Po 475 letech společného soužití schválilo po vzájemné dohodě 169 poslanců norského parlamentu (3 hlasy byly proti) novou konfesní úpravu. Podle ní sice zůstane luterské církvi postavení korporace veřejného práva s nárokem na materiální zabezpečení kléru ze strany státu, avšak na druhé straně již nebudou luterští pastoři nositeli veřejného úřadu v matričních záležitostech, jako tomu bylo doposud. Namísto věty, podle níž je evangelická doktrína státním náboženstvím, se objeví v norské ústavě věta, podle níž hodnotovým zázemím Norska zůstává křesťanské a humanistické dědictví. Král již nebude hlavou luterské církve, jakkoli nadále musí být jejím členem. Biskupové a pastoři nebudou jmenováni parlamentem. Na úpravě církevních svátků ve veřejné sféře se ovšem nic nemění – nadále se totiž 79% Norů hlásí k luteránství jako svému náboženství.