Zodpovědný život má ztráty, ty před nacionalismem řešilo tzv. spirituální zdraví, tedy smysl i v pozbytí dokonce nejen majetku pro čest, ale i života. Tu dítka hbitě chápala lidství jako pracovitost, když voják dává vše, obětuje vdovu i polosirotky, tím spíše kdo nabízí jen pot a slzy ač smrtelných úrazů je i v práci dost. Zkušenost s bezmocí stáří ukazovala , že času není nazbyt. Israel dodnes má jen jeden sváteční den týdně, aby se lidé nerozleželi.

Protože jsem vyrůstal stranou od zábavního průmyslu jemuž bych jistě neodolal, tedy včetně mnoha knih, práce mne bavila. Jako uplatnění, jako cesta k lidem, jako prostředek mít i jiné než kus chleba. Hranici mezi hrou jsem neměl, přikládat do kamen ale bylo veselejší než cesta na nákup 4 km a short stages s ruksakem plným zpět.

Nemusel jsem tedy později o práci žádat natož ji hledat, stačilo vybírat z nabídek, někdy jen krumpáč, jindy i kancelář. Vždy dobrovolnická činnost navíc, uvíznout k byznysu je začátek konce. Pomohlo mi mé východisko, bez mého předškolákova přikládání do kamen by se oběd neuvařil, nebyl jsem zbytečným. Co školák jsem už opatřil i palivo.