Jako mantru opakují mnozí, že Izrael reaguje na útoky Hizballáhu „nepřiměřeně“. Co asi tak podle nich přiměřené je: pár bojovníků Hizballáhu zabít a dva z nich odvléct? Jak infantilní!
V Libanonu již zemřelo přes sto civilistů a jejich smrt bude marná, tudíž neospravedlnitelná, pokud Izrael Hizballáh jen oslabí, ale nezničí. Jinými slovy, pokud zastaví své vojenské operace předčasně. To by časem přišla nová vlna násilí a další stovky mrtvých. Jen jeden cíl může smrt mrtvých civilistů zpětně ospravedlnit – a tím je kompletní zničení Hizballáhu. Pokud Izrael zastaví své akce dřív, než tohoto cíle dosáhne, jednal nemravně. A nemravné je taky mezinárodní společenství, které k tomu Izrael nutí.
Z hlediska spravedlnosti jsou za nynější oběti odpovědni Hizballáh a ti, koho je nástrojem – Sýrie a Írán. Z hlediska politické prozíravosti však svůj díl viny mají i USA a Izrael. Totiž, když se gauner chová jako gauner, jedná vzhledem ke své přirozenosti normálně. Nenormálně jedná ten, kdo se domnívá, že gauner se jako gauner chovat nebude. A v tom spočíval omyl USA i Izraele.
Omyl USA: americký důraz na demokracii na Blízkém východě je nevhodný. Volby přivedly Hizballáh do vlády a USA to vnímaly jako další krok na pochodu demokracie vpřed.
Pokud za demokracii považujeme svévolnou vládu většiny, pak na demokracii není nic dobrého. Západní pojetí demokracie je však jiného: jedná se o vládu, jež chrání svobody jednotlivců a zároveň se opírá o souhlas většiny ovládaných. Když však vládnou – byť demokraticky zvolení – gangsteři a teroristé, pro něž svoboda jednotlivce nic neznamená, nejedná se o liberální demokracii, ale o tyranii lůzy. Taková „demokracie“ má být odmítnuta vždy a všude. A demokratický vzestup Hamasu či Hizballáhu k moci nemá být vnímán jako pokrok na cestě k demokracii, nýbrž jako překážka na cestě k vládě zodpovědné. Kdekoli ve třetím světě má být prozápadní liberální vláda, byť nedemokratická, mnohonásobně preferována před demokraticky zvolenými vrahy a teroristy.
Omyl Izraele: v květnu 2000 tehdejší izraelský levicový premiér Ehud Barak stáhl izraelské jednotky z jižního Libanonu. Křesťanská, proizraelská Jiholibanonská armáda gen. Lahada, která spravovala jiholibanonské nárazníkové pásmo, zkolabovala. Její pozice obsadil a mnohé jiholibanonské křesťany uvěznil Hizballáh.
Tak uvažoval levicový liberál: Hizballáh nás momentálně neohrožuje, proto stáhnu jednotky z jižního Libanonu, čímž dokážu celému světu, že jsem mírumilovný, nechci ukrást libanonské území, jež jsem dočasně okupoval jen z bezpečnostních důvodů.
Hizballáh to vnímal jinak: ne oni se stáhli, ale my jsme je vyhnali! Zesílíme své útoky, až je nakonec zaženeme do moře!
Omyl Izraele tak vedl k zanechání dosavadních spojenců, libanonských křesťanů, v rukou Hizballáhu; k posílení Hizballáhu; a v posledku i k oslabení izraelské bezpečnosti.
Jaké poučení by si měly vzít Izrael, USA i celý západní svět? Za prvé, nyní kompletně zničit Hizballáh; cokoli menšího by bylo jen zaděláváním na další mrtvé. Za druhé, v jižním Libanonu opět ustavit kanton pod vládou dobře vyzbrojené křesťanské milice a v Libanonu celém podporovat prozápadní křesťany. A za třetí, konfrontovat ty, kdo jsou zdrojem problému a jichž je Hizballáh jen nástrojem: Sýrii a Írán. Způsobit jejich režimům existenční ohrožení podporou protirežimních skupin.
Stane-li se tak, nynější mrtví nezemřeli zbytečně.
Publikováno v Mf Dnes 27.7.2006.
Myslím, že to hlavní již zmínil pan Martin Horák. Ale pár poznámek taky připojím:
1. Univerzální principy a hodnoty platí, ale v každé situaci je člověk musí aplikovat rozumně, prozíravě, s ohledem na situaci.
2. Mnichov byl ve své době na Západě strašně populární a jeho kritici jako Winston Churchill měli pověst válečných štváčů, maniaků či psychopatů.
3. Mnichov byl především selháním praktické politické moudrosti, prozíravosti, západních státníků. Považovali Hitlera za klasického Realpolitik-era, jakéhosi Bismarcka. Jenže Hitler byl ideologicky vedený fanatik, jenž chtěl vybudovat mocné impérium. Ústupky vůči němu ho vedly k většímu apetítu a větší moci.
4. Chybná byla čsl. zahraniční politika, spoléhající jen na jeden pilíř – spojenectví s Francií. Když to selhalo, byl konec. Neodpustitelná byla hlavně absence dobrých vztahů a spojenectví se sousedy, hlavně s Polskem – a vina to byla více na straně ČSR než Polska (odmítli jsem pomoc Polsku, když bojovalo na život a na smrt oni proti první invazi bolševiků do Evropy). A samozřejmě, smíření se s Anschlussem Rakouska bylo velkou chybou. Po Anschlussu již byla ČSR proti Německu nebránitelná. Avšak Beneš preferoval ve Vídni raději Hitlera než Habsburga. (V době Anschlussu ještě Mussolini nebyl spojencem Hitlera a byl ochoten bránit rakouskou nezávislost).
5. Z hlediska Francie (na rozdíl od Británie) se jednalo i o něco horšího než špatný politický úsudek: o opuštění smluvního parnera, spojence. Francie měla plné právo s ČSR neuzavřít obrannou smlouvu, ale když ji jednou uzavřela, měla ji plnit.
6. Byl by Mnichov za určitých okolností oprávěný? Možná ano, kdyby ovšem Německo nemělo totalitní vládu (ale např. křesťansko-demokratickou anebo sociálně-demokratickou) a kdyby nevedl ke zničení relativně svobodné politické společnosti, kterou byla ČSR. Faktem je, že Němci se stali součástí ČSR proti své vůli a ČSR byla vyhlášena na základě práva národů na sebeurčení.
7. Mnichov v té době ale představoval: ústup totalitnímu tyranovi a jeho posílení jakož i povzbuzení, porušení smluvních závazků ze strany Francie. Žádnou garanci trvalého míru, žádnou záchranu životů – jen odklad války a smrti.
8. Co z toho plyne teď pro nás? Hypotetický příklad: nemáme žádné obranné smluvní závazky vůči Bělorusku, či Ukrajině; máme smluvní závazky vůči Estonsku, Lotyšsku, Litvě. Co dělat, kdyby Rusko (jaderná mocnost) chtělo pohltit nějakou z těch zemí? Nebyl bych rád, kdyby pohltilo kteroukoli, ale kdyby obsadilo Bělorusko, byl bych proti válce s Ruskem. Smířil bych se s “Anschlussem” Běloruska bez války. Co kdyby pohltilo Ukrajinu? Považoval bych to za přímé ohrožení naši bezpečnosti, ale otevřenou válku s Ruskem bych nezačal. Začal bych s ním válku studenou: embargo na Rusko, podporu protiruských hnutí, atd., s cílem časem oslabit ruskou moc a ustavit opět nezávislou Ukrajinu. Kdyby však ruská armáda vpochodovala do Pobaltí pod jakoukoli záminkou? Pobaltské země jsou členy NATO, máme vůči nim spojenecké závazky, takže bych byl za válku s Ruskem, jakkoli strašná by byla. Totiž Rusko, které by obsadilo Pobaltí nyní,vzdor smluvním garancím Západu vůči Pobaltí, by časem chtělo expandovat dál a válka s ním by stejně byla nutností. Proto raději teď, když Rusko není až tak silné. Ale samozřejmě pevná ochota dostát spojeneckým závazkům v NATO povede Rusko k jistotě, že okupace Pobaltí by pro ně byla jadernou katastrofou a tedy k žádné invazi do Pobaltí a ani k válce nedojde. Bude zachován mír.
O tom mluvím… Byl Mnichov špatný jako takový, nebo byl špatný jen proto, že byl uzavírán s nesprávným člověkem? Byl by Mnichov uzavřený ne se šílencem toužícím uchvátit celou Evropu, nýbrž s řekněme “umírněným” politikem toužícím jen a pouze po tom kusu Československa (svrchovaného, mezinárodně uznaného, demokratického státu) přijatelný, neboť v tom případě by znamenal mír výměnou za obětování spojence, který není “velkým hráčem”? Z jakého hlediska by byl správný?
odhad protivníka v jednání – zda-li se jedná o slušného partnera, se kterým se lze udělat nějakou trvalejší mírovou dohodu, a nebo o gaunera, který každý ústupek bude chápat jako moji slabost a své závazky nebude brát vážně, je přeci v těchto situacích klíčový. A pokud to někdo záměrně “odhaduje” špatně, tak jedná nemravně – takže si samozřejmě můžete vybrat, zda byli Chamberlain s Daladierem či dnešní levičáci lumpové anebo pitomci podle toho, zda to, že nacisti/Hizballáh jsou lumpové, kteří nic nedodrží, skutečně nevěděli/nevědíí a nebo se jen tak tvářili/tváří.
Dovolím si vstoupit do diskuse a zeptat se pana Jocha na jednu věc. To co píšete je logické z ryze pragmatického hlediska tomu asi lze těžko něco vytknout, ale lze pak ještě hovořit o nějakých univerzálních hodnotách a principech, když se v této “velké hře” dostávají jednotlivý lidé, skupiny lidí a někdy i celé národy do pozice figurek na šachovnici? Když to vezmeme z tohoto pohledu, čeho se dopustili Chamberlein a Dalladier v Mnichově, co jim můžeme vytýkat? Zbabělost nebo v případě Dalladiera dokonce zradu spojence? Asi ne. Pouze špatný odhad záměrů Německa . Vždyť oni k tomu přistupovali asi takto: Co je lepší? Možné repete jatek I.světové války kvůli pohraničí nějaké malé země, nebo mír za cenu Sudet? Z hlediska logiky té velké šachovnice se nerozhodli nemorálně či v rozporu s nějakými hodnotami, nýbrž pouze nesprávně z praktického hlediska, když neodhadli protistranu, která dohodu nedodržela a ani nehodlala dodržet……
Na Vašem příspěvku může být mnoho – a zřejmě i je – pravdivého. Souhlasím, že demokracie westminsterského typu je lepší než Diem, Pinochet, libanonská křesťanská Falanga, Réza Páhláví, či Ian Smith v Rhodesii. Ale byla to realistická alternativa v dané době? Obávám se, že nikoli. Že ta realistická volba byla skutečně jen mezi Diemem a Ho Či-minhem, Čankajškem a Maem, Li Syn-Manem a Kim Ir-Senem, šáhem a Chomejním. Jinými slovy, byla válka, 3. světová válka, neboli Studená válka, která byla na mnohých místech hodně horká. A ve válce dávalo smysl podporovat gaunera, který bránil vítězství nepřítele, jehož vítězství by zanemnalo konec naděje na svobodný život. Myslíte, že bylo chybou, že západní demokracie za 2. světové války podporovaly Stalina proti Hitlerovi? Že podporovaly Tita a nikoli Mihajloviče, neboť Tito byl efektivnějším bojovíkem proti Hitlerovi, i když samozřejmě větším gaunerem ve srovnání s Mihajlovičem? Já myslím, že chybu neudělaly. Vítezství Hitlera v Evropě by znamenalo konec svobody v CELÉ Evropě minimálně na 50 let, možná na víc. Podpora Stalina a Tita však znamenala konec svobody v POLOVINĚ Evropy na 40 let, ale zároveň svobodu té druhé POLOVINY! Co je lepší, půlka chleba, anebo chléb žádný?
Navíc ony nechutné pravicové diktatury, když se situace uklidnila a komunismus přestal být hrozbou, právě proto, že byly prozápadní a tudíž Západ měl na ně vliv, se velice snadno a relativně bezbolestně transformovaly v liberální demokracie.
Ale souhlasím s Vámi, že častokrát to chcelo více praktické moudrosti, rozvážnosti, koho kde podporovat.
Naděje na křesťanský prozápadní kanton v Libanonu je teď již passé – i z důvodů, které uvádíte. To měla být západní politika v 80. a na začátku 90. let. Teď nejlepší je samostatný Libanon – ale bez státu ve státě, kterým je Hizballáh.
Jinak díky za názor, který má hlavu a patu, jakož i racionální jádro. Stejně jako Váš příspěvek k protiraketové obraně. Vše, co píšete, je pravda. Ale v krizi mohou někteří vládcové některé rakety chtít odpálit hned, neboť jim půjde o čas, a nebudou mít čas na pašování bomby. Pro ten účel je adekvátní otázka: chceme, aby naše města byla totálně bezbranná vůči raketovým útokům, anebo se chceme pokusit o obranu? Myslíte, že když bylo vynalezeno letadlo a bombardér, diskutovali lidé o tom, zda protiletecká obrana má smysl? Samozřejmě byli pro – a učinili dobře, i když protiletecká obrana nebyla absolutně spolehlivá a ani všelék. Přesto však zachránila spoustu nevinných životů. Ta otázka dnes, když existují rakety, je tato: totálně bezbranná města, anebo města alespoň trochu chráněná?
Pane Mlčochu,
díky za připomínku. Nic nedává Izraeli – a ani nikomu na světě – právo ZÁMĚRNĚ zabíjet civilisty. Pokud by tak Izrael dělal, dělal by špatně. Ale pokud já vím, Hizballáh ZÁMĚRNĚ umístil své rakety mezi civilisty. Zabijí-li ty rakety Hizballáhu ZÉMĚRNĚ izraelské civilisty, Hizballáh to vnímá jako vítězství. Zničí-li Izrael ty rakety a přitom NEZÁMĚRNĚ (záměrem je zničit rakety) zabije libanonské civilisty, je to taky vítězství pro Hizballáh -propagandistické. Podívejte, když někdo míří revolverem na mé dítě, chce ho zabít a před sebou drží jako štít své vlastní dítě, a já své dítě svým revolverem bráním, a nějaké dítě (ať již moje či jeho) přitom, při té přestřelce, přijde o život, kdo je za smrt toho dítěte odpovědný?
Nemohu si pomoci, ale připadá mi, pane Jochu, že pomíjíte ve své argumentaci jednu významnou věc (ve vícero článcích a diskuzi). Vy často argumentujete stylem, že dnešní režim v Zimbabwe je pro lidi vlastně horší než byla rasistická koloniální Rhodesie, že Diem byl lepší než Vietcong, atd. A řekněme, že máte vlastně pravdu. Jenže vy z toho podle mne vyvozujete mylný závěr, že jsme teda měli toho Diema podržet, udržet rasistickou Rhodésii, teď tu navrhujete Libanon ovládaný křesťanskou milicí. Zásadní problém je, že podle mne je logika přesně opačná. Byla to právě koloniální rasismus, který umožnil přechod do brutálních diktatur v Africe (zlatý Mugabe ve srovnání s ugandským řezníkem…), že to byl Diem, kdo napomohl vítězství Vietcongu, že to byla zprofanovanost a brutalita křesťanských milicí, kdo napomohl podpoře Hizballáhu. Diem byl (např. oproti Pinochetovi) zkorumpovaný diktátor a lidé prostě tohle v kombinaci s faktem, že byl jen loutka v cizích rukou, prostě nesnášejí, nakonec jim prostě ti “upřímní kluci z Vietcongu” připadali přijatelnější, a to přesto, že mnozí třeba i tušili, že jsou brutálnější (“čubčí syn, ale náš čubčí syn”, znáte to?) Mnoho lidí milovalo demokracii, mnoho lidí milovalo komunismus, ale nikdo nemiloval Diema, a v tom to je (s Husajnem to platí také, snad s vyjímkou jeho rodného města, ale i svůj klan a straníky si kupoval). Situace ve Vietnamu z mnoha důvodů styl řešení jako v Koreji neumožnovala. (Ostatně, i dnešní “komunistický” Vietnam se může ukázat efektivním americkým spojencem proti případné rozpínavosti “komunistické” Číny).
Réza Páhlaví byl mnohem svobodomyslnější a méně brutální než Chomejní ale lidé prostě měli pocit, že je režim špatný, a něco takového prostě nakonec neudržíte silou (pokud nepřijde náprava – např. ve Francii a Itálii tohle zvládli a zabránili nástupu komunismus). Nakonec vlastní vojáci odmítali střílet do vlastních lidí a Chomejní vyhrál.
Zrovna tak teď zvolili Ahmadenídžáda a Hamas hlavně z “levičáckých” důvodů (odpor k teheránské aristokracii, Ahm. je jeden z nich, a zkorumpovanému Fatahu) a aby ukázali “svaly” a just si zvolíme co chceme, Americe navzdory, ne z islamistických důvodů a fanatické nenávisti k Izraeli.
Jde mi o to, že pokud tohle pominete, tak můžete sice dosáhnout krátkodoých úspěchů, ale dlouhodobě se vám může dostat odpovědi ještě mnohem horší.
Abych byl konkrétní, nechápu co vlastně v tom Libanonu navrhujete. Hizballáh, řekněme OK, ale dál? Křesťanů je tam 40% a mají nižší porodnost, to navrhujete aby ovládali celý Libanon na puškách západu po vzoru bílé Rhodesie? A myslíte, že nenávist v muslimech neporoste? Nejen v Libanonu? Že stále více mladé islámské generace na celém světě nebude ochotno zemřít za svatou věc? Mohl byste stokrát tvrdit, že libanonští muslimové budou pod takovou
vládou svobodnější než pod tou islámskou, přesto ji ale budou mnohem víc nenávidět.
A můžete se tomu divit jak chcete, prostě to tak je. Vnucená svoboda je prostě pociťována jako otroctví a mnohdy mnohem více, než “svobodně zvolené (a třeba pětkrát horší) otroctví. Mimochodem se zde nabízejí mnohé paralely s klasickým socialismem a např. s vyjádřením pana Škromacha: “Všichni se budou mít dobře, i když se to mnohým nebude líbit”.
Ale i když odhlédnu od mravních problémů, tak i čistě cynicko-pragmaticky je takové řešení dlouhodobě nestabilní a skončilo by další velkou pohromou. Ostatně, byl to právě i přezíravý pohled křesťanů na fakt, že se muslimové stávají většinou, který byl jedním z mnoha zdrojů pro občanskou válku v Libanonu se všemi jejími důsledky.
Já vás nekritizuji rozhodně jednostranně, ale musím říci, že obecně podle mne, to co navrhuje v globálním měřítku za řešení tzv. neokonzervatismus, je v mnoha ohledech podobně nebezpečné jako co navrhuje levicový multikulturalismus.
Jinak poměrně souhlasím s tím, co už napsal Vít Tyle ve své reakci.
pane Jochu,
k izraelskému národu mne pojí sympatie díky tomu ,co tento národ prožil,když prošel peklem
holocaustu,ale nechápu, co dává právo Izraeli zabíjet libanonské civilisty.
s pozdravem jan mlčoch,člen Mladých konzervativců.
Konflikty na Blízkém východě a na Balkáně vycházejí z úplně odlišných historicko-společenských kořenů a z úplně odlišných politických okolností. V obou případech jsou sice jednou ze stran konfliktu muslimové, ale všechny konflikty, ve kterých figurují muslimové, snad nemusíme nutně převádět na společného jmenovatele…To by nebyl příliš objektivní přístup. Naopak, bylo by to asi jako kdybych tvrdil, že v každém konfliktu (třeba i v osobním) musí mít pravdu křesťan. Z tohoto důvodu si mohu myslet, že v případě války v Bosně byli (zjednodušeně řečeno) Muslimové stranou, která za vznik války mohla nejméně, zatímco v případě současného konfliktu na Blízkém východě je naopak šíitské hnutí Hizballáh tou silou, která konflikt zjevně vyprovokovala.
Co netýče tvého popisu událostí na Balkáně, je opět plný historických mýtů typu „Tito zabránil Srbům v návratu na Kosovo (ve skutečnosti o několik týdnů pozdržel návrat srbských kolonistů, kteří osídlovali Kosovo s vládní podporou v meziválečném období na půdu zabranou Albáncům a za války byli vyhnáni).
Označovat bosenské muslimy nebo kosovské Albánce paušálně za islamofašisty je nejen mylné a zavádějící, nýbrž zavání i vypjatým šovinismem. To, že mezi nimi (především mezi bosenskými muslimy, byli i lidé, požadující vytvoření islámského státu (nikoliv ovšem v hranicích celé BaH, ale pouze v etnicky muslimském prostoru, jak se vytvořil během války), a že byli podporování radikálními islamisty ze zahraničí, je samozřejmě pravdou a nikdy jí nikdo rozumný nezpochybňoval. Zkusme se ale bavit o jejich faktickém vlivu, o tom, kdy a za jakých okolností se vynořili, jakou měli podporu většinové populace a jaký je jejich vliv dnes.
V Kosovu se jedná o konflikt dvou nacionalizmů, ve kterém náboženství hraje zcela podřadnou roli. Označovat UCK za islámské teroristy je zkrátka nesmysl.
A ještě něco, masakr v Račku, stejně jako na tržišti v Sarajevu, není žádný výmysl, vyrobený pro „užitečné západní idioty“. 1. masakr v Sarajevu 5.2. vyšetřovaly dvě komise UN a jedna komise, složená z odborníků sarajevské univerzity. První UNkomise dospěla k názoru, že granát byl vypálen z muslimské strany, druhá komise s lepší technikou, zjistila chybu ve výpočtu a došla k závěru, že není možné zjistit, odkud byl granát vypálen. Komise vedená balistickým odborníkem Berkem Zečevićem došla v lednu 2004 k závěru, že granát mohl být vypálen z 6 míst, z toho opět bylo na srbských pozicích a jeden na muslimských, ovšem podle hlášení UNPROFOR-u z něj toho dne žádný granát vypálen nebyl. I díky tomu byl generál Galić, jeden z velitelů obléhání Sarajeva odsouzen v Haagu.
Druhý masakr ze srpna 1995 byl i podle zprávy UNPROFOR-u jasně dílem srbské strany.
Dovoluji si ovšem připomenout, že na Sarajevo padalo v průměru 329 granátů denně, a to od dubna 1992 do října 1995 a celkem zahynulo ve městě přes 10 000 lidí. Takže, i kdyby nakrásně granát vypálil nějaký muslim, těžko to srbskou stranu zbavuje odpovědnosti za celkové neštěstí Sarajeva.
Nic menšího než zničení Izraele nemá cenu