“ak je niekto konzervatívec, má svoje nezávislé myslenie”
- jeho nezavislost by mala byt ohranicena zakladnymi principami konzervativizmu. Ak nie je, tak hlasenie sa ku K je iba fraska. A mna prave zaujimaju tie zakl.principy K.

“první starostí konzervativce vždy bude: zvětšujeme svobodu? “
- Fakt nesledujete jedinu “konzervativnu” stranu na Slovensku – KDH ??? Ani cesku KDU ??? Tie maju presne opacnu “prvu starost dna”. > “Čo by sme tak este zakazali ?”

Pre mna je typickym predstavitelom myslienky ” zvětšujeme svobodu? ” pan Šima z LIBINST.

Nadhernou ukazkou, kam az zasla roztriestenost konzervativizmu su niektore reakcie konzervativcov v diskusiach na OBCINST. Myslim reakcie na clanky OI. Vulgarne etatisticko soialisticke, ale s ostrou konzervativnou TERMINOLOGIOU a frazeologiou.

Ako sa konzervatívci poznávajú? To je naše tajomstvo… Ale poznávame sa spoľahlivo (a ešte spoľahlivejšie identifikujeme ideológov, sektárov a utopistov).

A že konzervatívci majú negatívny vzťah ku slobode? Hmmm, čo tak nasledujúce citáty konzervatívcov:

Barry Goldwater, Svědomí konzervativce, 1960:
„…konzervativec nahlíží politiku jako umění dosáhnout maximální svobodu jednotlivce, jež je slučitelná s udržením společenského řádu. Konzervativec je prvním, kdo chápe, že praxe svobody si vyžaduje nastolení řádu: člověk nemůže být svobodný, pokud jiný člověk je s to upírat mu výkon jeho svobody… Jemná rovnováha, jež ideálně existuje mezi svobodou a řádem, byla vychýlena v neprospěch svobody prakticky všude na světě… Pro amerického konzervativce tudíž nečiní žádný problém stanovit prvořadý politický úkol dne: je jím zachovat a rozšířit svobodu. …první starostí konzervativce vždy bude: zvětšujeme svobodu?

Barry Goldwater, Svědomí konzervativce, 1960:
„Výkřikem appeasementu je ‚raději se na kolenou budu plazit do Moskvy, než abych zemřel pod atomovou bombou‘. Tento sentiment samozřejmě odvrhuje všechno to, co je v lidské bytosti statečné, ctihodné a důstojné. Musíme – jako první krok k zachování americké svobody – přijmout názor opačný a učinit ho základním kamenem své zahraniční politiky: raději zemřeme, než abychom ztratili svou svobodu… Chceme zůstat naživu, samozřejmě; ale více než to chceme být svobodní. Chceme mír; ale před ním chceme nastolit podmínky, jež učiní mír přijatelným. Ať se vám to líbí nebo ne, velkým a nevyhnutným úkolem naší epochy není studenou válku ukončit, ale zvítězit v ní.“

Barry Goldwater, projev na republikánském konventu 1964:
„Jsem přesvědčen, že musíme hledět nejen na obranu svobody dnes, ale i na její rozšíření zítra. Jsem přesvědčen, že komunismus, který se chvástá, že nás pohřbí, místo toho ustoupí silám svobody. A ve vzdálené, leč rozpoznatelné budoucnosti jsem schopen vidět nastíněn svět, který je hoden našeho odhodlání, každého našeho rizika, každé naši oběti. Ano, svět, který vykoupí utrpení těch, kdo budou osvobozeni od tyranie…
Připomínám vám, že extremismus při obraně svobody není neřest. A dovolte mi vám rovněž připomenout, že umírněnost při prosazování spravedlnosti není ctnost!“

Prohlášení principů Americké konzervativní unie, 1964:
„…V současnosti jsou americké společenství, stejně jako civilizace, jež mu dodala lesku, smrtelně ohrožovány globální komunistickou revolucí. Zastáváme názor, že permanentní koexistence s komunismem není ani ctihodná, ani žádoucí, ani možná. Komunismus by svět zotročil jakýmkoli prostředkem vyhovujícím tomuto cíli. My žádnou oběť nepovažujeme za příliš velkou na to, abychom se vyhnuli tomuto osudu. Náporu nepřítele jsme odhodláni čelit – ba co víc: zachováním americké vojenské převahy a vyvíjením neúprosného tlaku vůči komunistické říši hodláme posunout hranice svobody.“

Ronald Reagan, projev „Čas volby“, 27. října 1964:
„Musíme mít odvahu činit to, o čemž víme, že je mravně správné; a politika appeasementu nás žádá, abychom přijali tu největší možnou nemravnost. Žádá nás, abychom si vykoupili bezpečí od hrozby atomové bomby tím, že bychom prodali do věčného otroctví naše bližní, lidské bytosti zotročené za železnou oponou, abychom jim řekli, ať se vzdají své naděje na svobodu, protože jsme připraveni se s jejich otrokáři dohodnout…
Vy i já máme rendezvous s osudem. Můžeme pro naše děti zachovat tuto poslední nejlepší naději lidstva na zemi, anebo je můžeme odsoudit k prvního vykročení do tisíciletí tmy. Pokud selžeme, alespoň ať naše děti, a děti našich dětí, budou moci o nás říci, že jsme si svůj krátký pobyt zde zasloužili. Že jsme učinili vše, co jsme učinit mohli.“

Doteraz kriteria, ktore som na kondikoch spozoroval ako SPOLOCNÉ , su :
-Pozitivny vztah ku STATu
-Negativny vztah ku homosexualom
-Negativny vztah ku SLOBODE ako principu .

Russel Kirk by iste nic pozitine nepovedal o Hayekovi, Rothbardovi, a uz absolutne o Randovej (ktoru az tak detailne tiez nechapem). Ovsem, z jeho prehlasenia o libertarianoch jasne vyplyva, ze je hlavne kriklun.

konservatismus nie je sekta, ale široké politické a intelektuálne hnutie. Je toľko konzervativizmov, koľko je konzervatívcov. Najväčšia slobodymilovnosť – pokiaľ ide o názory a teórie – je práve vo vnútri konzervativizmu, medzi konzervatívcami.

Russell Kirk bol významný predstaviteľ tradicionalistického prúdu v rámci amerického konzervativizmu, teda žiadny “krikľúň”, ale samozrejme jeho názory nevyjadrujú celý americký konzervativizmus ako celok. S Kirkom polemizovali napr. Willmoore Kendall či Frank Meyer (z tých, čo s ním v niečom zastávali podobné názory), a veľmi mu boli vzdialení vo svojom myslení klasickí liberáli ako Hayek a Friedman či antikomunisti ako Chambers a Burnham (pričom každý z oboch bol úplne iný: prvý bol mystik, druhý realpolitický machiavellián). Proste dom s mnohými izbami, je ten konzervativizmus.

Aby som odpovedal na Vašu otázky: dogmatikcý, doktrinársky libertariáni, ktorí majú tendenciu k sektárstvu, ako Murray Rothbard či Ayn Randová, nie sú, nemožu byť a ani nikdy nebudú konzervatívci. Ak by sa v určitom ohľade ich názory (zrušiť štát; potlačiť náboženstvo či altruistickú morálku) presadili úplne, spoločnosť (v našom prípade slobodná spoločnosť) by zanikla.

Libertariáni, ktorí sú schopní politickej cnosti PRUDENTIA – aj keď sú principiálni ako napr. Hayek či nedávno zosnulý Friedman – dokonca aj tak radikálny libertarián ako bol Ludwig von Mises (bol to, koniec koncov, starý viedenský gentleman) – sú a možu byť považovaní za jeden z prúdov široko a veľkodušne chápaného konzervativizmu. Samozrejme, sú len jedným z minimálne troch prúdov. Celková múdrosť si vyžaduje zohľadniť prúdy všetky. Postrehy týchto libertariánov sú užitočné a pravdivé, ale majú byť zosúladené s rovnako užitočnými a pravdivými postrehmi tradicionalistov či antikomunistov (dnes by sme povedali jastrabov, pokiaľ ide o bezpečnosť Západu).

Osvietil som Vás aspoň trochu?

” Prední americkí konzervatívci – či už libertariáni a klasickí liberáli ako ekonómovia Ludwig von Mises, Friedrich August von Hayek a Milton Friedman, či kultúrni tradicionalisti Russell Kirk a Richard Weaver, klasickí filozofi Leo Strauss a Eric Voegelin, alebo antikomunistickí autori ako stratég James
Burnham či mystik Whittaker Chambers, alebo “

A v clanku od Kirka :
” správně chápaný libertarianismus je pro skutečné americké konzervativce stejně cizím a nepřátelským jako komunismus….. “

Nezda sa vam, pan Joch, ze to zatriedenie LIBERTARIANOV je akesy chaoticke ? Su to NEPRIATELIA kondikov, alebo ich sucast ???

A je Kirk skutocny reprezentant komzervativcov, alebo iba nejaky kriklun ???!!!

Podobně neokonzervativci – jistě i jejich program měl poměrně přijatelné části nebo racionální dopady v určitých oblastech – jenže se jim podařilo sklouznout při šíření demokracie do iráckých jatek, a opět to nelze odečítat od přínosů – jedná se, nebo spíš jednalo se o skupinu politických fanatiků nejhoršího druhu. Naštěstí americká demokracie má korektivní mechanismy, které z nich zanedlouho učiní výstřední zapšklé podivíny sdružené kolem kultovních časopisů pro bolestínské marginální nostalgiky.