich povinnosti. Nemůže existovat skutečné právo, které by se stavělo proti povinnosti, zvláště proti nejvyšší povinnosti náboženské. Nemůže existovat právo ve jménu náboženství, které by porušovalo základní morálku.19) Vzhledem k tomu, že náboženská seskupení jsou seskupení dobrovolná, nemají povinnost tolerovat jakýkoli odklon od své víry nebo překrucování svátostí; heretiky a schizmatiky mohou exkomunikovat. Přesto, pokud jde o morální právo a zlo, „svoboda praktikovat náboženství“ neposkytuje žádnou ochranu kanibalům nebo těm, kdo obětují děti Baalovi. Ani posvátné úkony nestojí mimo kategorie dobra a zla.

Historička amerického osvícenství Adrienne Kochová vydala v roce 1971, kdy také předčasně zemřela, v edici „Životy velikánů“ Jeffersona. V předposledním odstavci se jí podařilo nalézt vyjádření „Jeffersonova poselství“. Pochází od Gándhího. Mahátmá dostal od ředitele UNESCO otázku, jak lze v moderním světě hájit práva a uspokojit „neuhasitelnou touhu po svobodě“.

Naučil jsem se od své negramotné, ale moudré matky, že každé právo, které si člověk zaslouží a chrání, vyplývá z dobrého splnění povinnosti. Samo právo na život nám tudíž připadne jen tehdy, když plníme svou povinnost občanů světa. Odtud jedno základní tvrzení: asi je poměrně snadné definovat povinnosti muže a ženy a přiřadit každé povinnosti, kterou je třeba napřed splnit, odpovídající právo. Každé jiné právo lze ukázat jako uzurpaci, za níž nestojí za to bojovat.20)

Je smutné, že profesorka Kochová v půltuctu svých knih nevysvětlila, proč je Jefferson stejně jako filosofem práv také filosofem povinností nebo proč přesně stojí povinnosti v životě dobrého člověka a dobré společnosti nad právy. To, že použila Gándhího odpověď, si vysvětluji jako výzvu opravit jednostranný pohled téměř všech knih o Jeffersonovi. Jak jsem se dozvěděl z toho nejlepšího pramene, od Stevena H. Hochmana z Carter Center of Emory University, Dumas Malone vyjádřil zklamání nad tím, že Jefferson neřekl více o závazných povinnostech, aby vyvážil to, co řekl o právech.21) Ale Jefferson o dobrých občanech, kteří znají a plní své povinnosti, mluvil často. Pokud jde o mne, řekl bych, že o povinnostech toho, především ve svých dopisech, řekl hodně.22) V nedávno vydané knize o náboženském životě Thomase Jeffersona je kapitola o povinnostech ve skutečnosti delší než kapitola o právech.23)

2. Mohou být „práva výsadou, za niž se nic neplatí“?

Starý moudrý ekonom John Maurice Clark jednou napsal:

Ti, kdo se domáhají nových práv, si těžko dovedou představit povinnosti, které jdou ruku v ruce s nimi, nebo jen to, že nová práva přinášejí také nové povinnosti, čili že jsou trestem. Ještě těžší je uvědomit si, jaké nebezpečí znamená moc bez přiměřeného společenského cíle. Až budou všechny tyto požadavky alespoň do určité míry splněny, můžeme prohlásit, že jsme ekonomickým společenstvím.24)

Nejlepší stručné konstatování přínosu práv a požadavku na povinnosti zaznělo v prvním inauguračním projevu roku 1801. Politickou smlouvou získáváme „rovné právo využívat svých schopností, pozvedat náš průmysl, získávat si úctu a důvěru našich spoluobčanů“. Co musíme dát, abychom si zajistili takovou odměnu? Věrnost našemu „vlídnému náboženství“ v tom, co je společné nejrůznějším zvyklostem: „čestnost, pravda, ukázněnost, vděčnost a láska k člověku“.25)

Jefferson někdy formuloval svá tvrzení hypoteticky, například před svým přítelem Johnem Adamsem: pokud požíváme právo hledat štěstí, pak máme povinnost usilovat o štěstí ostatních.26) Ve smyslu zákazu, jakéhosi „Neučiníš“: „Žádný člověk nemá přirozené právo spáchat útok na rovná práva ostatních. To je vše, v čem by ho měl zákon omezovat; každý člověk má přirozenou povinnost přispívat na nezbytné potřeby společnosti a to je vše, k čemu by ho měl zákon nutit; a protože žádný člověk nemá přirozené právo být soudcem mezi sebou a někým druhým, je jeho přirozenou povinností podřídit se rozhodčímu výroku nestranné třetí osoby.“27)

Vzhledem k naší expanzi práv z toho logicky vyplývá, že abychom tato práva zajistili, musíme odpovídajícím způsobem rozšířit své povinnosti. Zakazuje právo na život jakékoli použití násilí?28) Taková zásada by nás odsoudila nejen za to, že neznáme cenu, naše závazné povinnosti; odsoudila by nás také jako zločince za to, jak rozmařile si půjčujeme, což zatěžuje dluhem příští generace. Jefferson to s financemi neměl lehké a na samém konci života se pokoušel splatit dluhy váznoucí na půdě, kterou zdědil, splatit dluhy, které nadělal, aby udržel v chodu své plantáže, aby podpořil svou službu veřejnosti, sbírku knih, stavbu Monticella, kde pak hostil široký okruh přátel a politických druhů.

Pohrdáme povinností platit své dluhy a nezatěžovat dluhem příští generace. Své děti tím připravujeme o právo užívat si plodů jejich práce, o právo užívat půdu. V dopise svému příteli Jamesi Madisonovi (1789) Jefferson tvrdí, že veřejný dluh by měla splatit generace, která si půjčila, a to během devatenácti let.

Peníze vypůjčené za těchto podmínek jsou projídány, propíjeny a rozmařile rozhazovány. Přinutí někdo dnešní generaci, aby plodů země a své práce použila k zaplacení svého plýtvání? Vůbec ne. Domnívám se, že obvyklý názor, že veřejné dluhy jedné generace přecházejí na generaci další, byl inspirován tím, co jsme zvyklí vídat v soukromém životě: na člověku, který zdědí půdu, se požaduje, aby platil dluhy svého předka nebo zůstavitele, aniž by někdo uvažoval nad tím, že jde o požadavek pouze municipální, nikoli morální, vyplývající z vůle společnosti, která považuje za správné přivlastnit si půdu uprázdněnou smrtí držitele pod podmínkou splacení jeho dluhů. Ale mezi jednou společností a druhou nebo mezi jednou generací a druhou neexistuje žádná municipální povinnost, žádný rozhodčí, pouze přirozený zákon. Podle všeho si neuvědomujeme, že podle přirozeného zákona se má jedna generace k druhé jako jeden nezávislý stát k jinému…29)

3. Mohou existovat zákonná práva a povinnosti, nezávislá na právech a povinnostech morálních?

Jeffersonova filosofie práv a povinností byla stejně hluboce morální jako on sám. Říkala, že práva nelze oddělovat od povinností. Když historik idejí Gilbert Chinard studoval Jeffersona, připomnělo mu to velkou filosofii kategorického imperativu, ale hlouběji se touto otázkou nezabýval, protože neměl žádný konkrétní text.30) V Jeffersonově knihovně se nacházel francouzský výklad Kantovy filosofie, neexistuje však žádný důkaz, že by tu Jefferson spatřoval nějakou podobnost.31) Jefferson byl vlastenec a zásada sebeochrany národa pro něj byla jedinou výjimkou v jinak přísném a svědomitém dodržování „psaných zákonů“. To by nás však nemělo překvapovat, protože revolucionáři-zakladatelé nových národů začínali jako ti nejtěžší porušovatelé zákona: jejich zločin spočíval v popírání legálnosti starého řádu, a kdyby se svým otevřeným odporem neuspěli, byli by oběšeni.

Jefferson své stanovisko obhajuje tím, že se odvolává na povinnost vyšší než je „přísné dodržování psaných zákonů“, totiž „chránit naši zemi, když je v nebezpečí“. Tady je vyšší povinnost ospravedlňována ochranou systému přirozených práv.

Přísné dodržování psaných zákonů je nepochybně jednou z nejvyšších povinností dobrého občana, není však nejvyšší. Vyšší závaznou povinností jsou zákony nutnosti, sebezáchovy, ochrany naší země, když je v nebezpečí. Ztratit svou zemi úzkostlivým lpěním na psaných zákonech by znamenalo ztratit zákony samé spolu s životem, svobodou, majetkem a všemi, kdo se z toho všeho těší spolu s námi; to by bylo nesmyslné obětování účelu prostředkům.32)

Kant by se mohl zeptat, jestli člověk dobré vůle může lhát a zabíjet pro svou zemi. Je jasné, že Jefferson se rozcházel s přísným požadavkem kvakerů a dalších křesťanských pacifistů, kteří odmítají jakoukoli válku na základě přikázání „Nezabiješ“ (srovnej s pozn. 28).

Velmi pečlivě zdůvodněná obrana politické zásady dodržovat smlouvy byla aplikací morální zásady, že sliby se mají dodržovat. Existují dva dokumenty. První z nich jsou „Otázky ohledně práv a povinností Spojených států v souvislosti se smlouvami s Francií a zákony o neutralitě“.33) A druhým je stanovisko Jeffersona jako ministra zahraničí v kabinetu presidenta Washingtona z 28. dubna 1793, „Názor na otázku, zda Spojené státy mají právo vypovědět smlouvy s Francií nebo pozastavit jejich platnost, dokud nebude ustavena vláda této země“.34)

Jefferson vznáší důležitou otázku ohledně „zásady“ vztahující se k právům a povinnostem: „Je to dnes již zavedená součást národních zákonů?“ Význam této otázky spočívá v tom, že dokonce i tam, kde neexistuje legislativa, která by psala zákony (jak je tomu mezi státy), existují přesto zásady rozlišování mezi dobrem a zlem. Je to myšlenka dobře známá z literatury: v Sofoklově dramatu se Antigona odvolává na „nepsaný zákon“. Jelikož to není zákon žádného národa, ale zákon nad všemi národy, tradičně se mu říká přirozený nebo boží zákon.

Proč Jefferson věnoval tolik energie a času otázce, jestli v případě, že se změní okolnosti, může stát pozastavit platnost smlouvy s jiným státem, dokonce ji „úplně vypovědět … nebo prohlásit za neplatnou“? Část příběhu spočívá nepochybně v tom, že ministr financí Alexander Hamilton vyjádřil relativistický názor a předložil tak Jeffersonovi důležitou státní záležitost, v níž mohl zaujmout kvalifikované absolutistické stanovisko. Hamilton považoval za základ pro zrušení smlouvy skutečnost, že Francie změnila formu vlády a mohla by se stát vojenskou despocií. Jefferson odpověděl:

Kdyby eventuality rušily smlouvy, nikdy by nemohla existovat platná smlouva, protože eventuality se vznášejí nad vším. Závazek se neruší, dokud se nebezpečí nestane realitou… Může nebezpečí, které zatím nedostalo tvar, které dosud neexistuje, nikdy existovat nemůže a nemůže být tudíž definováno – může být takové nebezpečí, táži se, tak bezprostřední, že pokud se k němu nevyjádříme okamžitě, nebudeme k tomu již mít další příležitost?35)

Pokud jde o ono „nebezpečí“, jde o to, jestli smlouva dává Francii „právo obrátit se na nás s žádostí“ o vojenskou pomoc v Západní Indii, to znamená, zda „musíme jít do války…“? Přijetí vyslance Francouzské republiky se smlouvy netýká, tvrdí Jefferson na rozdíl od Hamiltona, a samo o sobě neznamená, že Spojeným státům by měla hrozit válka, a nemělo by to tedy rušit smlouvu.

Jsou tedy jisté okolnosti, které ospravedlňují nedodržení smlouvy, musejí však odpovídat mezinárodnímu zákonu; a Jefferson se obrací k autoritám, jejichž texty cituje. Byl opatrnějším badatelem, než se mu obvykle přiznává; nepřicházel s žádnými závěry, i když diskusi končil jakýmsi rozhodnutím:

Problémy přirozeného práva lze podrobit zkoušce, totiž do jaké míry jsou ve shodě s morálním citem a rozumem člověka. Ti, kdo sepisují smlouvy o přirozeném právu, mohou prohlásit pouze to, co jim diktuje jejich morální cit a rozum v několika případech, které uvádějí. Ti z nich, kteří mají náhodou stejné cítění a rozum jako lidé patřící k moudré a čestné části lidstva, požívají úcty a jsou citováni coby svědci toho, co je v konkrétních případech morálně správné nebo špatné. Patří mezi ně Grotius, Puffendorf, Wolf a Wattel. Tam, kde se shodují, je jejich autorita silná; ale tam, kde se v názorech rozcházejí (a rozcházejí se často), musíme se odvolat na vlastní cítění a rozum, abychom mezi nimi rozhodli. Sporné pasáže budou konfrontovány se všemi těmito autory; takže uvidíme, v čem se shodují a kde shoda chybí.36)

Smlouvu můžeme prohlásit za neplatnou za jednoho předpokladu: když uplatníme „právo na sebeosvobození“, tedy když prohlásíme, že povinnost již není závazná. V tom se všechny čtyři autority shodují: „Závaznost smluv trvá bez ohledu na jakoukoli změnu formy vlády s jedinou výjimkou: když zachování této formy bylo předmětem smlouvy.“ Jefferson tvrdí, že omezení je pouze jedno a jeho základem jsou zákony Stvořitele, svědomí a rozum. Zásadou, která řídí vztahy mezi jednotlivci i mezi národy, je proto jeden a tentýž „morální zákon naší přirozenosti“. Okolnosti jako takové smlouvu zrušit nemohou.

4. Pokud má kterýkoli občan uplatnit své právo, co je povinností všech občanů?

Američtí občané neustále slyší, že ve shodě s Listinou práv byla vztyčena „dělící zeď“ mezi církví a státem, že Ústava „odlučuje“ vládu od náboženství. Slovní obrat „dělící zeď“ je z Jeffersonova dopisu baptistům v Danbury z roku 1802 a k věhlasu tohoto státníka přispěl tím, že byl přijat jako komentář ke smyslu výroku „nebude zaváděno náboženství“.37) Za pozornost stojí, že Nejvyšší soud ho ve svých rozhodnutích v kauzách Everson vs. Ministerstvo školství a McCollum vs. Ministerstvo školství z let 1947 a 1948 uznal, ale jiní soudci ho odmítli, zejména William Rehnquist na rozdíl od většiny v kauze Wallace vs. Jaffree.38) Je zřejmé, že někteří občané, jejichž názor reprezentuje soudce – dnes předseda Nejvyššího soudu – Rehnquist, považují své právo „praktikovat svobodně [náboženství] za svatou povinnost, kterou je nutné plnit ve škole, doma i v kostele. Svědomí občana je odpovědí Stvořiteli, uznávanému v Prohlášení nezávislosti, a tento vztah zahrnuje veškeré ctnosti, jež jsou základem morálky republiky. Uznávat morální řád včetně jeho božského původu, Prozřetelností řízeného vývoje a závěrečného božského přezkoumání není specifikem žádné jednotlivé sektářské instituce a nelze to proto označit za protiústavní. Právo je obvykle chráněno tím, co Jefferson nazývá ‚hradbou‘, a náboženská svoboda je oddělena hradbou od autority vládní moci.“

Jefferson uznával „obecné náboženství“, zahrnuté do osnov University of Virginia, i když určité sektářské doktríny a kulty musí zůstat mimo půdu školy. „Obecné náboženství“ je na rozdíl od sekt „náboženstvím míru, rozumu a morálky…“39) Podle Jeffersonových představ práv a povinností náboženské svobody je jasné, že stát nemá nejmenší právo dohlížet nad pravidly členství v dobrovolném společenství, jak je také definována církev. Proto „žádná církev není vázána povinností tolerance držet v náručí ty, kdo zatvrzele porušují její zákony“.40)

Na koho se vztahuje „povinnost tolerance“? Na každého občana coby občana, i když může být příslušníkem nějaké sekty. Sekta může považovat svůj způsob uctívání Boha za jediný správný a z Jeffersonova soukromého arminiánského pohledu byl Kalvín naprosto pomýlený, dokonce uctíval ďábla.41) Ale jako občan, guvernér a president musel Jefferson kalvinistům přiznat jejich práva. Povinností veřejného činitele je nezvýhodňovat žádnou církev, například unitáře dr. Josepha Priestleyho, před jakoukoli z mnoha ortodoxních presbyteriánských církví ve Filadelfii. Jefferson si osobně nijak nevážil Athanasia ani žádného jiného zastánce doktríny, že Bůh je v podstatě jeden, ale ve třech osobách.42) Podle jeho soudu je to stejně absurdní a směšné jako věřit, že jeden může být tři a tři mohou být jeden. Ale věřit nesmyslu není zločinem a omyl, jehož se dopustil předchozí vládní establishment, když unitáře považoval za ohrožení veřejného pořádku, se nesmí obrátit v občanské tresty pro trinitáře. Příznačné může být, že Jefferson sklouzl do biblického jazyka imperativů „neučiníš“.

Nemáme nejmenší právo odsuzovat předem někoho jiného za občanské požitky jen proto, že náleží k jiné církvi. Jestliže někdo sejde ze správné cesty, je to jeho neštěstí, tobě neubližuje; aniž ho máš tudíž trestat v tomto životě, neboť máš očekávat, že bude velmi nešťastný v tom, co má přijít – na rozdíl od toho, co mu náleží podle ducha evangelia, křesťanské lásky, štědrosti, velkodušnosti.43)

Zevšeobecněme toto zásadní vyjádření občanské morálky – nebo občanské konfese, chcete-li, protože z Jeffersonova pohledu jde o totéž. Jestliže má mít můj bližní skutečné právo zvolit si náboženství, je mou skutečnou povinností jeho volbu respektovat. Není snad bezpodmínečně zapotřebí mít společnost lidí, kteří požívají skutečná práva, a není to také společnost, kde lidé plní skutečné povinnosti?

Pokročme v těchto úvahách dále. Oprávněnost „povinnosti tolerance“ vyplývá z evangelií, evidentně v tom smyslu, že skutečné Ježíšovo křesťanství jedná „v duchu … křesťanské lásky, štědrosti, velkodušnosti“.44) Taková jsou tedy práva ostatních. Pokud je toto občanským náboženstvím Američanů, pak je to vyšší náboženství než náboženství církví, které jsou netolerantní.

Přiznání rovných práv nejrůznějším sektám, model států jako Rhode Island, Pensylvánie, New York, Maryland – to vše se stalo součástí naší kultury práv a povinností. Někde přetrvávají schismatické spory a výlučné sektářství, ale nápadně jeffersonovské je, když narazíme na židovského stoupence teologie Reinholda Niebuhra, jako je Will Herberg, autor knihy Protestant, Catholic, Jew.45) Americké občanské náboženství proniká i do církví. V Monticellu navštívil Jeffersona Alexander Campbell, považovaný za zakladatele církve Následovníků Kristových. Thomas Jefferson samozřejmě přivítal kazatele, který vyrostl z bývalého jednoznačného zavrhování heretiků a schismatiků ve jménu jediné pravé církve.46) Jefferson vyslechl mnoho kázání a pravděpodobně se mu líbila jen ta, která podávala výklad „kázání na hoře“ a jiných podobenství a učení Kristova. Nadšenou reakci na evangelium tolerantnosti najdeme v dopise kvakerovi Williamu Canbymu. Jefferson se vyrovnal svému nástupci Lincolnovi v tom, jak argumenty pro toleranci dokázal podávat formou příběhu.

Jistý výmluvný kazatel … prý prohlásil před svou kongregací, že nevěří, že v nebi je jediný kvaker, presbyterián, metodista nebo baptista. Odmlčel se, aby posluchačům poskytl čas zírat a divit se, a pak pokračoval, že Bůh na nebesích nezná žádné rozdíly, že všechny dobré lidi považuje za své bratry a za bratry z jedné rodiny. Jsem přesvědčen, … že těch, kdo vytrvale dodržují tyto morální zásady, se u nebeských bran nikdo nebude ptát na články víry, v nichž se mezi sebou liší. Že při vstupu to všechno zůstane za námi a [proti sobě stojící vůdci a sekty] zjistí, že mají společné všechny zásady, jež jsou ve shodě s nejvyšší myslí. [Jefferson Williamu Canbymu, zmíněné setkání].47)

Je zřejmé, že Jefferson byl ochotný řídit se logikou náboženské tolerance. Již v Notes on Virginia šel v toleranci vůči teistům dál než Locke. Možná se na projevech opovržení a zostouzení, kterých se mu dostalo, naučil nedávat veřejně příliš najevo svůj důvtip. Jeho kritici nebyli ochotní připouštět ateismus a polyteismus. Překročením ekumenismu v křesťanském smyslu byl všeobecný ekumenismus. Ve známém dopise Johnu Adamsovi Jefferson říká, že křesťané jsou pouze částí lidstva. Jeho filosofie předvídala náš pluralismus.48)

5. Jsou to pouze práva ostatních, co brání kterémukoli občanovi uplatňovat vlastní práva?

Lidé někdy považují za axiom, že jediná mez, kterou člověk nemůže při uplatňování svých práv překročit, je to, že nesmí připravit o práva někoho jiného. Nalézt podobné představy u Jeffersona není nic těžkého. Snad nejlepší je rada, že moudrá vláda by měla „lidem bránit v tom, aby si navzájem ubližovali, [ale] jinak jim nechat volnost, aby si stanovovali vlastní pravidla konání … a nebrat jim od úst chléb, na který si svou prací vydělali“.49) To je negativní formulace vzájemnosti, která by se dala formulovat slovy „nebudeš zasahovat do práv svého bližního, stejně jako on nebude zasahovat do tvých“. Neexistuje však v Jeffersonově systému také pozitivní formulace vzájemnosti? Nejsou to snad slova „budeš se zajímat o život bližního svého, o jeho svobodu a štěstí, stejně jako on se bude zajímat o tvé blaho“? Mohli bychom to rozšířit na „nebudeš uplatňovat své právo, protože uplatňování tohoto práva by ublížilo tvému bližnímu a jeho rodině“?

Jefferson takto uvažuje v souvislosti s loteriemi. Jeho snad nejdůkladnější pojednáním o problému morálky je esej „Zamyšlení nad loteriemi“, který napsal v únoru 1826, tedy půl roku před tím, než 4. července zemřel. Na prvním místě logicky stojí pečlivě vypracovaný argument na obranu „přirozeného práva každého člověka rozhodnout se pro jeden [z takových riskantních podniků jako je farmaření], o němž se domnívá, že mu poskytne živobytí“. Pak přichází negativní stránka věci: některé hazardní hry „nepřinášejí nic užitečného pro společnost a ohrožují blaho jedince … či jiných lidí na něm závislých“.

Proč tento Jeffersonův vnitřní dialog? Existuje ospravedlnění pro prodej značného majetku kvůli loterii? Jefferson odůvodněné ospravedlnění předkládá: je to záležitost riskování ceny losu s velkým přínosem pro majitele půdy i jeho věřitele, aby jim splatil dluh. Před rokem 1769 „každý člověk tohoto práva svobodně využíval“, ale pak se stalo „hříšným, s výjimkou potvrzení a schválení zvláštním zákonem“. Jefferson pokračuje ve zkoumání „důvodů, proč [loterii] ve skutečnosti povolili“, a argumenty dělí do devíti kategorií. Zde je souhrn argumentace:

Viděli jsme tedy, že všechny životní výzvy jsou ovlivňovány vyhlídkami; že místo aby se přimísením morálky staly nemorálními a lidé se jich proto vzdali, člověk se už déle nemůže uživit; že každý má právo zvolit si z nich tu, o níž se domnívá, že mu poskytne slušné živobytí; ale že zatímco značné množství těchto snah je produktivních a přispívají něčím k životním potřebám a životnímu uspokojení, jiné činnosti – jako karty, kostky atd. – jsou zcela neproduktivní, neprospívají nikomu, ubližují mnohým, ale pro lidi s určitým způsobem myšlení jsou tak snadné, tak svůdné, že nedokáží takovému pokušení odolat, ať už jsou důsledky jakékoli; že v takovém případě je stejně jako u duševně chorých, idiotů, lidí infantilních atd. povinností společnosti vzít je pod svou ochranu, i proti jejich vlastní vůli, a omezit jejich právo volit si takové činnosti tím, že jim je zcela zakáže; že existují další činnosti, zvláště loterie, které, ačkoli rovněž podléhají náhodě, jsou z mnoha důvodů užitečné a tudíž zůstávají zachovány a je ponecháno na úvaze legislativy, zda je podle okolností každého jednotlivého případu, které je třeba posoudit, povolí či zakáže; že v letech 1782 až 1820, tedy v rozmezí pouhých třiceti osmi let, jsme viděli sedmdesát případů, kdy se jejich povolení legislativou ukázalo jako užitečné, a některé z nich právě probíhají. Tyto případy se týkají příjmů celého státu, místních přínosů pro školství, plavbu, silnice, okresy, města, náboženská shromáždění, soukromá sdružení a jedince v mimořádné situaci, kteří si mohou nárokovat ohled či výsady. Ty jsou dnes podřízeny legislativě a otázka zní, zda jedinec, který se snaží získat její pozornost, nebo jeho situace si zaslouží takovou míru pozornosti, jež dá legislativě právo povolit mu využít loterie, aby mohl splatit dluhy.50)

Právník shrnul celou debatu obecně a dostává se ke konkrétnímu případu. Je to on sám, kdo potřebuje prodat velký kus půdy, aby zaplatil dluhy. Dívá se zpět na svůj veřejný život, protože jedenašedesáti letům služby svému státu, svému národu a své universitě obětoval svůj majetek: „Každý ví, jak virginské pozemky nevyhnutelně pustnou, když vlastník je příliš daleko na to, aby dokázal věnovat pozornost sám sobě…“

Jeffersonův morální řád byl řádem povinností, jak dokládá společnost, která připravuje velkou většinu občanů – některé studie říkají, že 98 % – o potěšení z hazardní hry, protože příležitost může pro malou, dvouprocentní menšinu, která má nutkavé sklony k hazardu, znamenat katastrofu. Jefferson tento jev pozoroval jako mladý student na College of William and Mary ve Williamsburgu, kde se prý odvrátil od hazardu jako od jedné z podob zla. Podobný problém, problém chronického alkoholismu, může vést k zákazu alkoholu, jak je tomu dnes u kokainu atd. Někteří sociologové zjišťují, že pornografická literatura působí jako roznětka sexuálního násilí, a tvrdí, že povinnost společnosti předcházet zločinu ospravedlňuje omezení svobody projevu. Thomas Jefferson by členem dnešní Americké unie občanských svobod nebyl.

Ten Jefferson, který stejně jako o právech přemýšlel také o povinnostech, se neprovinil tím, z čeho Graglia obviňuje příliš velkorysé soudce. Jeffersonova dobrá společnost byla společností dobrých mužů a žen, kteří plní své povinnosti. On sám takový byl a byl také nanejvýš přesvědčený o tom, že všichni lidé dokáží rozeznat správné od špatného, že srdcem dokáží rozeznat čestné vztahy a hlavou odlišit pravidla správných zvyků od návyků špatných, jimž je třeba se vyhnout. Vědět, že některé cesty vedou ke štěstí a jiné do neštěstí, je důležité. Jefferson by dodal, že „to nejdůležitější“.

Prudký nárůst práv a snižování jejich hodnoty by neměly být dávány za vinu Jeffersonově filosofii práv a povinností. Tím, že plníme své povinnosti, chráníme svá práva, a práva získáváme za cenu těchto povinností. Částečná náprava chyb, které Lino A. Graglia odhalil na naší současné situaci, zcela jistě spočívá ve znovuobjevení Jeffersonových představ v plné šíři.

Poznámky:

1) Lino A. Graglia: „Of Rights and Choices“, National Review, Vol. XLIV (17. února 1992), s. 39-41.

2) Thomas Jefferson (TJ) v dopisu Francisu W. Gilmerovi, Monticello 7. června 1816, rozvíjí své představy ohledně fungování legislativy. Paul Leicester Ford (ed.): The Writings of Thomas Jefferson, New York 1899, Vol. X., s. 31-33. Rovněž o něco dřívější dopis Johnu Taylorovi z 28. května 1816 vysvětluje „morální zásadu dobré vlády … právo dávat pokyny poslancům a jejich povinnost řídit se jimi“. Ford: cit. dílo, Vol. X, s. 27-31. „Co tvoří stát?“ Nikoli zdi či vodní příkopy, ale „lidé, kteří znají své povinnosti; znají však také svá práva: a protože je znají, troufají si je hájit“.

3) Jsou to státy stejně jako občané, kdo si navzájem poskytují práva a ukládají závazky. Nejvýslovněji to zaznívá v dopise TJ Jamesi Madisonovi (Paříž 28. srpna 1789): „Znám jen jediný morální kodex, ať už lidé jednají jednotlivě nebo společně. Tomu, kdo říká, že jsem lotr, když jednám ve skupině stovky dalších, ale čestný člověk, když jednám samostatně, budou lidé věřit ohledně prvního tvrzení, ne však ohledně druhého.“ Ford: cit. dílo, Vol. V., 1892, s. 111. Viz ponaučení „Opinion on French Treaties“, Ford, Vol. VI., s. 219-231.

4) TJ Thomasi Lawovi, Poplar Forest 13. června 1814, Thomas Jefferson Writings, New York 1984, s. 1336. Možná nejjasnější identifikace přirozených povinností jako přikázání, která Mojžíš přinesl z hory Sinaj na dvou kamenných deskách (Ex 20 a Dt 5).

5) Jeffersonův první inaugurační projev se odvolává na ctnosti vštěpované „vlídným náboženstvím“; Writings, s. 492-496.

6) TJ Thomasi Lawovi, viz pozn. 4, s. 1336-1337.

7) V „Report of the Commons for the University of Virginia“ ze 4. srpna 1818 je morálka spojována se „svrchovaným vládcem vesmíru, autorem všech morálních vztahů i zákonů a závazků zde pojednávaných … Morální [jsou] ty závazky, na nichž se shodnou všechna náboženská společenství.“ Writings, s. 467.

8) Edwin Morris Betts, James Adam Bear, Jr.: The Family Letters of Thomas Jefferson, Columbia (Mo.) 1966. Cennou sbírku vyjádření T. Jeffersona o povinnostech veřejného úřadu nalezneme v knize Johna P. Foleye: The Jefferson Cyclopedia, New York 1990, s. 268-269.

9) V dopise Johnu Adamsovi (Monticello 11. ledna 1817) TJ hovoří o „dlouhých hodinách dřiny u psacího stolu“. Cítil povinnost zdvořile odpovídat, i když o pisateli nikdy neslyšel. „Je to mé životní břemeno, skutečně velmi tíživé, břemeno, kterého se musím zbavit.“ Ford: cit. dílo, Vol. X., s. 72.

10) TJ Hughu P. Taylorovi, 4. října 1823, Writings, Monticello edition, A. E. Bergh (ed.), Washington, D. C. 1905, Vol. XV., s. 470.

11) „The Whole Duty of Man“, pravděpodobný autor Richard Alestree, Londýn 1716, v: E. Millicent Sowerby: Catalogue of the Library of Thomas Jefferson, Washington, D. C. 1952-1959, Vol. 2., s. 158-159.

12) V každém desetiletí se zřejmě objevují jisté snahy zničit Jeffersonovu pověst čestného člověka. Znamenitou odpovědí je kniha Virginiuse Dabneyho The Jefferson Scandals: A Rebuttal, New York 1981.

13) Několik nejvěcnějších dopisů ohledně otroctví, zahrnutých editorem Merrillem D. Petersonem do Library of America (a výše citovaného vydání Writings nakladatelstvím Penguin), jsou dopisy TJ Henrimu Gregoiremu (25. února 1809), s. 1202, Edwardu Colesovi (Monticello 25. srpna 1814), s. 1343-1346, Jaredu Sparksovi (4. února 1824), s. 1484-1487, a Jamesi Heatonovi (Monticello 20. května), s. 1516. Jednou ze studií je: John Chester Miller: The Wolf by the Ears, New York 1977. Titul si autor vypůjčil od Jeffersona: „Chytili jsme vlka za uši; nemůžeme ho udržet, ale nemůžeme ho ani bez jistého nebezpečí nechat běžet. Spravedlnost je na jedné misce vah, sebezáchova na druhé.“ (1820).

14) V Jeffersonových spisech jsem nenalezl žádný explicitní systém povinností ani systém práv. Věřím, že několik vodítek nám poskytnou roztroušené zmínky, zabývající se právy a povinnostmi podle okamžité potřeby. Do popředí nejvíce vystupuje myšlenka, že pokud má jeden člověk nějaká práva, povinností druhého je tato práva respektovat (Ford: cit. dílo, Vol. VI., s. 229). Další je ta, že právo nemůže jít proti povinnosti, některé povinnosti však stojí nad jinými, například „právo na sebezáchovu má přednost před zákonem povinnosti“ (Ford: cit. dílo, Vol. VI., s. 221). Existují povinnosti, které přesahují zákon, ale pokud jsou zanedbávány, může se vynořit potřeba vnutit je legislativně (Ford: cit. dílo, Vol. I., s. 434). Takové povinnosti vůči druhým jako například nepoškozovat jejich „život, svobodu, majetek či pověst“ omezují naši svobodu vyjadřovat se slovem i písmem a vyžadují, abychom publikovali jen „pravdivé skutečnosti“ (Ford: cit. dílo, Vol. V., s. 112). Na základě těchto a dalších zásad lze sestavovat dohromady Jeffersonovu morálně-politickou filosofii.

15) Nad samozřejmé občanské povinnosti jako platit daně, pomáhat při obraně státu, nezradit svoji zemi, vydělávat si na živobytí a přispívat k všeobecnému blahu Jefferson staví ochotu sloužit ve veřejném úřadu, pokud si to spoluobčané přejí; a v úřadu svědomitě plnit své povinnosti, omezovat však své funkční období ochotou složit funkci, aby příležitost mohl dostat i někdo jiný. „Občanské“ jsou, obecněji řečeno, povinnosti žít ve shodě s ostatními, se všemi jednat zdvořile a z křesťanské lásky mluvit pravdu, a snažit se zvýšit své vědomosti. Tato pravidla správného jednání či ctnosti prostupují celým Jeffersonovým dílem natolik, že se člověk u povinností rychle dostane k posvátnému číslu deset. Třebaže doslova reprezentativní, nemůže být výčet povinností stejně jako výčet práv nikdy úplný.

16) Jefferson žil svůj život podle vysokých norem cti, v nichž se pojila poctivost s integritou morálního charakteru. Od vládních činitelů očekával, že budu záležitosti spravovat tak, aby občanům nikdy neudělali ostudu (Ford, Vol. II., s. 169). Jako v tomto závěru Prohlášení, „posvátná čest“ může požadovat obětování „života a štěstí“. V ostrém kontrastu se „ctí“ jsou „pocty“. Tyto vnější odměny, které člověk dostává od druhých, nepřinášejí štěstí, ale pravý opak: „závist a nepřátelství“. Dobře známé je, že Jefferson opovrhoval zděděnými tituly, ale také povyšování do vyšších funkcí nebo politické pocty republiky mohou být pouhými „okázalými útrapami“ (viz pasáže citované v Jeffersonian Cyclopedia, s. 411). V důležité „Report of the Commissioner for the University of Virginia“ se vyskytuje to, čemu říkáme „systém poct“ studentské samosprávy. Základem je spíše vnitřní než vnější souhlas. „Hrdá povaha, chvályhodná ctižádost a morální dispozice jsou vrozené korektivy nerozvážnosti tohoto čilého věku…“ Jefferson tyto vnitřní zábrany považuje nejen za méně ponižující, ale také za účinnější. Připojuje poznámku, že „dozor, který provádějí sami studenti … je zasvěcuje do povinností a praktik občanského života“ (Writings, s. 469). Kontrolorům „je třeba stanovit povinnosti…“ (s. 470). Musíme však dodat, že do protokolu rady kontrolorů ze dne 3. října 1825 Jefferson zaznamenal „jistá porušení řádu“. Problém spočíval v tom, že jistý žák se zpěčoval prozradit tajemství nebo žalovat na ostatní; jak nás však Jefferson ujišťuje, to, že „svědčit proti druhým je nečestné“, je jen „předsudek“. Spravedlnost a obecné dobro vyžadují „zralou mysl se stanovenými pravidly“ (tamtéž, s. 480).

17) Jeffersonovo pojetí nejvyšší náboženské povinnosti činí odpovědným každého svobodného inteligentního činitele. Nejvýmluvnějším prohlášením je preambule „Listiny zakládající náboženskou svobodu“, schválené zákonodárným shromážděním státu Virginie v roce 1786 (Ford, II., s. 237 a dále). Jeffersonovo božstvo možná bylo jen takové, jaké mu dovolil jeho osvícený rozum, ale jako filosofická etika je takové, že se mohl odvolávat na biblickou spojitost mezi lidskou láskou a láskou Boží.

18) TJ Noahu Websterovi, Filadelfie 4. prosince 1790 (Ford: cit. dílo, Vol. V., s. 253). V kontextu známého argumentu, že formování státu „nevyžaduje, abychom všechna svá práva odevzdali našim obyčejným vládcům“. Práva jako ta, která jsou zapsaná v naší Listině práv, jsou „hradbou proti špatnostem, jež mají vyrvat z moci vládců…“ (tamtéž, s. 255).

19) Že svoboda praktikovat náboženství nesahá tak daleko, aby kryla nemravnost, by mělo být považováno za samozřejmost. „Náboženstvím“ je tu míněno náboženství pravé či čisté v morálním smyslu. Pokud jde o víru a kulty, neznají dnes rozdíly mezi různými náboženstvími mezí; ale všechna náboženství jsou zajedno, pokud jde o morální zásady. Jefferson Webstera odkazuje na své Notes of Religion. Najdeme je v knize J. P.Boyda (ed.): The Papers of Thomas Jefferson, Princeton (N. J.), Vol. I., 1760-1766, s. 544 a dále.

20) Cituje Adrienne Kochová ve své poslední knize Jefferson, Englewood Cliffs (N. J.) 1971, s.174, a hodnotí „Jeffersonovo poselství“. Kochová neuvádí zdroj. Je to A Symposium Edited by UNESCO: Human Rights: Comments and Interpretations, úvod Jacques Maritain, Londýn 1949, s. 18.

21) Poté, co jsem toto dopsal, jsem zjistil, že jistý politolog začal spojovat práva s povinnostmi. Viz A. J. Beitzinger: „Political Theorist“, v: Merrill D. Peterson (ed.): Thomas Jefferson: A Reference Biography, New York 1986, s. 81-99. Tento esej je výjimkou; jinak je Jeffersonova politická filosofie obvykle nesprávně chápána jako oddělování práv od svobod. Při úvahách o širším kontextu Jeffersonovy filosofie může velmi pomoci také Stephen A. Conrad: „Putting Rights Talk in Its Place: the Summary View Revisited“, v: Peter S. Onuf (ed.): Jeffersonian Legacies, Charloteswille (Va.) 1993, s. 259-280.

22) Velmi jasný příklad toho, jak Jefferson uváděl do vzájemného vztahu rovná práva a rovné povinnosti, nalezneme v „A Bill Declaring Who Shall Be Deemed Citizens of This Commonwealth“. Ti, kdo „mají veškerá práva, výsady a imunity svobodných občanů tohoto státu … [jsou] podrobeni také stejným povinnostem, požadavkům a omezením jako občané tohoto státu“ (Writings, s. 374-375, zvýrazněno dodatečně).

23) Charles B. Sandorf: The Religious Life of Thomas Jefferson, Charlottesville (Va.) 1984. Třetí kapitola nese název „The Rights of Man“ (Práva člověka), s.16-22; pátá „The Duties of Man“ (Povinnosti člověka), s. 35-55. Sandorf dochází k závěru, že Jeffersonův stejný důraz na odpovědnost byl přehlížen, a tak je dnes před nás stavěn jednostranný pohled na jeho „filosofii a lidskou společnost“ (s. 54.)

24) John Maurice Clark: Alternative to Serfdom, New York 1948, s. 151-152. Clark kromě mnoha dalších publikací napsal také The Ethical Basis of Economic Freedom, Westport (Conn.) 1955, a přispěl rovněž do knihy Education for Citizen Responsibility, Princeton 1942, jejímž editorem byl Franklin L. Burdette.

25) TJ: First Inaugural Address, Writings, s. 492-496. V původní podobě v: Ford: cit. dílo, Vol. VIII., s. 47, datum 4. března 1801.

26) O Jeffersonovi a Adamsovi viz Merrill D. Peterson: Adams and Jefferson: A Revolutionary Dialogue, Athens (Ga.) 1976.

27) TJ Francisi W. Gilmerovi, Monticello 7. června 1816, Ford: cit. dílo, Vol. X., s. 32.

28) Pacifisté jako například kvakeři se odvolávají na jinou „vyšší povinnost“, která vylučuje použití síly. O vztahu mezi Jeffersonem a pacifistickou filosofií viz: Reginald C. Stuart: The Half-Way Pacifist: Thomas Jefferson‘s View of War, Toronto 1978.

29) TJ Jamesi Madisonovi, Paříž 6. září 1789, Ford: cit. dílo, Vol. V., s. 115-124.

30) Gilbert Chinard: Thomas Jefferson: The Apostle of Americanism, Boston 1929, s. 525.

31) C. F. D. de Villiers: Philosophie de Kant, Méty 1801; Sowerby: Catalogue, Vol. II., s. 53.

32) TJ Johnu B. Colvinovi, Monticello 20. září 1810, Ford: cit. dílo, Vol. IX., s. 279. Je zřejmé, že Jefferson se jako revolucionář postavil proti britským zákonům a vlastně to byl vlastizrádce. Kdyby neuspěl, určitě by byl oběšen. Musel věřit v ospravedlnění vyšším zákonem.

33) Monticello edition, Washington, DC 1904, Vol. XVII., s. 293-299. John P. Foley v Cyclopedii cituje na stranách 874-876 často z: Ford: cit. dílo, Vol. VI., s. 220-227.

34) 28. dubna 1793, Monticello ed., Washington 1904, Vol. III., s. 226-243.

35) Tamtéž, s. 230-231.

37) „To Messers. Nehemiah Dodge and Others, a committeeof the Danbury Baptist Association, in the State of Connecticut“, TJ 1. ledna 1802, obsahuje zásadu, že člověk „nemá žádné přirozené právo, které by šlo proti jeho povinnostem vůči společnosti“. President Spojených států končí slovy: „Opětuji vaše laskavé modlitby za ochranu a požehnání od našeho společného Otce a Stvořitele člověka a vyjadřuji vám samým i vašemu náboženskému sdružení vysokou úctu a vážnost.“ Jeffersonovo vyjádření je projevem zbožnosti spravedlivého smírčího soudce a vypovídá o kontextu společné víry. Jeho postoj je něčím úplně jiným než sekularistickou lhostejností vůči náboženství a zcela jistě není nepřátelský vůči dobrovolným náboženským sdružením občanů.

38) 472 U.S. 38, 91, 105 S. Ct. 2479, 258 (1985).

39) TJ Thomasi Cooperovi, 12. dubna 1823.

40) Na různých místech má obrana tolerance zajistit společenský soulad; např. TJ guvernérovi Johnu Henrymu, Ford: cit. dílo, Vol. III., s. 159.

41) O Kalvínovi viz: TJ DR. Benjaminu Waterhouseovi, Monticello 26. června 1822, Ford: cit. dílo, Vol. X., s. 219-220, a TJ Dr. Thomasu Cooperovi, 2. listopadu 1822, s. 242-244.

42) Viz Foote: cit. dílo, poznámka, a Sanford: cit. dílo, pozn. 23.

43) Foley: Cyclopedia, v cit. místě.

44) Jefferson ve svém prvním inauguračním projevu v roce 1801 zdůrazňuje, že politická netolerantnost je „stejně despotická, stejně špatná a dokáže totéž jako trpké a krvavé pronásledování“, Ford: cit. dílo, Vol. III., s. 2.

45) Will Herberg: Protestant, Catholic Jew: An Essay in American Religious Sociology, Garden City 1956.

46) Viz Henry K. Rowe: „Alexander Campbell“, Dictionary of American Biography, New York 1929, Vol. III., s. 446-448. Záhlaví jedné z Campbellových knih má jeffersonovský nádech: Ucelený pohled na zásady a pravidla, podle nichž lze srozumitelně a nepochybně vysvětlit živá zjevení, na jejichž základě je možné, že křesťané tvoří jedno společenství, a na nadmíru důležité postavení, jež zaujímají v pokusech o obnovení původní církve a řádu věcí… [Pak Campbell přechází k tématu, nad nímž by Jefferson vyjádřil pochybnosti, k milénialismu], Bethany (Va.) 1835.

47) TJ Williamu Canbymu, 18. září 1813, Monticello ed., Vol. XII., s. 376.

48) O Jeffersonovi a Adamsovi viz: Paul Wistach: Correspondence of John Adams and Thomas Jefferson, 1812-1826, Indianapolis 1925.

49) První inaugurační projev, viz pozn. 5 a 40.

50) „Thoughts of Lotteries“, Monticello únor 1826, Ford: cit. dílo, Vol. X., s. 362-372. Pasáže citované z „Thoughts on Lotteries“ lze nalézt také v: Saul K. Padover: The Complete Jefferson: Containing His Major Writings, Published and Unpublished, Except His Letters, Freeport (N. Y.) 1969, původně 1943, s. 1289-1297.