Rady sociálním demokratům nedávám. Pro dobro země jsem se ale odhodlal k výjimce. Tímto textem nabízím paní Janě Maláčové tip, jak se stát nejlepší ministryní práce a sociálních věcí. Tou, která lidi dostane z chudoby a přivede ke smysluplným životům i prosperitě. Ne, nemyslím to jako žert ani mě nezmohla vedra. 

První krok je prostý: paní ministryně by si měla koupit knihu Americká elegie od J. D. Vance a přečíst si ji. Pak by měla za peníze svého úřadu zakoupit jejích sto výtisků, rozdat je stovce nejvýše postavených úředníků ministerstva (náměstkům, ředitelům odborů, vedoucím poboček a pracovních úřadů atd.) a přinutit je, aby si ji přečetli též. Nakonec zbývá vstřebat moudrost a životní zkušenost v knize obsaženou – a pak podle ní nastavit sociální politiku země.

Knihu napsal J. D. („Džejdý“) Vance, ročník 1984. Ve Spojených státech vyšla v červnu 2016 – a už o měsíc později byla na žebříčku The New York Times bestsellerem č. 1. Jeho přední příčky okupovala několik dalších měsíců a v lednu 2017 se opět vyšplhala do čela. Vance v knize popisuje své hororové dětství v chudé a rozvrácené bílé rodině a nepravděpodobnou cestu k absolvování Právnické fakulty Yaleovy univerzity, k prosperitě (a bohatství). Nabízí zamyšlení nad příčinami chudoby v dnešní Americe, nešetří demokraty ani republikány a naznačuje cestu, jak se z chudoby vymanit.

Vidláci 

Kniha způsobila v létě 2016 v Americe šok. A svůj druhý vrchol zažila o pár měsíců později, kdy ji masově četli novináři, šéfredaktoři, političtí konzultanti, sociologové i kulturní antropologové jako zdroj informací i vysvětlení, proč chudí běloši, kteří celý život volili Demokratickou stranu – včetně toho, že dvakrát dali hlas Baracku Obamovi –, v roce 2016 poprvé volili republikána, a to nikoli republikána typického, nýbrž naopak toho nejvíce atypického, totiž Donalda Trumpa. Jinými slovy, ta kniha je příkladovou studií toho, proč Trump vyhrál.

Džejdýho rodina pocházela z Kentucky, z regionu Apalačských hor, ze subkultury skotských Irů. Oblast Apalačí a subkultura zdejších horalů byla vždy a dodnes je neuvěřitelně chudá. Dobře je popisuje film Havířova dcera (1980) o zpěvačce Lorettě Lynn. Protože jsou chudí, bílí a málo vzdělaní, říká se jim hillbilies, což znamená „vidláci“ či „venkovští balíci, kterým sláma čouhá z bot“. Je to jediná americká etnicko-rasová skupina, jíž pokrokoví, osvícení, bohatí a vzdělaní bílí liberálové otevřeně pohrdají a nestydí se za to.

Po druhé světové válce se Džejdýho prarodiče (tehdy teprve náctiletá babička byla už těhotná) stejně jako další horalové stěhovali za prací do továren tehdejšího průmyslového, dnes rezavého pásu Ameriky: území na severovýchodě a středovýchodě USA kolem Velkých jezer, do průmyslových měst ve státech, kde v roce 2016 překvapivě zvítězil Trump, a tím pádem vyhrál volby. Džejdý vyrůstal ve městě v Ohiu, kde dědeček pracoval v ocelárně. Na práci byl hrdý; pak se z něj stal alkoholik a s babičkou se rozešli. Ke stáru s pitím přestal, koupil si domek přes ulici naproti babičce a s ní i s Džejdým měl dobré vztahy.

Babička je ústřední postavou Džejdýho rodiny. Hrdá horalka, která kouří mentolky, nadává jako dlaždič a nemá daleko ke střílení z pušky. Prvního člověka málem zastřelila, když jí bylo dvanáct: viděla, jak se dva chlápci snaží její rodině ukrást krávu. Vzala pušku, vystřelila po nich, jednoho trefila do nohy, druhý ujel. K tomu na zemi přišla, přiložila mu pušku k hlavě a chtěla ho dorazit. Na poslední chvíli k ní přiskočil starší bratr a zabránil jí v tom. Když někomu řekla, „Nedělej to, nebo tě zastřelím!“, věřil jí každý. Tato babička – a námořní pěchota – Džejdýho zachránily.

Život jako seriál 

Jeho matka otěhotněla jako náctiletá a měla dvě děti: dceru Lindsey a o pět let mladšího Džejdýho. V jejím životě se chlapi střídali jako u turniketu (Džejdýho slova). Celkem pětkrát formálně vdaná, mezitím tucet vztahů s jinými. Žádný nevydržel dlouho: buď muži opustili ji, nebo ona je. Ty rozchody byly bouřlivé; hádky a házení talířů. Byla z toho nešťastná a snažila se svým dětem zajistit stálost a rodinu. Nešlo to. Džejdý a sestra Lindsey vyrůstali bez otce, přesněji se seriálově (v krátkých dílech) se střídající přehršlí „otců“, což je totéž. Děti byly nešťastné, Lindsey byla Džejdýho nejlepší kamarádkou.

To ovšem nebylo to nejhorší: matka si časem vytvořila závislost na opioidech – nejdřív na návykových lécích, pak na heroinu. Jednou se pokusila v autě zabít sebe i Džejdýho, několikrát ji zadržela a zatkla policie. Opakovaně podstupovala odvykací léčbu.
O moc pekelnější prostředí se pro dospívání asi najít nedá.

Zachránili je a zázemí jim poskytli dědeček a především babička. Lindsey se brzo vdala, ale na rozdíl od matky měla stabilní, šťastné a spokojené manželství. Když Džejdý žil s matkou, měl velice špatné známky a málem střední školu nedokončil. Přestěhoval se k babičce – a to ho zachránilo.

Dávala mu peníze, ale trvala na tom, aby jí pomáhal v domácnosti. Dobře se učil a o prázdninách si vydělával u pokladny v supermarketu. Tam si všiml, že s vládní sociální politikou je něco v nepořádku: on, který pracoval a podporu nepobíral, si nemohl dovolit mobilní telefon, zatímco zákazníci u pokladny, kteří žili ze sociální podpory, mobily měli.

Po skončení střední školy udělal druhé nejlepší rozhodnutí svého života (prvním bylo přestěhování se od mámy k babičce): nastoupil k námořní pěchotě. Výcvik byl tvrdý, ale naučil ho smyslu pro odpovědnost. Služba v Iráku, nějaké naspořené peníze – a taky dobré rady od velitelů: jaký typ auta koupit, kde si na ně půjčit (nejdřív si chtěl půjčit na úrok 21 %, velitel ho poslal do mariňácké pojišťovny, která půjčuje prakticky o dvě třetiny levněji). Do té doby vůbec nevěděl, co je a co není přiměřená úroková sazba, neznal skutečnou hodnotu peněz.

Pak státní vysoká škola v Ohiu, po níž se rozhodl vystudovat práva. Proč práva? Z žádného zvláštního důvodu, jen věděl, že právníci a lékaři mají hodně peněz. Dal si přihlášku na právnické fakulty Harvardu a Yaleu, aniž čekal, že ho přijmou. Pak telefonát z Yaleovy univerzity, že je nejen přijat, ale protože je chudý, obdrží i stipendium.

Yale byl úplně jiný svět, než jaký Džejdý doposud znal. Nejenže se naučil, který příbor patří u vícechodových večeří ke kterému jídlu, ale poznal, co je zdravá výživa. A zdravý životní styl. Potkal životní lásku, dnes manželku Ushu, dceru imigrantů z Indie. Byl šokován, že v její rodině jsou lidé na sebe hodní a nekřičí. Naučil se potlačovat svůj horalský vztek. V době vydání knihy žil s Ushou v San Francisku a pracoval jako právník pro investiční firmu Petera Thiela v Silicon Valley. Usha nyní pracuje u předsedy Nejvyššího soudu USA.

Z chudého bohatým 

Džejdý zažil život z obou stran, a proto jsou na knize nejcennější jeho úvahy o příčinách chudoby, co v ní lidi udržuje a jak se z ní vymanit. Dochází k závěru, že rozhodující jsou kultura komunity, životní styl a rodina. Vládní politika může sociální postavení člověka ovlivnit jen velice málo, někdy jej dokonce zhorší, ale nejvíce o něm rozhoduje to, jak lidé žijí.

J. D. Vance uvádí, že lidé, kteří se narodí do vyšší střední třídy, jsou od malička vedeni ke vzdělání a zdravému životnímu stylu. Nenapadne je jíst ve fastfoodu, kupují si zdravé potraviny. Lidé z jeho prostředí, chudí běloši z Apalačí, nic než fastfood neznají. Všude vidí rozbité a hádající se rodiny, rodiče bez práce a epidemii opioidů. Jejich životní styl je udržuje v chudobě. Zmiňuje příklady: mladý muž má těhotnou přítelkyni, do práce chodil opakovaně pozdě (pokud vůbec), až z ní byl vyhozen. Stěžuje si, že za to může „obamovská ekonomika“. Mladá žena, svobodná matka, tráví celý den před televizí. Její synek, jehož si oblíbila Džejdýho babička, chodil za ní, aby mu vyměnila plenu či dala najíst…

Za chudobu těchto lidí nemůžou Obama, kapitalismus, demokraté, republikáni či Číňané („kteří nám berou práci…“). Můžou si za ni oni sami, může za ni jejich destruktivní životní styl.

Problém chudoby není primárně ekonomický, sociální ani politický. Je kulturní. Chudoba, to není stav konta, nýbrž stav ducha. Dle zkušenosti J. D. Vance – a empirických statistik – je největší prevencí společenských patologií vyrůstat ve stabilní úplné rodině, s matkou a otcem. Děti, jimž se to poštěstilo, vyhrály v loterii života – bez ohledu na rasu, etnický původ či sociální status. Úspěšný boj proti chudobě musí v první řadě obsahovat úsilí o vytvoření a udržení stabilních rodin, ve druhé řadě důraz na vzdělání a v řadě třetí vedení mládeže k pracovitosti.

Nejlepší ministryně 

Tím se dostáváme ke slíbeným radám paní ministryni Maláčové. Musí si vybrat, zda chce být vynikající socialistkou, anebo vynikající ministryní práce a sociálních věcí.

Pokud chce být vynikající socialistkou, musí usilovat o to, aby co nejvíc lidí bylo závislých na státu a státní podpoře. Tedy podporovat ze státních peněz například umělé oplodnění žen žijících bez mužů, aby děti vyrůstaly bez otců – a ty ženy i jejich děti byly s největší pravděpodobností závislé na státních dávkách. Nebo mikrojesle pro děti od šesti měsíců – ať tráví co nejméně času s maminkami a integrita rodiny se rozbíjí. Či rušit daňové slevy na manžela či manželku, kteří nepracují, leč starají se o děti, aby opět byla co nejvíce oslabena integrita rodiny, závislost jejích členů na sobě navzájem a aby rodina po zrušení daňové slevy klesla pod hladinu chudoby a byla závislá na sociální podpoře státu. Čím více lidí závislých na státu, tím více voličů socialistů…

Anebo se paní ministryně rozhodne být vynikající ministryní práce a sociálních věcí. Jak ale definovat vynikajícího ministra práce a sociálních věcí? Jako toho, který se snaží, aby je(jí)ho ministerstva bylo zapotřebí co nejméně.

Nejlepší učitel je ten, který vzdělá žáky tak, že už ho nebudou potřebovat. Nejlepší lékař je ten, který vyléčí pacienta tak, že už ho nebude potřebovat. Nejlepší armáda je ta, která bojovat nemusí, protože je tak silná, že žádný potenciální nepřítel si na její zemi zaútočit – či ji urazit – prostě nedovolí.

Stejně tak nejlepší ministryně práce a sociálních věcí je ta, která sníží důležitost a potřebu svého úřadu, protože lidé práci mít budou a bez sociální podpory se obejdou.

Což znamená přestat dotovat destruktivní životní styly a naopak podporovat kulturu pracovitosti, nezávislosti na státu, důrazu na vzdělání dětí, tudíž soudržných a stabilních rodin s matkou i otcem.

Vyšlo v LN 18. 8. 2018