Lidovecký místopředseda David Macek minulý týden shrnul pozici strany: “Jsme suverénní strana; nenecháme si mluvit do nominace členů vlády.” Podobná tvrzení se stala mantrou křesťanských demokratů, kterou lze slyšet na každou otázku týkající se návratu Jiřího Čunka do vlády. Je to logické. Ostatní argumenty jednoduše došly. O tom, jak Jiří Čunek přesvědčil či nepřesvědčil veřejnost i stranické kolegy o pravdě ve svých četných aférách, raději nikdo nechce příliš mluvit.
Mnohé nebylo dosud objasněno. Kdo ví, co se ještě může vynořit. V této nejistotě je skutečně asi nejjednodušší prostě opakovat, že jmenován být může. Koneckonců lidovci mohou nominovat na ministra i pověstného doktora Chocholouška, pokud chtějí, a zdůvodňovat to rovněž prostým faktem, že je to jejich rozhodnutí.
Všechnu moc stranám?
Samotnou debatu o správnosti návratu Jiřího Čunka nechme stranou. Stejně tak fakt, že je to pro KDU-ČSL zřejmě likvidační rozhodnutí – pokud má tato strana zájem na řízené autodestrukci, je to její rozhodnutí. Daleko závažnější otázkou je, zda skutečně v koaliční vládě je rozhodnutí o nominaci ministrů záležitostí jednotlivých stran.
V takovém případě by totiž nešlo mluvit o vládě státu, nýbrž o vládě politických stran. Dovedeno do důsledku: pokud by vládu mohly vykonávat samotné sekretariáty stran, vláda jako orgán státní moci by ztratila smysl. Právě v oddělení státu od politických stran ovšem spočívá podstata moderního demokratického státu. Strany vyhlašují politický zájem veřejnosti, ovšem faktická moc je v rukou státních orgánů.
O tom, že o jejich složení rozhodují v posledku vždy strany, není třeba pochybovat. Děje se tak ovšem v rámci politické diskuse a sjednávání kompromisů. Vláda přeci jedná jako kolektivní orgán státu – a z tohoto hlediska k ní jednotlivé strany mají přistupovat. Jinak by skutečně ministerstva byla soukromými pašalíky stran a vláda jako orgán by ztratila smysl. Namísto parlamentu bychom mohli nechat rozhodovat politbyra a ústřední výbory (ostatně tak tomu již v minulosti nejednou bylo).
Zpátky k Čunkovi: jestliže všechna rozhodnutí vlády mají mít kolektivní povahu, tak zejména právě rozhodnutí o jejím složení. Ministři mají totiž zodpovědnost nejen za sebe, ale právě za jednání vlády jako instituce.
Proto se nelze divit ministrům ODS a zelených, mají-li výhrady k nominaci ministra s podivnou minulostí. Pan Macek se mýlí. Strana není v nominaci ministrů suverénní. Suverénní – tedy disponující absolutní mocí – může být pouze stát, nikoli však strana. Každá demokratická strana, zejména, je-li v koalici, se musí ohlížet i na ty druhé. Musí být připravena ke kompromisu a k ústupkům.
Ministr není jen představitelem strany, ale reprezentantem státu, tedy každého člověka. Proto také politici ostatních stran mají (a musí) do jeho výběru mluvit.
Pokud by si některá politická strana zvolila do svého středu pásovce štětinatého, bylo by to jen její rozhodnutí. Pokud by ale takový pásovec měl reprezentovat stát ve vládě, bylo by jistě plným právem koaličních partnerů hrozit v takovém případě odchodem z koalice.
Čunek škodí zájmům KDU
Není pochyb o tom, že nominace Čunka rozpadem koalice neskončí. Oslabí však vyjednávací pozice lidovců v jiných, z hlediska podstaty křesťanskodemokratické politiky závažnějších rozhodnutích.
Jak se asi bude nyní vystupovat lidoveckým ministrům s požadavkem na ratifikaci Smlouvy se Svatým stolcem, s velkorysejší podobou církevních restitucí či s dalšími (snad ještě stále) skutečnými cíli této strany? Právě záměna prostředků za cíle hrozí politiku této strany v očích konzervativního voliče zcela znehodnotit.
Článek byl uveřejněn 12.12. v Hospodářských novinách.
Český politik musí být vypočitatelný, spíše byrokrat, asi jako monarcha nám chybějící, programovatelný v krásné a zábavné ceremonii rituálu.
Podobně jako strach nutí lid rozdělit se na dva přesně stejné tábory patových voleb, aby vyhověl své potřebě nepohnout se z místa,aby balancoval na laně nad propastí.Tak i politik musí být chtěný-nechtěný. Tak nám nejméně ublíží.Vždyť bychom se mohli za ním, podobně jako za Gottwaldem, vydat a opět uvíznout ještě hůře. Být přilepen je bezpečné.
Totéž uvnitř strany lidové lid milující.I proti jeho vůli.Určitě mnoho ta strana zachránila.Přežila i nesvobodu. Ale zatím nikam nevede. Ani zpátky ne. Její politik je na tom stejně, spíše imaginace.Ještě, že máme alespoň lidské rozhodné přesvědčené odvážné a statečné fotbalisty.Ti nic tak moc neprohrají.Jsou našimi ministry,prezidenty,poslanci,starosty.Stojíme na jejich straně balanc nebalanc.