Národní park Eifel je krásný kus Německa rozkládající se mezi Bonnem a Cáchami (Aachen). Světlé bukové lesy střídají vonící vřesovištní louky. Je to místo, kde všichni lidé bez rozdílu nacházejí klid a pohodu, muži i ženy; je to místo – chtělo by se říci, kde si boj mezi pohlavími vybírá oddechový čas. Ministerstvo životního prostředí spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko tomuto míru nevěřilo a vyslalo do terénu tým odborníků, socioložku, promovanou ekotrofoložku, a ty dostaly důležité zadání: „Gender mainstreaming v národním parku Eifel – vývoj realizačních nástrojů“. To zní složitě, ale skrývalo se za tím přesvědčení, že sexismus se na hranici chráněné přírodní oblasti nezastaví.Po jedenácti měsících práce badatelský tým předložil závěrečnou zprávu o 67 stranách. Obsahovala např. doporučení, aby z propagačních brožur byly pokud možno odstraněny obrázky jelení říje, neboť takové věci prý podporují „stereotypní role pohlaví“. Zemská vláda studii poskytla 27.000 eur.

Celou věc by bylo možno považovat za výsledek přehorlivé byrokracie, nebýt onoho podivuhodného slovního spojení „gender mainstreaming“. Špičky v kancléřství ho znají stejně jako zaměstnanci na radnicích a okresních úřadech, proniklo do státní správy, potichu, ale se značným efektem. Gender mainstreaming je řídícím principem pro všechny spolkové úřady, jak ostatně stojí psáno v jednacím řádu vlády. Dvanáct spolkových zemí je následovalo s podobnou úpravou, Bavorsko s vládou konzervativní CSU stejně jako socialistický berlínský Senát.

Především spolkové ministryni pro rodinu Ursule von der Leyen (CDU) leží tato záležitost na srdci. V jejím úřadě existuje samostatný referát pro gender mainstreaming a antidiskrimininaci, téma zabírá na internetových stránkách ministerstva velký prostor. Hned při nástupu do úřadu si nová šéfka resortu posteskla: „V oblasti gender mainstreaming pokulháváme za mezinárodním vývojem.“

Co to ale znamená, ten gender mainstreaming, pojem, který je dnes už natolik rozšířený, že ho redakce prestižních slovníků Duden nedávno zařadila do 24. vydání? Za neohrabaným anglicismem se skrývá víc než klasická podpora žen, jak ji vnímají pověřenci pro rovné postavení, kteří jsou dnes v každé větší správě. Gender mainstreaming chce změnit nejen postavení lidí, chce změnit lidi samotné. Anglické slovo „gender“ označuje naučenou roli pohlaví, vyjadřuje představu, že muži a ženy se chovají odlišně pouze proto, že tak byli společností vychováni. To není nijak nová myšlenka, Simone de Beauvoir již v roce 1949 napsala: „Člověk se ženou nerodí, ale stává.“

Novinkou je, že tato myšlenka pronikla do politiky a tam rozvinula svůj dalekosáhlý vliv. Neboť, je-li pohlaví pouze programem učení, pak je možné ho ve službách rovnoprávnosti pohlaví také přepsat. To je cílem koncepce gender mainstreaming. Podle antidiskriminačního zákona je to druhý společensko-politický projekt rudo-zelené vlády, kterému se s elánem věnuje i nová spolková vláda.

Kdo chce získat představu, jak gender mainstreaming funguje v praxi, měl by se podívat k Ralfu Puchertovi. Puchert si dal za úkol vytvořit jiného muže, sleduje tu myšlenku od doby, kdy v osmdesátých letech studoval na Technické univerzitě v Berlíně. V roce 1989 se spojil se čtyřmi dalšími pedagogy ze své mužské skupiny a založil Dissens, spolek pro „aktivní kritiku patriarchátu“.

Většina mužských skupin mezitím zmizela v propadlišti dějin, Dissens však vzkvétá, má 20 spolupracovníků a je svého druhu víceúčelovým dodavatelem progresivní práce v oblasti rovnoprávnosti pohlaví. Za svou pozdní prosperitu vděčí spolek i skutečnosti, že projekty v oblasti gender mainstreaming bývají v posledních letech velkoryse podporovány; mezi zadavateli bylo již město Berlín, spolková vláda i Evropská komise.

Specialitou v práci spolku je práce s chlapci. O té má Dissens svou velmi vlastní představu, jde totiž i o to, vychovat z chlapců včas kritiky vlastního rodu. Existuje velmi působivý příklad, jak se genderová teorie projevila v aplikované pedagogice.

Spolupracovníci spolku Dissens hráli během jednoho projektového týdne s chlapci z berlínského sídliště Marzahnu „hru na předsudky“, na jejímž konci měli účastníci dojít k poznání, že muži a ženy se od sebe liší daleko méně, než by si byli mysleli. Rozvinula se intenzivní diskuse, zda dívky mohou čůrat ve stoje a chlapci projevovat své emoce; sentence létaly vzduchem. Na konci hry lidé z Dissensu jednomu zvlášť sebevědomému chlapci vyčetli, „že má vagínu a jenom dělá, že je kluk“, jak stojí v protokolu.

Upřít pubescentovi existenci pohlavního orgánu je celkem iritující pohana, ale s tím lidé z Dissensu počítali, šlo jim o „zničení identit“, jak napsali. Cílem „neidentitární práci s chlapci“ je „nikoliv jiný chlapec, nýbrž vůbec žádný chlapec“.

Gender mainstreaming je reakcí na stížnosti mnoha feministek z devadesátých let, že tradiční nástroje podpory žen jsou nepostačující. Proto by úsilí o rovné postavení mělo proniknout do všech sfér veřejného života, požaduje se „mainstream“ v konání státu a snahou je také přimět muže, aby se zřekli moci a vlivu. Gender mainstreaming je prý projektem, který „zpochybňuje privilegia mužů jako sociální skupiny“, říká Sabine Harková, jedna z předních genderových teoretiček v Německu.

Již dobře půldruhého roku financuje Spolkové ministerstvo pro rodinu akci s názvem „Nové cesty pro chlapce“, cosi jako profesní poradenství pro dospívající mužského pohlaví. Jedná se o reakci na „girls´ day“, který existuje již delší dobu a jehož cílem je inspirovat dívky, aby studovaly technické a inženýrské obory a neomezovaly se jen na klasické ženské profese jako pečovatelky či kadeřnice.

Na první pohled se „Nové cesty pro chlapce“ jeví veskrze rozumně, propagují jej plakáty, na nichž ležérní pubescent hledí vstříc radostné budoucnosti. Zvláštní je jen to, že „Nové cesty pro chlapce“ doporučuje hochům, ukončivším školu, přesně ty pečovatelské a sociální profese, které dívkám už nikdo nedoporučuje, protože nabízejí příliš malou kariérní perspektivu.

Je nesporné, že v Německu nemůže být o skutečné rovnoprávnosti ani řeči. V představenstvech 30 firem, které tvoří index DAX, není ani jediná žena, jen 8 procent profesur v nejvyšší platové třídě patří ženám a muži vydělávají ve srovnatelných pozicích ve velkých firmách v průměru ještě pořád o 23 procent víc než jejich kolegyně.

Je jen otázkou, zda je gender mainstreaming tou správnou odpovědí. Neboť je rozdíl, zda se stát snaží odstraňovat znevýhodnění cílenou podporou – nebo zda si osobuje právo vytvářet pro lidi nové obrazy rolí a přitom už mladistvé dávat do služeb sociálně-pedagogického projektu, stojícího na pochybných teoretických základech.

Americký lékař John Money byl jedním z prvních, kteří se pokusili vědecky dokázat, že pohlaví je pouze naučené, byl jedním z průkopníků genderové teorie. Money nebyl při svém průzkumu nijak útlocitný: v lednu 1967 podrobil ani ne dvouletého chlapce Bruce Reimera změně pohlaví; při dřívější obřízce byl zmrzačen jeho penis. Již brzy se ukázalo, že realita se nechce Moneyho teorii poddat. Už jako malé dítě si Brenda, jak se Bruce nyní jmenoval, strhávala z těla šatičky, holčičí hračky obcházela obloukem. Když se Brenda ve 14 letech dozvěděla, že se narodila jako chlapec, rozhodla se pro zpětnou změnu pohlaví. Na jaře 2004 se Bruce Reimer zastřelil brokovnicí.

Ještě dnes vzbuzuje každá nová studie o důvodech rozdílného chování obou pohlaví vzrušené debaty. Důvodem je především skutečnost, že otázka, zda člověka dělá mužem či ženou příroda nebo kultura, je otázkou politickou. Pokud lidské chování řídí geny a hormony jako dálkové ovládání, pak by ti, kdo jsou proti skutečně rovnému postavení obou pohlaví, mohli prohlásit za svého druhu přírodní zákon, že ženy musí strávit svůj život péčí o děti a domov. To naopak vysvětluje, proč mnohé feministky a genderoví teoretici tak vehementně popírají, že mezi mužem a ženou vůbec existuje nějaký rozdíl, krom penisu a vagíny. Obávají se, že všechno ostatní bude použito jako odůvodnění pro zbavení žen jejich práv a životních šancí.

Asi nejvlivnější a nejradikálnější zastánkyní genderové teorie je profesorka Judith Butlerová, která vyučuje na univerzitě v kalifornském Berkeley. Pro ni je pohlavní identita většiny lidí fikcí, „komedií“, jejíž hraní jim vtloukli do hlavy od nejranějšího dětství. Soužití muže a ženy a sexuální touhu mezi odlišnými pohlavími vnímá jako výraz perfidního represivního systému, „nucené heterosexuality“.

Je snadné považovat Butlerovou za produkt poněkud překrouceného amerického univerzitního provozu. Ale to zároveň znamená podcenění jejího působení. Na každé z mnoha německých vysokých škol, které genderová studia nabízejí, patří Butlerová ke kánonu, a pro studenty se otevírá stále víc možností, jak naučené poznatky převádět do praxe. Genderovým teoretikům se podařilo proměnit svou okrajovou akademickou disciplínu v byrokratický velkoprojekt.

Genderoví pracovníci pronikli již i na venkov. Při obnově vesnice v Jützenbachu, obci s 550 obyvateli v jižním Harzu, zadalo erfurtské ministerstvo zemědělství „genderový šek“ na 15.000 eur, který mj. přinesl poznatek, že v dobrovolném hasičstvu slouží pouze jediná žena. Freiburská městská správa vydala příručky pro vychovatele s cílem zamezit „negativním vlivům dominance mladých chlapců“ již ve školkách.

Sotva který občan ví, co znamená gender mainstreaming, avšak němečtí státní úředníci na toto téma dostávají stále promyšlenější příručky, existují pilotní projekty, vzdělávací kurzy a studie proveditelnosti. Na berlínské Humboldtově univerzitě vláda zřídila vlastní „kompetenční centrum“, v němž osm vědců dbá nad tím, aby byl gender mainstreaming řádně implantován do státních orgánů. Na každém berlínském obvodním úřadě je na informační desce vyvěšena zpráva o pokroku „genderového pracoviště“.

Především stát se stará o to, aby odborníci měli co dělat. Ministerstvo dopravy zaplatilo 324.000 eur za dokument „Gender mainstreaming ve výstavbě měst“, při kterém se mj. zjistilo, že muži ve městě Pulheim u Kolína n.R. by si při výstavbě nové městského parku přáli hřiště na pétanque. Spolkové ministerstvo životního prostředí uvolnilo 180.000 eur na studii „Gender greenstreaming“, k jejímž výsledkům patří, že by z hlediska genderové politiky bylo rozumné pořádat také „kursy práce s motorovou pilou pro ženy“.

A na pořadu dne je už další projekt. Od března je na Spolkovém ministerstvu pro rodinu „Studie proveditelnosti gender-budgetingu“ – stála 180.000 eur a byly kvůli ní studovány rozpočty řady ministerstev. Kdyby došlo k její realizaci, muselo by být u každé jednotlivé finanční položky prověřeno, zda je vynakládána korektně z hlediska genderové politiky. Bylo by to vítězství byrokracie nad rozumem, neboť je těžké zjistit, zda mají z vyplácení vládních subvencí na těžbu černého uhlí nebo nákupu bojového vrtulníku výhodu spíš ženy nebo muži.

Mezitím některým v CDU/CSU svítá, že projekt jako gender mainstreaming je s programem konzervativní strany těžko slučitelný. „Skutečně si kladu otázku, zda tím stanovíme správné politické priority“, bručí nespokojeně místopředseda frakce CDU-CSU Wolfgang Bosbach. Stanoviskem Unie bylo doposud co možná se nemíchat do soukromého života lidí; chtěla podle své vůle utvářet stát, avšak nikoli občany.

Ursula von der Leyen však již vymyslela dvojí strategii, aby se vyhnula kritice. Veřejně ministryně pojem gender mainstreaming už nevysloví, na poradě vedení jejího ministerstva bylo rozhodnuto, že v budoucnosti se bude používat obrat „politika rovného postavení jako strategie úspěchu“. Na její linii se tím však nemění nic.

Kdo odebírá „Newsleter zur Gleichstellungspolitik“ (Věstník pro politiku rovného postavení) tohoto ministerstva, ten v rubrice „Novinky z Genderového kompetenčního centra“ najde nadále pravidelná hlášení o úspěších. Von der Leyen už na počátku svého působení v úřadě dala jasně najevo, že na rozdíl od kancléřky se nechce spokojit s politikou malých kroků. „Chtěla bych v této zemi něčím pohnout“, pravila…

Vyšlo v časopise Der Spiegel 30.12.2006